Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Není dobrého ďábla II.

Není pozitivně směřujících totalit, jako není dobrého ďábla. Stačí, když dobře organizovaná skupina ovládne společnost strachem nebo nenávistí k jakkoliv definovanému nepříteli. V obou případech jde kritické myšlení, a s ním i demokracie, stranou.

Diskuze o totalitě

Smysl parlamentu, svobody vyjádřeného názoru a voleb je oslabován k nule, přestože „režim“ s velkou pečlivostí udržuje jejich formální rituál, zbavený obsahu, při životě. Namísto hledání konsensu je nastoleno vylučování nestejných. Vítězí otevřeně nedemokratické zákulisní tahy, a v nich ten mocensky silnější a bezohlednější. A je zcela nepodstatné, zda je totalitu možné popsat jako násilnou diktaturu jedné ideologie či strany, reakci na tlak agresora zvnějšku, jako tomu bylo v době československé Druhé republiky, nebo zda je převlečená za pseudorevoluční výdobytek „dočasně omezené plurality“ Národní fronty roku 1945.

Československo bylo v období let 1945–48 zraněným poválečným nestabilizovaným a nedemokratickým systémem — totalitním režimem de facto. Byla to země ještě před koncem války od východu obsazovaná a okupovaná vlastními komunisty v cizích službách, jejichž jediným cílem bylo demokracii zničit a nastolit diktaturu. Blábolení alkoholika Klementa Gottwalda o „československé cestě k socialismu“, nebo přísliby o tom, že „v Československu kolchozy nebudou“, mohl brát vážně jenom politický slepec. Nekomunistický politický establishment pro svoji naivitu a slepé spoléhání se na nemohoucího prezidenta Beneše nepředstavoval pro Moskvou cvičené komunisty žádného protivníka.

milice-podporuji-stranu.jpg (18,609 kiB)
Lidové milice – ozbrojená pěst strany

KSČ už od léta 1945 bez odporu prezidenta nebo „demokratických“ stran budovala svoje vlastní ozbrojené oddíly Závodní stráže (Zá­vod­ní milice), které se v únoru 1948 pouze přejmenovaly na Lidové milice. To, že formálně Závodní stráž patřila sjednocené (komunisty řízené) Ústřední radě odborů — a ne přímo KSČ — byla jenom trapná zástěrka.

Velká část původní výzbroje Závodní stráže z roku 1945 přitom pocházela přímo od Rudé armády, nebo z ilegálních skladů zbraní, kontrolovaných KSČ. 23. února 1948 bylo potom na otevřeně nezákonný rozkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska ze Zbrojovky Brno podle předem připraveného plánu Lidovým milicím po celé republice rozvezeno deset tisíc pušek a dva tisíce samopalů. Šlo od samého začátku, tedy už od konce války v květnu 1945, o nástroj, určený ke zničení parlamentní demokracie, ne k její obraně. Považovat stav, ve kterém je jedné politické straně dovoleno se ozbrojovat, za demokratický, lze jenom s obtížemi. Jak to, že ještě v roce 2013 může být Edvard Beneš, který s budováním této komunistické kopie nacistických SA souhlasil, považován za symbol „demokracie“?

KSČ nejpozději od roku 1943 vytvářela i sítě sympatizantů-agentů v ostatních politických stranách, v okolí prezidenta, a později i v parlamentu, jako svoji vlastní vlivovou a zpravodajskou agenturu.

KSČ nebyla nikdy ve svojí historii klasickou politickou stranou v demokratickém prostředí. Byla to, aniž by o tom velká část jejích členů nutně musela vědět nebo se na tom aktivně podílet, bojová organizace, programově ne-československá, a považující se za součást světového boje proletariátu, řízeného z Moskvy.

Pouze k Moskvě a sovětským soudruhům cítila loajalitu a zodpovědnost. Československo bylo pro KSČ pouze bojištěm příštího třídního konfliktu. Vedení této bojové organizace bylo zcela podřízeno Moskvě, což posílilo i více než sedm let, které tam Gottwald a jeho skupina věrných strávila mezi roky 1938–1945. S jejím souhlasem pak sovětské zpravodajské služby mezi československými komunisty a uprchlíky vyškolily už v době války nejméně stovky sobě loajálních špiclů.

