Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Jak se chtěl stát Kuba součástí střední třídy

Jakub úspěšně ukončil studium na vysoké škole v roce 2005. Poctivě si prošel všemi fázemi slovenského vzdělávacího systému a ocitl se v situaci jako mnoho jiných už tolikrát před ním. Po 17 letech studia stál na začátku své profesionální kariéry s hlavou čistou, ale prázdnou.

somari-fico-a-meciar-clanok.jpg (11,420 kiB)
Dvaja rovnakí somári

Naštěstí vystudoval vysokou školu technického zaměření a hned po jejím opuštění po něm chňapla jistá nejmenovaná korporace. Slibovali možnosti profesionálního růstu a mladý dynamický kolektiv. Dostal 17 000 korun hrubého, což činilo nějakých 13 000 a pár stovek čistého. Jakub stále bydlel u rodičů, takže neměl velké výdaje.

Když ho lanařili, slibovali mu cestovní náhrady. 45 euro na den během služební cesty znělo Jakubovi velmi lákavě. Jen aby byl dostatek těch služebních cest.

První tři měsíce v korporaci strávil po školeních. Učili ho programovat, architekturu softwarového systému, se kterým měl pracovat, základní ekonomické procesy a transakce. Z množství informací měl časem řádný guláš. Jak systematicky zpracovávat poznatky a orientovat se v údajích ho na škole bohužel nenaučili.

Jakmile skončila výuková fáze, bez varování hodili Jakuba jeho šéfové do vody. A ta voda byla řádně hluboká a studená. Německému zákazníkovi byl představen jako expert. Měl přece školení! A tak nastaly zatím nejtěžší měsíce jeho dosavadní krátké kariéry.

Helmutové požadovali on-site podporu alespoň půl roku. Jakubovi trvaly všechny činnosti řádově déle, než je běžné. Chyběly mu zkušenosti a zeptat se nebylo koho. Ukázat zákazníkovi neznalost není dobrá strategie a experti mateřské firmy měli sami dost problémů na to, aby mohli promptně reagovat na jeho otázky. Z kanceláře odcházel poslední a ráno přicházel jako první, aby byl připraven na ranní meetingy. Tyto hodiny se bohužel zákazníkovi nedaly fakturovat a neuznal mu je ani jeho vlastní zaměstnavatel jako přesčasy. Jediná věc, co ho po večerech na hotelovém pokoji těšila, bylo počítání diet, které mu na účtu pomalu přibývaly.

Na druhé straně to byla výborná škola. Většinu problémů, s nimiž se setkával, už někdo někdy řešil. Stal se proto velkým fanouškem všech možných expertních fór a technických diskusí na internetu. Po pár měsících se pomalu začal orientovat. Poznámky napsané na školeních začaly konečně do sebe zapadat a Jakub získával pocit, že něčemu rozumí. Dokázal prostě analyzovat problém, z množství balastu rychle extrahovat to důležité.

Dalším plusem byl jazyk. Němečtí kolegové měli sami problém se svojí slabou euro angličtinou, natož se ještě trápit s tou jeho. Když opadl největší stres, oprášil své středoškolské základy němčiny. Je neuvěřitelné, jak rychle se naučil solidně komunikovat. Za pár měsíců zvládl něco, co nedokázala několikaletá školní výuka. Ale to je asi přirozené, když vás učí proškolená ruštinářka, která by měla vážný problém si objednat kávu v Hainburgu.

V korporaci prožil Jakub šťastně 5 let. Jelikož úspěšně absolvoval ještě několik projektů pro zahraniční klienty, cestovní náhrady činily jeho zásadní zdroj příjmu. Jeho plat se zatím zvyšoval nebezpečným tempem zhruba dvě stě korun ročně. Z pracovní pohody ho vytrhla náhodná faktura, která se mu nedopatřením dostala do rukou. Byla na ní částka, kterou zákazník platil za jeho služby korporaci ve výši pár tisíc eur.

V roce 2010 jej kontaktoval bývalý spolužák. Pracoval pro menší slovenskou konzultantskou firmu ve stejném oboru jako Jakub. Jeho šéf hledal nové lidi pro německé zákazníky. Jakub se s novým zaměstnavatelem dohodl rychle. Když přišly na řadu platové otázky, dostal dvě nabídky. Buď bude pracovat na živnost, nebo jako zaměstnanec. V obou případech bude firmu stát stejnou částku 2500 eur a záleží jen na něm, který způsob si vybere.

V případě trvalého pracovního poměru by Jakubovi zůstalo 1356 eur (odvody 899 eur a daně 245). Pokud by šel na živnost a použil by 40 % na paušální náklady, tak by mu zůstalo 2042 eur. Státní hydra by si urvala pouze 458 eur měsíčně. Jakub věděl, že živnost je výhodnější alternativa i pro zaměstnavatele. Malá konzultantská firma si nemůže dovolit platit někoho, pokud pro něj nemá projekt a nedělal si iluze o svém osudu v případě nedostatku zákazníků.

