Štítky článku: •  

Potravinová soběstačnost?

Sněmovna by dnes měla jednat v závěrečném kole o novele proti dvojí kvalitě potravin, v níž chce skupina poslanců zakotvit povinný podíl českých potravin na trhu. [1] Existuje celá řada důvodů, proč je to opatření kontraproduktivní, absurdní a nesmyslné. (A jeden malinkatý argument na podporu tohoto záměru.)

Když pomineme elementární problém, jakým způsobem definovat českou potravinu (protože nějaký produkt, který procestuje polovinu Evropy či dokonce světa a nakonec se v Česku jen zabalí, opravdu českou potravinou není), proti tomuto opatření hovoří hlavně ekonomické argumenty. Já sice do značné míry rozumím tomu volání, které se ozývá, a které patriotům libě zní, ale musíme si uvědomit, že za A) jsme otevřenou ekonomikou a za B) jsme nikdy potravinově soběstační ve skutečnosti nebyli, ačkoliv se komunistický režim snažil dlouhé socialistické roky prezentovat „soběstačnost“ jako nejvyšší metu své politiky. Lze rovnou dodat i za C), že zákony Evropské unie dokonce takovýto protekcionismus výslovně zakazují.

Pokusme se tedy problematiku rozebrat bod po bodu.

V první řadě musíme konstatovat, že autoři celé této iniciativy musí být skutečně exemplární ukázkou nejen ekonomické, ale i systémové tuposti. V tomto případě zcela typicky zapřahají koně za vůz. Nemohou přece se zdravým rozumem požadovat po koncové službě celého produkčního řetězce, aby nastavil takové nebo onaké parametry. Když už by chtěli nějakým způsobem zasahovat do skladby zboží, musí přece v první řadě řešit, zda takovouto produkční kapacitu naši zemědělci a zpracovatelé vůbec mají, přičemž odpověď je jednoznačně, že momentálně nikoliv. Tak jak mohou nastavovat procentní složení na pultech, když prostě tyto potraviny k dispozici zcela evidentně nemáme??? To už upadli úplně na hlavičku?

Pokud by chtěli něco řešit, tak potom je na prvním místě otázka, proč se naši pěstitelé nezabývají v první řadě produkcí potravin (a nebude tak těžké nalézt odpověď, když prostě pěstování řepky jako zdroje příměsí do pohonných hmot je pro zemědělce daleko jistější plodinou a jistějším ziskem). Není třeba nejvyšší čas konstatovat, že celý nápad s přimíchávání biosložky do PHM je pitomost až na půdu? Ostatně mám pocit, že i Evropská unie už uznala, že sekundární škody z tohoto nápadu jsou větší, než nějaké pseudo-ekologické zisky.

U nás se řepka, i ve srovnání se sousedními státy, jede prostě nadále ve velkém. (No jo, sú na to hen tie dotácie.) Totéž platí o pěstování dalších plodin, například kukuřice pro bioplynky. A zemědělec, který si nakonec přece jen dal tu práci a pěstuje potraviny, v době sklizně zjistí, že jeho papriky nemají rozměr podle evropské normy, takže se mu je nepodaří prodat ani do leča a nakonec je vysype na hromadu a rozjezdí pásákem, aby si náhodou někdo nepomohl.

Proč je mluvit o soběstačnosti naprosto scestné? Markantně je to vidět právě v zemědělství a potravinářství. Do Německa vyvážíme hlavně živá zvířata, Němci je zpracují a zpátky si do tuzemska dovezeme čerstvé maso. Takže zatímco v roce 2019 do Německa putovalo 10 106 tun vepřů za 392 milionů korun, dovoz čerstvého i zmraženého vepřového masa dosáhl 91 511 tun za 6,1 miliardy korun. Směr je přitom jasně dán — z Německa k nám putuje minimum hospodářských zvířat a do Německa vyvážíme zlomek zpracovaného masa.

Co se týče potravin, spotřebitelé by najednou museli přijmout mnohem vyšší ceny, jelikož Češi neumějí zmíněné maso zpracovat tak efektivně (a levně) jako Němci. Přitom právě spotřebitelé mají klíč k tomu, aby vznikalo více lokálních zemědělců, kteří budou vyrábět čerstvé produkty — budou-li je preferovat před levnými dovozy nekvalitních (ale levných) výrobků, lokální zemědělci budou více prodávat vlastní produkci mléka, sýrů či masa a na trhu vznikne konkurence, podpoří se rozmanitost a bude i tlak na nižší ceny.

