Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Komunismus pro děti (2/3)

Je jen málo vděčnějších věcí, než napsat kritickou a zesměšňující recenzi na knížku z opačné strany názorového spektra, když zároveň víte, že tuto recenzi budou číst převážně lidé z vaší názorové bubliny. [Vladimír Krupa]

Pohádková naivita

První, co nás pravděpodobně trkne do čela, je úvodní „definice“ komunismu jako systému, který překoná současné problémy. Přesně tahle intelektuální nezodpovědnost je pro řadu lidí (včetně mě) extrémně odpudivou vlastností komunistických apologetů. Až příliš totiž připomene obvyklý scénář, kterým jsme si za posledních sto let několikrát prošli.

V některé zemi vznikne komunistický experiment, kterému levice z ostatních koutů světa z počátku nadšeně tleská. Poté vyjde najevo, že gulagy, hladomory, despocie nebo i jen všeobecný marasmus v něm nejsou jen kapitalistickou propagandou, ale nepopiratelnou skutečností. Intelektuální levice si pak rychle nad ním umyje ruce s tím, že to přece nebyl „skutečný komunismus“. „Skutečný komunismus“ je očividně perfektní pohádkový systém, který se vyznačuje vlastností, že v něm nebudou existovat problémy. A tady problémy jsou, takže to přece nemůže být ono.

Tato intelektuální nezodpovědnost a mlžení okolo toho, jak vlastně ten zázračný komunismus bude vypadat, je přítomná už ve spisech Marxe (ne)blahé paměti. Podobné pojetí má možná propagandistickou hodnotu imunizování komunismu před vědeckou kritikou (a z Popperovského hlediska by se dalo oprávněně nazvat pavědou), ale pro zvídavou mysl by podobné rétorické manévry měly být varovným světlem.

Nakonec tedy hlavní důraz zde, stejně jako v Marxových spisech, nespočívá na pozitivní obhajobě komunismu, ale především na kritice a popisu problémů kapitalismu. Ty se dají rozdělit do několika skupin.

  1. Problémy, které v realitě neexistují a jsou výsledkem chybné komunistické teorie.
  2. Problémy, které existují a jsou
    1. neodstranitelné, protože neplynou z povahy „systému“ či uspořádání společnosti, ale ze základní povahy našeho světa (tj. budou existovat v libovolném systému uspořádání společnosti), nebo
    2. jsou odstranitelné, ale jejich příčiny jsou marxistickou teorií mylně diagnostikovány.

Na příměr kapitalismu k nemoci, který autorka ze začátku použije, lze pak odpovědět, že komunismus představuje chybnou diagnózu, která má potenciál napáchat na „pacientovi“ (tj. lidské společnosti) daleko více zla, než „nemoc“ kterou má údajně léčit. A že přesně k tomu také došlo.

Hlavním intelektuálním selháním dnešních komunistických a socialistických myslitelů je to, že přes všechny historické katastrofy způsobené komunismem jsou stále uzavřeni možnosti, že někde v základech jejich diagnózy „problémů kapitalismu“ zeje kardinální omyl, ze kterého pak následné katastrofy nutně plynou.

Komunisté nemají patent na to chtít, aby byl svět lepším místem, než je dnes. To je společnou touhou většiny lidí, byť obzvláště politická levice svým oponentům dobré úmysly upírá a tradičně útočí na jejich charakter. Naprosto zásadní komponentou je ovšem vědět, co a jak by se na daném stavu dalo zlepšit. To je místo, kde komunistické myšlení fatálně selhává.

Co je vláda věcí?

Jednou z částí marxistického učení, kterému se Adamczaková vyhýbá svou alegorií s vládou továren a věcí nad lidmi, je teorie třídního boje. Když v jejím druhém pokusu o komunismus zaměstnanci převezmou kontrolu nad továrnami a pověsí na ně černorudé prapory, tak to má budit zdání, že tou akcí nebylo ublíženo žádnému žijícímu člověku. Stejně tak i daně a přerozdělování jsou popisovány jako dobrovolné příspěvky do „společného hrnce“.

V tomhle směru lze říci, že klasici marxistického učení — Marx s Leninem — (a pak samozřejmě i jejich následovníci) byli daleko otevřenější vůči faktu, že společenské změny, kterých chtějí dosáhnout, se neobejdou bez použití násilí. Neucukli před otevřeným hlásáním smrti, pomsty, nenávisti a krvavé revoluce. Myslím, že alegorie, kterou Adamczaková používá, se tenhle fakt snaží zakrýt nejen před předpokládanými dětskými čtenáři, ale především sama před sebou a před svým svědomím.

