Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Polistopadová politika 1

Podnětem k napsání dnešního článku je snaha o takovou menší voličskou osvětu. Zaměřen bude zejména na mladší část populace, která se třeba teprve nedávno začala zajímat o politickou situaci v zemi. Představte si, že někdo takový uslyší v televizi řečnit Kalouska o nutnosti úsporné politiky. Takový mladý člověk, který ještě netuší, co se mu to na obrazovce zjevilo, by si ještě mohl myslet, že to dotyčný slizoun myslí vážně!

Nebo by mohl podlehnout osvícené (lesknoucí se) hlavě Sobotkově, plodící naprosto stejně zhovadilé „návody“ na cestu z krize jako byly „návody“ jeho předchůdců, které nás do té krize namočily.

Teď se možná pousmějete a řeknete si, že taková naivka si zaslouží pořádně se spálit. Ano, my všichni jsme nějakým způsobem došli ke svým názorům. Někdo měl štěstí a byl poučen zkušenějšími, jiný se musel spálit, ale nevidím důvod si v tom sadisticky libovat. Pokud někomu tento článek otevře aspoň trošku oči, budu jen rád. Pokud někoho urazí, bude mi to fuk. Zároveň bych rád poprosil čtenáře o případné doplnění této dokumentace politického vývoje v naší zemi.

Na konci osmdesátých let padl Východní blok vedený komunistickými stranami. Či přesněji: kvůli neudržitelné hospodářské a společenské situaci došlo k předání moci a (jak se brzy ukázalo) ke stáhnutí se do nenápadnějších pozic. Pamětníci, ať následují jakoukoliv ideologii, si jistě vzpomenou, že „staří kádři“ se v nově vnikající politické situaci angažovali minimálně. Šlo jim hlavně o beztrestnost a budování pozic v novém systému. Pokud by se ještě podařilo něco ukořistit z eráru, tak tím lépe.

V té době začalo mnoho důležitých změn — geopolitická situace daná rozpadem SSSR a naše změna politické orientace, dělení Československa, změny v hospodářství — cenová deregulace, počínající restituce a privatizace…

havel-do-dali.jpg (10,101 kiB)
Sudička

Z Občanského fóra, které zahrnovalo velké množství názorových proudů, a tudíž bylo odsouzeno k brzkému konci, se vylíhlo několik sudiček české politiky, které (v dobrém i ve zlém) určily (a stále určují) politický vývoj v této zemi — Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman.

Komunisté hledající beztrestnost se jí měli dočkat v podobě notoricky známého hesla „nejsme jako oni“. Na toto téma toho bylo řečeno a napsáno mnoho. Havlovi a jiným se (dle mého spravedlivě) dostalo za to dost kritiky. Nešlo přece o to pověsit každého člena strany na kandelábr, ale neexistence vůle k potrestání mnoha jasných zločinců jako je úchylný sadista Vondruška je neomluvitelnou skutečností. Zde bych ještě poznamenal, že zatímco politická místa získali jiní, justice přešla do nového uspořádání de facto netknutá.

A ačkoliv nejsem fanda národního sebemrskačství, stačí se podívat do historie dvacátého století a bude vám jasné, proč se nechce nemalá část národa hrabat v minulosti. Rádi si připomínáme Mnichov, nebo rok 1968, ale kdo se ohlédne na znárodňování (loupení) prvorepublikové, poválečné a jmenovitě socialistické? Kdo bude chtít řešit toto nebo třeba vraždění Němců po válce? „Komu tím prospějete?“ ozývá se za nevěřícného kroucení hlavou. Stačilo vždy aspoň část národa uplatit a podpora nového zřízení byla na světě. To věděli prvorepublikoví šíbři, nacisté i komunisté. Věděli to i přestavitelé nového státu. Většině lidí nikdy nešlo o spravedlnost. Proto nikdy nenastalo vyrovnání vztahů s komunistickou garniturou a proto nikdy nedojde k vypořádání se s novodobými šíbry. Příliš mnoho lidí na tom nemá zájem.

Naše rozdělení se Slovenskem proběhlo klidně a korektně. Obzvláště ve srovnání s Jugoslávií. A nic na tom nemění ani spory o pomlčku nebo Havlovy rajčatové módní doplňky. Ano, snad mohl proběhnout na Slovensku plebiscit, ale… vážně někdo věří, že by to dopadlo jinak? Dnes máme výborné vztahy a nevyčítáme si, že Slováci jsou sponzorování Čechy, nebo že Češi upírají Slovákům to nebo ono.

kikina-klaus.jpg (11,092 kiB)
Jiná sudička

Říkejte si co chcete, ale přes všechny ty úlety, vznikající zájmové skupiny a samotnou demokracii (jsem si toho všeho vědom) považuju období 1. leden 1993 — 1. květen 2004 za nejsvobodnější v novodobých dějinách

Historicky první (a také druhou) vládou samostatné České republiky byla vláda premiéra Václava Klause. Za těch pět let, co oficiálně úřadoval, došlo k dalším významným změnám. Například měnová odluka či privatizace.