A samozřejmě to neplatí jenom pro potravinářství a zemědělství. Charakteristické je to například i pro těžbu dřeva, které ze stejných důvodů exportujeme takřka na stojato do Německa, kde je pořežou a zpracují, následně je přivezou k nám do poboček Hornbachu a Baumaxu a za nestydatou cenu si pak kupujeme lajsničky a trámky z naší suroviny.

Je třeba připomenout, že soběstačnost, a to nejen potravinová, je typická pro uzavřené, nejčastěji válečné, nedostatkové ekonomiky. Na druhé misce vah je ale určitá strategická hodnota soběstačnosti (i potravinové). Je nepochybné že v době míru a čilého obchodování je soběstačnost v mnoha ohledech silně škodlivá, protože snižuje konkurenci a vede k vyšším cenám a nižší jakosti. Jenže jsme byli svědkem například při zahájení hysterie kolem korona-krize, jakým způsobem se jednotlivé státy zachovaly například při zásobování ochrannými pomůckami; rázem vzaly za své veškeré zvyklosti a garance obchodních smluv a státy si přisvojovaly tranzitní zboží jako vlastní. Což by se v kritické situaci velmi snadno mohlo stát například i u potravin. Anebo si vezměme, jaký potenciál má dovoz potravin jako donucovací nástroj na neposlušný stát. Budete odmlouvat a chcete brambory? Nasrat, holenkové, nasrat!

I když, ono to zase tak žhavé nebývá. Obchod má mimořádnou schopnost propasírovat se i nepatrným otvorem. Vezměme například tvrdé embargo vůči Ruské federaci po jejich anexi Krymu a části Ukrajiny. Neuplynula příliš dlouhá doba na to, aby se zjistilo, že do Ruska se dá dovážet zboží i oklikou přes jiné státy. A pokud jsem si dobře všiml, tak Donald Trump toto embargo hodlá v nejbližší době zrušit. A ještě během jeho platnosti Angela Merkel slavnostně otevírala jakýsi provoz automobilky Mercedes v Moskvě — i vzdor embargu. Ovšem to my ne. To my jsme poslušní, a když Brusel zavelel, že Rusko je fujky, fujky, tak tam nevyvezeme ani sirky.

Ono je lety prověřené pravidlo, že státy, které spolu obchodují, spolu neválčí. Tedy obvykle. Jenže když vojska Wehrmachtu v rámci plánu Barbarossa překračovala hranice Sovětského svazu, proti nim stále ještě jezdily plně naložené vlaky se zásobováním Hitlerova Německa nejen obilím, ale i nerostnými surovinami a zbraněmi. To už je taková ironie; Hitler byl prostě ještě o kousek větší parchant, než Stalin. Ale když to vezmeme kolem a kolem, čím jiným je obchodní embargo (nebo clo), než válečným aktem (zatím beze zbraní)?

No a teď tu máme ještě další věc: Zákazník si velice rychle navykl na to, že v hytlermarketech je prostě veškeré zboží celoročně a pokládá za své neoddiskutovatelné právo kupovat si například jahody i v prosinci (ponechme stranou, jaká je jejich výživová hodnota a chuť, když musí po očesání absolvovat cestu přes půl světa). Je zcela iracionální představa, že se zde budou někde ve sklenících pěstovat jahody celoročně, aby se saturovala poptávka. Tady je prostě sezóna jahod od počátku června nejdéle do půli prázdnin a většinou ani to ne, a zbytek prostě dovážíme.

I když je poněkud překvapivé, že zahradní jahody jsou velmi zajímavým artiklem ve skandinávském Norsku, kde bych jejich pěstění rozhodně neočekával. Společně s okurkami je pěstují v ohromných sklenících a můj někdejší šéf si dokonce na založení české firmy vydělal peníze právě brigádou při sklizni okurek a jahod v Norsku.

