Štítky článku: •  

Jak zatočit s bohatci?

Původně jsem tomu článku nechtěl dělat reklamu. Nakonec jsem si ale řekl, že není od věci ztratit pár slov s typickým uvažováním dnešní zelené pokrokové mládeže.

Článek obsahuje spoustu neuvěřitelných tvrzení. Nechybí standardní levicová kritika důrazu na HDP, doprovozená šokujícím zjištěním, že

„… klíčovou překážkou snižování spotřeby je ekonomický tah k neustálému růstu, zabudovaný už do logiky dluhu a úroku v bankovním systému (z každé půjčky se musí vrátit víc peněz, než do ní bylo vloženo), stejně jako všudypřítomné pobídky k intenzivnějšímu konzumování v podobě stále agresivnější reklamy.“

Standardně tak ekonomické recepty ordinuje někdo, kdo z ekonomie nepobral ani její základy.

V úvodu autor článku odkazuje na vědecké studie, které ukazují, že „život na planetě Zemi není slučitelný s excesivní spotřebou typickou pro příslušníky superbohaté elity.“ Je zvláštní, jak je tento způsob uvažování v lidech zakořeněný po celá staletí jejich existence. Jen je vždycky nutné najít jiný důvod, jinou příčinu. Nyní musíme s bohatými lidmi zatočit, protože jejich uhlíková stopa je výrazně vyšší než ostatních lidí. To je samozřejmě možné. Jen až lidé podobní autorovi článku jednou dostanou možnost došlápnout si na bohaté, možná by stálo za to, aby se nejdříve seznámili se socialistickým experimentem druhé poloviny dvacátého století. Vymýcení tzv. kapitalistů znamenalo tragický dopad jak pro životní prostředí, tak pro celou společnost. Pokud k něčemu podobnému (pod jinými hesly a z jiných důvodů) dojde znovu, výsledek bude stejný.

V článku se dále mluví o tzv. Jevonsově paradoxu, který říká, že s efektivnější technologií, např. úspornějšími auty, se zvýší jejich využívání a nakonec k žádné úspoře nedojde. To je ale v rozporu s daty emisí — můžeme se napít přímo u pramene — ve Statistické ročence životního prostředí. Na straně 109 je tabulka uvádějící emise znečisťujících látek v ovzduší — ať na ní koukám z kterékoli strany, u všech dochází mezi lety 2008–2018 k poklesu.

Spravedlivě je však nutné autorovi přiznat, že mu jde o emise oxidu uhličitého, které rostou. Tady platí, že se environmentalisté tváří, že diskuze o vlivu CO2 na klima je uzavřená, což je prostě hloupost. V této souvislosti všem doporučuji knížku bohužel už nežijícího profesora Kutílka „Racionálně o globálním oteplování“.

Události ve Francii a reakce tzv. žlutých vest na další zdanění pohonných hmot pak (nejen) autora vyděsily a přichází s tím, že opatření na snížení tzv. skleníkových plynů nesmí zasáhnout střední vrstvu. Obloukem se tak dostáváme do situace, kde už lidstvo několikrát bylo: určité části společnosti (a jak už to bývá, té krajně levicové) jsou trnem v oku bohatí, které chce autor postihnout vyšším zdaněním s cílem dosáhnout vyšší rovnosti mezi občany.

Ví tato krajně levicově zaměřená mládež, že jsou to právě bohatí lidé (a pozor, netvrdím, že všichni přišli k majetku poctivě, ale to je na jinou debatu), kteří táhnou společnost, financují inovace a nakonec se i v rámci dobrovolné solidarity podílí na spoustě dobročinných aktivit? Jestli existuje nějaký absolutní omyl, pak ten, že pokud peníze bohatých přesuneme státu, budou využity efektivnějším způsobem, respektive tím vytvoříme nějaké nové bohatství.

Likvidace této vrstvy společnosti komunisty po druhé světové válce je toho důkazem — inovace mají být doménou podnikatelů — nikoli státu, takže jestli z něčeho pramenilo technologické zaostávání socialistických zemí, tak z toho, že o tom, jaké budou zaváděny inovace, rozhodovali úředníci všeho druhu, obvykle bez vztahu k penězům, kterými disponovali. Dnes se pomalu, ale jistě dostáváme do stejné pozice a na inovace máme dokonce evropskou komisařku!

Celým textem se potom táhne mantra rovnosti, aneb jak autor píše: „Řešení ekologické krize je nepředstavitelné bez spravedlivější a rovnější dělby bohatství.“ Autor se tak stává dalším z těch, kteří si myslí, že jsou předurčení k tomu naplánovat, jak by bohatství mělo být ve společnosti rozděleno, jde jen o to vymyslet, jakým způsobem.

Vznešenými myšlenkami to začíná, gilotinami, koncentračními tábory a gulagy končí. Je proto dobré se před takovými názory mít na pozoru. Tím spíše, že i na rovnost máme k dispozici evropskou komisařku. Všem podobně smýšlejícím připomínám na závěr trefný postřeh Miltona Friedmana:

„Společnost, která staví rovnost před svobodu, skončí bez svobody a bez rovnosti. Společnost, která upřednostňuje svobodu před rovností, neskončí s rovností. Skončí s větší mírou rovnosti, než jakýkoli jiný systém doposud vynalezený.“

Píše pan Zdeněk Říha na zdenekriha.blog.idnes.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 357 × | Prestiž Q1: 14,55

+31 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 3 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Zdeněk

A dnes opět jedna bajka pro ty co ji neznají :-)

Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout celou třídu. Třída trvala na tom, že Obamův socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovní.
Profesor řekl: “ OK, uděláme v této třídě experiment Obamova plánu“. Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou dostávat stejnou známku jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo nedostane za 1. (Známkami nahradil výši příjmů daňového poplatníka).
Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za 2. Studenti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří studovali málo, byli spokojení.
U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni studovali málo. Vtom testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený.
Při třetí zkoušce byl průměr 5. Jak zkoušky pokračovaly průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhlo v následné hašteření, obviňování a nadávky.. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli.
Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když vláda vezme většinu nebo dokonce celou odměnu, nikdo se nebude snažit, nebo nebude chtít uspět.

Pět vět, které se vztahují k experimentu:

1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a prosperující legislativně odstavit od příjmů.
2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracovat jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.
3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného.
4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se přerozdělí!
5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to co oni vytvořili, tak to je začátek konce každého národa.

PeTaX

Přesně tak. Do mramoru tesat!
(A pak je tím šutrákem mlátit do hlavy tak dlouho, dokud to nepochopí!)

Borsuk

Socialismus a všechny jeho odrůdy je vyznávání ekonomického perpetua mobile. A to neexistuje ani v podobě fyzické ani ekonomické. Ale to oni nechtějí připustit.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top