Štítky článku: •  

Měnové reformy (5)

V minulém dílu jsme si popsali ideový koncept měnové reformy z roku 1953. V tomto posledním dílu si vyložíme, jaké byly dozvuky této reformy, shrneme si ji a uvedu pár detailů, které se mi do předchozích dílů už nevešly.

Dozvuky

Hned od pondělního rána se rozjela propaganda a Rudé právo otiskovalo spousty článků o tom, jak dělnická třída vítá tento skvělý krok vlády. Jak už to tak obyčejně bývá, realita se nacházela někde zcela jinde.

Během realizace měnové reformy nebyla zvládnuta logistika, řada výměnných středisek první den vůbec neobdržela nové peníze, takže neotevřela vůbec, anebo otevírala pozdě, ačkoliv na výměnu byly pouhé čtyři dny. A co se režimu vůbec nehodilo, na mnoha místech začali dělníci brblat a zanedlouho brblání přerostlo v demonstrace a stávky. [1]

Nejznámější je asi povstání plzeňských škodováků (tehdy Závody V. I. Lenina). Vzniklo mimo jiné proto, že z nějakého zlomyslného důvodu vyplatila továrna mzdy v předčasném termínu, v důsledku čehož byli dělníci vinou reformy citelně okradeni. Přes nasazení ostře vyzbrojených Lidových milicí a urputné snahy komunistických funkcionářů protesty zastavit, se nakonec demonstrace rozrostly až na desítky tisíc osob. Proti nim v odpoledních hodinách nasadila strana a vláda po zuby ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armádní posily, Lidové milice a ozbrojené složky StB[2]

Teprve v podvečerních hodinách odpor ustal, došlo už jen k několika pouličním potyčkám. Udavači a tajní slavili pravé žně. Ačkoliv se komunistická strana snažila svalit vinu na plzeňskou buržoazii a reakční síly, byli to naopak dělníci, kteří se proti straně vzbouřili a požadovali nové volby. Na reakční síly se pokoušela strana svalit i zničení sochy Tomáše Garrigua Masaryka, i když ve skutečnosti se o rozbití sochy bourací koulí postaral Městský národní výbor. Pokus o povstání v Plzni byl nakonec zlomen a přinesl mnohé represe. Údajný iniciátor byl v neveřejném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Po potlačení protestů následovaly perzekuce. Lidé byli obviňováni a odsouzeni k řadě nepodmíněných trestů, ale i k vystěhování do pohraničí, nasazení do Táborů nucených prací a podobně.

25_kcs_1958_lic.jpg (56,764 kiB)25_kcs_1958_rub.jpg (55,531 kiB)
25 Kč, vzor 1958, platnost 1. 12. 1958 — 31. 12. 1971, líc: Jan Žižka z Trocnova, ofset, rub: Žižkovo náměstí v Táboře, ofset, vodoznak: průběžný „hvězda v listu“, autor: Karel Svolinský, rytina Jindra Schmidt, tiskárna: STC Praha
(emise 1961: líc hlubotisk, platnost: 2. 5. 1962 — 31. 12. 1972) [3]

Mezinárodní situace/dopad

Už minulém dílu jsem zmínil, že reforma změnila paritu z dolarů na rubl a koruna vůči dolaru silně revalvovala. To vše proběhlo bez předchozí konzultace a souhlasu MMF. To znamenalo, že byly porušeny základní závazky Československa vůči MMF a proto bylo v roce 1954 na nátlak MMF členství Československa v této mezinárodní instituci ukončeno (Polsko opustilo MMF již v souvislosti s peněžní reformou v roce 1950). Prohloubila se tak mezinárodní měnová izolace Československa.

Vinou nespolupráce jsme byli vyloučeni z Mezinárodního měnového fondu na dlouhých 35 let, ačkoli jsme patřili k jeho zakladatelům. Proces vyloučení byl započat okolo roku 1952, kdy s námi byly zahájeny konzultace ohledně směnitelnosti měny. Československá vláda (patrně pod tlakem Sovětů) odmítala poskytnout požadované údaje. Navíc provedení měnové reformy v roce 1953 znamenalo významné porušení závazků, které Československo mělo vůči MMF.

Následně jsme byli opakovaně žádáni o dodání požadovaných ekonomických ukazatelů. To nebylo splněno. Rada guvernérů poslala československé vládě oznámení, že členství ČSR v Mezinárodním měnovém fondu dne 31. prosince 1954 ukončuje. Tehdejší vláda to odmítla akceptovat a jako datum vystoupení uváděla 4. května 1955, kdy sama poslala MMF oznámení o dobrovolném vystoupení.