Mluvíme tedy o skupině, která i po konci války nadále zůstala loajální a řízená cizí agresívní mocí, odmítající obnovení demokratického státu. Nebo existuje někdo, kdo by nejkrvavějšímu z diktátorů Josefu Stalinovi přiznal úmysl někde budovat něco jiného než „diktaturu proletariátu“?

V Československu se tedy komunisté stali už v květnu 1945 vládnoucí pátou kolonou bez protivníka. Je ovšem nutné přiznat, že v jejich provedení šlo o obdivuhodnou zpravodajskou operaci a skvěle provedenou mocenskou hru, postavenou na dokonalé znalosti prostředí a možností, v tomto případě slabosti, protivníka.

pribehy-bezpravi-totalita-draty-vezeni.jpg (11,299 kiB)
Dráty, dráty, dráty

Tradiční česká neochota vnímat mezinárodní kontext vlastního postavení ve svojí zacyklenosti nutně plodí i neschopné elity, které se me­zi­ná­rod­ní­mu srovnání a zodpovědnosti vyhýbají.

Jestliže Tomáš Garrigue Masaryk byl ještě mezinárodně zodpovědným a uznávaným politikem, který do střední Evropy přinesl pokus o nadčasový „americký“ ústavní občanský systém, který nad­řa­zo­val demokracii a občanství nad etnicitu, byl Edvard Beneš jenom mezinárodně trpěným, do sebe zahleděným sólistou, který jako řešení problémů demokratického státu zvolil pseudomonarchistický způsob rozhodování, podřízení se komunistům a opření se o Velkého bratra na Východě. Znovu nutno připomenout kontrast rozhodnutí Finska, které i jako poražený stát druhé světové války, přes obrovské ztráty a tlak Moskvy, dokázalo demokracii ubránit. Proč ne Československo?

Není měkkých totalit

Současná diskuse o tom, které období komunistické nadvlády bylo, anebo už nebylo, „totalitní“ je, mírně řečeno, mimo podstatu problému. Československá společnost byla už od Mnichova, tedy od podzimu 1938, vystavena tlakům, kterým nedokázala čelit demokratickým způsobem.

Brutalita nacistického záboru odstoupených území a nesmírné problémy s přijetím stovek tisíc odsunutých Čechů (pro nouzové ubytování muselo být použito i šest tisíc železničních vagónů) ale nikdy nemohou omluvit českými orgány a institucemi dobrovolně přijaté protižidovské a protiromské zákony a vyhlášky, štvanice proti lidem, jako byli Karel Čapek, Ferdinand Peroutka nebo už mrtvý prezident Masaryk, vylučování Židů z advokátní a lékařské komory, nebo instalaci romských koncentráků. Pokud tedy má česká debata o „totalitě“ mít smysl, měla by začít rokem 1938.

Válka a okupace přitažlivost nedemokratických „řešení“ už jenom prohloubily. Rok 1945 neznamenal získání suverenity — byl jenom výměnou okupantů. Země se sama vzdala demokracie ve jménu pomsty a vzdušných zámků iluzorního „československého socialismu“ pod ochranou stalinismu. Komunistický režim byl totalitní po celou dobu svojí existence. To, že svoje odpůrce na konci padesátých let přestal vraždit a popravovat, na tom nic nemění. Západní vojáky, a kohokoliv, kdo nesouhlasil, potlačoval až do roku 1989. V určité chvíli je jenom přestal zabíjet. Nikdy neuznal jejich hrdinství, nikdy nepřestal potlačovat jiné názory, nikdy nepřestal vyžadovat úplný, tedy totální, souhlas. Až do konce diktoval svoji interpretaci minulosti i současnosti pod trestní sankcí.

karol-pazur.jpg (5,396 kiB)
Karol Pazúr

Ani historický fakt, že část komunistů v šedesátých letech nejenom, že odmítla zločiny stalinismu, ale pokusila se prosadit zrušení cenzury a jistou demokratizaci systému, neumenšuje jeho totalitní charakter. Ano, i v komunistické straně byly tisíce lidí s charakterem a mravností, kteří do ní vstupovali v naivní reakci na zločiny nacistické okupace. Nádherný sen o komunismu, tak blízký biblické vizi vykoupení a věčného štěstí, doplněná o sen budování spravedlivějšího světa teď hned, jim na dlouhá léta znemožňovaly vidět a vnímat skutečnost.

