Štítky článku: •  

New York Times znovu oživují svou temnou minulost

Otevřený dopis od Bari Weissové, bývalé redaktorky New York Times, vyjádřil to, co mnoho dřívějších loajálních čtenářů — mezi ně se rovněž počítám navzdory očividné politické předpojatosti tohoto listu — již několik let tušilo.

S tradičními novinami se děje něco velmi neblahého. Weissová to pojmenovává velmi otevřeně a s palčivou touhou vyslovit pravdu:

„Názorové sloupky, které by ještě před dvěma lety byly bez problémů publikovány, nyní mohou redaktory a autory dostat do vážných potíží, když nezpůsobí přímo jejich vyhazov. Pokud panuje dojem, že proti článku se zdvihne odpor uvnitř redakce nebo na sociálních sítích, redaktoři a autoři jsou velmi silně motivováni proti jeho uveřejňování. Pokud se přesto tu a tam povede uveřejnit něco, co není explicitní podporou pro progresivní agendu, stane se tak až poté, co se velmi pracně smlouvá o formulaci každičké řádky.“

V takových novinách dogma nahradilo zpravodajství. Ideologie nahradila fakta. Všechna fakta procházejí filtrem politické agendy. Pokud něco nezapadá do dané politické agendy, nedostane to prostor ve zpravodajství. Toto se pro mě stalo nesnesitelně frustrující během karantény, kdy noviny přijaly pravidlo, že za všechny problémy může virus a nikoliv politická reakce na něj.

Kdy přesně nastal zlomový moment je nejasné. Někteří říkají, že v okamžiku, kdy „woke“ generace přišla na způsob, jak vyštípat staré liberály, kteří dříve řídili tento podnik. Někteří poukazují na projekt 1619, který měl potenciál být důležitým pohledem na temné stránky amerických dějin, ale místo toho se zvrhnul v kritiku všech pozitivních amerických hodnot a zavržení kapitalismu samotného. (Přečtěte si mistrovskou odpověď Phila Magnesse v knižní formě).

Moje vlastní uvědomění toho, že něco je velmi závažným způsobem špatně, se datuje do 27. února 2020. Tehdy v podcastu reportér Daniel McNeil řekl: „je to alarmismus, ale myslím, že dnes ospravedlnitelný. Mně to připomíná, co jsem četl o Španělské chřipce 1918.“

Připomíná mu to? A to je ospravedlnění k šíření mezinárodní paniky? Prohlašoval, že „pokud máte tři stovky přátel a známých, tak šest z nich zemře.“ Na konci shrnul svoje poselství: „dvouprocentní úmrtnost při 50 % nakažených v zemi znamená 3,5 milionu mrtvých.“

Byl jsem jako opařený, protože pro taková mimořádná tvrzení bylo nabídnuto nula důkazů. Ani Niel Ferguson nepředvídal nic tak katastrofálního. Zatímco se skuteční odborníci snažili lidi uklidňovat, New York Times šířili maximální paniku, a to pravděpodobně z politických důvodů.

V dalších týdnech a měsících byla koronavirová doktrína vtesána do kamene. Vypadá přibližně takto: Toto je hrůzná pandemie. Několik milionů lidí zemře. Všichni jsme zranitelní. Jediným řešením je neprodyšná karanténa. Pokud jí nezavedeme, je to Trumpova chyba. Proto je Trump odpovědný za všechna úmrtí. To je zpráva, která byla od té doby den co den tisíckrát opakována.

Toto není věda. Není to zpravodajství. Je to fanatická ideologie v masce zpravodajství. Díky bohu bývalí reportéři Timesů jako Alex Berenson na to denně upozorňují.

Někteří moji čtenáři na výše řečené zajisté zareagují: toto není žádná novinka. V New York Times nebyly věci nikdy docela v pořádku. Proti tomuto pohledu bych se ohradil. Mezi lety 1934 až 1946 zde vynikající ekonomický žurnalista Henry Hazlitt měl svůj každodenní sloupek, a dokonce vedl celou sekci knižních recenzí. To byla doba, kdy se jméno Ludwig von Mises objevovalo na předních stránkách této sekce spolu s pochvalnými recenzemi jeho knih.