Závěr

Jednalo se o první větší vzbouření občanů proti systému (v celém sovětském bloku), nicméně nijak organizované a hlavně nebylo převážně ideologické, ale vycházelo z materiálních základů. Komunistický režim se s ním poměrně drasticky vypořádal a na dlouhou dobu, tak další protesty umlčel. (Další vzpoury proti komunistickému režimu už se odehrávaly v NDR 1953 a v Maďarsku 1956.)

V rychlosti si jen srovnejme 4 reformy z hlediska redukce oběživa:

Měnové reformy
RokPřed reformou
[mld. korun]
Po reformě
[mld. korun]
V procentech
1919 7,2 4,7 65,28 %
1945 124 19 15,32 %
[4] 1953 52,1 až 38 1,4 2,69 % až 3,68 %
[5] 1993 99,2 66,1 + 33,1 100,00 %

Je třeba zdůraznit, že reformy v letech 1919 a 1945 byly důsledkem válečného konfliktu. Reforma v roce 1953 ale nebyla spojena s žádným válečným konfliktem. Jednalo se o totální selhání systému a jeho zneužití k potlačení soukromého podnikání. (Nejtvrdší ekonomický dopad měla měnová reforma na zemědělství. Nejvíc byli postiženi soukromí zemědělci, protože přišli o peněžní prostředky, ale došlo i ke snížení výkupních cen zemědělské produkce v poměru méně příznivém než 5:1.)

Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi. Výsledky první pětiletky se zásadně lišily od původně stanovených cílů, kdy se hledaly cesty ke zvýšení direktivnosti v plánování a k plnému uplatnění všech dílčích prvků sovětského systému, kdy v řízení ekonomiky vrcholil stalinismus, ačkoliv Stalin již krátce před tím zemřel.

Sovětský model plánování národního hospodářství té doby byl neslučitelný s neurčitým chováním hospodářských subjektů — a volné peněžní prostředky v rukou občanů takovouto nejistotu představovaly. V SSSR byl problém větších peněžních prostředků v rukou občanů „vyřešen“ při měnové reformě v roce 1947, v Polsku dočasně v roce 1950. Na naši reformu v roce 1953 je tedy možné se dívat jako na snahu o zlepšení předpokladů pro přesné centrální plánování, jako na snahu odstranit z plánování jakékoliv samostatné pohyby peněz[6]

100_kcs_1961_lic.jpg (52,519 kiB)100_kcs_1961_rub.jpg (46,233 kiB)
100 Kčs, vzor 1961, platnost: 1. 12. 1962 až 7. 2. 1993, líc: hlubotisk, rub: Hradčany, hlubotisk, vodoznak: průběžný „hvězda a list“, autor: František Heřman, ryt. Jindra Schmidt, Jan Mráček, Ladislav Jirka, tiskárna: STC Praha, výjimkou série D01-56 a D61-70 tiskla Goznak Moskva [7]

Následovaly úspěchy ekonomického rozvoje? Zřetelně se ukazuje, že měnová reforma rozhodně nepomohla nastartovat hospodářství, jak si tehdejší vláda představovala. V letech 1955 a 1956 se již všeobecně ukazovalo, že se hospodářství přes velké nasazení kapitálu i pracovních sil v průmyslu i zemědělství vyvíjí neefektivně.

Veřejně se tyto problémy diskutovaly až po XX. sjezdu KSSS, který sice odsoudil kult osobnosti v SSSR, ale ne hospodářský systém, který se o tento kult opíral. Jak ukázal další vývoj (nejen v bývalém Československu, ale v celém východním bloku) centrálně plánovaná ekonomika nebyla schopná držet krok s okolním světem a celý tento socialistický experiment by skončil de facto opět bankrotem, kdyby se dříve nerozpadl.

Peněžní reformy sice umožnily v nejbližších letech zvýšit objemy investic, což ovšem vedlo ke skryté inflaci, jež v různých zemích probíhala s různou intenzitou. Po měnové reformě se výše oběživa stala na dlouhá léta přísně tajným údajem zvláštní důležitosti, což byl tehdy nejvyšší stupeň utajení. [8]

My ovšem dobře víme, že z tohoto hlediska je loupeží každá inflace, i když ta dává možnosti (čas), jak se jejím důsledkům alespoň zčásti vyhnout. Mají ovšem společné to, že podrývají důvěru celých generací v národní měnu. A i když se dnes ekonomicky vyspělé země formálně hlásí k protiinflační politice a k politice zdravé měny, přesto neváhají inflaci dokonce cílovat a programově tak okrádat vlastní občany. Ačkoliv se jedná o otevřené ekonomiky, nutí je tak k vnitřní spotřebě a odrazují od spořivosti.

