Štítky článku: •  

Nepodceňujme neomarxismus 2/2

V posledních týdnech jsem často slýchal větu: „Svět se zbláznil.“ Říkali to lidé v mém okolí, psali to autoři článků.

Strategie neomarxistů

Neomarxisté postupně vytvořili komplexní a velmi specifickou strategii ke zničení západní společnosti. Nezaložili vlastní politickou stranu, ale záměrně se infiltrovali do různých politických stran. V Německu např. ovládli Stranu zelených, když během krátké doby přečíslili (v čerstvě založené a dosud malé straně) původní konzervativní jádro strany. Stěžejním bodem strategie byl tzv. dlouhý pochod institucemi, což znamenalo zejména aktivní snahu o postupné ovládnutí pozic ve školství a akademické sféře, odkud by bylo možno společnost ideologicky indoktrinovat. V neposlední řadě pak vsadili na permanentní ideologickou válku: Vše, co je extrémně pravicové, nebo i jen průměrně konzervativní, je označováno do omrzení jako fašismus, zatímco vůči levicovému extrému a vůči agresivitě kulturních menšin je požadována bezbřehá tolerance. Požadavek na toleranci není přitom odůvodňován revolučními cíli na zničení západní společnosti, ale liberálními hodnotami. Liberalismus se tak stal nástrojem neomarxistů a dokonce se k němu začali hlásit.

Úspěchem neomarxistů je, že požadavky, jejichž pravděpodobným důsledkem je zničení západních národních kultur, se staly součástí západního mediálního mainstreamu. Požadavek na ničím neomezenou masovou imigraci bez ohledu na to, že původní obyvatelstvo se může stát ve svých městech a zemích menšinou, je v médiích středního proudu podporován. Požadavek na jednoznačně stanovený migrační strop se však ukázal (například v Německu) jako politicky neprůchodný. Posloužila k tomu demagogická floskule, že lidská práva jsou nedělitelná. Za extrém proti bezbřehé migraci tedy není považováno neprodyšné uzavření hranic (což by bylo alespoň logické), ale pouhý požadavek na to, aby míra migrace zůstala pod kontrolou vlády. Faktický stav západního politického myšlení zcela odpovídá myšlence „represivní tolerance“ Herberta Marcuseho. Určité názory se podařilo úspěšnou propagandistickou strategií vytěsnit.

V posledních týdnech jsme mohli zajímavým způsobem sledovat, jak funguje mediální propaganda ovlivněná politickou korektností. Vzhledem k většímu množství zpráv podobného druhu to bylo poměrně nápadné. Ve zprávách z USA figurovali černoši vždy v pozitivním světle — jako oběti zvůle a násilí, nebo jako pomáhající (černoch zachraňující bělocha), nikdy však jako původci násilí. Na druhé straně byly stále k dispozici zprávy o policejním násilí a o násilí způsobovaném pravicovým extrémismem.

Zkoumal-li člověk jednotlivé incidenty, zjistil, že neposkytují úplný obraz a často ani reálný průběh incidentů neodpovídá narativu, který měly dokazovat. Připomeňme, že tento obecný narativ sugeruje, že bílí lidé jsou většinově rasisté se sklonem k neodůvodněnému násilí vůči menšinám, zatímco černí lidé jsou jeho nevinné oběti a jsou navíc ochotni chovat se k bílým jako jejich bratři.

Někdy začal být tendenční přístup médií až komický. BBC např. napsala, že v Británii bylo zraněno 27 policistů při „převážně mírumilovných“ demonstracích proti rasismu, což bychom si snadno mohli splést s celkem podařenou anekdotou na někdejší Rádio Jerevan. Ze zamlčených incidentů zmíním alespoň jeden. Upozornil na něj Ivo Cerman v článku, který vyšel i na Neviditelném psu. Černí aktivisté jedné tzv. autonomní zóny při něm zabili střelbou ze samopalu osmiletou holčičku.

Je samozřejmě nesprávné, aby se jednotlivé násilí kriminálních příslušníků menšin stávalo nástrojem k vykreslení negativního obrazu celé menšiny, jak to činí média blízká extrémní pravici. Pokud však jsou důležité události (např. stovky znásilnění v britském Rotterhamu) dlouhodobě zcela zamlčovány a jediný, kdo o nich alespoň trochu pravdivě informuje, jsou média označovaná jako extrémně pravicová, pak máme závažný problém. Jak může fungovat společnost, v níž je pouhé konstatování pravdy možno označit za extrémismus?

Ideologie lásky a míru?

Nepřestává mě překvapovat, jak mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, nakolik je neomarxismus nenávistnou ideologií. Zejména lidé na levici se tváří, jako by tato ideologie byla téměř krystalickým poselstvím lásky. Co se však stalo, když neomarxisté zjistili, že dělníkům se v poválečném západním světě vede lépe a že jsou s tímto stavem spokojeni? Zaradovali se, že bylo v této věci dosaženo zlepšení? Ne. Usoudili, že dělníci zradili levici, a začali přemýšlet, jak zničit západní společnost bez nich. Jejich motivací nebyla láska k dělníkům, ale nenávist k západnímu kapitalismu.

