Štítky článku: •  

Nedemokratická demokracie (7)

Nazrál čas, abych probral nějaká východiska ze stavu, který já pokládám osobně za neutěšený a dlouhodobě vedoucí jen ke zmenšování svobody, k nějaké formě diktatury a k rostoucí tyranii z řetězu urvané, v podstatě nekontrolovatelné, centralizované a byrokratizované moci.

Monarchie?

Jakkoliv si uvědomuji, že je to možnost spíše nerealistická, nedá mi to, abych ji nezmínil. A hned v úvodu je třeba hlasitě zdůraznit, že v žádném případě nejde o pokus k návratu feudalismu a nevolnictví, jak si to mnozí budou hned svévolně interpretovat.

pretendent-karl_von_habsburg-lothringen.jpg (40,540 kiB)
Karel Thomas
Habsbursko-Lotrinský

Monarchistická strana zde existuje a žije i habsburský následník trůnu. Naším posledním panovníkem byl Karel I. císař Rakousko-Uherský, který byl zároveň českým králem jako Karel III. Jeho dědičná linie je nepřerušená. A právě po této linii přímých potomků posledního panovníka stojí dnes v čele rodu Karel Thomas Habsbursko-Lotrinský (57 let), vnuk našeho posledního krále, a po něm se jím stane jeho syn (tedy pravnuk Karla I.) Ferdinand Zvonimír Habsbursko-Lotrinský (23 let). Kvůli tomu ale monarchii nezmiňuji.

Jsem si vědom toho, že s rozpadem Rakousko-Uherska se nová republika potřebovala k minulosti zřetelně vymezit a místo obnovy Českého království a povolání následníka trůnu, jsme raději nastolili republiku. Přitom ale postava TGM byla jen špatně skrývanou hrou na monarchu. I na koni se naučili jezdit proto, aby napodobil císařskou tradici. Ostatně, uvědomme si dobře, že prezident státu dodnes sedí na tradičním královském hradě a jeho letní sídlo v barokním zámečku v Lánech také není zrovna plebejským místem. Nakonec i řada důležitých úřadů a ministerstev sídlí v původních šlechtických budovách. (A to ani nezmiňuji poněkud úsměvnou teorii, podle které snad byl Tomáš Masaryk jakýmsi levobočkem Franze Josefa.)

pretendent-zvonimir_von_habsburg-lothringen.jpg (55,426 kiB)
Ferdinand Zvonimír
Habsbursko-Lotrinský

Zmiňuji tuto možnost proto, že (pro mnohé možná překvapivě) není monarchistické zřízení žádnou vzácností. V Evropě jsou královstvími například Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Švédsko a samozřejmě největší, Velká Británie (ze zemí commonwealthu jsou významné zejm. Austrálie, Jamajka, Kanada a Nový Zéland).

Ostatně, těžko lze uvažovat o absolutistické monarchii. V úvahu přichází jen monarchie konstituční, tedy opírající se o Ústavu (Constitution), která jasně vymezuje pravomoc monarchy a práva občanů. Důležité je, že postava panovníka, byť nemusí mít významnou politickou roli, je jakýmsi symbolem, jistotou.

Vzpomínám si na svou prababičku, která pěkný kus života odžila ještě za císaře pána, a na to, že její vzpomínky na něj a tu dobu se docela dost lišily od oficiálního obrazu podávaného za První republiky. Nehledě ještě k jednomu aspektu: jak z minulého dílu vyplývá, poměrně významné procento občanů by si přálo mít nad sebou nějakou silnou ruku. Je jasné, že diktátor nebude, už z důvodů zmíněných v minulém dílu, bez rizika. Naopak monarcha by tuto roli zastával bez větších problémů.

Jestliže alternativou nebo budoucností se jeví diktátorský režim, strašlivá tyranie, které se nevyrovná nic, co si potom vybrat? Uvědomme si, že konstituční monarchie je odjakživa spolehlivou ochranou proti despotismu jediného tyranského vládce. Ti dva nemohou koexistovat, jeden musí druhého nutně nenávidět. Každý národ potřebuje symbol, lidský nebo jiný, symbol, ke kterému se může upnout ve špatných časech, který lid spojí třeba i přes jazykové, politické nebo klanové rozdíly.

Kterákoli monarchie se může změnit na republiku a vyhnat krále. Nebo královnu. Jako například v Řecku. Ale kterákoli republika může zavést i konstituční monarchii. Jako například ve Španělsku. A to není žádná dávná historie, to se stalo v posledním století! Generál Franco ustanovil legislativně, že po jeho smrti bude obnovena monarchie. Vybral si k tomu vnuka Alfonse XIII., prince Juana Carlose, který vládne dodnes.

