Štítky článku: •  

Marná socializace

[Autor Ludwig von Mises. Převzato z knihy Omnipotent Government The Rise of the Total State and Total War]

Sociální demokraté umístili na vrchol svého stranického programu požadavek socializace výrobních faktorů. Toto by mělo být jasně a bez dvojsmyslů lidmi interpretováno, jako nucené vyvlastnění výrobních faktorů státem a následné vládní řízení všech oborů ekonomické aktivity.

Ale sociální demokraté důrazně tvrdili, že takto nebyl jejich základní požadavek vůbec myšlen. Znárodnění a socializace, tvrdili tito, byly dvě zcela odlišné věci. Opatření ke znárodnění a municipializaci různých továren a podnikání, které Německá říše a její členské země zvažovaly od 80. let 19. století jako základní část jejich socio-ekonomických politik, nebyla, tvrdí, ani socializací ani prvním krokem k ní. Tato opatření byla naopak výsledkem kapitalistické politiky extrémně zhoubné pro zájmy pracujících.

Nepříznivá zkušenost se znárodněním a munipicializací koncernů, tak neměla žádný vztah k socialistickému požadavku na socializaci. Nicméně marxisté nevysvětlili, co socializace opravdu znamená a jak se liší od znárodnění. Udělali jen několik neohrabaných pokusů, ale velmi brzy se z diskusí o tomto nepříjemném problému stáhli. Předmět byl tabuizován. Žádný slušný Němec nebyl tak neuvážený, aby porušil tento zákaz vznesením dotazu.

První světová válka zapříčinila trend směrem k válečnému socialismu. Jedno odvětví podnikání po druhém bylo centralizováno, tj. nuceně dáno pod řízení komitétu, jehož členové — (někteří) podnikatelé dotčeného odvětví — nebyli ničím více než poradní radou vládních komisařů. Tak vláda získala plnou kontrolu nad všemi zásadními odvětvími podnikání. Hindenburgův program obhajoval univerzální aplikaci tohoto systému na všechny odvětví německého obchodu a produkce. Jeho provedení by transformovalo Německo do čistě socialistického společenství vzoru nuceného hospodářství (Zwangswirtschaft). Ale Hindenburgův program nebyl ještě kompletně realizován, když se Německá říše zhroutila.

Válečný socialismus byl v Německu extrémně nepopulární. Lidé ho vinili dokonce i za to, co nebylo jeho selháním. Nebyl to jen pouze on, co způsobilo německé hladovění. Blokáda, absence milionů pracovníků z důvodu služby v armádě a fakt, že velký díl produktivního úsilí musel směřovat k produkci výzbroje a munice, přispěly k této katastrofě ještě více než neadekvátnost socialistických metod produkce.

Sociální demokraté by měli tyto věci zdůraznit také. Ale oni nechtěli zmeškat žádnou příležitost, která mohla být získána demagogickým překrucováním faktů. Napadli nucené hospodářství jako takové. Nucené hospodářství bylo nejhorším druhem kapitalistického vykořisťování a zneužívání, tvrdili; a mělo to demonstrovat urgentní potřebu pro nahrazení kapitalismu socialismem.

Konec války přinesl vojenskou porážku, revoluci, občanskou válku, hlad a bídu. Miliony demobilizovaných vojáků, mnoho z nich si ponechalo své zbraně, přicházelo domů. Vyloupili vojenské sklady. Zastavili vlaky, aby v nich hledali jídlo. Ve spolku s dělníky, propuštěnými z továren, které byly přes noc přinuceny zastavit výrobu munice, prováděli nájezdy na venkov za chlebem a bramborami. Vesničané organizovali ozbrojený odpor. Situace byla chaotická. Nezkušení a ignorantští socialisté, kteří získali moc, byli bezmocní. Neměli žádnou ideu, jak si poradit s danou situací. Jejich nařízení a kontra-nařízení rozložila administrativní aparát. Hladovějící masy volaly po jídle a byly krmeny bombastickými řečmi.

V této nouzi prokázal svoji adaptabilitu a efektivnost kapitalismus. Podnikatelé se přinejmenším vzepřeli nesčetným zákonům a dekretům nuceného hospodářství (Zwangswirtschaft) ve snaze rozjet znovu své továrny. Nejurgentnější bylo zahájit produkci pro export ve snaze nakoupit jídlo a suroviny v neutrálních zemích a na Balkáně. Bez takovýchto dovozů by Německo bylo zničeno.

Podnikatelé ve své snaze uspěli a zachránili tak Německo. Lidé je nazývali jako keťasy, ale tahali se o zboží přinesené na trh a byli rádi, že získali velmi potřebné nezbytnosti. Nezaměstnaní opět našli pracovní místa. Německo se začalo vracet k normálu. Socialisté si nedělali velké starosti s uvolňováním nuceného hospodářství. Dle jejich názorů tento systém, vzdálený od socialismu, byl kapitalistickým zlem, které mělo být zrušeno, jakmile to bude možné. Nyní musela začít reálná socializace.

