Štítky článku: •  

Pilíře socialismu

Příspěvek k diskusi o nedávné české historii

S rostoucím počtem let od pádu reálně socialistického režimu řízeného komunisty klesá úroveň všeobecného povědomí o jeho fungování. Co udržovalo socialismus při moci? Proč jeho vláda trvala tak neuvěřitelně dlouho, když každému bylo jasné, že zaostává za tržní ekonomikou ve všech myslitelných ohledech? A především, hrozí jeho návrat navzdory všem způsobeným škodám?

Jelikož mi v roce 1989 bylo 22 let, uvědomuji si, že patřím k poslední generaci, která reálný socialismus zažila ještě v dospělosti — ke generaci, které ještě slouží paměť a která není zatížena balastem nostalgie.

Když je řeč o komunistickém režimu, zpravidla se zdůrazňují 50. léta a zločiny stalinismu. Bývají opomíjeny dvě věci. Za prvé, metody režimu se v průběhu času měnily. Za druhé, komunistická strana nevládla jen metodou biče, ale i cukru. Povězme si o tom něco více.

Reálný socialismus (jak komunistický režim oficiálně nazýval sám sebe) byl od samého počátku navržen a realizován, aby se líbil typickému dělníkovi z Kolbenky, Škodovky nebo Zbrojovky, který zažil první republiku se všemi jejími potížemi. Naprostou prioritu měla jistota zaměstnání za jakoukoli cenu. Dále levné potraviny a pivo. Lidová zábava: dechovka, opereta a filmy typu Anděl na horách. Režim také hodně investoval do zdravotnictví, školství a bytové výstavby. Se zavedením průběžného penzijního systému se „pod penzi“ dostali všichni zaměstnanci, nikoli pouze státní.

Je přitom zajímavé, že například v oblasti starobních důchodů provedl socialistický režim prakticky stejnou reformu jako kapitalistické západní Německo pod vedením Adenauera a Erharda. Socialistické zdravotnictví pak bylo vytvořeno podle stejného modelu jako britská Národní zdravotní služba (NHS). Británie i Francie prováděly částečné znárodnění velkých podniků — sice s náhradou bývalým majitelům, ovšem tyto náhrady byly zdaněny extrémně vysokou progresivní sazbou a do značné míry znehodnoceny inflací. Jednoduše řečeno, celá Evropa, východní i západní, prováděla po válce populární (či populistické) hospodářské reformy. Proč? Protože lid to tak chtěl.

Z hlediska někoho, kdo zažil dvě těžké krize během 20. a 30. let a pak tíživé období války, mohlo jít na první pohled o dobrý obchod — vyměnit svobodu za stát blahobytu. Blahobyt sice relativně skromný a na omezenou dobu, ale šlo o příslovečného vrabce v hrsti. Pozor, zde není řeč pouze o komunisty ovládaném Československu, ale též o Británii a Francii, což byly státy nepochybně demokratické. I Západ totiž po válce zaznamenal významné omezení ekonomických svobod. Rozdíl byl pouze v tom, že zavedení socialismu v totalitním státě bylo nevratné — nebo alespoň mělo být.

V 50. letech zkrátka celé Evropě dominovala politická levice. Na Západě levice relativně umírněná, připouštějící demokratické volby a změnu hospodářských poměrů, v Československu a dalších státech sovětského bloku levice extrémní. Každá levice je spojena s posílením moci státu; extrémní levice znamená absolutní moc státu. A absolutní moc s sebou nutně přináší teror.

Dnes míváme sklony vidět právě jen ten teror. Ano, justiční vraždy Milady Horákové nebo Heliodora Píky mají v sobě tragickou velikost. Můžeme polemizovat o bratrech Mašínových, ale ať už si o nich myslíme cokoli, neodepřeme jejich příběhu dramatickou sílu. Podobně je to se stovkami dalších, kteří prožili mučení a dlouhé tresty v komunistických žalářích.

Ve srovnání s tím se historie 70. a 80. let jeví jako trapně malicherná. Vždyť už nešlo o život. Za politické názory se už nepopravovalo, počet politických vězňů byl malý a tresty mnohem mírnější. Vládli nám takoví trošku legrační páprdové, nikoli krvavá monstra jako Gottwald a jeho klika. Jistě, byly problémy s cestováním, také banány a toaletní papír občas nebyly k sehnání, ale jinak to bylo celkem snesitelné nebo přímo pohodové — takový je zhruba pohled těch, kteří již zapomněli anebo naopak těch, kteří se narodili až po roce 1989.

Ve skutečnosti historie let 1969–1989 nebyla vůbec trapně malicherná. Skutečnost, že režim přistoupil k jiným represivním prostředkům, neznamená, že byl méně totalitní. Ale nejprve něco k těm prostředkům.

