Štítky článku: •  

Mýty o generálu Ludvíku Svobodovi (2/2)

ROZHOVOR „Skutečně se mi vybavuje málokdo, jehož životní osudy by tak přesně kopírovaly historii Československa 20. století. Těch zvratů, co prožil,“ vysvětluje publicista Jaroslav Čvančara osudy generála Ludvíka Svobody.

Ovšem bitva u Sokolova v březnu 1943 znamenala přece jen dost velké ztráty.

Ano. V bitvě padlo 115 čs. vojáků. Mezi nimi velitel 1. roty npor. Otakar Jaroš, velitel 2. roty npor. Jan Kudlič, velitel kulometné roty npor. Jaroslav Lohrer. To byli skuteční hrdinové, jakých naše země příliš neměla a nemá. Po bitvě bylo třeba změnit směr pochodu, aby se vojáci co nejrychleji dostali na most přes řeku Severní Doněc. Území za touto řekou stále ještě ovládala Rudá armáda. Před mostem na okraji cesty stál v automobilu vzpřímený vedle řidiče Svoboda. Díval se na utrmácené vojáky, kteří vedle extrémní únavy prožívali napětí a většinou strach z hrozícího obklíčení. Velitel tam zůstal tak dlouho, dokud z dlouhého pochodového proudu neprošli poslední vojáci.

I to svědčí o Svobodově osobní statečnosti. Proč tedy Jakub Železný Svobodu zpochybňuje? Pokud se nemýlím, tak právě jeho dědeček se bitvy u Sokolova zúčastnil.

Ludvík Svoboda byl a doposud občas je kritizován za některé své postoje a činy. Zejména za činy kolem února 1948 a v dobách posrpnových v roce 1968. Podle mého názoru, za některé právem, za některé neprávem. Stále se mi ale nechce věřit, že tak vzdělaný, schopný novinář a celkem sympatický moderátor mohl tohle říci.

S tím dědečkem je to skutečně tak. Pokud vím od pamětníků, vojín Tordes Eisenkraft pocházel z polského Těšína. Do Buzuluku přišel jako šestadvacetiletý v listopadu 1942. U Sokolova byl nasazen v rámci protitankové roty. Historička dr. Alena Hájková mi říkala, že ke konci bitvy se od jednotky vzdálil a ani v dalších dnech se nepokusil dorazit na vojenskou základnu do obce Veseloje. Později ani do Novochoperska, kde se brigáda formovala. Není také pravda, jak jsem někde četl, že bojoval u Kyjeva. Prostě do dalších bojů v rámci 1. Čs. armádního sboru již nezasáhl. Prý si v Samaře (Kujbyšev) léčil zranění, našel místo jako novinář. Ke konci války zplodil syna Vladimíra a své jméno změnil na Fedor Železný. Prý někteří vojáci chtěli Tordese nechat potrestat, ale právě Svoboda, Reicin a předseda polního soudu JUDr. Otto Winterstein od potrestání upustili.

Mimochodem, Svoboda prosadil ještě cosi navíc, doslova revoluční myšlenku — aby ženy, dobrovolně se hlásící — mohly být zařazeny jako zdravotnice, telefonistky. Zúčastnily se bojů jako obsluhy protiletadlových kanonů, dokonce i jako snajperky. Podle pamětníků Svoboda svým úsměvem a srdečností na mužstvo působil tak nějak lidsky. Věřili mu, měli ho rádi. Považovali ho za jakéhosi tátu. Ač nebyl stár, mezi vojáky se mu již říkalo „starý pán“. Na základě ztrát u Sokolova a v důsledku budování vyšší jednotky, Svoboda podal do Londýna žádost o přidělení několika desítek důstojníků z Anglie.

