Štítky článku: •  

Nedemokratická demokracie (11)

Republika Československá, jako nástupnický stát Rakousko-Uherska, byla od počátku založena na lži a nesplnila ani to, co v řadě deklarací původně slibovala. V historickém okénku si ještě v kostce zopakujme, jak to bylo se Slovenskem.

Slovenský štát

Při vzniku První republiky bylo Slovensko vůči českým zemím v podstatě jen těžce zaostalou agrární zemí. Mám přímé svědectví od rodičů, kteří jako vodáci v polovině padesátých let sjížděli slovenský Hron a setkávali se dosud s neobyčejnou bídou a zaostalostí v doslova hliněných vesnicích bez elektřiny a bez jakékoliv zemědělské techniky. Setkávali se s lidmi, kteří dokonce do té doby ani neslyšeli češtinu (a to vůbec ani nemluvím o Podkarpatské Rusi, která na tom v tomto ohledu byla ještě hůře). Mimo tyto vesnické poměry ale na Slovensku panovala značná deziluze z toho, že nebyly naplněny sliby dané Pittsburgskou smlouvou nejen v roce 1918, ale ani po slíbených deseti letech v roce 1928. Otázka nebyla v Praze na pořadu dne a nezdálo se, že by byla politická vůle řešit ji ani o dalších 10 let později. Nelze se proto příliš divit, že se Hitlerovi bez větší námahy podařilo Československo rozbít.

 Do zveřejnění Mnichovské dohody se o slovenské zájmy starala v první řadě Hlinkova Slovenská ľudová strana (HSĽS) usilující o Slovenskou autonomii. Po Mnichovu se k Hlinkově straně připojily i ostatní slovenské politické subjekty a české straně nezbylo, než 7. října 1938 tuto autonomii uznat. Do čela slovenské vlády byl jmenován Jozef Tiso. Je třeba připomenout, že Tisova vláda byla ostře protičeská a protižidovská, ale ve volbách do Sněmu (patrně zmanipulovaných) získala 98 % všech hlasů.

Radikální část HSĽS se nikterak netajila svými ambicemi na vytvoření úplně samostatného Slovenska. Protože ne všichni slovenští vůdcové s takto radikálním krokem souhlasili, Hitler ztratil trpělivost a pozval Jozefa Tisa do Berlína, kde pod tlakem ministra zahraničí Ribbentropa a výhružkami, že nechá Slovensko obsadit Maďarskem, nakonec Tiso nátlaku ustoupil. Slovenský sněm po Tisově doporučení pak 14. března 1939 vyhlásil samostatnost Slovenského štátu. Slovenský stát tak vznikl jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, které posléze využilo vytvoření samostatného Slovenska k následnému obsazení zbytku českých zemí.

Málo se však ví, že samostatný Slovenský štát byl uznán více jak třemi desítkami jiných států, Maďarskem, Polskem, Německem, Itálií, Velkou Británií, Japonskem, Francií, Vatikánem, Švýcarskem, Švédskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Kostarikou, Ekvádorem, Thajskem a Libérií a dokonce i Sovětským svazem (r. 1939). USA Slovenský štát neuznaly.

(Po přepadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 však Stalin uznání Slovenského štátu zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa s exilovou Benešovou vládou.)


Problém samostatného Slovenského státu začal v okamžiku, kdy Hitlera opustilo válečné štěstí a Rudá armáda ho začala hnát zpátky na západ. S tisíciletou III. Říší to začínalo být nahnuté a Slovensku hrozilo, že se ocitne mezi poraženými národy. Dalo by se říci, že téměř na poslední chvíli se podařilo s podporou leteckých výsadků partyzánů a vojáků z Kyjeva a z Moskvy zorganizovat Slovenské národní povstání (srpen až říjen 1944). Uvádí se, že SNP bylo po Varšavském povstání druhým nejmasivnějším odporem proti nacismu.

Demokratický odboj reprezentovali zejména bývalí vládní agrárníci, doplnění méně četnými odbojáři z řad národních socialistů, živnostníků a ostatních malých nelidových stran. Jejich cílem bylo obnovení původního Československa, ale se zavedením větší samosprávy Slovenska.

Občansko-demokratický odboj byl nejpočetnější, i když více roztříštěný na množství odbojových skupin jako sociálně-demokratický či nejorganizovanější komunistický. Povstání bylo podporováno i leteckými dodávkami materiálu, hlavně ze SSSR, v menší míře i od západních spojenců. Přesto však vojenská síla Německa s podporou Hlinkových gard dosud měla takovou sílu, že byla schopná povstání rozšlápnout jako švába, což (mj.) vedlo k riskantní karpatsko-dukelské operaci, která se dnes jeví spíše strategicky problematická.