Když je člověk v krajní situaci, je schopen hrdinských činů. I obyčejný člověk je schopen snášet nepohodlí, mučení a riskovat život, pokud je přesvědčen, že to má smysl pro svobodu či záchranu svých blízkých nebo svého národa. Obě světové války poskytly v tomto směru hodně příkladů.

Naopak období 70. a 80. let bylo v tomto směru pozoruhodně nedramatické. Režim se uchýlil k mnohem měkčím formám nátlaku. Již se nehrozilo šibenicí nebo uranovými doly, ale zaražením kariéry či jen pouhým odmítnutím povolení výjezdu na zahraniční dovolenou. Nad každým, kdo měl děti, pak visela hrozba — někdy vyřčená, někdy ne — zákazu studia na střední či vysoké škole.

Brát si kariéru dětí jako rukojmí byl obzvláště zbabělý, ohavný, ale velmi účinný trik socialistického režimu. Člověk, který má na výběr mezi zachováním vlastní sebeúcty a možností studia svých dětí, nakonec téměř raději zahodí své ideály. Argument „proč by sis měl hrát na hrdinu, stejně nic nezměníš, když jim to podepíšeš (například souhlas s pobytem sovětských vojsk), když půjdeš k „volbám“ (s jedinou kandidátní listinou komunisty vedené Národní fronty), když se ukážeš na Prvního máje, a tak dále“ byl nesmírně silný. Kdo by si hrál na hrdinu, když šlo vlastně jen o maličkosti!

Reálně socialističtí vládci si počínali chytře: vzali lidem příležitost ukázat osobní statečnost. Každý byl ovšem vystaven řadě situací, kdy zdánlivě o nic nešlo. Ve skutečnosti šlo o hodně: o postupné rozpouštění osobnosti, o budování poraženecké mentality.

Z dnešního pohledu mohou takoví lidé připadat — hlavně mladším generacím — jako ustrašené stádo. Musíme si ovšem uvědomit, že v roce 1972 nebo 1980 nebo dokonce ještě 1987 nikdo nevěděl, jak dlouho může reálný socialismus ještě trvat: zda desítky nebo možná stovky let. Naši předkové zažili cizí nadvládu, která trvala téměř 300 let, takže existoval precedent. Existovala tedy silná a racionální motivace pro nedobrovolnou konformitu s režimem.

Dalším pilířem socialismu byl systém hierarchické kontroly. Na úrovni podniků, škol nebo úřadů drželi režim lidé, kteří odpovídali okresu. Na okrese odpovídali kraji, kraj Praze a Praha Moskvě. Každý příslušník této hierarchie žil v neustálých starostech, aby si nerozhněval „ty nahoře“. Od roku 1968 navíc stály v pozadí početné sovětské jednotky na československém území.

Tak se stávalo, že nižší články řízení bývaly papežštější než sám moskevský papež Leonid Iljič. Tento mechanismus zároveň vysvětluje, proč v reálném socialismu neexistoval ani soukromý obchod s potravinami, obuvník nebo holič. (Údajně několik takových existovalo i za socialismu, ale v praxi jsem tehdy žádný soukromý obchod nebo dílnu neviděl.) Režim byl mechanismem hierarchické kontroly udržován na maximální míře marxisticko-leninské ortodoxie, která nepřipouštěla ani soukromé vlastnictví holičského křesla.

​Téměř všichni věděli, že Československá socialistická republika rok od roku více ekonomicky zaostává, stejně jako ostatní země RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Věděli, ale nemohli proti tomu nic udělat. Hrát si na hrdiny? A co když se komunisté udrží ještě dalších dvacet nebo třicet let, chcete, aby se vaše děti živily tou nejpodřadnější prací, kterou reálný socialismus může nabídnout? Ne, nechcete.

Nicméně síla režimu ochabovala každým rokem. Socialistické podniky byly řízeny jako neziskovky, velmi bohatí jednotlivci neexistovali. Daňové příjmy státního rozpočtu byly proto omezené — stejně omezené musely být i výdaje sociálního státu. I životně důležité zákroky byly v socialistickém zdravotnictví na příděl. Socialistický průmysl zaostával, neboť neexistovali podnikatelé, pouze stranou dosazení úředníci v čele státních podniků. Kromě toho, ziskové podniky musely dotovat ty ztrátové z důvodu udržení politicky prioritní plné zaměstnanosti. Nedostávalo se prostředků na investice, natožpak na výzkum a vývoj. Státní bytová výstavba zaostávala kvantitativně i kvalitativně za potřebami obyvatelstva, protože politicky žádoucí nízké nájmy neumožňovaly financovat dostatečnou produkci bytů. Soukromá (individuální) bytová výstavba se potýkala s chronickým nedostatkem materiálu, typickým rysem regulovaných cen a dalších socialistických politik.