Potížistovi Vrbenskému se to ale nelíbilo, žádal, aby všichni důstojníci přišlí z Anglie, byli politicky prověřováni ještě přísněji než doposud. V dalších týdnech a měsících probíhalo formování brigády, pokračoval obvyklý výcvik, který většinou probíhal v prostoru řeky Choper. Nejvyšším velitelem byl plukovník Jan Kratochvíl, velitelem brigády Ludvík Svoboda a jeho zástupcem podplukovník Vladimír Přikryl. Kratochvíl i Přikryl dorazili právě z Anglie. Pod jejich velením brigáda svedla úspěšné boje o Kyjev, Bílou Cerkev, Rudu a Žaškov.

Ještě předtím byl Svoboda dokonce odsouzen sovětským vojenským tribunálem k smrti. O co šlo? Objevují se spekulace, že tehdy Sovětům něco podepsal, respektive spolupráci se sovětskými tajnými službami. Něco takového však potvrzeno není?

V letech 1940–41 byl Svoboda několikrát předvolán do Moskvy. Téměř vždy ho doprovázel kpt. NKVD Petr Kambulov. Enkávédisté někdy v létě 1941 provedli na Svobodovi neuvěřitelnou věc. Zkoušku loajality. Prý jej postavili před jakýsi rudý tribunál a obvinili, že se dopustil špionáže a je ve spojení s nepřáteli Sovětského svazu. Svoboda čekal, kdy ho zastřelí. Když ho vedli na popravu, s úsměvem mu řekli, že se omlouvají, že se jednalo o nedopatření… Svobodovi bylo tehdy pouhých 46 let, tehdy prý jeho světlé vlasy zešedivěly. Cosi o tom naznačuje ve svých pamětech Cestami života. Ale vše další jsou pouhé spekulace. Více o tom nevím.

1. Československý armádní sbor pak po boku Rudé armády došel až do Prahy. Nejznámější je jeho působení při bitvě na Dukle. Jak významná to byla bitva?

To jsou celkem známé věci. Dost podrobně jsem o tom psal ve své trilogii Někomu život, někomu smrt. Karpatsko-dukelská operace měla podpořit Slovenské národní povstání. Plán předpokládal, že dvě východoslovenské divize, posílené čs. parabrigádou, otevřou Moskalenkově 38. armádě průsmyky a připojí se k 1. Čs. armádnímu sboru, že útočící sovětské a čs. jednotky překonají horská pásma, proniknou do slovenského vnitrozemí a dosáhnou Prešova. Jednotlivým brigádám byla určena pochodová osa a pořadí: v čele prapory 3. brigády, za nimi útvary 1. brigády, vzadu zálohy.

8. 9. 1944 dvouhodinová „fanfára Stalinových varhan“ — raketometů rozehrála koncert. První sledy sovětské 38. armády, tvořící hybnou osu celé operace, vyrazily vpřed. Úderné prapory za podpory tanků a samopalníků vytvořily dva kilometry široký koridor. První obranné pásmo protivníka bylo za aktivní podpory sovětského letectva proraženo. Nepřítel však do druhého obranného pásma nepozorovaně přisunul silné jednotky. Postupující 3. čs. brigáda, spolu se sovětskými týlovými částmi u Wrócanky a Bóbrky, doslova vpochodovala do nenadálé palebné vichřice. 1. čs. brigáda byla vehnána do náruče smrti u osady Machnówka. Vojáci bez zkušeností propadli panice.

Den 9. 9. 1944 znamenal nejkrvavější datum v čs. vojenských dějinách. Ze všech stran dopadaly šrapnely, nováčky, hlavně z řad volyňských Čechů, zachvátila panika. Byl to křest ohněm, prostě psychóza, panický úprk méně zkušených a pološílených strachy. Nikdo nevěděl, co teď. Disciplinovaný odpor kladli jen zkušení vojáci a část dělostřelectva pálící přímo proti tankům. Prchající zahazovali zbraně a torny. Velitel sboru Kratochvíl a Svoboda běhali s pistolemi, stříleli jim nad hlavy a snažili se utíkající vojáky zastavit. Oldřich Kvapil se samopalem také střílel. Nejdříve nad jejich hlavy, a pak i několika dávkami do nich. Teprve pak se zdemoralizovaní vojáci zastavili. Do toho všeho zmatku odkudsi přiletěly německé střední bombardéry. Tlakové vlny od bomb převracely řadu vozidel, i studebakery a halftracky. Přímý zásah dostala i sanitka s raněnými. Aniž kdo moc uvažoval, každý skočil do kdejaké škarpy. Jenže letadla nalétávala znova.

