Štítky článku: •  

Mýty o generálu Ludvíku Svobodovi (1/2)

ROZHOVOR „Skutečně se mi vybavuje málokdo, jehož životní osudy by tak přesně kopírovaly historii Československa 20. století. Těch zvratů, co prožil,“ vysvětluje publicista Jaroslav Čvančara osudy generála Ludvíka Svobody.

Benes_a_Svoboda.jpg
27. 10. 1945 E. Beneš a L. Svoboda, Oslava brannosti

„Byl postaven před mnohá, často těžká rozhodnutí, která ovlivnila jeho život, život jeho blízkých a nakonec také životy nás všech. O jeho statečnosti a výjimečnosti, přes všechny klady a zápory, není pochyb. Svědčí o tom mnohé jeho sovětské, polské, maďarské, jugoslávské, rumunské, francouzské, britské či dokonce i americké řády a vyznamenání. Byl vojákem, vycházel z reálné situace dané doby. Činil, co považoval v konkrétní situaci pro naši zemi za užitečné, případně za reálně možné, i když ne nejlepší,“ konstatuje.


V posledních dnech se moderátor České televize Jakub Železný podivil, proč se po Ludvíku Svobodovi jmenuje pražské nábřeží. Měly by se případně přejmenovat ulice v dalších městech nesoucí jméno generála Svobody? Psal jste o něm v některých svých knihách, například v monografii Pravomil Raichl: Život na hranici smrti.

Výroky Jakuba Železného v tomto smyslu nepovažuji za šťastné. Zapadají do současného trendu revidovat historické osobnosti, kdy pojmy jako vlast a vlastenectví jsou dnes pro mnohé jen prázdným slovem, někde dokonce už i nadávkou. Pan Železný ví dobře, co se v západní Evropě a v USA nyní děje. Vypouští tak nebezpečného džina z lahve, kterého by se mohli chytit fanatičtí aktivisté. Redaktor veřejnoprávní televize by měl, více než kdokoliv jiný, krotit svůj osobní názor.

Kdo nezažil chaos opravdové bitvy, kdo nikdy neobětoval to nejdražší — život svůj a život nejbližších, neměl by soudit druhé. I na bourání soch vidíme, jak „hrdinové“ dnešní doby bojují nejraději s těmi, kteří se již nemohou bránit. Po válce bylo taky najednou partyzánů habaděj. Když už historické osoby mají být hodnoceny podle současných hodnot, tak s maximální empatií. Jinak opět přepisujeme historii, přestože ta se stala.

Od pamětníků jsem slyšel o osudech dědečka pana Železného. Jestli to je všechno pravda, tak pan Jakub by měl být Ludvíku Svobodovi spíše vděčný. Vždyť generál nepřímo jeho dědečkovi dvakrát zachránil život. Hlavně však, z osobností jako Svoboda se mi skutečně vybavuje málokdo, jehož životní osudy by tak přesně kopírovaly historii Československa 20. století. Těch zvratů, co prožil. Není divu, že jeho osudy mají své příznivce i odpůrce.

Svobodův život se neodvíjel v lehkých situacích, kdy se ocitnul nejen mezi zájmy Hitlera, Stalina, Churchilla či Roosevelta, ale přidejme, že i mezi zájmy Beneše, a Gottwalda. A také Rudolfa Slánského či Bedřicha Reicina, kteří se postupně stali jedním z hlavních nástrojů vlivu sovětské rozvědky v Svobodově 1. Československém samostatném polním praporu. Každého kritika nemilosrdně nařkli z nenávisti k Sovětskému svazu, jako protisovětského živla, antisemitu. Pro ně ostatně i důstojníci, tzv. skupina velitelských a instruktorských kádrů, či z Anglie přišlí vojáci, byli jen „Moravcovy svině“ a „hnusní fašisté“… Svoboda jako velitel a pozdější politik někdy neměl na výběr mezi menším a větším zlem. Musel manévrovat velmi prozíravě, realisticky.