Zesílené aktivity partyzánů, které v létě 1944 již přerůstaly v lokální povstání, vedly německé velení k preventivnímu zásahu. Prezident Tiso s vojenským zásahem proti partyzánům souhlasil a německé oddíly tak 29. srpna začaly s obsazováním Slovenska. Kvůli okolnostem bylo toto povstání donuceno vypuknout předčasně. Po zářijové mobilizaci disponovalo vedení povstalců přibližně 47 000 muži, které podporovalo asi 12 000 partyzánů a úspěšně osvobodilo kupříkladu Banskou Bystrici. Povstání se převážně na středním Slovensku rychle rozšířilo na území více než 30 okresů. Povstalci nakonec obsadili území o rozloze 22 000 km² (53 % území tehdejšího Slovenské republiky), na němž tehdy žilo přibližně 1 700 000 obyvatel (64 % obyvatel z celkového obyvatelstva Slovenské republiky).

800px-arm-gen-_rudolf_viest_low.jpg (32,207 kiB)
Armádní generál Rudolf Viest

Německý protiútok záhy donutil povstalce přejít do defenzívy. Po tvrdých bojích, které trvaly do 28. října, obnovily německé jednotky kontrolu nad většinou slovenského území. Sovětské a československé jednotky, které se na Slovensko pokoušely probojovat skrz velmi dobře bráněný Dukelský průsmyk, se na pomoc povstání nedostaly včas. Slovenští velitelé Viest a Golian byli 3. listopadu zajati, načež byli oba převezeni do Německa a popraveni. Většina přeživších povstaleckých vojáků a partyzánů se po porážce povstání stáhla na zimu do hor. Slovenské národní povstání tak bylo po dvou měsících bojů potlačeno. (Což ovšem pozdější komunistická propaganda příliš nezmiňovala.)

Území Slovenska bylo postupně od východu osvobozováno Rudou armádou, armádou Rumunska, které přešlo na stranu spojenců a 1. československým armádním sborem. Košice osvobodily sovětské útvary 20. ledna 1945. Sovětská armáda postupovala v obtížném horském terénu dále na západ a do konce března byla osvobozena města Zvolen, Banská Bystrica, Komárno a Nové Zámky. Hlavní město Bratislava bylo Rudou armádou osvobozeno 4. dubna 1945.

Do počátku května pak byly útvary wehrmachtu s několika stovkami slovenských vojáků, stále loajálních Tisově vládě, vytlačeny z většiny slovenského území. 1. května byl osvobozen Púchov a Čadca a poslední osvobozenou slovenskou obcí se 3. května stal Makov. Po osvobození převzala moc na území Slovenska Slovenská národní rada.

Po porážce Německa a po útěku Tisovy vlády ze země do Rakouska (březen 1945), převzal moc na Slovensku Sbor pověřenců, v němž měli komunisté pouhá tři místa. Je třeba zdůraznit, že Slovensko mělo i v tomto okamžiku plné zuby života pod českou kuratelou a hlasitě znělo, co je uvedeno výše, to znamená dosažení větší samosprávy Slovenska. Dost málo je znám návrh Gustáva Husáka (září 1944) aby se Slovensko z bývalého svazku odpoutalo zcela a stalo se další Svazovou socialistickou republikou v rámci SSSR. (Gustáv Husák po válce o povstání konstatoval: „Bojovali jsme na třech frontách, proti Tisovi, Hitlerovi i Benešovi.“) Stalin však ústy předsedy Kominterny Georgi Dimitrova tuto nabídku odmítl.


Zklamání nastalo hned po prvních volbách v roce 1946, kdy na Slovensku nezvítězili komunisté, jak se očekávalo, nýbrž Demokratická strana (61,43 %), zvolení KSČ v českých zemích však znamenalo její odstavení od moci a pozdější zánik. Rozhodnutí Sboru pověřenců (slovenské autonomní vlády), jakož i Slovenské národní rady totiž podléhalo schválení československé vlády. Dr. Husák se jako předseda Sboru pověřenců snažil nekomunistické činovníky z jejich úřadů vytlačit a nakonec ovládl Slovenskou policii včetně ŠtB, čímž připravil půdu pro nadcházející komunistický puč a tak KSČ získala moc v celém Československu.

Nakonec se G. Husák (spolu s Clementisem, Laco Novomeským a dalšími) Praze znelíbil zcela, což vedlo v roce 1950 k jeho obžalobě z buržoazního nacionalismu a vlastizrady, zatčení a odsouzení na doživotí (duben 1954).

Otěže Slovenska tak držela v Praze centrální komunistická moc a na dalších 20 let si mohli Slováci o autonomii nechat jen zdát.


