Štítky článku: •  

Zvítězí socialismus v USA? (1)

USA k socialismu spějí mílovými kroky. Čím je Američan vzdělanější, tím je levicovější. A tím víc také vnímá sympatie k socialismu jako přirozený vývoj kvalitních mozků s elitním vzděláním a noblesním charakterem. Kapitalismus a konzervatismus přenechává těm hloupějším a vulgárnějším.

V 60. letech minulého století se v Československu vyprávíval tento vtip:

„Může socialismus zvítězit v USA?“

„Nemůže, protože to bychom už neutáhli“.

Pro ty, kdo éru socialismu nepamatují, tato malá připomínka: Československo, které i při absurditách marxistické ekonomie bylo hospodářsky nejúspěšnější zemí sovětského bloku, vyzbrojovalo, financovalo a zásobovalo výrobky a odborníky všelijaké revoluce na všelijakých koncích světa. Nebo tak se to alespoň Čechům a Slovákům jevilo. Naštěstí to dokázali brát s humorem. Tenkrát.

Dnes je smích přejde, když se dočítají, že USA k socialismu spějí mílovými kroky. Sondáži YouGov z roku 2015 vychází, že v generaci mladší 30 let má socialismus podporu 48 % u skupiny se vzděláním středoškolským nebo nižším, 62 % u absolventů vysokých škol, a 78 % u doktorandů a vyšších akademiků. Zpráva National Association of Scholars z roku 2018 zase spočítala, že 78 % univerzitních učitelů (bez rozdílu věku) se identifikuje jako levicově liberální a jen 15 % jako konzervativní. Téměř s jistotou se dá uplatnit pravidlo, že čím je Američan vzdělanější, tím je levicovější. A tím víc také vnímá sympatie k socialismu jako přirozený vývoj kvalitních mozků s elitním vzděláním a noblesním charakterem. Kapitalismus a konzervatismus přenechává těm hloupějším a vulgárnějším.

Jak k takovýmto počtům nejtvořivější, nejpodnikavější a nejsvobodnější národ moderní doby dospěl? Kde se to zrodilo a jak to narůstalo? A jak to, že si toho svět tak dlouho nevšímal a dodnes vnímá Američany jako chamtivé imperialistické dobyvatele a vykořisťovatele?

V době, kdy koloval český vtip, se plíživá, pomalá a ještě dlouho na povrchu neviditelná socialistická revoluce už v USA pomalu rozjížděla.

Přesněji řečeno, jeden velký pokus o ni se projevil už o něco dřív. Bylo to Stalinovo nasazení prosovětských vlivových špionů čili „krtků“ do Rooseveltovy vlády za druhé světové války, které válku prodloužilo tím, že místo Churchillova navrhovaného postupu z Itálie na střední Evropu se nakonec na Stalinovo naléhání a Rooseveltův souhlas druhá fronta přerežírovala do Normandie, téměř o rok později. Proč na tom tak Stalinovi záleželo, je jasné: Italskou cestou by střední Evropu osvobozovali Britové a Američané — ale taky Poláci a Češi — a Rudá armáda by se tam nikdy nedostala. Rozdělení Evropy železnou oponou by se nekonalo. Dohrou tohoto pokusu bylo poválečné předání amerického jaderného průzkumu Sovětům prosovětskými zrádci v řadách jaderných vědců. Tam ale ještě nešlo ani tak o nastolení socialismu v Americe, jako o jeho vítězství v Evropě, alespoň její východní půlce.

Následný McCarthyho „hon na čarodějnice“ začátkem 50. let ale nevznikl z nějakého ideologického rozmaru či totalitních choutek jednoho senátora, nýbrž jako reakce na reálné, i když ne ještě početně silné nebezpečí komunistického pronikání do vlivných pozic v americké společnosti po válce. Na tom nic nemění ani to, že v paranoidním pronásledování hollywoodských scénáristů a režisérů to odskákali i někteří obyčejní liberálové, třeba jen proto, že někdy povečeřeli s opravdovými komunisty a členy strany, jakými byli spisovatelé Howard Fast, Dalton Trumbo nebo Lillian Hellmanová.

