Štítky článku: •  

Pád modrého ptáka 3/3

Obvykle v tomto cyklu nezveřejňujeme (většinou nelichotivé) obrázky naší současné domácí politiky. Dnes ale učiníme výjimku. Důvod k tomu dal Petr Štěpánek a jeho kniha Pád modrého ptáka.

Alternativní přemítání nad ODS

22. 10. 2013

Občas čtu, že prý ODS jenom kritizuju a nenabízím jiná řešení. Není to pravda. Spíš je to tak, že ony alternativní názory — nejen moje — nikdo z aktuálně mocných ve vedení ODS nechce poslouchat, natož aby se jimi řídil. To vše obvykle pod záminkou, že nyní musíme být jednotní, protože je před volbami. Problém je v tom, že před nějakými volbami jsme skoro pořád. Takhle „jednotně“ však ODS od voleb v roce 2006 poztrácela už více než milion svých voličů. A o víkendu poztrácí další.

Nečasova čistka

Vzpomínám, jak jsem krátce před volbami v roce 2010 seděl na obědě s Petrem Nečasem. Zaříkával jsem ho, že úplně nejhorší ze všeho, co by jako čerstvý lídr ODS mohl udělat, je nějaká čistka topolánkovců. Ono to totiž obvykle nikdy nic dobrého nepřinese, když jedna parta likviduje druhou, namísto aby spolu komunikovaly. Asi mě moc neposlouchal, protože přesně to začal po nějakém čase — už jako předseda vlády — praktikovat.

Vzpomínáte? Petr Tluchoř chtěl z vládní koalice odpreparovat Víta Bártu a nejproblematičtější část Věcí veřejných. Nečasovi to obratem posloužilo jako záminka k odstranění Tluchoře z čela poslaneckého klubu ODS. Večer Tluchořovi slíbil svoji podporu, aby mu pak ráno těsně před volbou předsedy klubu nalil na hlavu kýbl pomyjí. O pár měsíců později pak s Karolínou Peake — ovšem už za daleko nepříznivějších okolností — uskutečnil přesně to samé, co chtěl Tluchoř podniknout s Kristýnou Kočí.

Další alternativy

Jaké další alternativy se v toku politického času nabízely? Kupříkladu výměna předsedy ODS na volebním kongresu loni na podzim po krajském volebním výprasku. Šlo to provést ve dvou variantách. V té první by si ODS zvolila nového předsedu, potažmo volebního lídra, ale Nečas by dosloužil jako předseda vlády. V té druhé by došlo i na výměnu premiéra. Znamenalo by to pád vlády a formování nové, ale ta mohla vzniknout na stejném koaličním půdorysu, avšak s jiným předsedou z řad ODS. Prezidentem byl v té době ještě Václav Klaus a zcela nepochybně by respektoval rozložení sil a politickou dohodu ze sněmovny. Ostatně stejně jako kdykoli předtím, tzn. i za předchozích vlád ČSSD. Jistě, žádné „co by, kdyby“ neexistuje, nicméně při této alternativě by Nečas neodcházel s ostudou a Jana Nagyová a spol. by neskončili ve vazbě. Petra Nečase ovšem u moci udrželi ti samí lidé, co občanské demokraty vedou do voleb i teď. Nového předsedu — a tedy ani řádného lídra posvěceného volbou kongresem — nemá ODS dodnes.

Varianta nepochybně existovala i při prezidentské volbě: neschovávat se za víceméně alibistické vnitrostranické primárky, nýbrž nalézt, prosadit a skutečně podpořit společného, nejspíše nestranického kandidáta celé pravice. Ano, bylo by to těžké, ale nikoli nemožné.

Alternativní postup existoval i poté, co Petr Nečas utekl od vlády jako kluk. Vedení ODS se ovšem upnulo k variantě „101“, respektive „Mirka premiérkou“. Žádná skutečně reálná stojednička ovšem v té době už neexistovala. Sněmovnou pobíhali „volní“ poslanci LIDEM, řádově deset nejistých poslanců bylo i uvnitř klubu ODS. Věděl to kdekdo, věděl to prezident, věděl jsem to i já, který se ve sněmovně téměř nevyskytuju. Jak to, že to nevědělo vedení ODS? Však také Kalousek se minutu poté, co Rusnokova vláda nezískala důvěru, vytasil se 41 předem připravenými podpisy poslanců TOP 09 k vyhlášení předčasných voleb.

ODS také vůbec nemusela naskakovat na schwarzenbersko-kalouskovský „boj“ se Zemanem. Přímo se nabízela alternativa, aby realisticky nikoli podpořila, nýbrž tolerovala existenci Rusnokovy vlády až do řádných voleb. Nikdo jiný nepotřeboval těch několik měsíců navíc na regeneraci sil než ona. Jenže to by asi byl taky čas na serióznější vnitrostranickou diskusi, na řádný kongres, na volbu řádného předsedy, a tudíž i na nepříjemné skládání účtů.

Staré tváře vítězí

Tahle varianta by také ODS umožnila nabídnout voličům trochu jiné tváře. Nestalo se. A tak z modrých billboardů na voliče nadále shlížejí Nečasovi pohrobci. A prosím, aby mi bylo správně rozuměno: nevolám po žádných čistkách, ale po racionálním vyhodnocení volebního potenciálu dotyčných. Sestavování kandidátek ovšem místy připomínalo dokonalou frašku. Kupříkladu ve Středních Čechách byl po dvanáctikolovém volebním maratonu do čela kandidátky opět protlačen Petr Bendl. Na alternativního lídra Jana Skopečka, novou tvář, zbyla šestá příčka. Nebylo by lepší, kdyby to bylo třeba naopak?

