Štítky článku: •  

Perspektivy euroatlantické civilizace

Otázka perspektivy civilizace, ke které se po rozpadu sovětského bloku počítáme, začíná být aktuální s předpokládaným přechodem k multipolárnímu světu. Z nových, zatím pouze regionálních, hegemonů je nejsilnější Čína.

Základy euroatlantické civilizace

Při úvahách o kořenech můžeme sahat do starověkého Řecka či ještě dále. Ale většinou se za základ považuje kultura vzniklá na bázi židovského a křesťanského náboženství. Obě patří mezi nejúspěšnější monoteistická náboženství.

Ta hlavní monoteistická náboženství je možno charakterizovat jako učení podložená autoritou jedné VŠEMOCNÉ entity (Boha).

To samo o sobě dodává jejich vyznavačům velmi silnou psychickou podporu. Pokusím se vystihnout působení zmíněného „dopingu“ u tří nejúspěšnějších monoteistických náboženství:

  • židovské — schopnost přežít v nepřátelském prostředí a úspěšně se v něm prosadit
  • křesťanské — územní expanze, rozvoj vědy a techniky, iniciativa jedince
  • islám — obrovská územní expanze

Islám je zde zmíněn pro úplnost, neboť do euroatlantické civilizace sice nepatří (ačkoli podle některých „pokrokových“ názorů je skoro jejím základem), ale nesporně je veleúspěšným monoteistickým náboženstvím. Zažívá stálý územní rozvoj, což jej jako ideologii nesmírně posiluje. Islámu se samozřejmě netýká nějaké zpochybnění základního kamene, na rozdíl od judaismu a hlavně křesťanství.

V současné době zažíváme určité pochyby o vlastních základech. Zcela jistě to souvisí s nárůstem ateismu. Za nesmírně důležité se považuje vymezení takzvaných všeobecných lidských práv, přičemž se popírá jejich odvozenost od křesťanského původu. To popírání má dvě výhody: na jedné straně to vyhovuje narůstající ateistické části populace zemí euroatlantické civilizace, na druhé straně to otevírá možnost začlenění tohoto konceptu do univerzalistického modelu světa.

V každém případě způsobuje odklon od křesťanství ztrátu energie společnosti, dokonce oslabení životaschopnosti.

Kdo patří do euroatlantické civilizace?

Kdybychom brali jako nejpodstatnější aspekt náboženství, pak by asi nejvýznamnějším státem euroatlantické civilizace byla s velkým náskokem Brazílie.

V roce 2010 zhruba 65 % obyvatel, tehdy asi 123 milionů lidí, patřilo k římskokatolické církvi, což z Brazílie činí zemi s nejvyšším počtem katolíků na světě. Asi 22 % lidí (asi 42 mil.) deklarovalo svou příslušnost k protestantismu.

S význačným českým politikem řečeno: Kdo jiný to má?

Bohužel, Brazílie si euroatlantické ostruhy nezaslouží. Stejně tak Ruská Federace:

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem, je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.

Pravoslavné křesťanství je nepochybně plnohodnotným křesťanstvím, nicméně je pravoslavně křesťanská RF považována ateistickými vůdci Evropské Unie málem za Antikrista. (To jsou paradoxy, pane Vaněk!)

A tak nám na evropské straně Atlantiku zbývá Evropská Unie a na Západě Spojené státy a tak trochu Kanada. Kanada je vlastně připojena pupeční šňůrou k EU, ovšem po konečném odpojení Velké Británie od EU bude všechno nejspíš jinak.

Náhradní řešení

Jak USA, tak i EU zareagovaly na „uhnívání“ křesťanských kořenů po svém. Našly náhradní řešení.

Pro USA to bylo řešení vlastně staronové: princip svobody a demokracie, který musí být rozšířen po celém světě. Tím se otevře cesta k budoucnosti bez válek, ke šťastné společnosti „bez dějin“, jak o ní snil Francis Fukuyama.