Z pohledu běžného občana měla reforma také dopad na vůli ukládat (spořit) peníze u institucí. Úsporné vklady v Československé státní spořitelně činily počátkem roku 1954 jen 2,9 mld. Kčs (koncem roku 1954 to byly 4 mld. Kčs) a zaplacené pojistné životního pojištění v roce 1954 činilo 89 mil. Kčs. Nejen spoření jako takové, ale např. životní pojištění a poměrně nedávno zavedené penzijní připojištění nemá stále masovou důvěru také kvůli vzpomínkám na několik měnových reforem…

Expresivně vyjádřeno: měnová reforma z roku 1953 byla peněžní loupež. V konečném důsledku byli oloupeni všichni, kdo v danou dobu měli peníze. Z některých důsledků této měnové reformy se Česká republika nevzpamatovala dosud.

Občané, kteří něco měli, byli měnovou reformou zcela ožebračeni — státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Stát toho krásného dne v podstatě prohlásil: „Měli jste něco? Už nemáte. Ano, možná jsme vám něco dlužili, ale nesplatíme to. Už nikdy a nic.“

Ministr financí Jaroslav Kabeš označil reformu za „nástroj třídního boje“, západní tisk za „velkou peněžní loupež“.

PeTaX


Zdroje a literatura

  • Zdeněk Jirásek, Jaroslav Šůla, kniha Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1, vydáno 1992
  • Reforma 1919 — Wiki
  • Reforma 1945 — Wiki
  • Dobové Rudé právo
  • Radka Štiková, článek Členství Československa Mezinárodním měnovém fondu v období 1945–1954 v časopise Mezinárodní vztahy 3/2009
  • Jaroslav Rod, bakalářská práce Financování počáteční fáze „socialistické industrializace“ v Československu v letech 1945-1953, vydáno 2012, VŠE Praha
  • Zákon č. 41/1953 Sb. o peněžní reformě
  • Miroslav Tuček, článek Měnová reforma 1953 a některé širší souvislosti.
  • Jan Vokrouhlecký, bakalářská práce Komparace československých měnových reforem 1919, 1945 a 1953, vydáno 2004, UK Praha
  • Soňa Matoušková, diplomová práce Měnová reforma Aloise Rašína, vydána 2008, MU Brno
  • Kristýna Chalupecká, diplomová práce Měnové reformy, vydána 2008, MU Brno
  • Soubor článků Padesát let od měnové reformy 1953
  • Měnová reforma 1953 — Wikipedia
  • Papírová platidla — Státovky a bankovky

[1] Stávkovalo se: v Motorunionu České Budějovice, v TOSu Čelakovice, v Tatře Kopřivnice, u jedné pece ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda, v TOSu Hronov, v TOSu Dobruška, v závodech 1, 3 a 6 BZ MAJ Hronov, ve Stavobetonu Hnátice u Ústí nad Orlicí, ve Slovaně Ledeč, v Hefě Praha, v Automobilových závodech Mladá Boleslav, v Zoně Dolní Měcholupy, v ČSAD — Autorenova Praha, v Kovosvitu Sezimovo Ústí, v Moravanu 06 Tišnov, ve Slezanu a Thodemu Frenštát pod Radhoštěm, v Kovoslužbě Liberec, v Silce Hrádek nad Nisou, v Metalurgických závodech Hradec Králové, v Automobilových závodech Kvasiny, v ČKD Holice, v TOS Olomouc, Holoubkov a Strašnice, v klatovských strojírnách, v Armostavu Klatovy a Blatné a ČZ tamtéž, v Buzuluku Rokycany, v domažlických strojírnách, v Auto Praga Praha, v Tesle závod Fučík Hloubětín, v Rudém Letově Letňany, Bohumínských železárnách Gustava Klimenta.

[2] Nyní už víme, proč pro silové složky státu byly stanoveny daleko měkčí podmínky pro výměnu starých peněz za nové. Ozbrojené složky bylo nutno zkorumpovat. I někteří skalní členové strany měli privelegovaný směnný kurz.

[3] Jedna z nejméně hezkých státovek, která byla v oběhu, když nepočítám celou kýčovitou emisi bankovek z r. 1986 až 1989 Albína Brunovského. Je neobvyklá i nominálem 25 Kčs, obvykle se využívá semilogaritmické řady 1, 2, 5, (10, 20, 50, …). Takto neobvykle vybočovala i papírová tříkoruna.

