Štítky článku: •  

Radola Gajda

Jen málo našich vojenských osobností si získalo takovou mezinárodní proslulost, jako Radola Gajda a v dobách bojů čs. legií snad neexistovaly významnější světové noviny, které by neopěvovaly jeho odvahu a mimořádné vojenské schopnosti.

oficialni-portret-generala-radoly-gajdy.jpg (17,592 kiB)
Oficiální portrét generála Radoly Gajdy, který vytvořilo studio Langhans ve Vodičkově ulici v Praze (1925).

Za své úspěchy byl chválen, vyznamenáván i obdivován. Přesto jeho vojenská kariéra skončila předčasně, on sám zemřel v úplném zapomnění, a pokud již dnes vůbec někde bývá připomínán, je to většinou v souvislosti s jeho pozdější politickou kariérou v řadách Národní obce fašistické. Právě kvůli ní a některým dalším životním peripetiím je často vnímán jako přisluhovač nacistů. Je však tento jeho obraz pravdivý?

Radola Gajda (původně se jmenoval Rudolf Geidl) se narodil 14. února 1892 v černohorském (tehdy rakouském) přístavu Kotor německému otci a černohorské matce (pravděpodobně italského původu), ale podstatnou část svého mládí prožil v Kyjově [na Moravě], kam se rodina přestěhovala a kde studoval na místním gymnáziu. Studia však nedokončil a údajně se vyučil drogistou. Ono slovo „údajně“ je důležité zdůraznit, neboť Gajdovo mládí, stejně jako jeho další osudy, jsou až do počátku roku 1917 částečně zahaleny tajemstvím.

Prokazatelně se ví pouze to, že jako válečný zajatec vstoupil do řad černohorské armády, zapojil se do balkánského tažení a počátkem roku 1916 odjel do Ruska, kde vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil bojů v Dobrudži. V lednu 1917 přešel jako mnoho jiných českých důstojníků ze srbské armády do čs. legií a 2. července 1917 se vyznamenal v legendární bitvě u Zborova.

setkani-t-g-masaryka-s-radolou-gajdou-na-ukrajine.jpg (51,001 kiB)
Snímek z pravděpodobně vůbec prvního setkání T. G. Masaryka s Radolou Gajdou (po jeho levici) v srpnu 1917 na Ukrajině.

Právě tehdy začíná hvězda Radoly Gajdy nezadržitelně stoupat. V době konfliktu čs. legií s bolševiky již velel všem čs. jednotkám na sibiřské magistrále mezi Omskem a Irkutskem, dobyl postupně Novo-Nikolajevsk, Tomsk, Mariinsk, Krasnojarsk a ovládnutím bajkalských tunelů otevřel legiím cestu na Vladivostok. V polovině září 1918 byl v pouhých šestadvaceti letech povýšen do hodnosti generálmajora a ustanoven velitelem 2. čs. divize. Stal se legendou, o čemž svědčí i jeho označení z té doby — „Sibiřský lev“.

radola-gajda-s-prislusniky-sveho-stabu.jpg (68,485 kiB)
Radola Gajda s příslušníky svého štábu v červenci 1918 v Irkutsku (sedící druhý zprava).

V lednu 1919 vstoupil se souhlasem generála M. R. Štefánika do ruské armády admirála A. V. Kolčaka, který ho povýšil na generálporučíka a jmenoval ho velitelem severní fronty Sibiřské armády. I v této funkci dosáhl mimořádných úspěchů, a to přesto, že jeho podřízenými již nebyli disciplinovaní a dobře bojující Čechoslováci. Nakonec se však s Kolčakem rozešel, dokonce se zapojil do eserského povstání proti němu, ale byl zajat a přinucen opustit Rusko.

radola-gajda-po-pravici-admirala-alexandra-vasiljevice-kolcaka.jpg (76,782 kiB)
Radola Gajda po pravici admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka při slavnostním obědě v Jekatěrinburgu 16. února 1919.

Zpět do vlasti dorazil Radola Gajda v polovině února 1920 a na podzim téhož roku byl vyslán do Paříže na tamní Vysokou školu válečnou. Úspěšně ji absolvoval a v říjnu 1922 se stal velitelem 11. pěší divize v Košicích. V prosinci 1924 byl ustanoven I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu a v březnu 1926, kdy se stal generál Jan Syrový ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého, po pět měsíců zastával funkci náčelníka Hlavního štábu. Tehdy se zdálo, že ho v čs. armádě očekává zářná kariéra. Ta však nečekaně vzápětí skončila.

