Štítky článku: •  

Hanět vlastní předky je hloupé a k ničemu to není

HISTORIE A DNEŠEK — Ti, co věří ve vlastenectví, hodnotí husitství pozitivně, ale ti, co plédují pro globalizovanou Evropu, je odsuzují.

Spisovatel Vlastimil Vondruška přitom upozorňuje, že ideologie u nás se po roce 1989 polarizovala spíše na geopolitické představě, že Západ je skvělý a vzor demokracie a svobody, a my, Východ, jsme zaostalí. Ale gloriola Západu v tomto smyslu dnes rychle hasne. Je také přesvědčen o tom, že bychom neměli nikdy a za žádných okolností připustit, aby se na našem území usadila cizí vojska, a je jedno, zda německá, ruská či americká, ať už se to zdůvodňuje sebelíbivějšími úmysly.


Filozof a vysokoškolský pedagog Michael Hauser publikoval text, v němž si postěžoval, že čtrnáctého července, kdy uplynulo šest set let od bitvy na Vítkově, se na památném místě nekonala žádná akce, která by ji připomínala. Nebyl tam prý jediný věnec, jediná svíčka. Může být takto vzdálená minulost vůbec inspirativní i pro přítomnost, nebo už jí náleží jen místo v učebnicích dějepisu?

Vítkovu letos věnovala média značnou pozornost, já sám jsem o téhle bitvě hovořil v duchu mé Husitské epopeje několikrát, a nebyl jsem sám. Nemyslím si tedy, že by tahle událost upadla v zapomnění. Většina rozhovorů na tohle téma, které jsem slyšel, se věnovala v první řadě otázce, nakolik je husitství pro dnešek inspirací, ať již v pozitivním nebo negativním smyslu. Ladění záleželo samozřejmě na charakteru média a příslušné redakce. Já osobně považuji připomínky ve veřejném prostoru za důležitější, než aby pár politiků uronilo okázale slzu a položilo někam věnec. Nemohu si pomoci, ale podobné tryzny jsou mi od mládí z duše protivné, přesně v duchu Krylovy Písně neznámého vojína. A upřímně, spočítejte si, kolik opravdu významných událostí v našich dějinách máme. To bychom zapalovali svíčky skoro pořád. Inspiraci vlastními dějinami bychom měli nosit především v hlavách a vědět, jak se máme zachovat, pokud věci vybočí z těch správných mezí. Jako to třeba věděli obránci Vítkova.

Lze tehdejší vítězství husitů přičíst mimořádným vojevůdcovským schopnostem Jana Žižky, či jeho umění strhnout své bojovníky k mimořádné obětavosti a nasazení proti přesile, nebo ještě něčemu jinému?

Osobnosti jsou v dějinách, stejně jako v současné politice, nesmírně důležité, protože se vždycky musí postavit do čela někdo, kdo ví, co je třeba udělat, ale současně umí ostatní nadchnout. To rozhodně husitští velitelé uměli, a nemluvím jen o Janu Žižkovi. Ta doba generovala spoustu osobností, některé neprávem zapomenuté. Obecně však nelze úspěch žádného národa přičítat jen jednomu muži. Přelom 14. a 15. století byl mimořádně složitou dobou, která přinesla nesmírné hospodářské problémy, které se odrazily v nespokojenosti lidí. Lidé pracovali, ale přesto chudli a měli stále větší hlad, logicky se proto snažili prostřednictvím evangelií pochopit, co je v křesťanstvu špatně. A velice záhy došli k závěru, že to je zbytnělá, arogantní a sobecká církev v čele s papežem. Největší sílu v dějinách totiž představují myšlenky, pokud je za své přijme většina národa.

Polistopadový obraz husitství, tak odlišný od glorifikace za minulého režimu, dopadl i na osobnost Jana Žižky, který je mnohem více líčen v negativním světle a jeho význam oproti dřívějšku snižován. Jak by bylo správné tuto historickou postavu vnímat dnes, když bychom se oprostili od ideologie minulého i současného režimu?

Od ideologie se při pohledu na dějiny nemůžeme oprostit nikdy. Francouzský filozof a psycholog Michel Foucault se interpretací dějin zabývá v knize Archeologie vědění. Podstatou jeho teorie je — stručně řečeno — tvrzení, že sice existují nezpochybnitelné události, vždycky se však interpretují v závislosti na dané době, tedy ideologicky. Fakta o husitském hnutí jsou neměnná. Ovšem lidé se vždycky snažili tyhle události nějak vysvětlit a pochopit, jenže nikdo nepřekročí stín své doby. V barokní době popisovali historici husity jako zločince, kteří brali majetek církvi a bořili pilíře víry. A ze svého katolického pohledu měli pravdu. Národní obrozenci viděli v husitech klín v národním boji proti německé rozpínavosti. A měli pochopitelně z hlediska svých snah pravdu. Komunisti chápali husity jako bojovníky proti bohatým a tmářské církvi. Z hlediska marxistického pojetí třídní podstaty dějin měli pravdu. Dnešní hodnocení husitství je rovněž ideologické. Ti, co věří ve vlastenectví, je hodnotí pozitivně, ale ti, co plédují pro globalizovanou Evropu, je odsuzují. A obě strany mají ze svého pohledu pravdu. Myslím, že tohle bychom si měli neustále připomínat a nesnažit se hrát na Boha, který nekompromisně rozhoduje, co je pravda a co fake news. Je správné mít svůj názor, zvláště pokud ho opíráme o fakta, ale pamatujme si, že v dějinách — ale i v našem současném životě — není žádné hodnocení absolutní a neměnnou pravdou.