Řekové to udělali dvakrát. V roce 1833, když si na Turcích vybojovali svobodu, pozvali si jako řeckého krále Otu Bavorského. Ten za moc nestál, tak ho v roce 1862 sesadili a požádali v Dánsku o prince Viléma. Stal se z něj Jiří I. Potom v roce 1924 vyhlásili republiku, v roce 1935 restaurovali monarchii a v roce 1973 ji zase zrušili. Nějak se pořád nemůžou rozhodnout.

Zarytí republikáni by mohli sice namítat, že království zde nemá žádnou tradici, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti lze s daleko větším úspěchem tvrdit, že uměle byla vytvořena nepříliš úspěšná republika, navíc jako slepenec účelově vytvořeného Československého národa, a že byla jen jakousi nepodařenou slepou uličkou v daleko delší historii Království Českého nebo zemí Koruny české. (Prvním českým králem byl Vratislav II. už v letech 1085–1092!!!)

Krom toho by se zajímavou jevila odpověď na otázku, pokud bychom se vrátili k daleko věrohodnější tradici Koruny české, jaká by byla právní kontinuita a zda by nám to neumožnilo vyvázat se poměrně jednoduše ze jha Evropského sojuzu. Protože obnovené Království české by nutně nemuselo být členem Evropské Unie.

A zmiňuji tuto kapitolu ještě z jednoho důvodu: i Lichtenštejnsko, byť není královstvím, ale knížectvím, má ve svém čele monarchu a přitom má poměrně velmi moderní zřízení. Dokonce bych řekl hodné napodobení. Zajímavé je i to, že současný kníže Hans Adam II. vydal poměrně zajímavou publikaci o organizaci a systému moderního evropského státu (EPUB ke stažení). Stojí za přečtení.

V ústavě Lichtenštejnska je stanoveno, že občané mohou kdykoliv vyvolat referendum o změně knížectví na republiku. Zatím to neudělali a nezdá ani, že by to měli v plánu. A ačkoliv má Hans Adam důležitou funkci ve státě a připravuje na předání moci svého syna, následníka trůnu (a to školení není ani krátké, ani formální), není živ, jak by si mnozí mohli představovat, z nějakých daní, které mu platí poddaní, nýbrž — kromě toho že je ještě knížetem — provozuje svoje soukromé firmy, ze kterých je živ jako každý jiný podnikatel.


„Dějiny ukazují, že není jednoduché vytvořit a prosadit koncept demokratického státu, který by v praxi sliboval politickou stabilitu a hospodářský úspěch. Dvě poslední uplynulá století byla zároveň dobou pokusů o zavedení amerických a evropských demokratických modelů uvnitř i vně Evropy, skoro všechny však bohužel ztroskotaly. Republikáni by neměli zavírat oči před faktem, že zatímco republikánská období v lidských dějinách obvykle neměla dlouhého trvání, byla naproti tomu období dědičných monarchii relativně dlouhá.


Nechuť oligarchů odevzdat více moci do rukou lidu a budovat přímou demokracii snad vysvětluje, proč se do popředí dostaly ideologie nacionalismu a socialismu, zatímco k demokracii, podobně jako předtím k náboženství, se lidé příliš často hlásili bez skutečného zápalu pro věc. Nacionalistické a socialistické myšlenky získaly v průběhu 19. a především 20. století vliv v bezmála všech státech.

Podobně jako v náboženství působí i v těchto ideologiích silné emoce. Je mnohem jednodušší zmobilizovat masy populistickými hesly a ideologiemi než je zapojit do dlouhodobého, často zdlouhavého a komplikovaného procesu vytváření právního státu a efektivní demokracie. Mocní oligarchové a monarchové — ať už volení, nebo ne — se nutně musí do tohoto procesu zapojit také, mimoto však je nutné, aby byli ochotni odevzdat svou moc.

Zejména ve velkých státech nemůže být demokracie pouze diktována shora, ale musí být budována také směrem zdola, což je snad ještě důležitější. V politické praxi to znamená delegování politické moci z centra na nejmenší politické jednotky, podobně jako v USA nebo Švýcarsku. … Menší kumulace politické moci v centru výrazně omezuje v demokracii možnosti mocipánů koupit si jakýmkoliv způsobem volební hlasy.


Mnoho voličů očekává, že stát vytvoří království nebeské na zemi; vlády se také často pokoušely tuto vizi uskutečnit v naději, že jim to pomůže v zisku hlasů. Byl vybudován sociální stát, armáda úředníků se zvětšila, podobně jako množství rozmanitých úloh a zákonů.