Evropská Unie se vydala jinou cestou — cestou mesiášskou. Bezvýhradně přijala hypotézu o zhoubném vlivu lidstva na globální teplotu prostřednictvím oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů, přičemž nárůst globální teploty má, nebude-li zastaven, přivodit nevratné změny v biosféře. I ti nejomezenější unijní vůdcové jistě vědí, že EU se podílí na produkci skleníkových plynů velice málo, a i kdyby z těch „zhoubných“ plynů nevypouštěla vůbec nic, grafy alarmistů budou mířit vzhůru stejně strmě.

Ale tady jde o myšlenku, SLOVO, které pohne světem. Zářný příklad Evropské Unie pohne svědomím lidstva a přivede všechny národy světa na cestu trvale udržitelného pokroku, míru a štěstí.

Tato představa už má hodně blízko k náboženství. Náboženství, které však může být ohroženo opuštěním nového božstva, novou verzí ateismu.

To už snad americká verze vyznávání svobody a demokracie coby univerzálního receptu může mít o něco větší výdrž.

Čína a její civilizace

Naproti tomu, co bylo řečeno o monoteistických náboženstvích, východní etické či jiné myšlenkové systémy takové „služby“ neposkytují. Nedávají člověku nějakou výlučnost, žádnou podporu té absolutně nejvyšší autority, jen naznačují CESTU, kterou se může jedinec dát.

Nechci se tu pouštět do hinduismu, buddhismu a dalších systémů, které dávají podporu jiného druhu.

CESTU nabízí hlavně Konfucius a v trochu posunutém smyslu také Lao-Tse. Človíček má o něco usilovat, ale slibuje se mu „jenom“ to, že se stane lepším. Žádná autorita, která by nad ním držela ochrannou, resp. trestající ruku se nekoná.

Číňané, nemajíce takové opory, rozvíjeli více lidskou spolupráci a komunikaci, fungovali vždy „síťovým“ a vysoce pragmatickým způsobem. Sledovali, co dělají blízcí i vzdálenější sousedé, a když viděli něco, co dobře funguje, tak to napodobili. Když měli nějaký problém, tak ho prostě „pustili do světa“ a odněkud jim přišla rada či jiná pomoc. Když někdo zjistil, že jeho výtvor či postup jiní napodobují, tak se zaradoval, neboť to bral jako ocenění vlastního důvtipu či šikovnosti.

Čína nevytvořila žádnou ofenzivní ideologii. Pokud bychom chtěli považovat za ideologii konfucianismus, jednalo by se nejvýše o ideologii apologetickou, které nechce nic bořit, nic dobývat. Jejím cílem je udržet status quo. Konfucius zdůrazňoval dodržování tradic, úctu k předkům, odpovědnost k potomkům. Pro řízení státu čerpal poučení z života moudrých a úspěšných vládců.

Takový základ dal čínské říši nevídanou stabilitu, ale zároveň způsobil její zaostání za dynamickým rozvojem západní civilizace. Z Číny se stal již v devatenáctém století pouhý otloukánek Západu.

Bylo jasné, že Říše středu nutně potřebuje modernizaci. Pro takový obrovský úkol je potřeba uchopit nějakou nosnou myšlenku, která by oslovila masy, dala jim perspektivu.

Složitým vývojem dospěla Čína k přijetí komunistické ideologie, dalším postupem většinu z ní zavrhla a vydala se vlastní cestou. Cestou neuvěřitelně úspěšnou. Od Západu se naučila rozvíjet vědu, techniku a ekonomiku, ale vyhnula se takovým „skvělým“ plodům evropského myšlení jako nacismus a fašismus. Z dalšího neblahého evropského výtvoru — komunismu — vyrobila relativně neškodný odvar [Pozn. red. SvS: Tedy až na neblahé období Rudého teroru Mao Ce-Tunga, který stál „pouhých“ 40 až 70 miliónů životů!!!], který vlastně jen zdůvodňuje a posvěcuje vládu oligarchické skupiny, která si zřejmě vytkla za cíl udržet jedinečnou říši pohromadě a zlepšovat její postavení ve světě. Bez ohledu na to, co o ní Západ, hlásící se k liberální, inovované verzi demokracie, říká.