Očerňování husitství se po roce 1989 stalo vcelku módou mezi některými novináři, publicisty i historiky, podle nichž byli husité ničiteli kulturního dědictví a vzdálili nás vyspělé západní Evropě. Co o těchto názorech soudíte?

Hanět vlastní předky je hloupé a k ničemu to není. Kdysi jsem s jedním švédským historikem diskutoval o dějinách a říkal jsem mu, že jsme vůči husitům kritičtí, protože kališníci drancovali kláštery a upalovali nepřítele. Překvapeně mi opáčil, že tak se přece tehdy válčilo všude. A doslova mi řekl: „To je stejné jako s našimi vikingy. I oni zabíjeli a drancovali, ale byli to naši předkové. A kdyby oni nebojovali a nevítězili, my, švédský národ, tu dneska nejsme. Vy jste divný národ, že tohle nechápete“.

Mohlo přesvědčování o bezvýznamnosti nebo přímo škodlivosti husitství po roce 1989 posloužit jako ideální mentální předpoklad k tomu přiznat, že Češi v historii ničeho kloudného nedosáhli a smířili se s druhořadým postavením českých zemí v ekonomice, kultuře a vědě?

Až na několik výjimek jsem v našem veřejném prostoru nezaznamenal, že bychom vlastní dějiny považovali za neúspěšné a mysleli si, že naši předkové ničeho nedosáhli. A jen tak mimochodem, husité s přehledem poráželi všechna intervenční vojska, která k nám z ciziny přicházela. Evropou se šířil strach z neporazitelnosti husitů. Kališnictví bylo v evropských dějinách prvním protestantským hnutím, které byla katolická církev nucena uznat. To je v myšlenkovém vývoji Evropy skutečně zlomová událost, kterou možná v cizině oceňují historici více než my sami. Ideologie u nás se po roce 1989 polarizovala spíše na geopolitické představě, že Západ je skvělý a je to vzor demokracie a svobody, a my, Východ, jsme zaostalí. Ale jak jsem řekl, žádná pravda není absolutní a gloriola Západu v tomto smyslu dnes rychle hasne.

Odkaz husitství se dost nečekaně vrátil na začátku roku 2007, kdy Topolánkova vláda zahájila vyjednávání s reprezentací USA o stavbě amerického radaru v Brdech a při protestech se objevovali aktivisté v husitském odění a s pavézami, na nichž byl kalich. Je pro Čechy hlavním poselstvím husitské doby odpor proti cizí moci, v tomto případě proti Spojeným státům, které se za souhlasu některých českých politiků chovaly k naší zemi jako arogantní mocnost, jež proti vůli většiny občanů prosazuje výstavbu vojenského radaru?

Nemyslím si, že bychom měli vše, co se stalo a děje, interpretovat jen odkazem na husitství, které bylo jen jedním kamenem v mozaice našich dějin, které mají vnitřní logiku a zákonitosti. I zápas o americký radar byl jen kamenem v mozaice osudů naší společnosti. Jsme malá země, která ovšem leží na klíčovém místě střední Evropy a vždycky se tu křížily zájmy velmocí. Proto se naši panovníci snažili být co nejmocnější a spolupracovat se sousedy tak, aby posílili postavení své země. Tohle je alfa a omega veškeré mezinárodní diplomacie, kterou jsme vedli a vést bychom měli. Nebyli jsme samozřejmě vždycky úspěšní a pokud se nám nedařilo, následovalo často omezení naší suverenity a svobody. Diplomacie je vždycky obchod, který má ovšem určité hranice. A těmi je postulát, že bychom neměli nikdy a za žádných okolností připustit, aby se na našem území usadila cizí vojska, a je jedno, zda německá, ruská či americká, ať už se to zdůvodňuje sebelíbivějšími úmysly. Znáte pohádku o vlku a kůzlátkách?

Tak kdo by ji neznal. Má tedy husitství symbolický potenciál nejen dnes, ale i pro budoucnost, nebo se už vyčerpal? A jak ho vykládat třeba i ve vztahu k našemu mocnému západnímu sousedovi nebo k našemu členství v Evropské unii?

Husitství je jedním ze symbolů našich národních dějin. To platilo vždycky v těch vrstvách společnosti, které viděly budoucnost českého národa v jeho suverenitě. Na husitství se odkazovali národní obrozenci, politici 19. století, legionáři v první světové válce, partyzáni a české armádní sbory ve druhé světové válce, demonstranti v roce 1968. Odpovězte si sami, jak ho vykládat ve vztahu k našemu mocnému západnímu sousedovi nebo k našemu členství v Evropské unii dneska.

Uvádí pan Vlastimil Vondruška na parlamentnilisty.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 227 × | Prestiž Q1: 7,56

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top