Napsat:

„A tak učinili. Lidé se vrátili do svých továren, akorát nyní nedělali to, co jim řekly továrny, aby dělali, ale dělali, cokoliv chtěli dělat. Aby všem ukázali, že továrny patří těm, kdo v nich pracují, tak z jejich oken vyvěsili malé rudo-černé prapory. Každé ráno se pak sešli v kruhu a diskutovali, co chtějí daný den dělat.“

zní dnešním citlivým uším asi přijatelněji, než otevřená hrozba v Manifestu:

„Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy.“

Je tak důležité připomenout Adamczakové a ostatním, že za tím, co propagují, stojí řeky krve, gulagy, vězení a násilné přinucení. Násilí je základním pilířem jakéhokoliv praktického uskutečnění komunismu. Bez něj by zůstal jen jako neškodná pohádka o fantastické zemi za sedmero horami, která se nikdy v našem světě neuskuteční.

Přirovnání k nacismu bývají často laciná, ale na tomhle místě sedí přirovnání Adamczakové k neonacistovi, který sní o čistě árijském světě, který se uskuteční tak, že z něj všichni neárijci dobrovolně odejdou. Tíživá a logická otázka je — co když nebudou chtít dobrovolně odejít? Co když majitelé továren nebudou chtít předat svůj majetek zaměstnancům? Co když zde bude velká část lidí, která nebude považovat převzetí továrny zaměstnanci s černorudými prapory za spravedlivé a správné a postaví se proti tomu na odpor?

Dělba práce

Abychom se mohli náležitě vypořádat s marxistickým historickým narativem Adamczakové, bude nutné podstoupit teoretičtější expozé.

Jedním z nejdůležitějších mechanismů, který umožňuje lidem fungovat ve vzájemné kooperaci, je dělba práce. Můžeme si představit původní pravěké osídlení, kde si každý sám u sebe v chýši vyrábí například boty, ve kterých chodí. Pokud se objeví někdo, komu jde výroba bot obzvláště dobře od ruky, může ostatním nabídnout, že pro ně boty vyrobí, pokud mu výměnou dají část svého úlovku. Tato původní směna může mít třeba podobu výměny darů, ale každopádně vede k situaci, kdy se výroba bot koncentruje v jednom místě. Vzniká tak specializace a odbornost na určité řemeslné postupy, která vyžaduje čas na osvojení.

Tato koncentrace výroby je klíčová pro technologický a společenský vývoj. Jakmile se objeví například specializovaná výroba bot, tak se ukáže, že na rozdíl od jednorázové výroby bot je to činnost s opakujícími se rutinními postupy. Tyto postupy jsou nudné pro toho, kdo je vykonává neustále, což motivuje vynalézání specializovaných nástrojů a zlepšováků, kterými se tyto výrobní postupy stávají rychlejší a produktivnější.

Nemá cenu vynalézat a vyrábět například specializované ševcovské nástroje, které by každá rodina využila k ušití jednoho páru bot jednou do roka. Něco takového může vzniknout až v ševcovské dílně, kde sedí člověk, který se výrobou bot zabývá každý den. Máme tedy vertikální koncentraci výroby, kterou doprovází odpovídající prohlubování horizontálního dělení — kdy se z opatřování materiálu a nástrojů pro například výrobu bot stávají nové a nové profesní specializace.

Co tomuto uspořádání dává jeho životaschopnost je větší produktivita oproti roztroušené výrobě. Společenství lidí, ve kterém došlo ke specializaci, bude produktivnější, než společenství, kde je každý odkázán na to vyrobit si většinu věcí samostatně. A tato výhoda bude tím větší, čím dále tento proces koncentrace a specializace postoupí.

Pokud má původní tlupa 100–150 členů, narazí proces koncentrace a specializace na jednu očividnou bariéru. Vyrábět boty na bázi reciproční výměny darů lze jen na bázi udržování osobních kontaktů a kapacita lidského mozku je omezená tak, že si těžko udrží přehled v osobních vztazích ve větší skupině. Stejně tak už nebude mít přehled o tom, kdo by boty potřeboval, kdo už za ně něco dal a kdo ještě ne. Pro překonání této bariéry vznikly instituce peněz, tržiště a nepřímé směny. Ty umožňují, aby dělba práce a specializace překonaly rozsah původní tlupy a umožnily celému lidstvu, aby se na ní podílelo.

Peněžní cenový systém je zdrojem informací a motivací. Informuje nás o tom, čeho si jiní lidé cení, aniž bychom je museli osobně znát a být s nimi v osobním kontaktu a zároveň nás motivuje, abychom se podíleli na výrobě toho, čeho si jiní lidé cení a zanechali výroby, které si necení.

Od určitého stupně specializace a dělby práce je jasné, že velká část výroby se bude dít více neosobně. Výrobci a prodejci nebudou mít osobní vazby se spotřebiteli. Nad tím může někdo lkát — jako někteří romantismem zasažení komunisté, mluvící o odcizení — ale výhody zde jasně převažují. A zároveň není naprosto jasné, jak by se dal tento stav změnit, aniž bychom se vrátili zpět ke stavu pravěké tlupy.

(Dokončení zítra)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 119 × | Prestiž Q1: 5,26

+7 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komunismus pro děti (2/3)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top