Krátce řečeno, systém cukru a biče nakonec trpěl nedostatkem cukru. Každým rokem klesal počet autentických přívrženců socialismu. V 50. a v 60. letech bylo ještě hodně těch, kdo zažili krizi v roce 1921, Velkou hospodářskou krizi ve 30. letech, okupaci v letech 40. a upřímně věřili, že komunisté přinesli mír, svobodu a hospodářský vzestup. (Mimochodem, dvě velké krize během první republiky byly způsobeny zcela chybným mixem měnové a rozpočtové politiky. Nešlo tedy o selhání kapitalismu, nýbrž státu, ale to je jiné téma.)

Během 60. a 70. let však docházelo ke generační výměně. Generaci vděčných dělníků, členů Lidových milicí pamatujících předválečnou nezaměstnanost, vystřídala generace zcela jiná. Obrazně řečeno, dechovku, operetu a swing vystřídaly rock'n'roll, disco a folk. Mladší generace si méně vážily sociálních jistot a mnohem více vnímaly nesvobodu v oblasti cestování, vzdělávání, pracovního uplatnění a samozřejmě i ve výběru hudebních žánrů v rozhlase, televizi a v prodejnách gramodesek.

Od rostoucí nespokojenosti však byla ještě dlouhá cesta k otevřené vzpouře: z důvodů popsaných výše. Musela teprve přijít technologická revoluce 80. let, aby ekonomické a technické zaostávání socialismu přímo bilo do očí. Teprve poté si kritická masa obyvatel uvědomila, že socialismus nemá budoucnost — a že myslet na děti neznamená konformitu se socialismem, ale jeho svržení.

Osmdesátá léta byla zároveň výjimečná i v tom smyslu, že přinesla alespoň dočasný odklon od levicové ideologie nejen na Východě, ale i na Západě. Ikonami oné doby byli Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a Jan Pavel II., jednoznačně nesocialistické politické osobnosti.

Proto v 90. letech dosáhla značné popularity teorie profesora filosofie Francise Fukuyamy o konci dějin. Lidstvo podle ní dosáhlo ideální a konečné fáze vývoje, neboť nic lepšího než demokracii spojenou s tržní ekonomikou již nelze vymyslet. Konec dějin neznamená konec událostí, ale dosažení stavu společnosti, který již nelze zásadně zlepšit.

Máme však rok 2020 a v Evropě již dospěla nová generace. Zcela jiná než ta, která svrhla reálný socialismus na Východě a zvolila Reagana a Thatcherovou na Západě. Obrazně řečeno, na ulicích západoevropských měst nyní můžeme slýchat spíše rap a řadu hudebních žánrů orientálního původu spíše než rock'n'roll, disco nebo folk.

Podíváme-li se například na Francii, vidíme největší podíl státního přerozdělování na světě, který je zároveň doprovázen chronicky vysokou nezaměstnaností: míra nezaměstnanosti mládeže do 24 let činila v roce 2019 — na vrcholu hospodářské konjunktury — 19,6 procent. Je toto skutečně stav společnosti, který nelze zásadně zlepšit? Mnoho Francouzů si myslí, že nikoli — a nejde jen o Francouze. Bohužel, národy, které socialismus nikdy nepoznaly, vidí právě v něm klamnou naději.

Současná mladá generace na Západě (a částečně i na Východě) začíná svojí mentalitou připomínat spíše dělníky z Kolbenky nebo Zbrojovky v roce 1932 než svobodomyslnou mládež roku 1989. Především jí jde o sociální výhody, v první řadě s jistotou zaměstnání. (Zaměstnání by ovšem nemělo zahrnovat příliš mnoho práce, zejména ne manuální.) Dále jde o levné dotované bydlení, státem placené zdravotnictví a školství. Novinkou, o které se radikálně levicovým dělníkům ze 30. let neodvážilo ani snít, je státem garantovaný minimální bezpodmínečný příjem.

Dějiny se ovšem nikdy neopakují zcela doslova. Reálný socialismus v čele s komunistickou stranou je věcí minulosti. Demografické i politické změny posledních let však hrozí návratem socialismu v jiných barvách, s jinými hesly, s jinými vůdci a pozměněnou ideologií. Stále však půjde o extrémistickou doktrínu dávající všechnu moc státu a omezující práva a svobody obyvatelstva — v jeho vlastním zájmu, jak vám novodobí socialisté a komunisté rádi a ochotně vysvětlí. Rovněž vám vysvětlí, že „komunismus nebyl ten pravý socialismus“, případně, že „stalinismus neměl se skutečným komunismem nic společného“.

Dějiny zřejmě ještě nekončí; cukr a bič mají i dnes velkou budoucnost.

Píše pan Pavel Kohout na robotinvestmentcalculator.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 268 × | Prestiž Q1: 11,76

+23 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top