Štítky článku: •  

Komu není hospodářské pomoci

Rozpad východního bloku a RVHP byl pro většinu zemí vysvobozením. Některé postsovětské státy jsou na tom však hůř než před 30 lety.

Brzy tomu bude třicet let, co se během zasedání, které netrvalo podle pamětníků ani hodinu, rozpadla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), obchodní to blok sovětského impéria. Půl roku nato se ostatně rozpadl i samotný Sovětský svaz. Ani jedno, ani druhé už nedávalo smysl. Podívali jsme se, jak se dnes daří zemím, které si kdysi měly více či méně soudružsky pomáhat.

Dobře už bylo

Mezi nástupnickými státy bývalého SSSR najdete země, které si velmi pomohly a dnes patří mezi bohaté, ale i vyloženě chudé státy, kde starší ročníky se slzou v oku a stakanem po ruce vzpomínají na to, jaké to bylo „vo vremja sovětskoj vlasti“.

Moskva kdysi saturovala valnou část rozpočtu chudičkých středoasijských republik typu Kyrgyzstánu nebo Tádžikistánu, a kdo se v hierarchii někam vyškrábal, nežil si špatně. I Karlovy Vary byly svého času plné hodnostářů ve špatně padnoucích evropských oblecích s turkickými nebo mongolskými rysy ve tváři, zlatým chrupem v ústech a vyšívanými čepičkami na hlavách.

Prosperita může počkat

Na břehu jezera Issyk-kul stojí mikrobus s nastartovaným motorem, který má odvézt zpátky do hlavního města Biškeku účastníky mezinárodní konference na téma, jak přivést Kyrgyzstán po tulipánové revoluci k prosperitě. Vysocí ministerští úředníci se ale k nástupu nemají, jsou kolem deváté ráno už zase při chuti, každý má v sobě druhý nebo třetí panák vodky, pokračují ve včerejší noční jízdě. Mikrobus odjíždí bez nich, party pokračuje, prosperita bude muset počkat.

Kazaši naproti tomu díky novým surovinovým nalezištím nepopiratelně zbohatli. Jejich nové hlavní město Nur-Sultan sice není půvabné, ale vyšší vrstvy si mohou dopřát ledacos. Turkmenistán je bizarní diktaturou sedící na bohatých ložiscích plynu, Uzbekistán, někdejší bavlníková monokultura, se po smrti diktátora Karimova snaží se sebou něco udělat.

Tadžikistán a Kyrgyzstán jsou v přepočtu na paritu kupní síly na tom hůř, než byly před třiceti lety — rozpad impéria znamenal konec transferů, které nemělo co nahradit. Přerozdělování menšího krajíce v neklidném regionu odříznutém od světa plodí nejen nostalgii, ale i nestabilitu. Nestačí, že jsou ty země krásné; ostatně kdo se tam dnes dostane na vysokohorskou turistiku? Kdo mohl, odjel, jenomže příjmy od gastarbeiterů v Rusku závisí na tom, jak se velké zemi daří a kolik je na tamních spodních příčkách žebříčku manuálních prací příležitostí. Už řadu let platí, že i z tohoto hlediska dobře už bylo.

Přeorientovat se je těžké i pro takovou Gruzii, která kdysi profitovala z toho, že měla v Sovětském svazu faktický monopol na subtropické zemědělské kultury, příjemné klima, moře, Kavkaz a památky. Dneska je to znovu oblíbená turistická destinace, ale ztracené dekády, ztráta území a napjaté vztahy s Ruskem jsou pořád znát. Potenciálně velmi bohatá Ukrajina svého potenciálu dodnes ne a ne plně využít, což platí vlastně pro všechny země, které žijí v sousedství Ruska a na rozdíl od Pobaltí se nestaly členy EU.

Asi si vyzvednu rumunský pas

Celkem bídně jsou na tom i obyvatelé někdejšího vinného sklípku „Sojuzu“ — Moldavska, které kdysi bývalo ekonomicky srovnatelné s Ceaușescovým Rumunskem. Někdy uprostřed minulé dekády jsme seděli na zahrádce vinárny, popíjeli vynikající cabernet sauvignon (na míle vzdálený tomu, co se prodává v českých řetězcích) a náš průvodce, čerstvý absolvent ekonomie zdejší univerzity přemítal nad budoucností. „Asi si vyzvednu rumunský pas,“ nadhodil a dodal, že Rumunsko potomkům svých někdejších občanů vydává občanství, což se na něj vztahuje. „To jsi klikař, za rok jsou Rumuni v EU a ty s nimi. Tak na co ještě čekáš?“ ptáme se. V zemi, která soupeří s Albánií o primát nejchudší země Evropy, má dvojí občanství podle odhadů asi milion lidí, včetně většiny členů parlamentu a ústavního soudu. Rumunsko je asi třikrát bohatší než Moldavsko. Nám připadá přes veškerý pokrok pořád relativně chudé, ale v očích Moldavanů je to zázrak.

Bohatí a bohatší

Nejbohatší země RVHP, tedy Německá demokratická republika, se rozpustila do Německa, a druhá nejbohatší — Československo — přestalo existovat pár let poté. Česko tak soupeří o pozici jedničky se Slovinskem. V bývalé Jugoslávii byly vždy velké regionální rozdíly, odhadované na minimálně čtvrtstoletí odstupu takového Kosova nebo Makedonie za Slovinskem. Na Bosně a Hercegovině se podepsal konflikt nejbolestněji, a přestože zažila po skončení války skoro 90procentní meziroční růst HDP (1996), prosperita vypadá jinak. Vůbec na Balkáně jsou regiony, kde život byl a je „vukojebanje“; tento výstižný termín jistě netřeba v slovanských jazycích překládat.

Zdaleka nejchudším členem Rady vzájemné hospodářské pomoci býval Vietnam, proti němu panoval ve všech zmíněných státech na sklonku 80. let minulého století blahobyt. Vietnam předvedl od té doby jeden z hvězdných růstových výkonů lidstva. V přepočtu na paritu kupní síly se jeho HDP na obyvatele v letech 1990 až 2016 více než zpětinásobil. Země, kde byl před čtyřiceti lety fakt hlad a chronická podvýživa a dospělý muž nevážil víc než 50 kilogramů, se do několika let po rozpuštění kolchozů přeměnila v druhého největšího světového vývozce rýže po Thajsku.

Už za Francouzů se na Centrální vrchovině pěstovala káva, ale že v novém tisíciletí bude Vietnam větším vývozcem kávy než Brazílie? Už vůbec nikdo nepředpokládal, že Vietnam bude jedním z hlavních alternativních lokací pro investory, kteří hledali náhradu za Čínu, nejdříve z důvodu rychle rostoucích mzdových nákladů, pak jako útočiště před čínsko-americkými obchodními konflikty. Komunisté vládnou Vietnamu pořád, ale země neskutečně zbohatla — je dnes na tom lépe než mnohé postsovětské republiky.

Na závěr si nechme „ostrov svobody“, jediného člena RVHP na západní polokouli. Fidel Castro již není mezi živými, svoboda také nikde a Kuba se dodnes nedokázala vyrovnat se ztrátou subvencí ze SSSR a dalších bohatších členů, včetně bývalého Československa. Sám za sebe hovoří fakt, že Světová banka nedokáže pro Kubu sestavit ani trochu kvalifikovaný propočet HDP na obyvatele s přihlédnutím k cenové hladině (paritě kupní síly) za loňský rok. Stejné problémy má snad jen v Severní Koreji.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Píše pan Miroslav Zámečník na tydenikhrot.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 295 × | Prestiž Q1: 11,23

+20 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top