Štítky článku: •  

Léta normalizace a Dietl v nás

KOMENTÁŘ | Právě dnes uplynulo jednadevadesát let od chvíle, kdy se v chorvatském Záhřebu narodil televizní dramatik, scenárista a autor seriálů Jaroslav Dietl (1929–1985).

Muž, jehož jméno zná asi každý Čech starší čtyřiceti let i mnozí z těch mladších, stejně jako „opusy“, které zejména v letech normalizace (1969–1989) napsal — těmi povedenějšími, jako byly Tři chlapi v chalupě (1961–1963), Byli jednou dva písaři (1972) či Nemocnice na kraji města (1978–1981) počínaje, těmi horšími (Muž na radnici, 1976; Žena za pultem, 1977) či vysloveně služebnými vůči tehdejšímu režimu (Okres na severu, 1981) konče.

maly-pitaval-z-velkeho-mesta.jpg (43,540 kiB)
Malý pitaval z velkého města

Jaroslav Dietl si seriály, jejichž sledovanost trhala v 70. a 80. letech v komunistickém Československu vzhledem k prakticky neexistující alternativě divácké rekordy, zadělal na velkou popularitu. Lidé se těšili na každého „nového Dietla“, jako se dnes těší na premiéry velkých světových blockbusterů či oblíbených televizních sérií.

Sám autor měl pověst muže, jenž „umí opravdu psát“ a „umí vytvořit příběh“. Měl dokonce pověst autora, jehož díla jsou „nadčasová“ a jenž „by se uplatnil za každého režimu“. Zatímco tvrzení o nadčasovosti Dietlových děl a jejich nepoplatnosti době je v řadě případů naprosto neudržitelné, druhé je dost možná pravdivé — Dietl psát skutečně uměl, i když je otázka, nakolik by uspěl v podmínkách drsné konkurence, která je v tomto oboru běžná ve svobodném prostředí.

Tento text nicméně nechce být vzpomínkou na jednoho slušného scenáristu z časů „reálného socialismu“, z časů již zmíněné normalizace. Vzhledem k tomu, že Dietlovy seriály patří na nejrůznějších televizních stanicích dodnes k těm hodně sledovaným (přirozeně především u starší generace, třebaže nejen u ní), je zcela na místě položit si otázku, proč tomu tak, třicet let po pádu komunistického režimu, pořád je?

Důvodů je hned několik. Tím prvním je docela obyčejná a celkem pochopitelná nostalgie, příznačná pro lidi ve věku řekněme 60+, primárně pro penzisty, kteří dnes jednak mají na sledování televizní nabídky čas a kteří hlavně prožili v normalizačních časech své v mnoha případech bezstarostné, či dokonce šťastné dětství a mládí, po čemž se jim teď „na stará kolena“ stýská.

Druhou skupinu tvoří lidé, pro které změna režimu z přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenala stop dobře rozběhnutých kariér, výhod a benefitů včetně s nimi spojených „sociálních jistot“ a konec vědomí, že jejich život bude pokračovat předvídatelným a z jejich úhlu pohledu bezpečným směrem. Také je vrací Dietlovy seriály do časů, na které rádi vzpomínají.

Třetí skupinou jsou ti, kteří pádem husákovsko-biľakovského nomenklaturního režimu nic neztratili, ale kteří v nových poměrech také nic nezískali a kteří zůstali, svým způsobem, na okraji společnosti, což s přibývajícím věkem dodává „starým dobrým časům“ více než na přijatelnosti.

Co téměř fyzicky cítím, je, že pro Dietlovy seriály má slabost, snad s výjimkou nejmladší generace, poměrně velká část dnešní společnosti, která má navíc — a o to hůř — „svého Dietla“ a spolu s ním i normalizační éru nějakým způsobem stále v sobě. To se po mém soudu dramaticky projevilo v čase koronavirové krize — v některých případech, troufám si říci, přímo až obludně. Co konkrétního mám na mysli?

Když vláda v březnu vyhlásila nouzový stav a začala „zavírat“ českou společnost, reagovali lidé, jistě z velké části v obavách o své zdraví, velmi vstřícně: dodržovali „zákaz vycházení“, nenavštěvovali své blízké, na prvním místě seniory, šili pro sebe, pro své blízké i pro zdravotníky roušky, vzorně je nosili atd.

Zajímavé je, že s postupem času, s tzv. rozvolňováním krizových opatření, Češi až na pochopitelné výjimky, stále drželi a vlastně dodnes drží kurz nastavený vládou, třebaže jim to je den ze dne méně příjemné. A právě při dodržování vládních nařízení a při absolutním lpění na některých pravidlech se mimoděk projevilo to, co jsem označil jako „Dietla v nás“, anebo, chcete-li, „normalizaci v nás“.