Kdy jste poprvé přišel do kontaktu se jménem generála Svobody?

To už je dávno. Dodnes mám od svého bratra svázané dětské časopisy „Vpřed“ z roku 1946 s přílohou kreslených příběhů Rychlých šípů. Na jednom z čísel s titulním portrétem armádního generála Svobody je jeho článek: „Buďte jednotní a silni!“ Totéž pak v roce 1968, kdy se jeho celostránkový portrét objevil na titulní straně časopisu Junák. Pro mne jako kluka byl Svoboda především voják a vlastenec. Jeho aristokraticky pohledná, chlapsky řezaná tvář, měla v sobě cosi ze starodávné rytířské ušlechtilosti. Na fotografiích z války mi trochu připomínal sympatického amerického herce Wiliama Holdena.

Leccos neznámého jsem se o Ludvíku Svobodovi později dozvěděl z archivních materiálů, od pamětníků, ba přímo i od bojovníků od Sokolova. Například jsem hovořil s plukovníky Leopoldem Vojtěchovským, Bedřichem Kopoldem, Borisem (Bernardem) Menachovským, Michalem Fedorkem, s generály Janem Babincem, Miroslavem Šmoldasem, Václavem Drnkem a jeho ženou Danutou Drnkovou, rozenou Čermákovou. Dále s Oldřichem Kvapilem a jeho ženou Marií, roz. Pišlovou. S Gretou Koutnou, Jiřinou Kopoldovou, rozenou Švermovou. A rovněž se Svobodovou dcerou Zoe Klusákovou, kterou jsem několikrát v jejím bytě navštívil. Mluvil jsem i s generálem Vlastislavem Raichlem a především s jeho bratrancem plukovníkem Pravomilem Raichlem. Od nich, i z archivních pramenů jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí, faktů a dnešní veřejnosti málo známých či zcela neznámých skutečnosti.

A také, že kolem Ludvíka Svobody existuje hodně mýtů. Například málokdo ví, že svou nejslavnější knihu Z Buzuluku do Prahy v podstatě vůbec nenapsal. Tento ideologický pamflet, spolu s poslancem Národního shromáždění JUDr. Vojtěchem Erbanem-Eksteinem sepsali historici Zbyněk a Vlastimil Kožnarovi. Naopak, historickou hodnotu mají Svobodovy paměti Cestami života, které však za totality musely do stoupy.

Zeptám se vás na vojenskou část jeho života. Ludvík Svoboda bojoval už za první světové války…

Svobodův starší bratr Josef byl v roce 1915 povolán na srbskou frontu, odkud se již nevrátil. Ludvík přeběhl na ruské frontě do zajetí. O rok později vstoupil do čs. legií v Rusku. To jsou všeobecně známé věci. Zrovna tak, že se zúčastnil slavné bitvy u Zborova a Bachmače, že prodělal sibiřskou anabází a tažení na Vladivostok. Zpět do vlasti putoval přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a Spojené státy. Vrátil se do své posádky k Pěšímu pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ v Kroměříži, z něhož byl vytvořen náhradní prapor.

Co dělal v období první republiky?

V roce 1923 se oženil s Irenou, rozenou Stratilovou, a v témže roce byl přemístěn do Užhorodu na Podkarpatské Rusi. U Pěšího pluku 36 setrval do roku 1931. V Užhorodu se v roce 1924 manželům Svobodovým narodil syn Miroslav a o rok později dcera Zoe. Prodělal řadu kurzů a školení: střelecký kurz v Milovicích, v Užhorodě-Čemerném absolvoval stáž u Dělostřeleckého pluku 12, poté stáž u Leteckého pluku 3 „Generála M. R. Štefánika“ v Piešťanech.

