Štítky článku: •  

Co znamená úmrtí Ruth Bader Ginsburgové pro Nejvyšší soud?

Ve věku 87 let zemřela po dlouhém boji s rakovinou jedna z nejvýraznějších postav Nejvyššího soudu USA  — soudkyně Ruth Bader Ginsburgová. Její úmrtí znamená, že nadcházející předvolební týdny budou ve Spojených státech ještě chaotičtější a napjatější, ač se ve světle aktuálního dění může zdát, že to snad ani není možné.

Označit Ruth Ginsburgovou za ikonu a jednu z vůbec nejvlivnějších osobností, které minimálně od začátku 20. století na soudu zasedly, není vůbec přehnané. Její působení na Nejvyšším soudu jí vyneslo status legendy mezi liberálně a progresivně smýšlejícími kruhy, díky konzistentní obraně liberály akcentovaných témat jako potraty, feminismus, práva menšin a diskriminace si Ginsburgová vysloužila přezdívku „Proslulá R.B.G.“ (The Notorious R.B.G.), byla součástí soudní většiny v proslulých kauzách jako Lawrence v. Texas (protiústavnost kriminalizace homosexuálního styku), Obergefell v. Hodges (povinnost států uznávat stejnopohlavní sňatky), NFIB v. Sebellius (klíčová pasáž Obamacare uznána jako ústavně konformní), Virginia v. Spojené státy (protiústavnost přijímání pouze mužů na vojenský institut ve Virginii). Její právní filozofie byla přesným protikladem originalistické/textualistické metody vykládající Ústavu v souladu s jejím původním významem, jaký měla v době přijetí, zastávané kupříkladu  — mezi pro změnu konzervativci vzývanými  — soudci Clarencem Thomasem či Antoninem Scaliou.

Právě se Scaliou pojilo Ginsburgovou dlouholeté upřímné přátelství, navzdory zcela opozitním náhledům na výklad práva byli  — jak sama RBG po Scaliově úmrtí v roce 2016 uvedla  — „nejlepšími kamarády“. Jejich vztah může sloužit jako ukázkový příklad, že názorová neshoda a přátelství jsou nejen zcela kompatibilní, ba i přímo prospěšné, zvláště v dnešní vypjaté době, kdy osobní vztahy bývají válcovány politickou neshodou.

Úmrtí soudkyně Ginsburgové je však chtě nechtě i silně politickou záležitostí, jak se ostatně u odchodu či úmrtí soudců Nejvyššího soudu vlivem postupného enormního zpolitizování této Otci zakladateli zcela jinak navržené instituce stalo již smutným pravidlem (není třeba vzpomínat dále než jen pár let zpět na vypjaté nominace Neila Gorsuche a Bretta Kavanaugha).

Donald Trump údajně má v úmyslu prosadit nového nominanta na soud ještě před volbami, vůdce republikánské většiny v Senátu Mitch McConnell poté již výslovně uvedl, že o případné nominaci by se v Senátu hlasovalo. Senátní Demokraté se již očekávaně rezolutně vyslovili proti pokusu stihnout doplnit soud ještě před volbami, poukazují přitom na situaci z roku 2016, kdy se po úmrtí Antonina Scalii tehdy republikánská senátní většina odmítla vůbec zabývat nominací Merricka Garlanda prezidentem Obamou na uvolněný Scaliův post. Je zde tak několik aspektů nově vyvstalé situace, které je nutné rozebrat.

Za prvé, nominace nového soudce ve volebním roce není odklon od precedentu či dokonce destrukce zvyklostí, jde naopak o historickou praxi, sahající až k raným letům americké státnosti. George Washington, John Adams, Thomas Jefferson, později Abraham Lincoln či Franklin Delano Roosevelt, všem těmto velkým jménům americké historie se naskytla příležitost doplnit soud ve volebním roce. Všichni tak učinili (a kromě nich i všichni ostatní prezidenti, kterým se dostalo této možnosti).

John Adams poté dokonce v tzv. „lame duck“ období poté, co prohrál v prezidentských volbách a prezidentem se stal Thomas Jefferson. Výsledkem Adamsovy nomince na poslední chvíli pak bylo schválení legendárního Johna Marshalla  — pravděpodobně největší právní osobnosti amerických dějin  — do pozice předsedy Nejvyššího soudu. Stejně tak Martin Van Buren a Benjamin Harrison, kteří byli ve volbách poraženi, v povolebním „lame duck“ období učinili úspěšnou nominaci.

Nominace v období „lame duck“ prezidentem, který ve volbách obhájil svůj post, pak byla historicky logicky častější (celkem šestkrát), patří mezi ně např. nominace Abrahama Lincolna, který úspěšně nominoval na post předsedy Nejvyššího soudu Salmona Chase, nebo nominace Harlana Stonea prezidentem Coolidgem, opět úspěšná. Jen jednou byla nominace v povolebním období neúspěšná, a bylo tomu tak pouze z důvodu neslučitelnosti funkcí (nominant George Washingtona William Paterson tehdy vykonával funkci senátora).

Za druhé, pokud by skutečně došlo k nominaci ze strany Donalda Trumpa a republikánský Senát nominaci potvrdil, nešlo by o pokrytectví ve vztahu k neprojednané nominaci Merricka Garlanda. Jistě, bude možné hovořit o pokrytectví konkrétních senátorů, pokud se dříve vyjádřili jedním způsobem a nyní by jednali opačně (v tomto směru zmiňme Lindseyho Grahama, který má potenciálně před sebou rozhodovací dilema), ovšem samotná praktika jako taková  — neprojednat nominanta a vyčkat na volby a nechat rozhodnout voliče  — byla rovněž v minulosti vícekrát uplatňována.

