Štítky článku: •  

Od plánu k trhu a zpět

Vystoupení Hany Lipovské při slavnostním otevření ISDe — Institut svobody a demokracie

Dámy a pánové,

Před pětadvaceti lety vyšel český překlad americké učebnice ekonomie, podle které se stále ještě na vysokých školách vyučuje. Jedna z prvních pouček zní:

„Centrální plánování selhalo, protože se snažilo řídit ekonomiku s jednou rukou svázanou za zády — s neviditelnou rukou trhu“.

V polovině devadesátých let se nejednalo o nikterak odvážné tvrzení. Zdálo se zřejmé, že socialismus se svým centrálním plánováním prohrál. O vítězství kapitalismu nebylo ve střední a východní Evropě pochyb.

Třicet let po zhroucení centrálně plánované ekonomiky ale můžeme spolu s Timurem Vermesem říct „Už je tady zas“. Letos v březnu vyšel v akademickém žurnálu „Labour and Society“ vědecký článek Josepha Balla, který tvrdí, že socialistická hospodářství rostla rychleji, než uváděli západní ekonomové, a že socialistické země by k Západu jistě konvergovaly, jen kdyby se jejich režimy nezhroutily. Stejný autor říká, že komunismus je jedinou alternativou kapitalismu, a že jej bude třeba znovu propagovat. Prakticky ve stejné době vyšla kniha Leigha Phillipse a Michala Rozworskiho, kteří tvrdí, že centrální plán funguje a jako dokonalý příklad uvádějí americký Walmart nebo Amazon. Další plánovači hlásají, že jediný důvod, proč to tehdy nevyšlo, byl nedostatek dat a příliš pomalé procesory. Digitální revoluce spolu s Big Data prý přinese řešení a umožní centrálně plánovat znovu a lépe.

Zatímco se Česká republika poučila ze čtyřicetiletého krizového vývoje a začala budovat kapitalismus založený na volném trhu a soukromém vlastnictví, Západ se zhlédl v centrálním plánování.

Základní ekonomické otázky zní: Kdo? Co? Pro koho? Jak? Neboli kdo bude co vyrábět, jakým způsobem a komu bude vyrobené zboží nebo poskytnutá služba určené. V tržní ekonomice je odpověď na tyto otázky jednoduchá: vyrábí ten, kdo to umí nejlépe neboli nejefektivněji, tedy nejlevněji, nejrychleji, nejkvalitněji. Vyrábí to, o co je zájem — co zákazníci chtějí. Vyrábí pro toho, kdo je za zboží ochoten a schopen zaplatit a dělá s co možná nejmenšími náklady. Hledání odpovědí na tyto otázky by jistě mohlo být řešením komplexní soustavy mnoha rovnic o mnoha neznámých, ve fungující tržní ekonomice je však řešení výsledkem střetávání poptávky a nabídky.

V centrálně plánované ekonomice nerozhodují potřeby, zájmy, přání spotřebitelů nebo schopnosti a důvtip výrobců, ale plánovač. Novodobý příklad centrálního plánování přinesl COVID-19.

Krátce po propuknutí koronavirové krize vyzval Evropský parlament Komisi a členské státy, aby „vytvořily společný celoevropský neziskový farmaceutický podnik, kde by se ve veřejném zájmu vyráběly strategické léky“. Francouzská středopravicová europoslankyně Colin-Oesterlé svůj plán představila v několika bodech:

  • „Evropa by měla podpořit firmy, které vyrábí léky pro dobročinné účely stejně jako ty, které to nedělají z ekonomických důvodů,“
  • za tímto účelem by měla vzniknout společná definice „léku strategického významu pro zdravotní péči“, která by měla zohlednit jeho význam pro zdravotní péči, (ne)dostupnost alternativ a zranitelnost jeho výrobního řetězce.
  • Na úrovni EU by se pak definovala pravidla, podle nichž by se léky z těchto rezerv přidělovaly jednotlivým zemím.
  • A především: Celý proces by měl mít centrální řízení, aby Unie byla schopná řídit pohyb léků po EU v souladu s potřebami jednotlivých států. Tak by se prý naplnila evropská solidarita.