McCarthyho čistka se zdála být úspěšným návratem k pohodě starého „amerického snu“ a stvrzením vítězství anglo-americké demokracie nad tyraniemi diktatur. Ale trvalo to sotva jedno desetiletí.

Jako rozbušky obnovené revoluce jí posloužily dva soudní spory, které na první pohled vypadaly jako vítězství svobody a lidských práv, které se však, stále ještě pro většinu Američanů nepozorovaně, zahryzly do americké ústavy a začaly ji jako právní precedenty nahlodávat. V jednom šlo o tradiční modlitbu ve školách, v druhém o právo na potrat. U obou se dalo rozumně argumentovat zdánlivými společenskými přínosy.

Ten první řešil Nejvyšší soud v roce 1962 pod titulem „Engel versus Vitale“. Žalována byla každodenní modlitba newyorských škol znějící takto:

„Všemocný Bože, bereme na vědomí, že jsme na Tobě závislí, a prosíme Tě o požehnání nám, našim rodičům, našim učitelům a naší zemi, amen.“

Žalobu proti modlitbě podávala organizace zvaná American Civil Liberties Union, zkratkou ACLU. Nejprve ji zamítl newyorský soud s vysvětlením, že modlitba, oslovující Boha obecně, nediskriminuje žádné náboženství. Nejvyšší soud ji však potvrdil výnosem, že modlitba nebere v úvahu víru ateistů a tím porušuje První dodatek ústavy o oddělení státu a církve, který zakazuje vnucování jakéhokoli náboženství a zároveň zaručuje svobodu praktikovat jakékoli náboženské přesvědčení včetně žádného. Tak vznikl celounijní zákaz modliteb ve školách a ústavní právo ateistů (tehdy ještě menšiny) zakazovat věřící většině tradici trvající od samotného založení Spojených států.

Jenže tam to neskončilo. Tento zákon umožnil ateistickým progresivistům v následujících letech vyhrávat jeden podobný spor za druhým. Nejslavnější žalobkyní a mediální celebritou se stala Madalyn Murray, která se proslavila tímto proslovem:

„Spojené státy nejsou nic jiného než fašistický tábor otrockých prací řízený hrstkou židovských bankéřů v New Yorku. Klamou vás do víry, že jste svobodní, našvindlovanými volbami. Pravá svoboda se získá jen skrz nového socialistického člověka. Musíme vytvořit celou rasu, která žije pro stát.“

Veřejnost ji nenáviděla, média ji baštila, její rozhovory a životní příběhy prodávaly statisíce výtisků New York Times, Wall Street Journal, Life, Playboye.

Zákon o zákazu modliteb postupně přerostl v zákaz Boha a Bible ve školních osnovách a nastolil de facto cenzuru, čili narušení ústavní svobody slova — i když se to tak ještě nevnímalo. Ostatně zákaz náboženství ve státních institucích dávno platil ve Francii, o jejímž demokratickém charakteru se tehdy nepochybovalo. Ze školních osnov a učebnic se začaly škrtat zmínky o Bohu a křesťanském základě americké demokracie a občanské svobody. Z historie se vymazávaly zmínky o křesťanských principech prvních poutníků a zakladatelů amerických kolonií. Dokonce díky vzdávané o svátku Díkůvzdání jsou adresovány anonymně, jen tak do vzduchu, v němž Bůh není.

Ten druhý soudní spor, známý jako „Roe versus Wade“, prosadil začátkem 70. let pro celé Spojené státy právo potratu podle svobodné vůle těhotné ženy, čili už ne jako dosud jen z vážných zdravotních důvodů. To v době, kdy už existovala antikoncepce, včetně spermocidní pilulky po aktu. Sociologové si všímají dvou pozoruhodných následků. Jedním byl prudký pokles statistik zločinnosti černošské mládeže v 80. letech — a trvalo nějakou dobu, než se na tuto souvislost přišlo. Za podstatnou příčinu zločinnosti se pokládal vysoký počet svobodných černošských matek, bez otcovské výchovy potomků. Pokles zločinnosti byl přímým následkem uzákoněného potratu, díky tomu, že mnozí budoucí mladí zločinci se prostě nenarodili. To je ten následek pokládatelný za pozitivní. Druhým a negativním následkem byl počet od té doby nenarozených Američanů odhadovaný na 60 milionů. A vlastně, ekologická věda by dnes možná i tento následek pokládala za pozitivní: dalších 60 milionů Američanů by ničilo planetu.