Teoretikové neomarxismu byli velmi zdatní manipulátoři, což je z jejich textů více než patrné. Neznamená to, že by nevyslovili i trefné kritické postřehy na adresu kapitalistické společnosti, ty však zní podnětně především tehdy, jsou-li vytrženy z původního kontextu. Čteme-li originální texty, je jejich demagogie, pohrdání logikou, fakty a jakási nedospělost více než zřejmá. Mimochodem, neomarxisté tvrdí i takovou věc, že v „dnešní době“ fakta odporují pravdě.

Zmatení pojmů je důležitým nástrojem manipulace, neboť vedle tvrdého jádra extrémní levice existuje mnohem větší skupina „užitečných idiotů“. Ti musí věřit v „mírumilovnost a láskyplnost levicového liberalismu“ vůči všem lidem bez rozdílu. O „nenávisti vůči tomuto světu“ se otevřeně hovoří v interních textech a příručkách radikálů, případně ji přiznávají někdejší sympatizanti extrémní levice.

Britský novinář Peter Hitchens vysvětluje v článku Jak částečně mohu za masovou imigraci (How I am partly to blame for Mass Immigration), že podpora imigrace mezi studující mládeží vycházela z jejich odporu vůči britské společnosti: „Nebylo to proto, že jsme měli rádi přistěhovalce, ale proto, že jsme neměli rádi Británii. Viděli jsme přistěhovalce — odkudkoli — jako spojence proti stabilní, usazené, konzervativní společnosti, jíž naše země na konci šedesátých let stále byla.“

Hitchensův text je zajímavý i tím, že upozorňuje na to, že imigraci podporovali studenti z bohatých rodin — z rodin, pro které byla imigrace osobně výhodná, protože mohly mít levné služky a levné instalatéry. Naproti tomu dělnické komunity změnila masová migrace k nepoznání, přičemž životní situaci dělníků zhoršila i tím, že oslabila jejich pozici na trhu práce. V mnoha chudších čtvrtích se stali lidé imigračního původu většinou. Původní obyvatelé byli nečekanou změnou zaskočeni a dezorientováni natolik, že se sotva zmohli na odpor. Ten byl ostatně snadno pacifikován, neboť protesty proti imigraci byly označeny za rasismus nebo za moderní formu fašismu.

Tento moment je pozoruhodný. Bohatí Britové se zachovali k nižším vrstvám své společnosti jako dobyvatel vůči cizímu etniku. Území nižších tříd kolonizovali lidmi z jiných kultur, aby zlomili a pacifikovali odpor, aby zničili společnost a třídu, která proti nim mohla vystupovat jako nositel společného zájmu. To, že tuto operaci provedli pod hlavičkou radikální levice, bylo geniální, neboť z této strany nebyl zásadní útok proti dělnické třídě a její kultuře vůbec očekáván.

O událostech v dnešních Spojených státech bezpochyby uvažují stoupenci extrémní levice jako o příležitosti k revolučnímu aktu konečného zúčtování. Neměli bychom proto jejich ideologii a myšlení podceňovat. Neomarxisté jsou poměrně dobře organizovanou skupinou. Není to ovšem levice starého typu. Nová extrémní levice nemá prakticky žádnou oporu v dělnické třídě, zato jsou jejími překvapivými spojenci islamisté a nadnárodní korporace. Všichni mají společného nepřítele — západní kulturu, západní národy a národní stát. Islamisté je chtějí zničit ve jménu islámu, korporace je chtějí odstranit jako překážku v globálním podnikání, neomarxisté je potřebují zničit ve jménu revoluce.

Neomarxismus má však i své slabiny. To, že funguje jako síť bez centrálního vedení, může být dobré pro revoluční podvratnou činnost, není to však výhodné pro převzetí moci. Úspěch neomarxistů může proto přinést zásadní rozkol mezi nimi samotnými. Důležitá otázka dneška zní následovně: Podaří se neomarxismus (alias levicový liberalismus) zastavit demokratickými prostředky, nebo bude k jeho diskreditaci nutné, aby nejprve napáchal podobná zvěrstva jako fašismus a komunismus?

Píše pan Adam Votruba na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 259 × | Prestiž Q1: 10,47

+18 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
libertarian

pan autor sa hrá na vedca, a píše blbosti.
Tato kurváreň má s marxizmom spoločné iba málo. Používa iba marxistickú terminologiu na získanie voličov, pretože ovčania tie boľševické heslá žerú radi.
Používať slovo (novo)marxizmus iba ako nadávku je trápne.
Bohatstvo kapitalistov ya Marxa bolo smiešne malé - v porovnaní s bohatstvom dnešných "marxistov".

Boris

Ty táraš . Si absolútny historický analfabet. Doštuduj si niečo a bolševizme v Rusku

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top