Štítky článku: •  

Když estébák bojuje proti komunismu a politik proti korupci

Před půl rokem jsem si v časopise Reflex přečetl rozsáhlý rozhovor s Karlem Köcherem. Köcher, jako odhalený československý špion v USA, prožil 11. února 1986 svých patnáct minut slávy na mostě špionů. Tak pojmenovali most přes řeku Havel spojující Potsdam a západní Berlín. Během studené války si soupeřící velmoci na tomto místě vyměňovaly zadržené agenty. Köcher byl součástí jedné takové výměny.

karel-koecher.jpg (25,597 kiB)
Špión Karel Köcher

Karel Köcher prožil velmi pestrý život. V bý­va­lém Československu byl zaměstnán v televizi a v rozhlase, pracoval i na katedře ma­te­ma­ti­ky elektrotechnické fakulty ČVUT. Bohužel se trochu nešťastně zapletl do případu přepadení vojenské hlíd­ky, při kterém přišel jeden voják o život. Od tohoto momentu se s ním táhne spolupráce s StB.

V šedesátých letech se přes Rakousko dostal do USA. Na Columbia University obhájil doktorát (jeden ze seminářů vedl Zbigniew Brzezinski) a nastoupil do CIA jako analytik, později jako odborník na Sovětský svaz. Po celé období (s přestávkou mezi lety 76 až 81) spolupracuje s československou i sovětskou roz­věd­kou, informuje o své práci a vynáší tajné dokumenty.

Köcher pracoval na oddělení, které se snažilo kon­tak­to­vat potencionální informátory v zemích třetího světa. V 74. se CIA soustředila na získání sovětského diplomata v Kolumbii Alexandra Ogorodnika. Köcher o tom informoval své nadřízené v Moskvě. Ogorodnik byl později zatčen a při výslechu zemřel.

V roce 1984 byl i se svou ženou zadržen a odsouzen na doživotí. V rámci oteplení vztahů ho vyměnili na zmíněném mostě za lidsko-právního aktivistu Nathana Saranského. Když se ocitl zpátky ve vlasti, pracoval ve slavném Prognostickém ústavu, kde se formovala celá popřevratová politická elita. Pod nedávno zesnulým Walterem Komárkem tam tehdy fungovaly i pozdější čeští premiéři a prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. [Pozn. red.: Klaus dodnes tvrdí, že Köchera nikdy, ale opravdu nikdy ani neviděl…]

Je nepochybné, že pan Köcher měl extrémně zajímavý život. Ale pro mě jsou mnohem více šokující jeho osobní postoje a názory na dobu minulou.

Svůj vztah ke Spojeným státům, ke státu, jemuž vysloveně škodil, když vynášel citlivé informace úhlavnímu nepříteli, popisuje následovně: „chtěl bych Američanům říci, že jsem nikdy nebyl zapřisáhlým nepřítelem USA … s americkými hodnotami, jak je vyjadřuje americká ústava, se ztotožňuji, vidím v nich jediný možný základ civilizované společnosti.“

Jako agent StB se prý snažil přispět k tomu, „aby skončila sovětská podpora normalizačního režimu v Československu.“

Köcher nebyl jediným proamerickým demokratem v komunistické tajné službě. Ke špionážní práci ho přemlouvali jak tvrdí „lidi v sovětské rozvědce, kteří usilovali jak o demokratické reformy v sovětském bloku, tak o ukončení studené války.“

Zdá se, že byl dokonce ekonomickým liberálem a disidentem, když o práci v Prognostickém úřadě říká: „reformy, jež prognóza navrhovala … byly jen kosmetické a naprosto nedostatečné, ale zpráva obsahovala velké množství do této doby utajovaných statistik. Jednu kopii jsem poskytl … Chartě 77.“

A na konci se vyjádřil až mesiášský: „totality jsme se zbavili, ale hodnoty, v jejichž jménu se ti, kteří kladli odpor, angažovali, zůstávají jen na papíru. Nemohu se ubránit pocitu, že jsem se namáhal úplně zbytečně.“ Takové zjištění si může dovolit snad nějaký perzekvovaný disident, ale z úst prominentního estébáka mi znějí neuvěřitelně. Köcherovu šarmu a sebestylizaci měl problém nepodlehnout i Kraus ve své talkshow.

Po tomto rozhovoru jsem se dlouho zamýšlel nad metafyzickými pojmy, jako jsou dobro a zlo, ale zároveň jsem přestával věřit, zda je ještě černá černou a bílá bílou.

Na příběh estébáka bojujícího proti totalitnímu systému jsem si vzpomněl minulý týden, když se ke mně dostala takzvaná výzva svobodných občanů Slovenska. A v podobném duchu se nesoucí projev poslankyně Mezenské.

Oba texty vyjadřují frustraci z vládnutí dnešní politické elity, respektive z celého polistopadového vývoje. Občanská výzva nabízí vládnoucímu establishmentu dobrovolný odchod. V případě neuposlechnutí hrozí trestem.

Proč je výzva pro výměnu politiků bez okleštění jejich pravomoci zbytečná už výborně popsal jiný článek na našem webu. Mě osobně ale zaujala představa, jakou mají autoři výzev o slovenských vrcholných představitelích. Velmi podobnou jsem měl i já o estébácích, dokud jsem se blíže neseznámil s názory pana Köchera. Jelikož některé Slovenské poslance osobně znám, tak mohu potvrdit, že stejně mimo jsou i kritici dnešních poměrů.