Ke způsobu privatizace mám své výhrady (nezohledňovala, KDO se podílel na tvorbě či údržbě konkrétních statků,…). Smutným faktem zůstává, že jsme dopadli snad nejlíp z celého Východního bloku (možná ještě s Estonskem) — tedy, že u nás doopravdy došlo k nějaké privatizaci a ne jen k oficiálnímu přepsání majetku ze státu na politiky. Pokud vám vadí rozkrádačky u nás a žijete v iluzi, že stačilo nejprve schválit vhodné zákony a až teprve pak privatizovat, tak se zeptejte Poláků nebo Maďarů, jak si komunističtí pohlaváři přivlastňovali majetek bez ohledu na nějaké zákony. Dál na východ to nemá ani smysl řešit. Nevyčítal bych nikomu, že se za privatizace rozkrádalo. Kořist z těch loupení na občanech, známých jako „znárodnění“ a „budování socialismu“ nebyla malá a nebyla šance to vše uhlídat. Vadí mi ta neochota uznat vlastní chyby a neexistence snahy o nápravu. Asi bych toho chtěl moc…

Celkově vzato lze tehdejší ODS považovat za pravicovou stranu a politiku tehdejší vlády jako zhruba pravicovou. Došlo nakonec k výraznému zmenšení vlivu státu na život občanů. Jako pravičák však zůstanu navždy zklamán tím, jak brzy narazila většina tehdejších pravičáků (Klause nevyjímaje) na své „mantinely“. A tu náhle jsme mohli být svědky toho, jak se provádí bankovní socialismus v praxi nebo jak údajně pravicoví ministři obhajují monopoly. Tady už nelze nic svádět na otevřené zastánce třetích cest, kteří se tu pravda po sametu vyrojili. Klaus MĚL naprostou pravdu, když kritizoval tzv. třetí cestu. Problém je, že jsme se tou třetí cestou vydali a Václav Klaus na tom měl nemalý podíl. ZŘEJMĚ se stalo to, co už mnohým v dějinách. Veřejný činitel se do své funkce (či pocitu moci) zamiloval. Tohle plus nekritický obdiv všeho západního, který u nás vládl a do jisté míry stále vládne, a který nejspíš postihl v nějaké formě i Václava Klause, vedlo k sociálnědemokratické politice schované pod pravicovou rétorikou. A tak jsme vesele rozvíjeli peněžní monopol s ČNB, vlezli do MMF, Světové banky, podali přihlášku do EU a vůbec okopírovali, co čert kázal, včetně tzv. „sociálního státu“, vysokých progresivních daní apod.

 Ano, šlo o svobodnější prostředí, než direktivní komunistická ekonomika, takže jste už nemuseli trávit půl dne ve frontách na maso a vložky, abyste nakonec utřeli hubu. Ani jste už nepotřebovali známou prodavačku, aby vám schovala jednu z pěti praček v obchodě na celé okresní město. Jakmile však nastoupíte tzv. třetí cestu, tak se stejně musíte vydat buď směr kapitalismus, nebo směr socialismus. Podívejte se kolem sebe a zjistíte, kam míříme.

O Tošovského vládě toho moc nevím, klidně se nechám poučit.

Na základě tzv. „Opoziční smlouvy“ vznikla čtyři roky úřadující vláda Miloše „Becherovky“ Zemana. Tomu se často vyčítá buranství a opilectví. Už tehdy tím byl samozřejmě známý. Když už bych si musel vybrat svého vládce, tak osobně bych radši burana, co smrká do dlaní, ale nechá mě na pokoji, než uhlazeného elegána, co mi zdvořile kývne na pozdrav, až mě bude posílat do tábora za Uralem. Samozřejmě Miloš a jeho parta nebyli ani zdaleka ten případ, kdy by nechali své poddané na pokoji, ale dát mi na výběr mezi tehdejší vládou a tím údajně superpravicovým slepencem, co nedávno skončil, tak bych bral radši i Becherovku. Až taková nastala bída…

Zemanova vláda skončila v létě 2002. Žádná velká škoda, ale nic hezkého nás stejně nečekalo. Navzdory nějakým těm korupčním skandálům s Mosteckou uhelnou a podobným klasikám se ČSSD podařilo složit další vládu. Tentokrát v čele s Vladimírem Špidlou — ano, to je ten blbeček, co se tváří jako překvapená surikata. Později dostal zlatý padák uklizením do Bruselu.

spidlin.jpg (28,587 kiB)
Vladimír Surikata

Ve světě začalo jít do tuhého. Bylo už po jedenáctém září a šrouby se směly utahovat zcela otevřeně. Náš nekritický obdiv Západu se opět naplno projevil a to hned v několika směrech. Za prvé, co dělají USA je nedotknutelné a jediné správné. Takže když se američtí mocipáni rozhodnou udělat fičuru v nějaké islámské prdeli nebo vyjebat s velbloudím sodomitou Saddámem, tak tam naši boys nesmí chybět (a to už krátce po sametovce při operaci Pouštní bouře) a daňový poplatník může jen držet hubu a snažit se vyhnout v telefonním rozhovoru podezřelým slovům jako „bomba“ či „terorista“, protože Velký bratr poslouchá.

