Štítky článku: •  

Jak nahlédnout do budoucnosti za půl bilionu eur

Pár poznámek k novému francouzsko-německému plánu na podporu zemí postižených Covidem-19.

pexels-photo-998951-676x423.jpg

Stimulační program, který představili francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, počítá s vydáním 500 miliard eur na projekty v zemích postižených nejhůře koronavirovou epidemií. Fakticky jde hlavně o románské země — Itálii, Francii a Španělsko. A fakticky by se jednalo o společné zadlužení všech zemí EU, i když podle návrhu jednorázové, nikoliv o trvalý mechanismus generování stále nových dluhopisů.

Plán už nyní narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze zůstává jejich pozice nezměněna: nesmí jít o darované peníze. Ostatní země zatím lavírují.

(Zavádějící proto, že z této čtyřky pouze Dánsko a Švédsko mají poměrně nízké státní zadlužení, obě kolem 35 % HDP. Nizozemci se svými 59 % HDP jsou přesně na hraně maastrichtských kritérií, pokud si ještě někdo na ten pradávný, zaprášený pojem vůbec vzpomíná. A Rakousko se 74 % ten limit dokonce výrazně překračuje. „Opatrná čtyřka“ by tedy asi bylo přesnější.)

Do jisté míry jde o nahlédnutí do blízké budoucnosti a do možných komplikací, které skrývá.


První náhled: po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla.

Před brexitem euronadšenci občas kritizovali Británii z toho, že je brzdou další evropské integrace. Ale brzda je nezbytným vybavením každého vozidla. Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat.

Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu.

Aby toho bylo možné dosáhnout, je podle Merkelové nezbytná náležitá reakce, jejíž součástí by měl být i časově omezený záchranný fond. Sice se na něm budou muset shodnout všechny členské země sedmadvacítky, kancléřka ale věří, že když Německo s Francii dají takovýto impuls, nalezení shody to usnadní. „Musíme jednat evropsky, abychom z této krize vyšli dobře,“ podotkla. „Národní stát sám nemá žádnou budoucnost,“ míní.

IHNED.CZ

„Dát impuls“ je velmi diplomatická formulace pro to, udávat takt. Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké.

To je pravda a touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj „opatrné čtyřky“ vydrží.

Mimochodem, v tom vláknu pod Kurzovým tweetem mu hned někdo říká, že ty čtyři opatrné země tvoří jen osminu hospodářské síly EU a že to je, jako by se „ocas snažil vrtět psem“.

schwanz-1024x843.png

Ano, je to jenom Twitter, nemusíme to brát smrtelně vážně, ale určitého bolestivého detailu se ten chlapík přeci jen dotknul.

Ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí a na co ne. Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou.


Druhý náhled: schválně na chvíli pomiňme otázku společného zadlužení a podívejme se na navrhovaný mechanismus pomoci. On je zatím poněkud vágně formulovaný, patrně proto, aby nikoho předem neodradil. Ale hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU.

Tady se skrývá zajímavé čertovo kopýtko, které komentátoři až dosud překvapivě ignorovali. Standardní kohezní fondy jsou známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí.

To přitom není úplně samoúčelné cvičení v byrokracii. Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů. Není to stoprocentní ochrana, protože na eurodotacích zbohatl nejeden Agročert a čerpá je i italská mafie, ale nějak to přeci jen fungovalo.

V případě finančního stimulu po ekonomickém propadu si ale takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Celý smysl takových záchranných plánů je v tom, že ty peníze dorazí rychle, než se škody staly příliš závažnými. Co tedy musíte obětovat? Právě ty kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času.

Což znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit. Jak zabránit, aby příslušné dotace neskončily u zombie firem typu Alitalie (za více než 70 let své existence byla v zisku jeden jediný rok) nebo u různých kamarádíčků pana premiéra, když nemáte čas na to, prověřovat jednotlivé projekty? Nezabráníte…

Trochu to připomíná právě výše zmíněná maastrichtská kritéria, která slavnostně všichni podepsali a nakonec se při zavedení eura moc nevynucovala, jinak by nebylo co zavést. Papír snese mnohé a sám o sebe nic nevynutí.


Třetí náhled: to, že odchodem Británie oslabil v Evropě její „sever“, se dlouhodobě projeví i jinak, než jen dominancí francouzsko-německé osy. Jižanů je nyní proporcionálně daleko více než předtím.

Posčítáte-li obyvatelstvo Portugalska, Itálie, Španělska, Francie, Řecka a francouzsky mluvící části Belgie, dostanete přes 200 milionů lidí. Přičemž jeden z těch států je právě Francie, tvořící půlku „francouzsko-německé osy“. Shodnou-li se všechny tyto státy na něčem, mají v nové EU bez Británie jako blok velkou váhu.

Pokud není momentální německý kancléř zrovna silná osobnost, a to už dlouhou dobu není, může začít v rámci zachování klidu na práci ustupovat požadavkům takového bloku. A pokud ustupovat začne, není už ve hře nikdo další srovnatelné váhy (Británie), kdo by sloužil jako „odmítač poslední záchrany“.

Z občasných debat s příznivci evropské federalizace jsem nabyl dojmu, že si myslí, že by v jejich vysněných Spojených státech evropských samozřejmě fungovalo šetrné germánské hospodaření. Nejsem si jist, z čeho ten optimismus čerpají. Číselné poměry po brexitu nahrávají spíš tomu, aby v takové struktuře zavládly „jižanské“ standardy.

Píše pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 187 × | Prestiž Q1: 10,12

+18 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top