Podle textu zmíněné výzvy politici „odírají občany, kteří v zoufalství páchají sociální sebevraždy … jsou zodpovědní za genocidu tohoto národa. Zoufalá výzva prý i tak vyvolá na jejich bezcitných tvářích jen úsměv. Jsou bezcitní, zkorumpovaní, ukradli budoucnost nám, našim dětem, našim vnoučatům …“

A poslankyně Helena Mezenská se na závěr s dětskou naivitou ptá: „Jste vy vůbec lidé?“ Tak já jí rád odpovím. Politici jsou zcela normální lidé jako všichni ostatní.

Mladí kariéristé, kteří jdou do politiky, se žádným způsobem neliší od svých kolegů, kteří rozbíhají svou kariéru v soukromých korporacích a sní o tom, že se jednou dostanou do nejužšího vedení. Jediným a klíčovým rozdílem je, že ve veřejných službách člověk operuje s prostředky vybranými od daňových poplatníků.

Lidé, kteří ve státních službách stráví celou kariéru, si tento fakt přestávají uvědomovat a například zvýšení daní považují za ozdravné opatření. Časem ztrácejí kontakt s realitou úplně. Chtějí řídit stát jako soukromou firmu, expandovat na nové trhy, nabírat další zaměstnance. Neuvědomují si, že pro soukromý sektor, který měli původně pouze podporovat, se stávají ocelovou koulí. Tyto instinkty by výborně fungovaly v tržním prostředí. Ve veřejném sektoru jsou ale zcela kontraproduktivní. Typickým představitelem takto myslících celoživotních kariérních byrokratů je náš premiér [Pozn. red.: Róbert Fico].

Jinou skupinou jsou lidé, kteří vidí v politice možnost jak posunout svoji kariéru. Zde si dovolím tvrdit, že politici jako Iveta Radičová, Ján Počiatek respektive Ľubomír Jahnátek mají motivaci zúročit své zkušenosti ve službě vlasti. Tito lidé si ale neprošli celým procesem budování politické kariéry — od otravného schůzování na stranických grémiích, po pracné získávání podpory ve stranických nominacích — ale většinou je do funkce někdo protlačí. Dostávají se proto do svěřeneckého postavení a musí své dluhy splácet. I vlastnost vrátit půjčené je ve své podstatě pozitivní. Bohužel ve veřejných funkcích mají politici tendenci splácet své dluhy z veřejných zdrojů (a jsme znovu u peněz daňových poplatníků).

A nakonec jsou tu lidé s vizí, kteří chtějí stvořit lepší svět. Obětovat svůj život a neočekávat odměnu. Ti jsou asi nejnebezpečnější. V případě, že jim přeje doba, umí za sebou zanechat miliony mrtvých. Do této kategorie patří političtí premianti jako Lenin a Hitler.

Pokud si myslíme, že člověk, kterého obecně považujeme za masového vraha, se ráno vzbudí jako komiksový padouch s ďábelským úšklebkem na tváři, tak se velmi mýlíme. Všichni tito diktátoři s krví na rukou chtěli jen to nejlepší pro svou obec, národ, lidstvo … Své zločiny si vůbec nepřipouštějí, předpokládám, že by nedokázali ani nikomu fyzicky ublížit. Samotná krev a násilí jim je odporné. Stejně jako Köcher se považují za pozitivní hrdiny ve zkaženém světě.

Ale vraťme se zpět do běžných dnů. Každá se zmíněných kategorií politiků se setká s korupcí, musí splatit politické dluhy svým poručníkům, respektive si užije nějaké nezasloužené benefity pouze z titulu své funkce. Ani jeden z nich si nepřipustí, že by se nacházel na temné straně vesmírné síly. A nejen proto, že lidská psychika vytěsňuje všechna fakta, která by mohla narušit naši představu o sobě samých.

Parafrází na banalitu zla od Hannah Arendtové bychom mohli hovořit o banalitě korupce. Zkorumpovaný úředník není s obětí svého chování (s daňovým poplatníkem) vůbec konfrontován. Korumpující osoba jeho nezákonné jednání podporuje, naopak až odmítnutí korupce způsobuje konflikt. Morální nejednoznačnost korupce je dobře vidět na příkladu korumpujícího pacienta, který se potřebuje přednostně dostat na důležitou operaci. Na kterou stranu ukazuje morální kompas v tomto případě? Nešťastný pacient s obálkou stojí před vaším stolem, s masou pacientů, jež předběhne, se vy nikdy nesetkáte.

Kdyby se signatáři revoluční výzvy setkali s náhodně vybraným zkorumpovaným politikem, vášně by velmi rychle opadly. Byli by šokováni, jaké racionální a bohulibé důvody ho vedly k nemorálnímu chování.

Tento moment již vlastně jednou nastal, když se aktivisté z gorily setkali s ministrem vnitra:

Od Fica do Fica (1:19:31)

Možná se někomu zdá být nedůležité, že nějaký estébák dokázal vytěsnit realitu ze své mysli a považovat se za bojovníka s totalitním režimem. Stejně někdo může vidět zbytečné poukazovat na fakt, že dobrý úmysl je spouštěčem každého zákona, který jen komplikuje život běžným lidem. Podle mě to ale je klíčovým momentem diskuse, kterou rozbíhají zmiňovaní aktivisté.

Pokud zde máme zkorumpovanou garnituru politiků, která tvrdí, že chce dobro pro každého — a já jsem přesvědčen o jejich upřímnosti — jaký smysl má vyměňovat tuto skupinu lidí jinou skupinou, která tvrdí a je přesvědčena o tomtéž?

Jsem si jistý, že kdyby dostali možnost řešit věci veřejné (a poslankyně Mezenská se s Matovičovci jednou do nějaké vlády dostane), tak bychom si mohli po čase znovu zopakovat výrok bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina:

Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale nakonec to dopadlo jako vždy …

Od Andrej Fandák

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 949 × | Prestiž Q1: 5,83

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top