Co na tom, že MMF nebo Světová banka jsou dobře placená odkladiště pro bývalé politiky? Instituce to jsou skrz na skrz zkorumpované a napomohly financování nejednoho dacanského režimu, ale členy jsou tzv. „vyspělé země“, tak to musíme být i zcela nekriticky my. Vrcholem však byl vstup do EU. Masáž o tom jak se konečně „vrátíme do Evropy“ se táhla už delší dobu. Co platí na voličstvo, když potřebujete jeho souhlas? Uplatit… nebo aspoň úplatek slíbit. A tak jsme poslouchali nekonečné lži o tzv. „evropských fondech“, jaký že to bude Klondike. Inu, jak pro koho… A aby voličstvo v referendu necuklo, tak jsme všichni zaplatili z daní (konkrétně 200 milionů Kč) další masáž. A tak kupříkladu běžely lživé spoty o EU na údajně nestranné entitě zvané Česká televize…

Mezi částí populace vládlo havlistické přesvědčení, že Brusel si na to naše korupční prostředí konečně posvítí… Jo, instituce přímo založená na korupčních metodách (dotace a jiné „rozkrádačky s účtenkami“). Instituce, která má takové problémy s tou oficiální korupcí (rozkrádačka bez účtenek), že snad ještě neprošla normálním auditem, je ta pravá. A upozorňuji, že EU, do které jsme vstupovali, byla takřka na chlup stejná jako EU dnes.

A co domácí fronta? Nějaké ty daňové čachry — základní sazba DPH šla dolů, ale mnoho položek bylo přesunuto do vyšší sazby. Firemní daně šly dolů, spotřební zase nahoru… Den daňové svobody přicházel každý rok později a později. Zato rozpočtové schodky statečně rostly. Při prvních schodcích v letech 1996 a 1997 se ozvalo i nemálo zasloužené kritiky. O několik let později, s pár výmluvami na povodně a stomiliardová díra se stala normou. Od Dluhoslava Sobotky jsme se dozvěděli, že ČSSD využila slabin demokracie a naslibovala hory a doly, protože „Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí“. Za celé Bohušovo odborné působení se státní dluh více než zdvojnásobil. Socani se už léta letoucí snaží svalit vinu na předchozí vlády, obzvláště tu Klausovu a jeho nepovedenou transformaci. Avšak Bohuš sám doznal vinu ČSSD viz Ministerstvo financí, č. j. 10/46716/2003, schváleno usnesením vlády č. 624/2003, strana 13 (vláda Vladimíra Špidly), předložil Bohuslav Sobotka: „Růst deficitů veřejných rozpočtů přitom není způsoben úhradou nákladů transformace v podobě transferů vynakládaných státním rozpočtem a FNM do tzv. transformačních institucí na pokrývání jejich ztrát, jak se často uvádí.“

Taky ten kulišák odpustil pár vybraným firmám daně. Není nad to kamarádit se s ministrem financí.

 Pokud bych měl vypíchnout nějaké pozitivum Špidlovy vlády, tak snad jen konec jednoho druhu nevolnictví známého jako základní vojenská služba. Člověk musí hledat pozitiva na všem, jinak by se zbláznil.

Po provařených evropských volbách se dostal v srpnu 2004 k lizu mašinfíra Standa Gross. To však nemělo dlouhého trvání, protože Standovy finance evidentně nebyly tak křišťálově čisté, jak se hošík dušoval.

Následovně nás na necelý rok a půl oblažoval svým vedení vůdce Jyrka Paroubek. Ten se proslavil na veřejnosti hlavně svým sexy mozkem, otázkou „Kdo z vás to má?“, povolebním projevem (viz druhý díl) a vůbec manýry šmelináře z RaJ. S láskou na něj též vzpomínají technaři. Byl to totiž Jiřík, co vydal befehl moc se s alternativcema nemazat. U velké části veřejnosti si tím vysloužil sympatie. Samozřejmě ne svou starostí o ochranu soukromého majetku, ale jako prosté obveselení pracujícího lidu, který si přál vidět jak dredaři dostávají na budku. My ostatní jsme sledovali naši ze řetězu utrženou police force bez služebních čísel s rostoucími obavami. Dnes dostávají přes tlamu huliči, zítra tu máme celou jednotku policistů-provokatérů na „boj s extrémismem“ nebo bandu dálničních rambů, co si berou za rukojmí nevinné cestující.


Pozn. red.: Vzhledem k poněkud „specifickému“ slovníku ponechávám text bez korektury…

Tom Paine, 20. 6. 2015

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 222 × | Prestiž Q1: 6,76

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Polistopadová politika 1

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top