Já vím, dá se samozřejmě apelovat na spotřebitele, aby si uvědomili, že kvalitní ovoce a zeleninu koupí nejlépe od domácího pěstitele na trhu, protože to bude přinejmenším čerstvě natrhané a dozrálé, ty z extrémní dálky dovezené květáky či meruňky nebudou to pravé ořechové a tudíž by se měl spotřebitel smířit s tím, že takovéto výpěstky jsou sezónní a podle toho se k nim chovat. Užívat si je když jsou v plné síle a těšit se na příští, když jejich sezóna skončila.

Bohužel, málokdo si uvědomuje dostatečně, že jsou to především spotřebitelé, kteří určují, co bude na pultech (nejen) řetězců. Dokud budou zákazníci preferovat laciné šmejdy, tak dlouho budou mít na pultech k dispozici pouze laciné šmejdy. Jakmile se obchodníkovi nevyplatí takový šunt nakupovat, protože se mu za pár dní/týdnů nezájmu zákazníků zkazí a vyhodí ho, bude muset hledat takový tovar, po kterém je poptávka. Němec nebo Rakušan takový šunt nenakupuje, proto ho také v obchodech nemá. V tom je klíč problému. Nehledě ještě k jednomu: neuvěřitelné množství potravin se (nejen v domácnostech) bez užitku vyhazuje jen proto, že byly nakoupeny lacino a nikomu není zvlášť líto je vyhodit.

Na závěr si tedy snad jen zmiňme, že v průběhu času zde vznikla celá kolekce různých grafických značek, které měly zákazníkům připomínat, že dané zboží je domácí provenience a je jistou zárukou kvality. Připouštím však, že těch značek byla značná konjunktura a je velkou otázkou, zda opravdu něco garantovaly.

Namátkou mě napadá značka Klasa. Letos jí bylo již 17 let a byla jedním z prvních pokusů státu přesvědčit zákazníky aby se vyhýbali jídlu z cizí produkce. To bylo v době, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, a domácí producenti se obávali, že zákazník bude preferovat potraviny z ciziny. Jenže jednou z nejvyšších a nejctnostnějších met Evropské unie byla (nejpozději od vstupu Velké Británie v roce 1973) ochrana hospodářské soutěže před státním ochranářstvím a proti obchodním taktikám národních vlád (my jsme na to měli do roku 2007 výjimku, ale nyní se nesmí značkou Klasa „českost“ našich potravin vůbec hodnotit — alespoň ne oficiálně). Jinými slovy: Evropská unie výslovně tyto praktiky zakazuje. Nijak to všem nezmenšuje touhu českých producentů se jakékoliv formy ochranářství domáhat a bránit se tak konkurenci.

V této otázce ještě vzniká zajímavý paradox. Jde o to, že Francie je královnou dotací do zemědělské produkce. A tuzemští zemědělci pochopitelně žádají, aby byli dotováni přinejmenším se stejnou intenzitou, jako Francie. Přitom si my, jako spotřebitelé, dost dobře neuvědomujeme, že jestliže sem dovážíme cizí potravinu, která je dotovaná, ve skutečnosti na tom nezměrně vyděláváme, protože peníze, které byly původně majetkem Francouzů, se skrze tento cenový dumping dostávají na náš stůl, zjednodušeně řečeno, každý Francouz nám platí za to, abychom měli lacinější potraviny.

Tím nikterak nezmenšuji problém amorálnosti jakýchkoliv dotací; kdyby pro nic jiného, tak už jen pro deformace tržních cen — ostatně můžeme s čistým svědomím tvrdit, že dnes už žádné tržní ceny ve skutečnosti nemáme, protože dotace se přes různé vstupní segmenty promítají prakticky do všech cen a veškerého zboží, čímž se blížíme zpátky k přerozdělovací, centrálně řízené a plánované ekonomice sovětského typu, tentokrát z Eurosajuzu.

Náš problém ale spočívá ještě v něčem jiném. Už od začátku panování komunistů a organizování zemědělství podle sovětského vzoru docházelo k vysoké koncentraci zemědělských ploch do sjednocených celků (scelování pozemků, rozorávání mezí) a k celkovému přechodu k intenzivní produkci zemědělských plodin i chovu jatečných zvířat.

Při změně režimu v 90. letech byla pro průmyslové podniky zvolena převážně forma kuponové privatizace (byť v mnoha ohledech nesplnila to, co se od ní očekávalo — tedy obnovení silné vrstvy buržoasie a široce rozloženého kapitálu; občané se majetku příliš překotně zbavili). A ačkoliv tehdejší předseda vlády Václav Klaus předpokládal použití téhož modelu i pro zemědělskou půdu a produkci, převládl nakonec model takzvaných 3T (Vlastimil Tlustý, František Tomášek, Miroslav Tyl), kteří prosadili raději cestu restitucí zemědělského majetku.