Otřes roku 1968 pro ně byl zkouškou charakteru, a následný pád mezi i jejich oběti byl vykoupením jejich mravnosti. Nelze se nesklonit před předválečným komunistou, který v osmdesátých letech — po letech v odboji a po vyloučení v pookupačních čistkách po roce 1968 — říkal: „Omluva neexistuje. Jako komunista jsem byl součástí vraždící mašinérie, i když jsem sám třeba nikomu neublížil“.

Zločinci a vlastizrádci z roku 1945, jako byli Viliam Šalgovič a Karol Pazúr, nebo ti novější, jako Vasil Biľak a další, byli a zůstali u moci. A když hrozilo, že by o ni mohli přijít, přijely znovu sovětské tanky a na dalších dvacet let je u moci udržely. Stalinističtí agenti SMĚRŠ z doby války byli v okamžiku krize opět na scéně a na výsluní moci — i usvědčení vrazi, jako byli Karol Pazúr, ještě v sedmdesátých letech vysoký funkcionář Svazu protifašistických bojovníků nebo Karel Vaš, který se ještě na počátku sedmdesátých let objevil na Filosofické fakultě University Karlovy, aby společně se sovětskými pedagogy zvýšil uvědomění studentů.

atllanka-smers5.jpg (15,709 kiB)
Atllanka – SMĚRŠ

To, že už vrazi nemohli nebo nesměli otevřeně vraždit, ještě nedělalo z totalitního režimu něco demokratičtějšího. Snad nikdo nezapomněl na skutečnost, že jednotky Lidových milicí byly dopraveny do Prahy ještě v listopadu 1989, a jenom čekaly na rozkaz k ozbrojenému zásahu — který, bohudík, nepřišel.

Ale kdyby přišel, střílely by stejně, jako v roce 1953 v Plzni, nebo v roce 1969 v Praze a v Brně. Mlátily by demonstranty stejně brutálně, jako v letech 1988–89 v Praze. Nikdo z milicionářů za to nikdy nebyl postaven před soud.

Vynucená proměna

Fakt, že diktatura mohla v industrializované a vzdělané zemi, jakou bylo Československo, po většinu doby své nadvlády fungovat s výrazně menším použitím násilí, než na začátku, neznamená, že nebyla násilná, nebo se stávala méně totalitní. Diktatury se nestávají osvícenějšími, mohou se pouze měnit v jiné formy oligarchické nadvlády. Všechny modely klasických totalitních systémů se v podobných podmínkách zhruba od šedesátých let postupně proměňovaly — a to vynuceně, ve střetu s narůstající rolí spotřebního způsobu života a vlivem televize.

Srovnání s Polskem a Maďarskem v tomto období (1944–1989) ukazuje nejenom podobnost společensko-ekonomických proměn, ale i to, jak devastujícím způsobem, a na jak dlouho, byl vývoj Československa ovlivněn dobrovolností přijetí komunismu v roce 1945 a bezcharakterně stupidní loajalitou komunistických špiček k Moskvě. Je ironií, že právě ta je nakonec, po více než čtyřiceti letech, přivedla k jejich dočasné záhubě.

Demokracie a komunismus jsou neslučitelné. Totalitní ideologie se pouze modernizují. Slobodan Miloševič se stal v devadesátých letech minulého století prvním postmoderním diktátorem, který dokázal zemi po řadu let vládnout tím, že vedle politické policie ovládal i státní televizi a rozhlas, a vedl několik válek, kterými mobilizoval společnost. K uvolnění napětí umožnil emigraci nespokojenců, a dovolil dokonce udělit několik málo slabých vysílacích frekvencí pro opoziční rádia a televizi.

Znamenalo to jediné — celá opozice se shlukla kolem těchto možností jako můry k lampě — a o to snazší byla její kontrola. Miloševič musel prohrát čtyři války a musela nastoupit nová mladá generace, která otevřela zcela nový konflikt s mocí, který teprve diktaturu smetl.

Jan Urban, 10. 6. 2013, psáno pro Přítomnost.cz (pokračování)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 990 × | Prestiž Q1: 5,85

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Není dobrého ďábla II.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top