[4] Údaje se v různých zdrojích liší, pro poměr to ovšem není významné.

[5] V tabulce formálně uvádím ještě čtvrtou měnovou reformu, byť o ni objektivně nešlo. Ve skutečnosti se jednalo o měnovou odluku neboli secesi neboť majetky, ani objem oběživa nebyly nijak dotčeny. Stávající oběživo se rozdělilo podle klíče dva ku jedné podle lidnatosti státu. Oba nástupnické státy si provedly okolkování dosavadní měny a posléze přechod na emise nových bankovek. Secese proběhlo naprosto hladce a bez excesů.

[6] Na tento aspekt upozorňuje i prof. Vencovský v knize Měnová politika v české historii.

[7] Asi jedna z nepovedenějších bankovek celé éry (a snad s nejdelší dobou oběhu). Některé zdroje uvádí, že byla vyhodnocena jako nejhezčí v jakési mezinárodní soutěži.

[8] Protože Československé hospodářství bylo od zbytku světa důsledně odděleno a neposkytovalo (z dobrých důvodů) zásadně žádné informace, pokusila se CIA na základě dostupných informací a komparací spočítat reálnou inflaci. Ačkoliv komunistický režim popíral, že by v socialistickém zřízení mohla inflace existovat, podle propočtů CIA se inflace meziročně pohybovala kolem 3 %, což znamená, že za období 37 let po této měnové reformě byla koruna znehodnocena o nějakých 66 %.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 283 × | Prestiž Q1: 8,87

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 4 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
Hynek Rajchenberk

Součástí života v socialistickém hospodářství byly i nákupní horečky. Počátky lze klást do roku 1953, kdy proběhla měnová reforma, kterou si lidé, zdá se nějakou dobu pamatovali. A v Čejči ji někteří lidé dle značného nárůstu útrat (víc jak desetinásobný růst) v místní prodejně „Slovácké svépomoci“ i správně očekávali. Horečnaté skupování pak provázelo rok 1956 (sovětská invaze do Maďarska), v následujícím roce se rozšířily zprávy o údajném dalším pádu měny, poplach způsobila i karibská krize roku 1962. Obavy z měnové reformy a návratu 50. let se objevily po sovětské invazi, a to v roce 1969

(https://www.bawerk.eu/clanky/komunismus/u-rudeho-snedeneho-kramu-jako-elektronicka-kniha.html, str. 10)

Čejč není moc velká vesnice, přesto tam bylo dost lidí informováno.

Důsledkem té reformy, kteří soudruzi neočekávali, bylo to, že došlo k několika panikám, kdy lidé očekávali další podobnou reformu. Což vedlo k vykupování obchodů a následně tedy i k prohloubení nedostatků a následně k nespokojenosti obyvatel.

0 | 0
Vojtěch Běhunčík

Bude také článek o tržní transformaci po roce 1989?
---
Srovnání: Měnová reforma (1953) a Transformační léčba šokem (1991)
https://pavelherman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=353243

Zápotocký vs. Klaus aneb Kdo vzal lidem víc
https://ekonom.ihned.cz/c1-60012420-zapotocky-vs-klaus-aneb-kdo-vzal-lidem-vic

0 | 0
PeTaX

A) Jestli dovolíte, tak na vlastním serveru budu psát o tom, o čem chci já. Toto byl cyklus o měnové reformě 1953 a nevím proč bych ji měl komparovat s transformací devadesátých let. To je přesně využití ohmataného pseudoargumentu: „a vy zase bijete černochy“!
B) A když už chcete o té transformaci hovořit: v devadesátých letech bylo třeba odpoutat se od naprosto nerealistických cen plánovitého hospodářství a přejít na systém cen tržních. Povedlo se to (i ve srovnání se sousedními státy) za mimořádně nízkých škod. Inflace byla pouze krátká a poměrně nízká. Jistě, levičáci jako Herman, či Švihlíková vzteky pukají, protože tržnímu hospodářství a kapitalismu nemohou přijít na jméno. Ale to je jejich problém, ne můj.

0 | 0
Vojtěch Běhunčík

(a)
Zajisté - váš web, vaše názory.

(b)
"Povedlo se to (i ve srovnání se sousedními státy) za mimořádně nízkých škod."
To je právě diskutabilní, zda škody byly skutečně mimořádně nízké (jak pro koho).

"Inflace byla pouze krátká a poměrně nízká."
Inflace je zde neustále - nevím o tom, že by v některém období nebyla.
Pravda, v jednom období se ČNB obávala deflace ...

0 | 0

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top