V srpnu 1926 byl Radola Gajda na základě intrik a obvinění z údajné špionáže ve prospěch SSSR (!) z funkce odvolán, propuštěn z armády a následně dokonce degradován na vojína. Stranou společenského dění však dlouho nezůstal a brzy se zapojil do politiky. V lednu 1927 vstoupil do řad Národní obce fašistické (NOF), jejíž členové ho zvolili svým vůdcem. O dva roky později se stal poslancem jako kandidát Ligy proti vázaným kandidátkám a zůstal jím až do roku 1931, kdy byl v souvislosti s tzv. sázavskou aférou zbaven mandátu. V roce 1933 byl navíc obviněn z podílu na ozbrojeném fašistickém puči (přepad kasáren v Brně — Židenicích) a na půl roku uvězněn, ovšem již v roce 1935 se do Poslanecké sněmovny opět vrátil. NOF tehdy dosáhla významného úspěchu, získala šest poslaneckých mandátů a Gajda se stal předsedou jejího poslaneckého klubu.

V době rostoucího ohrožení ze strany nacistického Německa se Radola Gajda jednoznačně postavil na obranu republiky. Velice těžce se smiřoval s mnichovskou kapitulací a zradou západních spojenců (na protest proti ní vrátil Francii i Velké Británii svá vysoká vyznamenání). Po Mnichovu se stal místopředsedou Strany národní jednoty a pouhé čtyři dny před nacistickou okupací dosáhl své rehabilitace a navrácení hodnosti divizního generála. Vzápětí stanul v polovině března 1939 v čele Českého národního výboru Svatováclavského, jenž začal vyjednávat s nacisty a měl se podle představ jeho aktérů stát základem vlády protektorátu, k čemuž nakonec nedošlo. Gajda se poté stáhl do ústraní.

hrob-generala-radoly-gajdy.jpg (20,744 kiB)
Hrob generála Radoly Gajdy a jeho manželky Jekatěriny se nalézá v sousedství chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na pražských Olšanských hřbitovech.

Ne však docela. Se svými nejbližšími se zapojil do odbojové činnosti proti Němcům. Finančně podporoval čs. důstojníky odcházející do exilu i rodiny perzekvovaných a jeho syn Vladimír navíc s jeho vědomím spolupracoval s odbojovou skupinou Radoslava Seluckého. Když byl tento nacisty popraven, vychovávali manželé Gajdovi jako schovanku jeho dceru Jaroslavu. Stranou nezůstal ani druhý Gajdův syn Jiří, který byl dokonce za svou aktivní odbojovou činnost zatčen gestapem a odsouzen k osmiletému trestu káznice. Vyšetřování se nevyhnulo ani samotnému Gajdovi, jenž nakonec věznění unikl. Ne však nadlouho.

Ponížený hrdina

Bezprostředně po skončení 2. světové války byl Radola Gajda zatčen čs. bezpečnostními orgány, bez jakýchkoliv důkazů obviněn z kolaborace a dva roky držen ve vyšetřovací vazbě. Když ho na počátku května 1947 Národní soud odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody (především za členství v Českém národním výboru Svatováclavském), mohl být po započítání vazby propuštěn na svobodu.

Domů se vrátil předčasně zestárlý muž s podlomeným zdravím, který již 15. dubna 1948, tedy pouhé dva měsíce po svých šestapadesátých narozeninách, vydechl v Praze naposled. Jeho smrt pro něj byla paradoxně záchranou. Unikl tak dalšímu ponižování a věznění, jež by zanedlouho bezpochyby následovaly. Dnes již jméno Radoly Gajdy české veřejnosti nic neříká. A ti, kdo už ho někdy zaslechli, ho většinou zjednodušeně vnímají jen jako jakéhosi obyčejného zrádce a kolaboranta. Bohužel.

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 — Praha 9.

Píše pan Eduard Stehlík na konzervativninoviny.cz


Pozn. red.: Dnes už je možné to veřejně přiznat bez nějakého většího rizika (až na odsudek několika málo pitomců, kteří stejně nikdy nic nepochopí). V roce 1925 byl Radola Gajda kmotrem mého otce. Existovala o tom i dobová, typicky sépiová fotografie, kterou si táta uchovával. Ztratila se až po jeho smrti někdy před 20 lety při stěhování. Pravda, jako děti jsme s tímto faktem seznámeny nebyly víceméně z bezpečnostních důvodů, protože už takhle naše rodina měla docela problémy se špatným třídním původem, a proč ještě zvyšovat riziko nějaké perzekuce, kdybychom se spíše z pitomosti za komunistů někde prokecly. Takže jsem se o tom faktu dověděl vlastně až poměrně nedávno, když jsme s maminkou probírali různé vzpomínky, a shodou okolností na Gajdu přišla řeč. Je ovšem třeba připomenout, že v roce 1925 ještě termín fašismus neměl žádné válečné konotace a zcela seriózně se jím zabývaly i osobnosti typu Winstona Churchilla, Franklina D. Roosevelta, či lorda Maynarda Keynese…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 193 × | Prestiž Q1: 8,47

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top