Dlužno ovšem poznamenat, že ani tento záměr do značné míry nevyšel podle předpokladu (když vynechám do dneška se vlekoucí restituční spory a celkovou neochotu restituční majetky vydávat). Z předpokládaného rozbití původních celin sešlo v důsledku malého zájmu restituentů znovu hospodařit, takže původní zemědělská družstva a statky víceméně zůstaly vcelku a pozemky si (tu za lepších tu za horších podmínek) od právoplatných majitelů pronajímají.

Ruku v ruce s tím šla buď úmyslná anebo z hlouposti zanedbaná privatizace původních podniků Zemědělského zásobování a nákupu (ZZN), které skončily v rukou v podstatě dvou monopolních oligarchů, Agrofertu Andreje Babiše a Agrotrade Miroslava Tomana. Obě dvě skupiny si zprivatizovaly prakticky všechny vstupy a výstupy zemědělské produkce a nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že zemědělcům stojí na krku a diktují jim veškeré podmínky, přičemž dominantní zisky plynou do kapes obou pánů soudruhů. (Skupina Agrofert je největší v českém zemědělství a potravinářství, dvojkou v chemickém průmyslu a významným subjektem v lesnictví a médiích.) Proč není slyšet o nějakých odbytových spotřebních družstvech? Zákon je umožňuje!

A když se vrátím ještě k té ochotě pracovat v zemědělství: všimli jste si, s jak prudkým odporem protestovali studenti, že by měli jít vypomáhat zemědělcům na pole, když byly uzavřené školy? A tak je to i s většinou lidí žijících dnes na vesnicích. Už o zemědělskou práci příliš nestojí a záda se jim ohýbat nechce; sice na venkově bydlí, ale za prací dojíždějí do měst.

Máme dodnes v Evropě nejkoncentrovanější sektor v rukou velkých hráčů. Když evropští statistici tvořili různé kategorie států podle průměrné velikosti zemědělského podniku, musela být pro nás (a pro Slováky) vytvořena zvláštní kategorie. Byli jsme zcela mimo spektrum. (Vedle nás tam kdysi ještě patřívalo Spojené království. Ale to bylo nefér, u nich to čistě statisticky způsobily državy Jejího Veličenstva, na kterých však vždy bujela ostrá konkurence.)

Jen tak na okraj: celou naší 10milionovou populaci by byly schopny uživit zemědělské plochy Hané a Polabí a zbytek by vůbec nebyl potřeba zemědělsky využívat, leda k produkci a exportu speciálních plodin — namátkou: travní semeno je luxusní byznys.

A na závěr snad ten malinkatý klad: jak korona-krize ukázala zjevnou impotenci Evropské unie, během několika dní se jim rozpadl nejen schengenský prostor, ale ztratili i kontrolu nad dalšími oblastmi jednotné evropské politiky, může se zdát, že výkřik poslanců po 85% potravinové soběstačnosti by mohl i projít (pokud se Evropská komise nevybičuje k rázné protiakci).

Ten klad ale spatřuji pouze v jediném: že tak český Parlament symbolicky vystrkuje na Evropskou komisi, respektive na Evropskou unii, zadnici a naznačuje, že její dlouhá ruka by teoreticky nemusela až do Prahy dosáhnout. A trošičku pootevírá prostor k úvahám, jak bychom se mohli nebo měli zařídit v případě, že se v dohledné době Evropská unie buď spontánně rozpadne, anebo dojde k postupnému exitu dalších zemí, třeba včetně naší. Nějaký způsob zásobování bychom měli mít promyšlený dopředu. Zemědělství nelze změnit přes noc.