Možnost soužití obou národů v jednom státě bylo stále obtížnější, což v hodině dvanácté vedlo k pokusu o částečnou federalizaci republiky 28. 10. 1968. [1] A to ani nezmiňuji oprávněné stížnosti dalších historických zemí, Moravy a Slezska, které se cítily do značné míry postiženy stejně. V souvislosti s federalizací byl už od dubna 1968 na stole požadavek Moravanů a Slezanů o trializaci Československa, tedy federaci tří rovnoprávných států. [2]

Výsledkem federalizace byla zrychlená modernizace Slovenska, masivní transfer finančních prostředků z České republiky na Slovensko a transfer surovin a produktů pocházejících ze slovenské prvovýroby opačným směrem. Na Slovensku byl rozvíjen zejména zbrojní průmysl, který by zde byl méně ohrožen při předpokládané vojenské konfrontaci na hranicích ČSSR a Spolkové republiky Německo. Oba národní jazyky, čeština i slovenština, byly Ústavním zákonem o československé federaci (čl. 6) prohlášeny jak před orgány federace, tak před orgány obou národních států za rovnoprávné. [3]

Ani toto uspořádání nemohlo dělat dobrotu. Na české straně byl rozšířen pocit, že Čechy na Slovensko ekonomicky doplácejí a na Slovensku pocit přesně opačný. Jak málo funkční byla takto koncipovaná federace, se v jisté trojkolejnosti ukazovalo celých dvacet následujících let. K odchodu Slovenska a rozpadu umělé republiky tak muselo dříve nebo později neodvratně dojít. [4]

No a trializace (Československá spolková republika)? Ta byla samozřejmě z důvodu pokračujícího pragocentrismu uložena k ledu i o čtyřiadvacet let později, v roce 1992.

Ve skříni nadále zůstává kostlivec oprávněných požadavků Moravanů a Slezanů po zemském uspořádání a vlastní samosprávě. Praha se prostě ani po 100 letech nedokázala poučit a setrvale dál lpí na tuhém centrismu. A nadále bude trvat, že poslanec zvolený kdekoliv na území státu, se nakonec stane Pražákem (ne Pražanem!). A nadále zůstane distanční problém: my a oni. A dokud se bude ukořistěný medvěd porcovat v Praze, nadále to tak zůstane. Problémem totiž není demokracie jako taková, problémem je rigidní centralismus s demokratickou fasádou.

PeTaX


[1] Asymetrická částečná autonomie Slovenska 1945–1968: Slovenská národní rada, která vznikla za Slovenského národního povstání jako jeho revoluční orgán, působila jako slovenský zákonodárný sbor bez podkladu v československém ústavním právu i v letech 1945–1948, Ústava 9. května ji pak od roku 1948 zlegalizovala a její dosavadní nařízení uznala jako zákony. Současně existoval od roku 1944 až do roku 1960 Sbor pověřenců, což byl výkonný orgán Slovenské národní rady. Ústava Československé socialistické republiky (1960) Sbor pověřenců zrušila a výrazně omezila pravomoci Slovenské národní rady.

[2] Federalizace Československa se uskutečnila 1. ledna 1969, kdy se unitární Československá socialistická republika stala federací dvou celků, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Po velvet revoluci došlo roku 1990 k dvojí změně názvu federativního Československa. Nejprve došlo k 29. březnu 1990 ke změně názvu Československé socialistické republiky na Československá federativní republika, záhy však došlo k 23. dubnu 1990 k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika, přičemž se v obou případech používala oficiální zkratka ČSFR. Členské republiky se v březnu 1990 přejmenovaly, Slovenská socialistická republika k 1. březnu na Slovenskou republiku a Česká socialistická republika k 6. březnu 1990 na Českou republiku. Československo zůstalo federací až do svého zániku 31. prosince 1992, členské republiky se k 1. lednu 1993 osamostatnily.

[3] Jen pro zajímavost: od 2. ledna 1969 až do 22. června 1989 vládly na Slovensku vlády soudruha Petera Colotky.

[4] A abychom zachovali tradici, tak naposledy jsme Slovensko podvedli tím, že při jednání Václava Klause s Vladimírem Mečiarem o rozpadu společného státu si slovenská strana vymínila, že nástupnický stát Česká republika nebude používat historickou červeno-modro-bílou vlajku bývalé federace. Vzdor ujednání jsme si ji ponechali.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 156 × | Prestiž Q1: 5,19

+6 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 3 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Dexempo

Jinými slovy, všechno to, co na Rakousku cajzli kritizovali, poté sto násobně druhým sami s chutí prováděli. Sto let a žádný mentální pokrok. Jedině definitivní rozpad a upadnutí do zapomnění tohoto "českého" chlívku pomůže.

PeTaX

V podstatě ano.

Vojtěch

Pár dat k zemskému uspořádání:
Od 28. října 1526 bylo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie. Hlavnim městem byla společně Olomouc a Brno, od roku 1641 jen Brno. Po roce 1611 se moravským markrabětem automaticky stávali čeští králové. Po roku 1782 bylo markrabstvi Moravské spojeno s vévodstvím Horní a Dolní Slezsko v jeden správní celek - zemi Moravskoslezskou.

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 Markrabstvi moravské fakticky zaniklo. Jako samostatný celek existovalo do roku 1928 - země Moravská, spravovaná zemským výborem a zemským úřadem v čele s prezidentem.

Po roce 1928 byla vytvořena společná země Moravskoslezská, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí Československé republiky a existovala do 31. prosince 1948.

Následkem centralizace bylo zrušeno zemské zřízeni a zavedeny kraje podřizené Praze, ktere nerespektovaly (a dodnes nerespektují) historické zemské hranice.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top