Uměl výtečně maďarsky. Proto v letech 1931–1934 vyučoval tento jazyk na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V hodnosti podplukovníka a jako velitel náhradního praporu byl převelen zpět k Pěšímu pluku 3 „Jana Žižky z Trocnova“ v Kroměříži. Byl pověřen přípravou všeobecné mobilizace. Za branné pohotovosti státu v roce 1938 se s mobilizovaným praporem přemístil do Kounic na Jižní Moravu. Jako voják a vlastenec těžce nesl zradu, které se na Čechoslovácích dopustili spojenci v Mnichově.

Kam směřovaly jeho kroky po vzniku Protektorátu?

Po okupaci, vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a následné likvidaci čs. branné moci se na Kroměřížsku zapojil do činnosti vojenské ilegální organizace Obrana národa. V létě 1939 pak přejel ilegálně hranice do Polska. V polovině června se ve Varšavě sešel s gen. Lvem Prchalou, a rovněž s Moravcovými zpravodajskými důstojníky mjr. Josefem Bartíkem a plk. Prokopem Kumpoštem. Jako služebně nejstarší důstojník převzal po vzájemné dohodě velení čs. skupiny dobrovolníků ve výcvikovém táboře v Malých Bronowicích u Krakova.

Z hlediska výcviku se jednotka stala samostatnou, podřízenou generálu Prchalovi. Jako celek podléhala vyšší pravomoci velitele IX. sboru polské armády. Koncem srpna bylo v bronowickém táboře registrováno již na 900 čs. dobrovolníků. Byl zaveden vojenský řád, precizovány služební předpisy, zněly striktní povely. Mezitím část Čechoslováků několika lodními transporty zamířila do Francie a byla zařazena do jednotek Cizinecké legie. Čs. vojenská skupina pod vedením pplk. Svobody se přesunula do polského výcvikového tábora Leszno. Svoboda pak s dalšími důstojníky odjel do Varšavy řešit potíže s výzbrojí a výstrojí.

To již ale začala válka.

Ano. Dne 1. 9. 1939 bylo Polsko napadeno nacistickým Německem. Začal největší válečný konflikt v dějinách lidstva. Prezident Polské republiky Ignacy Mościcki vydal dekret oficiálně povolující zřízení České a Slovenské legie. Svoboda se okamžitě hlásil k linii prezidenta Beneše. Byl si dobře vědom, že žádný z čs. politiků v emigraci nedosahuje Benešova politického rozhledu a formátu. Zatímco gen. Prchala s darem přeceňování svých možností příliš dlouho otálel s rozhodnutím podřídit se Benešovi, ke škodě vlastní i čs. zahraničního odboje, se tím zařadil mezi „persony non grata“.

Polské vrchní velení, jemuž čs. útvar podléhal, poté vydalo rozkaz ke spěšné evakuaci tábora. Čechoslováci se snažili vyhnout zaskočení německými vojsky deroucími se ke Lvovu. Se štěstím unikli ničivým náletům. Svoboda vyslal k zajištění protiletecké obrany strategického města Tarnopolu palebnou jednotku tří těžkých a čtyř lehkých kulometů. Ta sestřelila dva nepřátelské letouny. 17. 9. 1939 přiletěla nad Hluboczek Wielki formace slovenských letadel, z pumovnic začaly padat bomby a zasáhly nádraží a chalupy. Ve vesnici zůstalo několik mrtvých a raněných. Mezi nimi Čech — kulometčík, čet. asp. JUDr. Vítězslav Grünbaum. Operace v Polsku se rozvinula šokujícím tempem. Téhož dne Rudá armáda začala obsazovat západní Ukrajinu a západní Bělorusko. Vpád Sovětů z východu do zoufale bojujícího polského státu byl ovšem zdrcující.

A co bylo dál?