Sověti z toho průšvihu hned vyvodili důsledky. Pochopitelně svou část viny nepřiznali. Ale velitele sboru Kratochvíla odvolali a na jeho místo ustavili právě Ludvíka Svobodu. Kratochvíl samozřejmě nesl zodpovědnost, ale za ten debakl nemohl. Zrovna tak, jako velitel 3. brigády podplukovník Karel Střelka, na něhož rovněž byla svalována vina. Takže, z plánovaného pětidenního průlomu se vše změnilo v tříměsíční vleklý boj. Každý metr Karpatsko-dukelské operace byl skropen krví našich a hlavně sovětských vojáků. Svobodova všudypřítomnost udržela na výši bojovou morálku bojovníků v těžkých bojích. Podle očitého svědectví, zablácený a unavený, pomáhal tahat raněné ze zákopu poblíž krvavé kóty 534. A to nějakých tři sta metrů před útočícím nepřítelem. Boje v Karpatsko-dukelské operaci sice nesplnily cíl, avšak vázaly značné síly wehrmachtu, které Němcům chyběly na strategických směrech v Polsku a v Maďarsku.

Kde na sebe, vedle Dukly, ještě Svobodovi vojáci výrazně upozornili?

Čs. armádní sbor se zúčastnil osvobozování řady slovenských měst a vesnic — Zborov, Kežmarok, Poprad. 29. 1. 1945 dostal rozkaz navázat bojový kontakt s nepřítelem v prostoru západně od Štrby, směrem na Važec. Když Němci zahájili palbu, 26 čs. vojáků padlo. Střepina granátu zranila velitele 3. praporu 1. brigády kapitána Ludvíka Engela, jenž přišel do jednotky ze Středního východu. Podle Pravomila Raichla byla jeho smrt ale dost podivná. Plukovník byl přesvědčen, že kdosi z Vašových lidí pomohl Engelovi na onen svět… Byl nejdříve pohřben ve Važci na místním hřbitově. V roce 1970 prezident Svoboda doporučil provést jeho exhumaci a ostatky nechal převézt na vojenský hřbitov Háje nad Liptovským Mikulášem.

V době války se do protinacistického odboje ovšem zapojila v Kroměříži i jeho manželka, dcera a další příbuzní. Jak?

Miroslav Svoboda, syn Ludvíka a Ireny Svobodových, byl nejzasvěceněji informován o činnosti čtyřčlenné paraskupiny S-1/R , vyslané čs. vojenskou misí v Moskvě. Parašutisté seskočili v noci 10. září 1941 v okolí obce Dřínova, nedaleko Kroměříže. U Svobodových nalezli pomoc. O Miroslavovi jsem poprvé četl v časopisu Junák v roce 1969. Později, když byl Junák opět zakázán, jsem začal pátrat po dalších údajích. Například, že člen výsadku S-1/R četař František Ryš byl rovněž skautem. V odboji mu pomáhal jeho bratr Rudolf, bývalý okresní skautský zpravodaj ve Svinově. Tomu zase v Brně pomáhal osmnáctiletý synovec Stanislav Žůrek — rovněž předválečný junák z Košic.