Když se podíváme do minulosti, jak si noviny vedly při pokrytí obdobných případů virových epidemií, tak zde nalezneme toto pravidlo: uklidnit situaci, podpořit profesionály z oblasti medicíny, ale jinak zachovat společnost funkční. To platilo během epidemie Asijské chřipky 1957–58 a Hong-Kongské chřipky 1968–69. Noviny si udržovaly dlouhou tradici nalézat „vyváženost“ a přitom umožnit názorové články ze všech stran spektra, pokud zachovávají základní zodpovědnost. (Co se týče dřívějšího zpravodajství v Progresivní éře, to ponechme stranou. Tam se není čím chlubit.)

Ovšem v této tradici existuje jeden obrovský a v podstatě neomluvitelný prohřešek a tím je případ Waltera Durantyho, který vedl Moskevskou kancelář Timesů mezi lety 1922 až 1936. Byl to on, kdo by mohl vyprávět o katastrofických hladomorech, politických čistkách, politickém násilí a milionech mrtvých z rukou Sovětského režimu té doby. On měl přístup a informace, které byly zbytku světa utajeny.

Místo toho dělal opak. Ve svých četných článcích Duranty ujišťoval čtenáře o tom, že přes určité problémy jde všechno v podstatě správným směrem, že Stalin je schopný vůdce a jeho poddaní jsou s ním spokojení. A obzvláště na Ukrajině se neodehrává vůbec nic pozoruhodného.

Svou knihu z roku 1935 nazval I Write as I Please. Příhodnější název by byl I Write to Please Stalin. Zní to neuvěřitelně, ale jeho zpravodajství bylo v roce 1932 oceněno Pulitzerovou cenou, od které se New York Times nikdy nedistancoval. Stále se k ní hlásí navzdory hrůzám, které tyto sloupky pomáhaly ukrýt před veřejným míněním.

Je těžké dívat se na tuto temnou epizodu, ale jakmile se podíváte, máte zde příklad toho, jak lži pomáhají fungování vražedné mašinérie. Duranty vládl nad zahraničním tiskem v Moskvě, potlačoval pravdu, diskreditoval ty, kteří se ji odvážili vyslovit, všemožně přesvědčoval svět o tom, že v Sovětském svazu je všechno v pořádku. Z dobových dokumentů je ovšem zřejmé, že o skutečném stavu věcí věděl docela dobře. Dal přednost lži před pravdou možná proto, že ho vydírala sovětská tajná police, ale také proto, že byl sympatizant s komunismem bez fungujícího morálního kompasu. Do jaké míry se jeho kolegové v New Yorku spolupodíleli na tomto podvodu, zůstává nejasné. Přinejmenším si tak moc přáli, aby to, co psal, byla pravda, že neprojevili ani špetku skepticismu, přestože Duranty obhajoval a oslavoval totalitního diktátora.

Tato neblahá epizoda vedla k zakrývání jednoho z největších zločinů dvacátého století. Ten byl odhalen díky velké morální odvaze novinářů Malcolma Muggeridge a Gareta Jonese. Jones se o hladomoru přesvědčil na vlastní oči, stěží unikl z Moskvy a pak informoval svět o zločinech Stalina za cenu velkého rizika pro sebe i ostatní.

Což mě přivádí k další inspiraci pro tento článek: snímku Mr. Jones (2019). Můžete si ho pustit na Amazonu, což vřele doporučuji. Je to strhující historický epos založený na skutečném příběhu Durantyho, Orwella a Jonese.

Jen zřídka mne nějaký film takto osloví. Je většinou historicky přesný a oslavuje právě tu morální odvahu, která je zapotřebí, aby ve věku tyranie pravda zvítězila nad lží. Jak je možné, aby zemřely miliony a svět se to nedozvěděl a tolik lidí vědomě spolupracovalo na zakrývání pravdy — lidí, kteří měli veškerou prestiž, privilegia a pověst? Stává se to. Stalo se to. Mohlo by se to stát znovu.

Určitým způsobem se to děje právě teď.

Jsem si jistý, že znáte ten pocit, když zkoumáte základní fakta o viru a pak je srovnáte s mánií, která probíhá v médiích a obzvláště v New York Times, které zrovna při psaní článku znovu varovaly, že bezpočet dalších zemře, pokud nezamkneme celou zemi do karantény.