PeTaX


[1] 2. 6. 2020 19:05 Poslanci nebudou projednávat návrh zákona, podle nějž by v obchodech muselo povinně být alespoň 85 procent českých potravin. Uvedli to poslanci vládních stran ANO a ČSSD s tím, že návrh bude vrácen k přepracování do sněmovních výborů. Návrh byl podle Hospodářské komory nepřípustný, protože by zasahoval do svobody podnikání. Návrh zákona podepsalo 23 poslanců z klubů ANO, SPD, KSČM a ČSSD. Návrh podpořil také exministr zemědělství a šéf KDU-ČSL Marian Jurečka a předseda Trikolóry Václav Klaus ml.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 349 × | Prestiž Q1: 4,77

+16 plus Známkuj článek minus –14

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 10 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Vojtěch Běhunčík

"Nemohou přece se zdravým rozumem požadovat po koncové službě celého produkčního řetězce, aby nastavil takové nebo onaké parametry."

To je zajisté pravda.
Ale pro běžného spotřebitele (nikoliv zemědelce / pěstitele / samopěstovatele / samozásobitele) je koncovou službu obchod / obchodník. Marže velkoobchodních řetězců - vesměs subjektů vlastněných zahraničními vlastníky - je pro dodavatele až likvidační.

"Dokud budou zákazníci preferovat laciné šmejdy, tak dlouho budou mít na pultech k dispozici pouze laciné šmejdy."

Kupní síla zákazníků v ČR se odvíjí od výše jejich mezd (a z toho odvozených důchodů). Co si budem nalhávat - mzdy v ČR jsou třetinové vůči západní části EU.
https://www.finance.cz/519126-prumerna-mzda-2019-cr-eu-nemecko-rakousko/

Potraviny (a nealkoholické nápoje) tvoří 17,72 % spotřebního koše, viz "Spotřební koš pro výpočet indexu spotřebitelských cen od ledna 2020"

XLS: https://www.czso.cz/documents/10180/23195394/spot_kos2020.xlsx/15e95bf0-df3f-455e-a3b1-24a6a9dadb18?version=1.1
PDF: https://www.czso.cz/documents/10180/23195394/spot_kos2020.pdf/78a5283e-1fa1-4f5d-96bd-5b7df7186811?version=1.1
viz též: "Kdo se bojí květáku?"
https://www.svobodny-svet.cz/10182/kdo-se-boji-kvetaku.html
https://www.svobodny-svet.cz/kos.php?all=1

Podle "Statistické ročenky České republiky - 2019", grafy 9.4 a 9.5
https://www.czso.cz/csu/czso/statisticka-rocenka-ceske-republiky-2019

jsou výdaje na potraviny (a nealkoholické nápoje) vyšší než udává spotřební koš (- vyjma domácností s nejvyššími příjmy ...)

9-4. Struktura spotřebních výdajů domácností SRÚ podle postavení osoby v čele
Domácnosti celkem ... výdaje na potraviny: 19,3%
Zaměstnanci ... výdaje na potraviny: 18,1 %
Důchodci bez ekonomicky aktivních členů: ... výdaje na potraviny: 23,6 %

9-5. Struktura spotřebních výdajů domácností SRÚ s různou příjmovou úrovní v roce 2018
20 % domácností s nejnižšími příjmy ... výdaje na potraviny: 20,9%
20 % domácností s nejvyššími příjmy ... výdaje na potraviny: 16,9%

Hynek Rajchenberk

Marže celkem nic neříkají, protože z nich platí řetězce ještě řadu nákladů (náklady spojené s prodejem svého zboží - dopravu, skladování a podobně). Důležité jsou tzv. ziskové marže, a ty v oboru prodeje potravin nejsou až tak zajímavé. Zde třeba příklad ze Slovenska: Jaká je realita nadměrných zisků řetězců. U nás to bude dost podobně. Ostatně řada řetězců od nás již odešla (Delvita, Meinl, Carrefour a pod.). Jiné musely počet prodejen osekat (Billa, Tesco).

PeTaX

Přesně tak.
[Dovolil jsem si překlep opravit přímo v komentáři. PTX]

Petr Burian

Prosím vás k té potravinové soběstačnosti. Zda jsme soběstační, nejsme, či jsme byli (za komára). Za soběstačnost se pokládá hranice někde okolo 80% vlastní produkce. 100% soběstačný není nikdo.

Ono se to dá, ale posuzovat různě. Nejjednodušeji aktuální spotřebou. Kolik našeho a kolik z dovezeného. Jenže to není přesné, protože to neříká zda musíme, nebo chceme. A taky kolik surovin, třeba mléka vyvezeme, a kolik výrobků z nich, sýrů, dovezeme.