Pro záchranu Čechoslováků se pplk. Svobodovi nabízely pouze dvě možnosti: odejít na území Sovětského svazu, nebo do Rumunska. Od jednotky se oddělili polští důstojníci a Čechoslováci, kteří chtějí odejít do Rumunska. Ráno 18. 9. 1939 postoupil pplk. Svoboda s několika čs. důstojníky vstříc postupující Rudé armádě. Mezitím vyslanec Juraj Slávik jednal o osudu legionu se sovětským vojenským atašé plukovníkem Pavlem Rybalkem. Ten slíbil informovat přímo maršála Klimenta Vorošilova. Svůj slib splnil. Utrmácená čs. jednotka narazila u obce Rakowiec na předsunutý oddíl Rudé armády. Střeženi jízdní kozáckou hlídkou Čechoslováci postupně pokračovali na Husiatyn. Potom byli převezeni do kasáren v Kamenci Podolském.

Přestože zajištění Čechoslováci byli sovětskými orgány ujišťováni, že na rozdíl od Poláků jsou přijati jako přátelé, internace v táborech NKVD v Jarmolincích a Orankách se víceméně jevila jako zajetí. Za pobytu v internačním táboře v Olchovcích pplk. Svoboda čelil potížím ze strany NKVD, ale především ze strany tzv. „Hvězdářů“, ultralevých fanatiků z řad českých, slovenských a podkarpatoruských komunistů. Mimochodem, v Olchovcích tehdy jakýsi agresivní četař „Hvězdář“, chtěl Svobodu dokonce probodnout nožem. Tuhle informaci vím od generála Kvapila, jenž u toho byl!

V roce 1941 Svoboda stanul v čele československé jednotky v Sovětském svazu. Co říci o vzniku této jednotky?

Přepadením Sovětského svazu Němci a jejich satelity 22. června 1941 se pronikavě změnil nejen dosavadní průběh a charakter druhé světové války, ale změnilo se i mezinárodní postavení čs. zahraničního odboje. Zásluhou diplomatických kroků prezidenta Beneše a Jana Masaryka byla v Londýně 18. 7. 1941 uzavřena významná Úmluva mezi vládami SSSR a ČSR. Dalším rozvedením této Úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým byly vytvořeny základní předpoklady pro budování čs. vojenské jednotky v SSSR. Náčelník Čs. vojenské mise v Moskvě plukovník Heliodor Píka spolu se Svobodou, jenž byl ustanoven velitelem polního praporu, vyvinuli doslova nadlidské úsilí.

Uralské město Buzuluk se stalo pomyslnou lodí, zachraňující na rozbouřeném moři tonoucí trosečníky před jistou zkázou. Vstup do vojenské jednotky každý rád ochotně podepsal. Získal jistotu, že nezajde chladem, nezahyne hladem. Mnozí zoufalci, kteří přišli do Svobodovy jednotky ze sovětských pracovních lágrů, gulagů, díky tomu přežili. To je ten první okamžik, kdy Svoboda dědečkovi Jakuba Železného vlastně zachránil život. Doposud v Buzuluku soustředění Poláci, kteří odcházeli bojovat na Střední východ, Čechoslovákům přenechali své anglické sklady. Takže, naši vojáci byli vystrojení velmi dobře: měli uniformy battledressy, ocelové britské přilby, plynové masky, opasky, spinky, boty, spodní prádlo, pláště. Samé užitečné věci. Přes Írán z Anglie dostávali léky a americké konzervy. To vše zařizovali Píka a Svoboda. Rovněž z proviantních skladů Rudé armády zajistili zásobování potravinami, chlebem, moukou, bramborami.

Jak do chodu vojenské jednotky zasahovali Sověti a českoslovenští komunisté?

Na poskládání vojenské jednotky — té nestejnorodé směsice, a jejího přivedení k zdravotní schopnosti, zásluhu měla, vedle Svobody a Píky, rovněž více jak osmdesátičlenná tzv. skupina velitelských a instruktorských kádrů. Z těchto vynikajících důstojníků, jako byli například kpt. Bohumír Lomský, nadporučíci Otakar Jaroš, Jan Kudlič, npor. Vladimír Janko, rotmistr Oldřich Kvapil, rotný Richard Tesařík, podporučík Antonín Sochor, byli ustanoveni první velitelé — základní prvek vznikajícího praporu. Ovšem, spolu s oranskými přijel do Buzuluku i ruský styčný důstojník kapitán NKVD Petr Kambulov. Mluvil částečně česky. Čas od času, ale pod jiným jménem, se objevoval u čs. jednotky již v Jarmolincích.