Několik příkladů za všechny: Prvním je již uvedená neobyčejná ochota Čechů podřídit se autoritě vlády, „která nejlépe ví, co máme dělat“. S tím úzce souvisí udávání těch, kteří se vůči vládním opatřením provinili. Sám jsem byl nejednou svědkem toho, jak starší občané, ale i několik mladších, ostře peskovali ty, kteří roušky buď vůbec neměli, nebo je neměli správně nasazené, a hrozili jim, že na ně zavolají policii; někteří z nich to pak následně skutečně, takřka s dychtivou radostí, udělali, přičemž působili dojmem, jako by se na to dlouho těšili. V několika příkladech mě doslova zamrazilo, třeba když se paní přibližně v mém věku obrátila na mladou maminku, jež vedla na poloprázdné ulici za ruku malou holčičku, s naléhavou otázkou, kolik je dítěti let a jestli už by nemělo mít roušku. „Ale já to na Vás neřeknu“, dodala paní blahosklonně, „jen běžte, běžte…“

Tohle odporné sledování ostatních, fízlování a udávání včetně trpělivého čekání na to, až soused „udělá chybu“ a vyběhne, například, s odpadky bez roušky, je jednak odvrácenou tváří onoho „skvělého Česka, které se v době krize semklo a zachránilo se před nejhorším“, jednak jedním z typických přežitků z časů normalizace, oné mentality domovních důvěrníků, stranických uličních tajemníků, pomocníků veřejné bezpečnosti, všech těch nenápadných vrátných, šatnářek a uklízeček

Stačí si vzpomenout na kratičkou novelu Radoslava Nenadála Sešitky chrámové pěvkyně z roku 1991 — příběh bezvýznamné opovrhované „figurky“, jež si, plná závisti a nenávisti vůči schopnějším a úspěšnějším potají s ďábelskou pečlivostí zapisuje jejich prohřešky, aby je ve vhodném okamžiku použila proti nim. Právě to je ona skrznaskrz děsivá „banalita zla“, o níž historikové píšou třeba i v souvislosti s léty protektorátu.

Podobně jako ve výše uvedeném případě mě mrazilo, když jsem si četl, jak někteří lidé „na venkově“ reagovali v době koronavirové krize na příjezd „Pražáků“. Nešlo přitom jenom o vesnice a chatové osady, zažít to šlo i v menších městech, jak potvrzuje zkušenost moje i několika mých přátel.

Na totéž jsem myslel, když jsem sledoval diskuse Čechů na téma cestování, ať už nás samotných do zahraničí nebo cizinců k nám poté, co profesor Prymula pronesl, že bychom se „ven“ nemuseli podívat až dva roky. Pro člověka v mém věku, který prožil čtvrt století života v „komunismu“, má svoboda cestování mimořádnou, pro dnešní mladou generaci až nepochopitelně velkou cenu.

Z debat na sociálních sítích a ve společnosti obecně jsem se nicméně dozvěděl, že „Prymula má pravdu“, že „už jsme se narajzovali dost“, že „u nás je přece taky hezky“, že „by se hranice měly klidně zavřít i na delší dobu“, a že „k nám hlavně nesmíme pouštět ty cizince“. Jestli v tomhle nebyly cítit normalizace, „čára“ hlídaná „péesáky“ se psy, ostnaté dráty, všechny ty berlínské a jiné zdi, tak nevím…

Jde o to, že tohle všechno v těch dodnes oblíbených Dietlových seriálech bylo. Někde úplně otevřené, jako třeba — prakticky permanentně — v již uvedeném Okrese na severu, jindy více či méně zdařile kamuflované jako, třeba, „boj za zájmy republiky“ bez přívlastku v seriálu Inženýrská odysea, kdy se Jiří Adamíra a Michal Dočolomanský ve službách našeho průmyslu střetli se zrádným emigrantem Jiřím Štěpničkou, jinde téměř neznatelné, podprahové, ale pořád, pořád… Nemůže tomu být ostatně jinak, Jaroslav Dietl prostě psal normalizační seriály, lepší i horší, ale všechny byly pevně ukotvené ve své době a všechny velmi podobně vykreslovaly či zaznamenávaly českou národní povahu, mentalitu a každodenní chování

Dívají-li se dnes Češi na Dietlovy seriály, dívají se sami na sebe, na to, jací tehdy byli a jak žili, zcela mimoděk se jim vrací jejich dětství, rodiče a prarodiče, jejich práce, dovolené a zábavy… Právě na tom se jasně ukazuje, že komunismus a normalizační léta zvlášť jsou v mnohých z nich, v mnohých z nás, zažrané hlouběji, než bychom si kolikrát chtěli přiznat.

Stejně tak se ukazuje, že třicet let od pádu komunismu je příliš málo na to, aby se naše národní mentalita zásadním způsobem změnila. Jeden můj starý kamarád, žijící od poloviny osmdesátých let ve Spojených státech amerických, mi nedávno říkal, že i když z Československa utekl, ví, že ze sebe stejně nikdy nedostane těch třicet pět let, které v komunismu prožil…

Teprve až se na Dietlovy seriály budou dívat naše děti a jejich děti (budou-li se na ně z nějakých bizarních důvodů vůbec kdy dívat) jako se dnes my díváme třeba na filmy o třicetileté válce, budeme si moct říct, že, symbolicky řečeno, „Jaroslav Dietl v nás“ už není. Taková doba je ale ještě daleko.