Trvalým následkem těchto soudních výnosů bylo oslabení čtyř civilizačních pilířů:

  1. Historické kontinuity ideových a morálních tradic americké demokracie a principů, na nichž stála.
  2. Společenské odpovědnosti.
  3. Respektování ústavy.
  4. Úcty k životu.

Bylo to první nenápadné, ale zásadní vítězství „Nové Levice“ zorganizované v 60. letech okolo časopisu The New Left. To bylo široké převážně intelektuálské hnutí distancující se od komunismu sovětského a od staromarxistické ideje násilné revoluce teď už neexistujícího vykořisťovaného proletariátu, a klonící se k neomarxistickému „dlouhému pochodu institucemi“ inspirovanému profesory takzvané „Frankfurtské školy“ na západních univerzitách. Cílem všech těchto soudních sporů nebylo rozšíření individuálních práv, nýbrž přeměna právních struktur demokratického státu nedemokratickými metodami ve stát totalitní. Tyto změny ústavy nikdy neprošly hlasováním zákonodárců. Trochu paradoxně, Kongres i Nejvyšší soud nadále zahajují svá zasedání slovy „Bůh žehnej Spojeným státům americkým.“ Ve státních školách je však Bůh zakázán. Tedy konkrétně ten Bůh biblický, židovsko-křesťanský.

Teď ještě bylo třeba zpracovat americkou veřejnost, aby si na to zvykla a pokládala to za pokrok k lepší demokracii. K tomu bylo nutné změnit základní příběh amerických dějin, aby z ní vyznělo, proč je záhodné a morální americkou společnost „transformovat“. Tento úkol na sebe vzal marxistický historik a jednu dobu člen komunistické strany Howard Zinn obrácením americké „story“ vzhůru nohama. Psaným tak, aby na sebe přisál mysli dospívající mládeže. S vědomím, že transformace davového myšlení musí začít u generace ještě „nezmanipulované“ ničím předchozím. Podle Zinnovy deklarace, že „studium historie by se mělo vést tak, aby sloužilo současným politickým cílům“.

V Zinnově jednoduchém, svižně psaném a pro jednoduché mysli dospívající mládeže přitažlivém a snadno chápatelném podání dějiny USA nebyly (jak se dosud vyučovaly) morálním a ekonomickým úspěchem zbožných křesťanů prchajících do Ameriky před diskriminací v Evropě, ani velkolepou oslavou občanských a náboženských svobod dalších generací, ani příkladem obrany humanistické demokracie ve světě v generaci druhé světové války a po ní. Byl to nepřetržitý konflikt mezi „vykořisťovateli“ a „vykořisťovanými“. Kolumbus byl strůjce genocidy. Založení USA nebyl boj za svobodu, nýbrž honba za ziskem a nastolení systému totalitního útlaku. Válka Severu proti otroctví byla jen kampaň za zefektivnění vykořisťování, které by zvýšilo zisky. Emancipace otroků byla jen odvedením pozornosti od socialistické revoluce. Boj proti fašismu byla optická iluze maskující skutečný boj amerických kapitalistů za ovládnutí světa.

Zinnova „People´s History of the United States“ (Dějiny USA z hlediska lidu) vyšla v roce 1980. Během jedné generace prodala přes dva miliony výtisků a stala se oblíbenou učebnicí historie na univerzitách a středních školách. Díky ní generace vzdělanců dospívající do 21. století a nastupující do školství, médií, kultury a politiky už vnímala dějiny nejen USA, ale i celého světa, jako boj skupin privilegovaných se skupinami utlačovanými, v němž se sluší být vždy na straně těch utlačovaných, nebo těch, kteří se nám jako utlačovaní jeví. Proti zlým kapitalistům, proti zlé západní civilizaci, proti rasistickému bílému muži, proti sobě samé. Čím silnější nenávist ke všemu svému a stud za jeho historické zločiny, tím pokrokovější. V alianci s každým a kýmkoli, kdo proti nim bojuje.