Miroslav v době zatýkání spolu s matkou a sestrou sice včas unikl. Avšak v listopadu 1941, při doručování jedné z důležitých zpráv, byl v Nezamyslicích, kam přišel varovat před zatčením svého strýce a jednoho z parašutistů, gestapem dopaden. Ani po tvrdých výsleších úkryt matky a sestry neprozradil. V zuboženém stavu byl deportován do Mauthausenu. Usmrcen benzenovou injekcí do srdce 7. 3. 1942. Eduard a Jaroslav Stratilovi, bratři Ireny Svobodové, byli německým stanným soudem 22. 12. 1941 odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti a v Mauthausenu zastřeleni 7. 5. 1942. Spolu s nimi velká skupina podporovatelů skupiny S-1/R. Maminka Ireny Svobodové, Anežka Stratilová, našla smrt v plynové komoře v Ravensbrücku. Naštěstí Irena Svobodová a dcera Zoe Svobodová, od podzimu 1941 ukrývané, díky obětavosti a mlčenlivosti českých vlastenců válku přežily.

V Košicích se pak Ludvík Svoboda stal ministrem obrany, jímž byl i v prvních poválečných letech, to už je ovšem politická část jeho života.

Předtím si ovšem na nátlak Sovětů nasadil veš do kožichu. I tím byli Bedřich Reicin a jeho zástupce dr. Karel Vaš. Svoboda byl sice ministrem obrany, ale hlavní slovo měl právě Reicin, jenž pak mnoho důstojníků ze Západu, ale i bývalých Svobodových spolubojovníků, vyhodil z armády a nechal soudit. JUDr. Jaroslav Procházka rovněž patřil mezi hlavní strůjce likvidace demokraticky smýšlejících čs. důstojníků. I na Svobodu si písemně několikrát stěžoval u samotného Klementa Gottwalda, a to v době, kdy Gottwald vykonával ještě funkci předsedy vlády. Procházka vyhrožoval rezignací, pokud ministr Svoboda nezmění své postoje a nadále bude bránit „důsledné očistě armády od reakce“.

Pět dní před únorovým pučem se Gottwald a Svoboda dostavili na Pražský hrad. Informovali prezidenta o tzv. mostecké špionážní aféře, spojené hlavně se jménem plk. Pravomila Raichla. Slánský, Reicin a Vaš byli hlavními realizátory obrovských čistek v armádě. Smyčka kolem hrdla generála Heliodora Píky se začala ovšem stahovat již dávno, v době války, kdy začal podnikat účinné kroky vedoucí k propuštění vězněných či internovaných Čechoslováků z gulagu. Navíc Píka důsledně prosazoval politiku čs. exilové vlády v Londýně, což vedlo k ostrým sporům s některými představiteli KSČ, především se Zdeňkem Fierlingerem. Ten jako spiritus rector, spolu se Slánským a Reicinem, stál za vraždou generála Píky.

V dubnu 1950 byl Ludvík Svoboda odvolán z funkce ministra národní obrany a jmenován předsedou Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V září 1951 odvolán i z této funkce. Od začátku listopadu do konce prosince 1952 byl ve vyšetřovací vazbě. Od ledna 1953 úředně penzionován. Zemřeli Stalin a Gottwald. V Sovětském svazu se do čela dostal Nikita Chruščov. V letech 1954–1958 byl Svoboda ustanoven do funkce náčelníka Vojenské akademie velitelského směru v Praze. V dubnu 1959 jmenován místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu čs.-sovětského přátelství. Zároveň působil ve Vojenském historickém ústavu. V březnu 1968 byl zvolen prezidentem ČSR.

Jak tedy Svobodu hodnotit. Jaká to byla doba?

V šedesátých letech mezi USA a SSSR byl ve střední Evropě jaksi status quo. Byla to doba, směřující k událostem „Pražského jara“, slibující, že by mohlo dojít ke změnám k lepšímu: Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík — „mediální ikony“ — byli na výsluní obdivu. Bylo sympatické, když se Svoboda hlásil k tradicím legionářů z první války. Ti se po mnoha letech opět směli v uniformách objevovat na veřejnosti. Zřejmě kvůli svému Němci zavražděnému synovi se prezident Svoboda hlásil k znovuobnovení Junáka-skauta.