A ještě u něj naplno nepropukla touha moderního zaměstnance pracovat pro zaměstnavatele, který o jeho služby nemá zájem. Proto už za pár dní drze klepal na dveře živnostenského úřadu, i když na nich visel nápis: Nerušit!

Jakub se na novém projektu uchytil dobře a za pár měsíců mu už Helmuti důvěřovali natolik, že ho nechali pracovat ze Slovenska.

Když se věci usadily, rozhodl se zařídit si konečně vlastní bydlení. Část financí získal ze stavebního spoření, které mu právě na tuto příležitost rodiče naspořili. Ale většinu částky bytu kryl hypoteční úvěr.

Hypotéku si vzal na nejdelší možné období, 30 let, ale s každoroční možností částečného mimořádného splacení. Měsíční splátka činila 480 eur. K tomu si ještě vzal úvěr na zařízení bytu, protože v holých stěnách se bydlet nedá (splátka 300 eur měsíčně). No a ještě musel splácet stavební úvěr kolem 200 eur měsíčně.

Po splacení všech měsíčních závazků, energií, dalších nákladů spojených s užíváním bytu a při umírněném životním stylu Jakubovi zůstalo podle situace přibližně 400 eur. Tyto peníze si plánoval pravidelně šetřit na každoroční mimořádnou splátku hypo-úvěru. Podle Josefových výpočtů by se mohl tímto způsobem zbavit dluhů do deseti let.

V roce 2012 dokázal naspořit 6000 eur a předčasně splatit část hypotéky. Banka mu kvůli tomu na další rok snížila měsíční splátku o 40 eur. Jakub uviděl světlo na konci tunelu. Na příští rok si naplánoval s přítelkyní svatbu.

pc-big-brother.jpg (7,029 kiB)
Kuba

Bohužel v roce 2013 již Jakubovi nepůjde karta tak, jako dosud. Daňově-odvodový hurikán vládní strany výrazně ořezal jeho možnosti splatit úvěry a stát se tak součástí střední třídy. Odvody se mu zvýší přibližně o 230 eur a daňové zatížení asi o 66 eur. To je kolem 300 eur, které by mu mohly výrazně pomoci vyřešit jeho zadlužení. Nakonec se tedy může naplnit variantu, kterou pro Jakuba naplánovala dnešní vláda a to je 30leté splácení hypotéky.

Existuje množství rizik, které ještě na Jakuba čekají, až se dostane do stavu bez úvěrů. Pokud pro něj jeho zaměstnavatel nenajde projekt, dostane se do seriózních problémů. Nemohu se ale zbavit pocitu, že právě takové vyústění by dnešním socialistům u moci způsobilo největší radost. Ne nadarmo nás všechny, co si své bydlení pořizujeme sami, bez pomoci rodičů, nebo státu, nazývají posměšně hypoteční Baťůžkáři. Podle socialistů má přece o vlastnictví nemovitostí rozhodovat bytová komise, nejlépe s nějakým bývalým spolužákem s rozhodovací pravomocí.

Na druhé straně pro státní byrokratickou mašinérii není nic více deprimujícího, než občan, který se dokáže o sebe postarat sám. Jakub nejeví zájem o stravenky, placenou nemocenskou dovolenou a všechny ty nesmysly, za které politici vedou neohrožený boj v parlamentu.

Politici se snaží přesvědčit voliče, že všechny ty sociální vymoženosti jsou zdarma. Ale stejně, jako neexistuje oběd zdarma, neexistuje ani placená dovolená. Všechny ty sociální vymoženosti si nakonec zaplatíme všichni v nižší výsledné částce výplaty.

Pouze člověk, který se dokáže postarat sám o sebe, může pomáhat druhým lidem. Pokud Jakub splatí své úvěry, stane se tím, čemu v kapitalismu říkáme střední třída. Tehdy bude oporou svým rodičům ve stáří, ze svých vlastních prostředků se dokáže postarat o svou rodinu.

Možná se socialistům splní jejich plán a Jakub ztratí zaměstnání, nesplatí úvěry a bude mít vážné existenční problémy. Pak přijde Róbert Fico a s vítězoslavným úsměvem poskytne nešťastnému Jakubovi část peněz, které mu předtím sebral ještě v době, kdy mu mohly výrazně pomoci (spíše si ale myslím, že je do té doby utratí na nějakou vládní prioritu, například multifunkční hřiště ve své rodné vesnici). Držme Kubovi palce, aby to takhle neskončilo.

Od Andrej Fandák

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 166 × | Prestiž Q1: 6,34

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Jak se chtěl stát Kuba součástí střední třídy

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top