Nevyžaduje nijak závratnou inteligenci zjistit si, že autor zde mluví o případech, které jsou z největší části výsledkem povinného testování a jsou asymptomatické u mladých a zdravých lidí, kteří jsou virem ohroženi na životě jen minimálně. Toto víme již od února. Ale autor tento fakt čtenáři nesdělí. Místo toho hystericky vyžaduje větší a větší veřejnou paniku a přísnější národní karanténu.

Vzorec tohoto zpravodajství v uplynulých měsících:

  • Za drtivý ekonomický dopad nemůže karanténa, ale virus.
  • Za šíření viru může to, že karanténa nebyla dostatečně přísná.
  • Záměrně zveličovat a mást čtenáře ohledně počtu testovaných, nakažených a mrtvých.
  • Nikdy nezdůrazňovat naprosto očividnou demografii covidových úmrtí: průměrný věk 82 let s dalšími zdravotními komplikacemi.
  • Ignorovat některé skupiny, které jinak nominálně stojí vysoko na žebříčku priorit liberálního publika a které jsou postiženy dopady karantén [vyhlášených většinou demokratickými guvernéry a starosty]: lokální podniky, chudé, marginalizované komunity, umělce, imigranty, malá města, malá divadla atd.
  • Nepublikovat nic o alternativách karantény. Zranitelné ochránit, zatímco ostatní pokračují ve svém normálním životě a jsou tak někdy vystaveni viru s výslednou imunitou. Odmítnout to všechno jako nevědecké, šílené a kruté. Pomlčet o tom, že Švédsko si vedlo jako jiné země, přestože odmítlo narušit práva lidí.
  • A především podporovat šíření paniky namísto zachování klidu.

Pokud mohu posoudit, tak naposled, kdy v New York Times publikovali něco realistického na toto téma, bylo 20. dubna 2020: Dr. David Katz on why the cost of lockdown are too high. Když si to znovu pročítám, je jasné, že editoři ho přinutili k větší umírněnosti, protože jinde byl daleko explicitnější.

Číst si dnes denní zpravodajství je téměř bolestivé, protože naprosto vše je průhledným a očividným opakováním výše popsaného vzorce a šířením agendy, která se zdá být zcela politická. Nevěřím, že by se všichni v Timesech s tímto vnitřně ztotožnili, ale je to redakční étos, který se vynucuje skrze zájem na udržení si místa a kariérní ambice.

Kladl jsem si mnohokrát otázku, jestli je toto počínání Timesů motivováno primárně politikou a jmenovitě nenávistí k Trumpovi. Jakožto pro jednoho z prvních kritiků prezidenta, který napsal pravděpodobně několik stovek článků kritizujících mnoho aspektů jeho vládnutí a politiky, pro mne byla idea, že by někdo působil nepředstavitelné utrpení národu a celému světu ve jménu svaté války proti Trumpovi, dlouho stěží uchopitelná. Ale dnes je těžké popřít, že je na ní víc než jen zrnko pravdy a i zrnko by bylo příliš.

V tomto smyslu mi způsoby zpravodajství a editační politiky New York Times připomínají ty z roku 1932. Novinařina je zneužívána aby prosazovala dogmata na místo pravdy, selektivní fakta namísto vyváženého zpravodajství, ideologii proti toleranci, propagandu proti diverzitě názorů a agresivní politickou agendu oproti pečlivé a opatrné žurnalistice. Dnes se vše již vymklo kontrole.

Právě proto je svědectví Bari Weissové tak cenné. Tolerance pro různé úhly pohledu zní pěkně v teorii, avšak v praxi se prosazuje enormní tlak na konformitu a krutost vůči těm, co se ocitnou na „nesprávné straně.“

Co se s tím dá dělat? V roce 1932 nebylo mnoho alternativ k New York Times. Ty dnes máme. Je na každém z nás, aby projevil dostatek morálnosti, odhalil a odmítl lži a nalezl a vyslovil pravdu jinými způsoby.

Jeffrey Tucker

mises.cz: 27. srpna 2020, Jeffrey Tucker (přidal Vladimír Krupa)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 236 × | Prestiž Q1: 10,05

+17 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top