Za těch pár týdnů stihl opravdu hodně. Zasadil se o památku sedmi čs. parašutistů padlých 18. 6. 1942 v chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Přijal na Pražském hradě doposud žijící příbuzné těchto hrdinů. Zasadil se rovněž o rehabilitaci generála Píky. Snad vnímal tehdy i díl vlastní zodpovědnosti. Vždyť v případě Píky šlo doslova o justiční vraždu se zločinným spolčením soudruhů Rudolfa Slánského, Bedřicha Reicina, Karla Vaše, Jaroslava Procházky, Šimona Drgače, Vladimíra Drnce. A pochopitelně Klementa Gottwalda. Pro českou veřejnost se Svoboda stal v roce 1968 přijatelnou osobou, velebeným mužem „Pražského jara“, slibujícím, že by mohlo dojít ke změnám k lepšímu.

U příležitosti oslav květnových dnů 1945, tudíž necelé čtyři měsíce před 21. srpnem 1968, přijela do Prahy dvacetičlenná delegace sovětských generálů a maršálů. Prý „přijeli navštívit starého frontového přítele generála Svobodu!“ Mezi nimi se nacházel i neblaze známý Petr Kambulov z bývalé NKVD. Tentokrát v hodnosti generála…

Přišel 21. srpen 1968. Prezident Svoboda vedl československou delegaci na moskevských rozhovorech. Cosi jsem o tom slyšel přímo od generálmajora MUDr. Jiřího Smrčky. Ten společně s prezidentovým ošetřujícím lékařem MUDr. Karlem Bernáthem tvořil dvoučlenný zdravotnický doprovod. Smrčkova výsledná charakteristika moskevského protokolu — „žádná dohoda, ale ortel!“ Svoboda se před sovětskými vůdci Leonidem Brežněvem, Alexejem Kosygynem a Nikolajem Podgorným, snažil umanévrovat — co jen to šlo! Avšak moc toho nešlo!

V roce 1973 byl Svoboda sice znovu zvolen do funkce prezidenta, avšak brzy jej postihla dlouhodobě vleklá choroba. V roce 1975 přestal vykonávat funkci prezidenta. Zemřel 20. 9. 1979.

Přes vše, co o Ludvíku Svobodovi vím, o jeho kladech, záporech, špatných skutcích, si netroufám vyslovit jednoznačný posudek, natož soud. Četl jsem paměti Prokopa Drtiny Československo můj osud, kde se na jednom místě o Svobodovi vyjadřuje rovněž dost kriticky. Faktem zůstává, že k tragédii některých volyňských Čechů, kteří byli bez výcviku posláni přímo na frontu, a v nepředstavitelném masakru se zhroutili, patřilo, že byli pro výstrahu za zbabělost převeleni k trestní rotě, kde svou vinu vykupovali vlastní krví. Nebo byli postaveni před popravčí četu. Rozkazy podepisoval velitel sboru generál Svoboda…

Kdo jsem já, abych soudil? O to více se snažím empaticky vžít do oné doby, pochopit Svobodův osud s jeho zvraty, ideály a kompromisy. I když stylem „padni, komu padni“. Historik i novinář by měl ctít pravdu, úctu ke svobodě, úctu k člověku. Vždyť každá konkrétní osobní a společenská situace je neopakovatelná. Ostatně, kdo z významných politiků či vojevůdců není zároveň kontroverzní člověk s kontroverzními činy? Kolik jen Američanů, tedy vlastních lidí, nechal ve Francii popravit sám generál Eisenhower? Tak to v té době bylo.

I Svoboda byl postaven před mnohá, často těžká rozhodnutí, která ovlivnila jeho život, život jeho blízkých a nakonec také životy nás všech. O jeho statečnosti a výjimečnosti, přes všechny klady a zápory, není pochyb. Svědčí o tom mnohé jeho sovětské, polské, maďarské, jugoslávské, rumunské, francouzské, britské či dokonce i americké řády a vyznamenání. Byl vojákem, vycházel z reálné situace dané doby. Činil, co považoval v konkrétní situaci pro naši zemi za užitečné, případně za reálně možné, i když ne nejlepší.

Říká pan Jaroslav Čvančara pro PListy

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 195 × | Prestiž Q1: 5,45

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top