Ve volbě mezi dvěma hlavními stranami přirozeně tíhla ke straně Demokratické. Hrnula se do ní v počtech, které ji do několika let ovládly a posunuly hodně daleko doleva, až se v ní socialismus, podle Gallupovy sondáže v roce 2016, těšil sympatiím 58 % členů. U Republikánů to bylo jen 16 %. Stali se proto v očích uvědomělých Američanů ztělesněním onoho nenáviděného kapitalismu a rasistického bílého muže. Do takové míry, že feministické demonstrace, bouřící americkými městy po zvolení Trumpa prezidentem, mezi svými vtipnými transparenty nesly heslo „Nikdy nešoustejte s republikánem“.

Myšlení velké části této generace a její vnímání světa, dějin a budoucnosti se tak zjednodušuje na prostou marxistickou formuli třídního boje. Ne osobní svobody a odpovědnosti každého jedince, nýbrž příslušnosti k té či oné skupině, tříděných na mocné a bezmocné, vykořisťující a vykořisťované, reakční a pokrokové. K takovému třídění stačí dostatečně často opakované označování a nálepkování z úst a per dostatečně uznávaných autorů. A protože žádné dítko ze slušné rodiny nechce být cejchováno jako vykořisťovatel, čili zastánce zavedeného politického řádu, přidává se k boji proti vykořisťování a zavedený řád bourá. Vstupuje tak do ideologické bubliny, v níž nelze pěstovat nezávislou nestrannou mysl, neboť tu platí staré dobré marxistické „kdo nejde s námi, je nepřítel“. Z té se těžko vychází do reálného světa.

S těmito transformovanými myslemi se už revoluce dělat dá. Potřebují ještě zaktivizovat. Přeměnit v aktivisty, kteří by je organizovali do „komunit“ a řídili tím správným směrem. K tomu poslouží už od 40. let existující celostátní síť chicagského sociologa Saula Alinskyho zvaná Industrial Areas Foundation, jejímž programem je „budovat organizace, jejichž primárním účelem je moc — schopnost akce — a jejímž hlavním produktem je sociální změna“. Organizuje školení a semináře, z nichž vycházejí „community organisers“ pracující podle Alinskyho manuálu „Rules for Radicals“ (Pravidla pro radikály) vydaného v roce 1971. V něm Alinsky dává do přehledné systematické podoby triky, které úspěšně praktikoval a s nimiž se seznamoval už v době, kdy pracoval jako kriminolog studující organizované gangy. Patří mezi ně, kromě schopnosti organizovat komunity a sítě, také techniky klamání, dehonestace, zesměšňování, umlčování a zastrašování protivníků, dnes tak běžné u levicových aktivistů všude v západním světě. Jeden z těch nejdůležitějších triků odkoukal od Al Caponovy chicagské mafie: navazování kontaktů v institucích a pronikání do vlivných pozic. Tím také nahradil klasický marxistický princip revoluční vzpoury principem pronikání do existujících organizací a jejich postupného ovládnutí.

Alinsky zemřel v roce 1972, ale jím založená IAF pokračuje dodnes. Od 70. let její absolventi nastupují po tisících do školství, do médií, do soudnictví, do církví, do správních institucí a do státních služeb, kde vytvářejí organizační systém, jemuž se později bude přezdívat „deep state“, čili něco do státních struktur hluboce prorostlého. Jejich politickým terčem je Demokratická strana. Jejími nejznámějšími absolventy jsou Bernie Sanders, Hillary Clinton a Barack Obama.

V roce 2008 jimi ovládnutá strana obsazuje Bílý dům.

Píše pan Ben Kuras na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 369 × | Prestiž Q1: 9,11

+14 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top