Ale co znamenala socializace? Nebylo to, jak pravili marxisté, ani typ znárodňování representovaný státními drahami, státními doly a tak podobně, ani válečný socialismus — nucené hospodářství (Zwangswirtschaft). Ale co jiného by to mohlo být? Marxisté všech skupin museli připustit, že nevědí. Po více než 50 let obhajovali socializaci jako ústřední bod svého programu. Nyní, že se chopili moci, museli začít provádět svůj program. Nyní museli socializovat. Ale ihned se stalo zřejmým, že nevěděli, co socializace znamená. To bylo opravdu dosti trapné.

Naštěstí si socialističtí vůdci uvědomili, že existuje skupina mužů, jejichž byznysem je vědět všechno — vševědoucí profesoři. Vláda jmenovala socializační komitét. Většina jeho členů byli sociální demokraté; ale od těch se řešení rébusu nečekalo, bylo očekáváno od profesorů.

Profesoři, které vláda jmenovala, nebyli sociálními demokraty. Šlo o obhájce Sociálpolitiky (Sozialpolitik), která v dřívějších letech podporovala znárodnění a municipializaci různého podnikání a v pozdějších letech podporovala plánovanou ekonomiku, nucenou ekonomiku (Zwangswirtschaft). Vždycky podporovali přesně ty reformy, které ortodoxní marxisté haněli jako kapitalistický podvod, zhoubný pro zájmy proletářů.

Socializační komitét uvažoval mnoho let, rozmotával uzly, destiloval přesofistikované definice, navrhoval strojené plány a nabízel velmi mizernou ekonomii. Jeho zápisy a reporty, sebrané do polic s tlustými svazky, odpočívají v knihovnách pro poučení budoucím generacím. Jsou projevem intelektuálního úpadku, který přinesl marxismus a etatismus. Ale komitét selhal při nalezení odpovědi na otázku, co jiného je socializace než znárodnění a plánování (nucené hospodářství).

Existují jen dvě metody socializace, obě byly aplikovány německou císařskou vládou. Je zde na jednu stranu úplné znárodnění, dnes metoda sovětského Ruska; a na druhou stranu je zde centrální plánování, nucené hospodářství (Zwangwirtschaft) Hindenburgova programu a metoda nacionálních socialistů. Němečtí marxisté si sami sobě zakazovali obě cesty kvůli své svatouškovské demagogii.

Marxisté výmarské republiky nejen, že nadále nepostupovali směrem k socializaci; tolerovali i skutečné opuštění nejefektivnějších socializačních opatření zavedených císařskou vládou. Jejich protivníci, mezi nimi především režim katolického kancléře Heinricha Brueninga, později pokračovali v politice plánování a nacionální socialisté toto zdokonalili ustavením všeobjímajícího plánování, německého socialismu nuceného typu (Zwangswirtschaft).

Němečtí pracující, jak sociálně demokratičtí tak komunističtí, se moc o socializaci nezajímali. Pro ně, jak poznamenal Kautsky, revoluce znamenala jen příležitost pro zvýšení mezd. Vyšší mzdy, vyšší podpora v nezaměstnanosti a kratší pracovní doba znamenaly více než socializace. Tato situace nebyla důsledkem zrady ze strany části socialistických vůdců, ale důsledkem vrozených rozporů v sociálně demokratické doktríně.

Marxisté obhajovali program, jehož realizace byla navázána na poddání se všemocnému a totalitnímu státu; ale také mluvili neúnavně o zbavení se „celého tohoto státního haraburdí“, o „odumírání státu“. Obhajovali socializaci, ale odmítali jediné dvě metody, které jsou dostupné pro její dosažení. Mluvili se znechucením o odborářství, jakožto prostředku pro vylepšení podmínek pracujících; ale učinili odborářské politiky ohniskem svých politických akcí. Učili o tom, že socialismus nemůže být dosažen předtím, než kapitalismus dosáhne svého zralého stádia a haněli jako maloburžoazní všechna měření navržená za účelem ověření evoluce kapitalismu anebo zjišťování zpožďování v evoluci kapitalismu. Ale oni sami vehementně a fanaticky požadovali taková měřítka. Tyto rozpory a nekonzistence a nikoliv machinace kapitalistů nebo podnikatelů zavinily pád německého marxismu.

Pravda vůdci sociálních demokratů byli nekompetentní; někteří byli zkorumpovaní a falešní. Ale to nebylo tak významné. Žádný inteligentní člověk by nemohl selhat v odhalení podstatných nedostatků marxistické doktríny. Korupce je zlo vrozené každé vládě nekontrolované bdělým veřejným míněním. Ti kdo byli připraveni požadovat socializaci vážně, opustili řady marxismu ve prospěch nacionálního socialismu. Ve prospěch nacionálních socialistů, třebaže ještě více morálně zkorumpovaných, ale cílících jednoznačně na realizaci centrálního plánování.

bawerk.eu

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 214 × | Prestiž Q1: 7,50

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Opět skvělý článek vyvracející "pravdu" o pravicovosti nacizmu, fašizmu jejich odrůd.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top