Zásadním aspektem je stranická příslušnost prezidenta a senátní většiny. Pokud je shodná (prezident Republikán, republikánský Senát/prezident Demokrat, demokratický Senát), není zde žádný konflikt mezi exekutivou nominující soudce a legislativou soudce potvrzující (respektive jednou komorou legislativního sboru). Celkem desetkrát došlo mezi lety 1789–1968 k takové nominaci, přičemž byla učiněna před volbami. Devětkrát poté došlo za takové situace k nominaci povolební v období „lame duck“ (viz výše).

Jiným případem je, pokud jsou prezident a senátní většina z různých politických stran. Takových případů, kdy byla nominace učiněna ještě před volbami a stranická příslušnost prezidenta a senátní většiny se lišily, bylo v minulosti 6. Pouze jedna z těchto šesti nominací byla úspěšná. Tradicí ovšem bylo vyčkat na výsledek listopadových voleb. Voliči tak mohli rozhodnout konflikt mezi prezidentem a Senátem a nominaci tak mohl učinit vítěz prezidentského volebního klání.

Nehlasovat o nominantovi pak rovněž nebylo ze strany Republikánů v roce 2016 bezprecedentní, hlasováno nebylo o nominantech, předložených před volbami Senátu, kontrolovanému opoziční stranou i u prezidentů Eisenhowera, Fillmorea, Tylera či Hayese, přičemž ve většině případů volby vyhrál buď stávající prezident či kandidát ze strany, k níž stávající prezident patřil a nominaci poté provedl on. Norma, že při rozdílné stranické příslušnosti se s rozhodováním o nominaci vyčká na výsledek voleb, je však platná.

Za třetí, ať již Trump vybere kohokoli a ten bude teoreticky úspěšně dosazen na soud, konsekvence nebudou tak drastické a tak převratné, jak by se vlivem medializace a obecné atmosféře politického napětí mohlo na první pohled zdát. Středem pozornosti je v podobných situacích již klasicky verdikt v potratové kauze Roe v. Wade z roku 1973, přičemž Demokraté a jimi nominovaní soudci tradičně bojují za zachování precedentu, zatímco Republikáni se neúspěšně pokouší již několik dekád dosazovat soudce ochotné precedent z Roe zvrátit. Za současného složení by případná Trumpova úspěšná nominace znamenala, že poměr na soudu by byl 6:3 pro GOP.

Je nicméně velký rozdíl mezi soudcem nominovaným republikánským prezidentem a soudcem vyznávajícím právní filozofii textualismu/originalismu ve stylu Antonina Scalii. Proto pokud bychom se podívali na složení soudu optikou možnosti zvrácení rozsudku z kauzy Roe, je aktuálně 1:7. Pouze Clarence Thomas se explicitně v dřívějších stanoviscích vyjádřil pro zvrácení Roe v. Wade, dokonce ani Samuel Alito se k Thomasovým stanoviskům nepřipojil, stejně tak Neil Gorsuch a Brett Kavanaugh, ač dokonce přímo v posledním uplynulém období k tomu měli v kauze June Medical Services v. Russo příležitost.

O předsedovi Robertsovi poté ani není třeba v této souvislosti uvažovat, Roberts je institucionalista a centrista, snažící se o udržení stability a držení se precedentu, nikoli vyhraněný originalista, usilující takřka vždy o dle něho správný výsledek odpovídající Ústavě, stare decisis navzdory.

I pokud tedy Trumpův nominant bude striktní originalista jako kupříkladu Amy Barrettová či William Pryor, bylo by složení v neprospěch Roe v. Wade stále jen 2:8, pokud by hypoteticky na rozhodování o zachování Roe došlo (nepravděpodobné), těžko si lze představit více než tři hlasy pro, a to ještě za předpokladu, že by Gorsuch či Alito překvapili. Ne, pro-choice kruhy se nemusejí o „posvátné“ rozhodnutí v Roe obávat, rozhodně ne v nejbližší době.

Za čtvrté, pokud Trump nominuje nástupce Ginsburgové, ať již úspěšně či neúspěšně, lze po volbách za předpokladu, že Demokraté získají většinu v Senátu a/nebo Bílý dům takřka s jistotou předpokládat, že markantně zesílí jejich již tak hlasitý tlak na rozšíření počtu soudců na Nejvyšším soudu. Jde o oživení myšlenky Franklina Delano Roosevelta, který s cílem prosadit u soudu ústavně pofiderní části plánu New Deal plánoval rozšířit Nejvyšší soud a dosadit na něj soudce nakloněné jeho programu (court packing).

Velikost Nejvyššího soudu není dána Ústavou, je ponechána na pouze zákonné úpravě. V historii se velikost složení soudu několikrát měnila, na současných devět se ustálila až po občanské válce v roce 1869. Pokud Demokraté zaznamenají v listopadu dostatečné vítězství, je možné, že vize FDR dojde naplnění.

V době, kdy svět ochromila globální pandemie koronaviru, americká města zmítají protesty a prezidentští kandidáti Donald Trump a Joe Biden se denně častují ataky nejrůznějšího charakteru, je uvolnění místa na Nejvyšším soudu necelé dva měsíce před prezidentskými volbami tou poslední věcí, kterou si Spojené státy mohly přát. Avšak stalo se a nyní lze očekávat, že máme před sebou několik týdnů, proti nimž budou kontroverze kolem nominací Neila Gorsuche a Bretta Kavanaugha pouze slabým odvarem.

Píše pan Jaroslav Ženíšek na therightw.blogspot.com

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 253 × | Prestiž Q1: 6,53

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top