Možná bychom mohli pokračovat poněkud formálněji:

  • Hlavním cílem je na podkladě zvýšené produktivity práce dále podstatně zvýšit životní úroveň
  • Pro potřebu vědeckého výzkumu se provede koordinace vědecké práce, vybudují se vědecké ústavy a bude se též dbát o co nejužší spojení vědeckého výzkumu s praxí.
  • Cílem je postupné vyrovnávání hospodářské úrovně oblastí, které bude směřovat k vyváženému rozvoji životní úrovně ve všech oblastech.
  • Takového rozvoje se dosáhne především účelným oblastním rozvrhem výrobních a investičních úkolů. Bude přitom nutno
    • umisťovat výrobní a investiční úkoly především do hospodářsky slabých oblastí,
    • umisťovat nová zařízení do oblastí, v nichž je možno co nejvíce využít místních zdrojů (pracovních sil, surovin, energií, dopravy),
    • využít v oblastech, kde nejsou dány předpoklady pro rozvoj jiné hospodářské činnosti, všech možností pro účely cestovního ruchu,
    • dbát, aby rozvoj měst a obcí byl plánován podle novodobých zásad jejich budování,
    • provádět soustavný průzkum všech oblastí se zřetelem na jejich hospodářské i přírodní možnosti a na jejich hospodářské a sociální potřeby.

Toto už ovšem není, dámy a pánové, citát z materiálů Evropské komise z jara 2020. To je zákon o prvním pětiletém plánu, který Klement Gottwald podepsal v říjnu 1948 k třicátému výročí založení Československé republiky.

Po sedmdesáti letech se setkáváme se stále stejnou rétorikou, stejnými tezemi, v závěrech Evropské rady, které představitelé národních států, včetně Andreje Babiše, schválili v Bruselu 21. července letošního roku. Plán na podporu oživení Evropy například bude, cituji,

„vyžadovat masivní veřejné i soukromé investice na evropské úrovni s cílem nasměrovat Unii na stabilní cestu k udržitelnému a odolnému oživení, jež bude vytvářet pracovní místa, napraví bezprostřední škody způsobené pandemií COVID-19 a současně bude podporovat ekologické a digitální priority Unie.

A právě tento zavirovaný plán nás vrací přímo doprostřed centrálního plánování. Členské státy, včetně České republiky, budou muset vypracovávat národní plány na podporu oživení a odolnosti. Každý takový plán má obsahovat „agendu reforem a investic“ na tři roky. Posuzovat je bude Komise, schváleny však budou jen tehdy, pokud budou přispívat „k ekologické a digitální transformaci“, pokud bude zajišťovat, aby u činností a opatření v rámci příslušných programů a nástrojů byla systematicky začleňována genderová hlediska a aby tyto činnosti a opatření přispívaly k rovnosti žen a mužů.

Kladné posouzení žádostí o platbu přitom bude „podmíněno uspokojivým plněním příslušných milníků a cílů“, které ovšem „musí být v souladu s cílem klimatické neutrality EU do roku 2050“.

Na základě těchto kritérií Evropské komise pak bude rozděleno během příští sedmiletky téměř padesát bilionů korun. Pointa? Evropská komise sama tyto peníze nemá. Ani Unie je nemá. A národní státy už vůbec ne. Valnou většinu částky si Brusel bude půjčovat na finančních trzích, aby pak dále centrálně rozhodovala o tom, komu bude přidělen jaký úvěr, dotace nebo grant. A Česká republika coby čistý plátce tak bude ručit za dluh Řecka, Kypru a dalších důvěryhodných dlužníků.

Původní deficit českého státního rozpočtu 40 miliard korun poslanci přitom prohloubili nejprve na dvě stě, poté tři sta a nakonec pět set miliard. Státní dluh už nyní překročil dva biliony korun. Kdo, kdy a z čeho to zaplatí?

To je údajně kromobyčejně hloupá otázka:

  • Státní rozpočet totiž prý není jako rozpočet rodiny.
  • Deficity jsou prý pro ekonomiku dobré, potřebné a nezastupitelné.
  • Výdaje prý nefinancují daňoví poplatníci, ale vlády, které si samy tisknou peníze. Vládní výdaje proto nesmí být omezeny deficitem a výší státního rozpočtu, neboť vládě peníze dojít nemohou. Jediným limitem je inflace.