Celá státní správa se dokonce i v malých státech stala nepřehlednou. Ani vláda, ani samotní úředníci, natož pak parlament, si nejsou schopni udržovat přehled o tom, jak probíhá spolupráce nebo bohužel až příliš častý boj mezi jednotlivými složkami správy.

Financovat náklady celého správního aparátu v průmyslových státech bylo možné jen díky stálému růstu daní a poplatků v uplynulých desetiletích. Neúspěšná snaha o snížení daní měla obvykle pouze krátkodobý efekt a byla spojena s novým zadlužením, načež musely být daně a poplatky dříve nebo později opět navýšeny.“


„V době demokracie se v případě monarchie nabízí pouze cesta demokratické legitimizace, ať už aktivní prostřednictvím prezidenta v republice, nebo pasivní prostřednictvím dědičné monarchie, která však může být podobně jako v Lichtenštejnsku kdykoliv zrušena lidem.

Demokraticky legitimizovaná dědičná monarchie s jasně definovanými právy, zakotvenými v ústavě, je na oligarchii podstatně méně závislá než prezident, jehož volba a znovuzvolení jsou víceméně závislé na oligarchii. Dědičná monarchie navíc přináší do politiky prvek dlouhodobé perspektivy přesahující generace, jež je protikladem krátkodobé perspektivy volebního období, dané častými volbami v demokracii. Ovšem důležitější než otázka monarchie je otázka budování přímé demokracie a práva na sebeurčení na úrovni obce.

Pouze přímá demokracie se silnými základy a konec státního monopolu na vlastním území promění stát ve třetím tisíciletí v podnik služeb, jenž bude člověku sloužit a pomáhat. Pouze takovým způsobem lze zamezit zneužívání státu monarchy a oligarchy spojenému s utlačováním a okrádáním lidí.

Pokud je nepřímá demokracie určená analfabetům, je naopak přímá demokracie s právem na sebeurčení na obecní úrovni demokracií pro vzdělaný národ.“

Hans Adam II.


I zde stojí za úvahu drobnost: každý z nás bez mrknutí oka předpokládá, že pokud bude potřebovat nějakou operaci, předpokládá oprávněně, že jej bude operovat studovaný lékař po celé řadě atestací a s nějakou zkušeností. A pokud by jej měl operovat asfaltér, který si jen momentálně odběhl od své práce, asi by se tomu dosti intenzivně bránil. Takže poněkud zůstává rozum stát, s jakou lehkostí nejvyšší státní funkci svěřujeme kdejakému amatérovi, který vládnutí nestudoval a nemá k němu žádnou aprobaci, možná ani žádnou dispozici. Oč snazší je, jestliže králem je prostě král a jeho pretendent je dlouhá léta připravován na to, aby svou povinnost jednou převzal a naplnil.

Ačkoliv je velmi pravděpodobné, že k návratu k tisícileté tradici Českého království nedojde, není to myšlenka bez zajímavosti. Pokud mám mluvit za sebe, překvapivě bych měl proti návratu k monarchii jen velmi málo námitek. Ovšem s předpokladem té brutální decentralizace, kterou uvádí Hans Adam. Ostatně, tudy musí jít každé dlouhodobě funkční řešení.

V příštím dílu probereme monarchii velmi podobnou koncepci řešení, prezidentský systém.

PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 248 × | Prestiž Q1: 7,28

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 5 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Vojtěch

Patrioticky za Moravany doplním z Wikipedie:
K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice. Země pod vládou českého krále se souborně označují jako země Koruny české.

Borsuk

Ad p.Běhunčík, Morava byla až na velmi krátká období vždy součástí Zemí Koruny České.
Ad autor, ona ta teorie o otcovi presidenta Masaryka možná tak úsměvná být nemusí. Rozbor DNA by to rozhodl ale rodina to údajně omítla. (bohužel nevím, zda je to pravda.)

Vojtěch

Však také neříkám nic jiného, jen jinými slovy. Z hlediska státotvorného je Morava datována ještě před Českým královstvím. Statut zemí Koruny české vznikl v roce 1348.

Dexempo

Morava byla minimálně od roku 1526 součástí úplně jiného uspořádání. Od té doby nějaká koruna česká se stala formalitou. Díky Bohu.

Vojtěch

Opět doplním z Wikipedie co má předřečník na mysli (téma "Habsburská monarchie"):
Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Ferdinand I. Habsburský uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top