Píše pan Karel Kužel na blog.idnes.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 304 × | Prestiž Q1: 7,85

+11 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 8 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Vojtěch Běhunčík

On ten křesťanský / římsko-katolický Bůh je sice jeden, ale ve třech osobách ...

"Tento teologický koncept není možno dokonale pochopit, neřkuli pak vysvětlit."
https://www.proc-krestanstvi.cz/a76-otazka-jak-muze-byt-buh-ve-trech-osobach-trojice/

Karel Kužel

Ostatně tu trojjedinost tam zavedli až dlouho po Ježíšovi:
"Proti víře v trojjedinost existoval od počátku v křesťanství i odpor, především proto, že podle názoru odpůrců představa Trojice odporuje absolutnímu monoteismu. Odpor existoval i z dualistických pozic: někteří gnostici přišli s teorií nemilosrdného Boha Starého zákona a stvořitele světa a milosrdného láskyplného Boha Nového zákona, Ježíše Krista.

V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a Prvním konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo žádnou roli."

Ale to je patlání se v prkotinách, na myšlenky v článku obsažené to nemá významný vliv.

Vojtěch Běhunčík

Ještě bych si dovolil poznamenat, že všechna 3 zmíněná náboženství (židovské, křesťanské a islám) nemají nejmenší zábrany v žehnání zbraní vlastních vojáků a dštění ohně a síry na hlavu nepřátel. To mají opravdu společné.
Obrovký rozdíl vůči konfucianismu a šintoismu (které zde, jak píšete, nebudeme rozebírat).

Karel Kužel

Ano, lidé se setkávají s problémy, které potřebují nějak vyřešit. Někdy se snaží najít ideologii, která by jim v řešení problému pomohla. Monoteistická náboženství jsou asi k řešení řady problémů vhodná. Dramaticky se to ukázalo ve druhé světové válce, kdy moskevský patriarcha přišel s konceptem VLASTENECKÉ války - války za vlast a národ. Požehnal zbraním své země a to mělo obrovský vliv na bojovou morálku a značnou měrou donutilo strejdu Adolfa rezignovat na své dobyvatelské plány.
Konfucionismus není náboženství a nejsem si jist, zda ho označit za ideologii. Pokud ano, tak pouze ideologii apologetickou, k využití v boji nevhodnou. Ostatně vojenský stav v Číně neměl nikdy vysoký kredit.
O šintoismu se v článku nezmiňuji, protože příslušná partie je o Číně, nikoli o Japonsku.

Vojtěch Běhunčík

Spočívají tedy hodnoty euroatlantické civilizace v boji a dobývání?

Karel Kužel

V článku mluvím o ZÁKLADECH,ne o hodnotách. Ale za sebe považuji za nejdůležitější přínos naší EA civilizace vytvoření vědy, jakožto metody poznávání světa. S tím souvisí samozřejmě rozvoj kritického myšlení.

Vojtěch Běhunčík

Zapeklitá odpověď - byly nejprve základy a pak hodnoty nebo naopak?
Ale o to asi nejde: vidíte jistý rozpor mezi vědou a náboženstvím. Vědec nicméně může být zároveň věřící, a opravdu jsou i takoví vědci.
To celé je složité téma na samostatný článek - ba i na několik knih.
Benjamin Kuras píše o knize "The Great Partnership - God, Science and the Search for Meaning" (Velké partnerství – Bůh, věda a hledání smyslu) od Jonathana Sackse:
https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/big-ben-velke-partnerstvi-vedy-a-nabozenstvi.A130613_215751_p_spolecnost_wag
a z tamější diskuze nevidím,že by se přispěvatelé k něčemu dobrali. Obě strany stojí na svých pozicích a obě si myslí, že mají pravdu.

Karel Kužel

Však tím taky Mohamed získal hezkých pár bodů, když ten prapodivný koncept zase zjednodušil! ;-)

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top