Píše pan Martin Kovář na info.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 244 × | Prestiž Q2: 12,70

+26 plus Známkuj článek minus –5

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 3 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
m.petr

je mi líto velmi mladého autora,který vidí minulý režim tak, že jsme všichni byli týraní,mučeni a zavřeni.nevidí,že jsme byli první na světě ve výrobě různosti,v potravinách soběstační.ted jsme závislí,proto jsou i nejběžnejší potraviny finančně téměř nedostupné,o kvalitě potravin nemluvě.dietl byl profesionální scénárista s geniálními dialogy.jeden jediný záběr či tři slova-tím řekl vše.dnešní seriály....proto dietlovy seriály budou trvale oblíbené.pořád nic?

PeTaX

Ano, ano. Přesně o vás ten článek je! Nebyli jsme první ve světě, nebyli jsme ani prostřední. Byli jsme po vašem komunistickém panování na chvostu, beznadějně zaostalí ve většině měřitelných ukazatelů; i to chudé agrární Rakousko nás v životní úrovni předběhlo.

⛔️ Komunistická nostalgie
To zaostávání nebylo v hlavách lidí, ale spočívalo v idiotském systému řízení.
Jenže po těch promarněných čtyřiceti letech musíme říct nikoliv to, že nám technologicky západ ujel a díváme se na jeho brzdová světla. Ta situace je daleko tragičtější. Ten režim nás postavil na úplně jinou kolej, nejspíše zcela slepou.
Komunismus, ale stejně tak všechny kolektivistické ideologie, se chovají stejně fundamentalisticky a militantně, jako např. islám. Dogmatická víra, která je nucena všechno a všechny ve svém dosahu porobit a podřídit, protože ti nepodřízení a nezlomení ji ohrožují v její podstatě.
Například: „Zrušili jste cukrovary, ukradli a rozbourali a teď žereme jejich cukr.“
Říkám: „Ale máme nejvyšší výrobu cukru v historii, stačí si to zadat do google, máš počítač.“ A co myslíte?
„Nic zadávat nebudu, všichni lžete, všechno jste rozkradli“ atd., atd. Jako by je to bolelo, jako by se báli pravdy.
Člověk se musí ptát, jak je možné, že ti soudruzi, kteří točili kormidly, tak strašně nenáviděli ten lid, do jehož čela se vnutili. Jakoby postiženi nějakou formou sadistické úchylky, která jim působila rozkoš z týrání. Stejná primitivní sadistická hovada, která se jako první etablovala v StB.
Ta jejich plačtivá touha si vyrábět všechno sami (blbě a draze) nakonec vedla k tomu, že ten koncentrák museli obehnat ostnatým drátem a samopalníky, aby jim z něj normální lidé neutekli. Stejně, jako dnes činí Severní Korea. Byli, jsou a budou stejní, protože je stále žene stejný čert.
Veškerá prosperita skončila okamžikem zavedení centrálního řízení, kdy už si nemohl každý vyrábět, co chtěl. Jinak řečeno, byla postavena byrokratická bariéra mezi zákazníka a výrobce. Výrobce ztratil možnost testovat novými výrobky zákaznické potřeby a pozbyl i zpětné vazby selekce a preferencí zákazníků. Zároveň s odstraněním konkurence a monopolizací tak byly odstraněny receptory tržního hospodářství.

Vojtěch Běhunčík

Není vše až tak jednosměrné. Nejde o komunistickou nostalgii - je to prostě nostalgie.
My všichni (vy i já) jsme v té době žili a nikdo si nemůže dost dobře vybírat, do jaké doby a kde se narodí. Neříkejme komunismus - ten nikdy v ČSR nebyl. Jakkoli byl režim autoritářský, nemohl ovlivnit myšlení lidí - pouze jejich chování navenek.

Klíčové slovo:vývoj po roce 1989
https://www.stem.cz/tag/vyvoj-po-roce-1989/

O cukru je pojednání z pravé strany tu:
Cukr za komunismu a dnes
https://www.epshark.cz/clanek/2929/cukr-za-komunismu-a-dnes
a z levé strany zde:
Stočtyřicetiletá "epizoda" v dějinách Hrochova Týnce
http://www.halonoviny.cz/articles/view/217857
U bývalého cukrovaru to pěkně smrdí
http://www.halonoviny.cz/articles/view/44996360

Není tak úplně pravda, že železná opona byla neprostupná a že se neobjevovaly nové výrobky.
Problém byl v zastaralosti výrobních technologií, čehož si byla strana a vláda vědoma:
U rudého snědeného krámu XII: Průmysl a otázka sociální
https://www.mises.cz/clanky/u-rudeho-snedeneho-kramu-xii-prumysl-a-otazka-socialni-1268.aspx

"Jeden můj starý kamarád, žijící od poloviny osmdesátých let ve Spojených státech amerických, mi nedávno říkal, že i když z Československa utekl, ví, že ze sebe stejně nikdy nedostane těch třicet pět let, které v komunismu prožil…"
A proč by je chtěl ze sebe dostávat? Byl to jeho život.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top