Takže produkcí. Tedy kolik toho vypěstujeme a porazíme v poměru ke spotřebě. Ale ani to není přesné, protože produkce je závislá na zpracování, např. cukrovary.

Takže kolik toho vyprodukujeme a zpracujeme za rok oproti spotřebě. Ale ani tady to nesedí, protože my to klidně umíme zpracovat, ale nechceme, protože je trh zavalen levnějším zboží z dovozu. Hornaté malé země vyváží třebas technické věci a dováží potraviny.

Takže obecně platí, kolik bychom byli schopni vyprodukovat a zpracovat potravin v době izolace, třeba války, tedy jaký máme potravinový potenciál v porovnání se spotřebou. V současnosti, nevím podle jakých shora uvedených kritérií, jsme někde na 70% (údaje se liší podle metodiky výpočtu) a jsme nadprůměr Evropy. Za komára jsme asi taky byli potravinově soběstační. Ale díky menším výnosům, zastaralým technologiím a nízké produktivitě práce, spíše na úrovni výjimečného stavu, tam by to bylo dostačující v porovnání cena, sortiment a dostupnost.

PeTaX

Řekl bych, že pokud bychom měli vůbec nějak řešit potravinovou soběstačnost (dobrá, připusťme, že doba je nestálá a nevíme, odkud a co na nás může vtrhnout), pak si myslím, že by mělo stačit zajistit dostatečnou produkci obilí, brambor a masa. A hlavně jejich zpracování bez zahraničních kapacit. A mít na paměti, že se to nutně promítne do vzrůstu jejich cen a že si to odskáčou nejvíce chudí lidé (kteří se bůhví proč domnívají, že české potraviny budou lacinější). A že v tomto složení pak nepůjde ani zdaleka o deklarovaných 85 % (a ani 55 %) potravinové soběstačnosti -- stačí se podívat na skladbu spotřebního koše.
A za poslední: ptát se cui bono. Myslím, že celé volání po těch procentech (z dílny ANO, socanů a komoušů) je podle mého soudu jen přípravou na nový dotační megatunel obou oligarchů.

Vojtěch Běhunčík

" ... dostatečnou produkci obilí, brambor a masa. A hlavně jejich zpracování bez zahraničních kapacit..."
Přesně tak - zpracování až ke konečnému produktu + prodej. Žádný vývoz polotovarů s mizivou přidanou hodnotou.
Něco podobného jsem měl na mysli zmínkou o družstevních prodejnách - myslím tím spotřební družstva.
---
P.S.
Viz také
Parlamentní rozprava o potravinách: Mezi ideologií a věcností
http://www.novarepublika.cz/2020/06/parlamentni-rozprava-o-potravinach-mezi.html

Hynek Rajchenberk

Ono je to potřeba ještě vzít z pohledu toho, co vlastně ta zemědělská výroba potřebuje, aby mohla vůbec fungovat. Dnes je to především nafta a zemědělské stroje. To první se i za komunistů dováželo a to druhé v některých případech taky. Málokdo dnes ví, že třeba kombajny se u nás za socialismu nevyráběly a podobně. Z tohoto pohledu je soběstačnost ČR a byla i soběstačnost ČSSR velmi malá. Přičemž dovoz ropy je snadnější omezit než dovoz potravin, které dělá v podstatě každý.

PeTaX

Zemědělská výroba potřebuje především restrukturalizaci, o níž se zmiňuji v části o 3T. Restituce nedokázaly vrátit produkci do rukou vlastníků a rozbít velkohospodářské celky. Je nezbytné změnit způsob zemědělského hospodaření z převážně nájemního na převážně vlastnické hospodaření a významně tak zvýšit vnitřní konkurenci.

Vojtěch Běhunčík

Kombajn SM - 500, který se nikdy nedostal do výroby
https://www.retromania.sk/cs/letopocet-1960-1969/kombajn-sm-500

Vojtěch Běhunčík

"Zemědělská výroba potřebuje především restrukturalizaci, ..."
Samozřejmě by pomohly i družstevní prodejny - tak jako mají malé pekárny a malá řeznictví své vlastní prodejny, které se uživí.
---
Stejně bych odhadoval, že podíl výdajů za potraviny (nejen za ty, které má ČSÚ ve spotřebním koši) bude ještě vyšší, než uvádí statistiky ČSÚ.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top