Že je to nesmysl? Je. Ale především jsou to základní teze takzvané Moderní peněžní teorie — nové ekonomické školy, která vznikla ve Spojených státech. Ještě před pár lety působili její stoupenci jen jako sekta podivínů, které navzdory jejich akademickým titulům nebrali vážně ani ti největší zastánci státních zásahů v ekonomice. Dnes je jedna z vůdčích osobností této doktríny ekonomickou poradkyní demokratického prezidentského kandidáta Joe Bidena.

Moderní peněžní teorie je založena na mylném předpokladu, že peníze nevznikly spontánně, v důsledku běžné směny, ale uměle, z rozkazu panovníka. Vláda podle této teorie naše peníze nepotřebuje. Naopak, sama je vydává a rozděluje mezi lidi stejně, jako rozhodčí v basketbalu rozděluje body mezi soutěžící. Žádná vláda, která má přístup k pomyslné tiskárně, tak prý nemůže zbankrotovat. Naopak, má povinnost tisknout peníze v takovém rozsahu, aby zabránila ekonomickým krizím. V České republice je Moderní peněžní teorie stále ještě takřka neznámá. Čím méně však rozumíme teorii, tím lépe ji uvádíme v život v praxi. A proto se bezuzdně zadlužujeme, neboť „zdroje jsou“ a dluhy se platit nemusí.

Řekli jsme, že kapitalismus je založen na svobodném trhu a soukromém vlastnictví. Jak je trh nahrazován plánem, jsme už viděli. Soukromé vlastnictví ovšem nemá o mnoho lepší vyhlídky. Mluvčí komunitního centra Klinika před rokem napsal:

„Ano, minulý režim byl špatný. Otázkou je ovšem, zda za to může přílišná demokratizace vlastnictví, nebo naopak jeho nedostatečná demokratizace.“

V demokratizaci kupříkladu bytů se dnes shlédla levice v Berlíně i piráti na pražské radnici. Ostatně, i proto pro jistotu upozorňujeme hosty, že knihy a materiály vystavené na stolečku pod promítacím plátnem jsou majetkem Institutu svobody a demokracie a jako takové nejsou určeny k demokratizaci.

Dámy a pánové, když se projdete touto pozoruhodnou budovou, možná si všimnete některých zvláštností. V restauraci, která je flexitariánská, se nepodává nic, co by byť jen vzdáleně obsahovalo cukr. Ve vzdálenosti osmi metrů od budovy je zakázáno kouřit. Tabulka u výtahu vás upozorní, že byste raději měli jít po schodech pěšky, tabulka na toaletách vás pro změnu vyzve k šetření vodou. Celé prostředí si zkrátka užívá největších výdobytků svobody, demokracie a kapitalismu — a zároveň je tak nenápadně, krůček po krůčku, omezuje. Je to typické, ostatně i proto jsme si toto místo zvolili k uvedení našeho Institutu svobody a demokracie. Spojka Karlín je totiž živým pomníkem demokratického paradoxu:

  • Parlamentní demokracie umožňuje vyhrát ve volbách straně totalitní, ale v totalitě není místo pro pluralitní demokracii.
  • Trh umožňuje vznik monopolu, ale státní monopoly nenechají prostor pro život konkurence.
  • Kapitalismus umožňuje sdílení i kolektivní vlastnictví, ale socialismus nedovolí soukromé vlastnictví výrobních prostředků.

Pochod od trhu k plánu je proto nejprve velmi pohodlný. Neklade na nás totiž skoro žádné nároky. Naopak: zbavuje nás tlaku soutěže, zbavuje nás konkurence. Důstojnost člověka je ale dána jeho svobodnou vůlí. Svobodný člověk se sám rozhoduje a za své rozhodnutí nese odpovědnost. Systém, který člověka zbaví jeho práva a povinnosti volit, z něj sice snímá břemeno odpovědnosti, tím jej ale posouvá na úroveň zvířete. Možná krysy, možná krávy, ale rozhodně ne pána tvorstva.

I proto vznikl Institut svobody a demokracie: pro ochranu trhu před plánem, pro ochranu kapitalismu před socialismem všech stran.

Hana Lipovská na isde.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 199 × | Prestiž Q1: 10,19

+18 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Ano, to tato dvě slova jsou extraktem. SVOBODA a ZODPOVĚDNOST. Dvě strany téže mince. To by mohl být v té největší stručnosti program pro mne volitelné strany: Svoboda a zodpovědnost.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top