A potom, někdy v březnu 1942 se v jednotce objevil MUDr. Bohuslav Vrbenský. Prvorepublikový levicový ministr, poslanec, jenž kdysi v parlamentu hlasoval vždy spolu s Gottwaldovými komunisty. Oficiálně měl vykonávat jen zdravotní dozor, ale ve skutečnosti v jednotce vykonával dozor politický. Navenek vystupoval jako dobrotivý, moudrý otec vojáků. V brzké budoucnosti v sobě nezapřel anarcho-komunistického oportunistu. Ač lékař, utrpení chudáků, kteří se ze sibiřských lágrů do jednotky dovlekli posledními silami, jej — jak říkali pamětníci — vůbec nezajímalo. Měl ovšem šalebný vliv na Svobodu, původního odchovance prvorepublikového armádního antipolitismu, kterého šikovnou manipulací postupně získával pro ideje komunismu. Poťouchle s tehdejším vyslancem Zdeňkem Fierlingerem, nad nímž ovšem z Londýna držela ochrannou ruku přímo Hana Benešová…

Vrbenský spolu s dalšími komunistickými radikály úmyslně vyvolával rozpory mezi Svobodou a Píkou! Však několik důstojníků v Buzuluku v čele s Otakarem Jarošem a Janem Kudličem u Svobody protestovalo. Vyjádřilo obavy z častých návštěv členů zahraničního politbyra komunistické strany, a snah nahlodávat ducha jednotky. Stalo se, že Svoboda, jenž dříve sám politické rozhovory a diskuse v jednotce zakázal, vyjádřil přání svého vstupu do komunistické strany. V dalších letech se k tomuto rozhodnutí opakovaně vracel. Čas ale ukázal, že s myšlenkami komunismu skutečně skrytě sympatizoval. Ostatně do KSČ nakonec oficiálně vstoupil v roce 1948.

Vraťme se ale do Buzuluku. Jaké tam vládly poměry?

Všichni nově příchozí byli šťastní, že se dostali k čs. jednotce. Především podkarpatští Rusíni, Ukrajinci, prostí chlapci, kteří ze sibiřských Gulagů přijížděli ve skupinkách zubožených nešťastníků, nahlodaných infekcemi, tyfem úplavicí, žloutenkou. Dostávali akrichin, a tak měli všichni žluté oči. Řada z nich za pár dnů zemřela a byla pochována na buzuluckém hřbitově. Ti co přežili, prošli nemocniční karanténou a byli zařazováni do výcvikových rot. Když je navlékli do battledressů, byli strašně vychrtlí. Všechno na nich viselo. Heliodor Píka a přednosta přijímací a odvodní komise štábní kapitán Jakub Koutný hledali jakékoliv údaje o lágrech a v nich se ocitnuvší Čechoslováky, držené v gulazích v nelidských podmínkách. Potřebovali okamžitou pomoc.

Zásluhou neustálých intervencí Píky u Kambulova a vyšších sovětských míst, začaly postupně větší vlny propouštěných vězňů z pracovních a různých internačních zařízení. Akce na záchranu těchto nešťastníků ovšem vyvolávala u některých komunistů nevraživost. Tu a tam bylo slyšet poťouchlé poznámky: „Hele, nejsou ten Píka, Koutný, Kudlič špiony britské zpravodajské služby…?“ V lednu 1943 jednotka dostala bojovou zástavu a odjela na frontu. Tato zástava pak skutečně prošla všemi boji — z Buzuluku až do Prahy.

Pokračování

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 178 × | Prestiž Q1: 5,34

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Také se komunisté po roce 1948 generálovi H.Píkovi neobyčejně krutě pomstili.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top