V mém domovském královéhradeckém regionu si to postnečasovské klaky hybatelů současné ODS rozpočítaly tak, že na lídra pasovaly Pavla Staňka. Toho Staňka, o kterém se ponejvíce píše nikoli v souvislosti s jeho předchozími skvělými poslaneckými výkony, nýbrž že si spolu s dalšími vyvolenými namísto k pumpě jezdil pro naftu na hradecké letiště a jaksi pozapomněl platit. A na druhou příčku sněm posadil nedávno odvolaného starostu z Jičína. Alternativní lídr kandidátky, úspěšný čtyřnásobný starosta Trutnova Ivan Adamec, byl neomylně odsunut až na deváté místo. Asi moc vyčuhuje, a ještě má nadstandardně prořízlá ústa, což potrefeným husám obvykle bývá dost nepříjemné.

Alternativa se nabízí i k současné volební kampani ODS. Jelikož ovšem zároveň platí, že jedno podmiňuje druhé a občanské demokraty většinou dál reprezentují tváře nečasovské éry porušování předvolebních slibů, jen dost těžko může ODS v kampani sázet na své tradiční postuláty: nízké daně, malý stát, svobodu jednotlivce či rovnost příležitostí. Kdo by to starým tvářím věřil, že? A tak namísto toho modří nabízejí prostoduché veršování na téma Volím pravici, zastydlý antikomunismus a strašení novými stranami, jimž ovšem sami otevřeli vrata dokořán.

Paradoxy politické lásky

Nedávno jsem byl na obědě s jedním europoslancem a s jedním skvělým, opravdu chytrým politologem. Jedním z paradoxních závěrů našeho povídání bylo konstatování, že největším nebezpečím pro politickou stranu někdy mohou být její nejvěrnější a nejloajálnější příznivci. Právě tihle lidé by se ve své takřka absolutní nekritičnosti měli ponejvíce zamyslet, kdo jejich milované straně opravdu škodí. Zda ti, kteří si dovolují otevřeně kritizovat její nešvary, nebo ti, co ji fakticky vedou od desíti k pěti?

Dva bývalí předsedové Václava Klaus a Mirek Topolánek, kteří si v minulosti ne příliš rozuměli, dnes mají na ODS prakticky shodný názor. Klaus z toho ovšem vyvozuje ODS nevolit, zatímco Topolánek radí zavřít oči, myslet na Anglii a ještě jednou to tam modrým hodit. Klaus nechce petrifikovat ty, kteří dle jeho názoru vedou občanskou pravici do záhuby. Topolánek ještě nechce Klausovo dítě pohřbít, neboť věří v jeho dobrý kořínek. Vůbec nejparadoxnější ovšem je, že pravdu vlastně mají oba. Takže i tady existuje alternativa. Ta Topolánkova zároveň přímo volá po brutálním kroužkování.


ODS — jednooký mezi slepými

17. 10. 2018

Asi bych měl mít radost, že politická strana, kterou jsem v roce 1991 spoluzakládal, po devíti letech zase vyhrála nějaké volby, byť jen ty senátní na třetině území. Je tu ovšem pár skutečností, jež velí k jisté zdrženlivosti.

Tou nejméně důležitou je fakt, že jejím členem už dva roky nejsem. Mnohem důležitější je, proč ODS v toku času opustilo tolik dlouholetých a často významných členů. Nemám totiž pocit, že jak já, tak ti další, co odešli, jsme změnili své názory. Změnila se spíš sama ODS.

V roce 1991 jsme ji totiž zakládali na určitých principech, které pak po „sarajevském atentátu“ byly v roce 1998 vycizelovány do čtyř „poděbradských artikulů“. Vzpomínáte? Nedotknutelné soukromí, levný stát, nezadlužená budoucnost, solidarita zodpovědných.

Tohle všechno ODS více či méně opustila a svůj původní étos naředila nově přišedšími členy, pro které namnoze není největším politickým nepřítelem nikdo jiný než její zakladatel a první předseda Václav Klaus. A dorazila to nemastná neslaná reakce ODS na migrační krizi a islamizaci Evropy a její oportunní, neboť ve stylu „mírného pokroku v mezích unijních zákonů“, vztah k Evropské unii. Otcové zakladatelé odešli sami nebo byli odejiti a stranu nyní „zachraňují“ ti samí, co ji spolu s Nečasem přivedli na okraj politického záhrobí.

Zároveň ODS spolu s ostatními silami politického a mediálního mainstreamu naskočila na populistickou vlnu nálepkování všeho, co se nenachází uvnitř úzkého středového názorového koridoru, za extrém. Ladislav Jakl to vtipně a zároveň zcela výstižně nazývá „extrémním centrismem“.

Zdálo se, že svítá na lepší časy, když do ODS vstoupil Václav Klaus mladší a názorově ji trochu rozčeřil, což voliči ve sněmovních volbách ocenili největším počtem preferenčních hlasů. A reakce ODS? Klaus junior je za černou ovci a pražská ODS jej při první příležitosti, kdy chtěl být jejím místopředsedou, zařízla.

Co je největší bolestí české pravice, respektive stran, které se za pravici vydávají? Lidé obdobných názorů, kteří logicky patří k sobě, jsou rozeseti v různých uskupeních, často zoufale marginálních, zatímco v té „velké“ straně spolu působí lidé, jejichž názory se v mnohém popírají. To by za jistých okolností nemuselo být úplně ke škodě, jenže to by ty různé proudy musely mít také rovnoprávné postavení. A realita? Přestože uvnitř ODS je stále ještě poměrně velká skupina členů, kteří s mladým Klausem názorově souzní, ten je oficiálně marginalizován, respektive neoficiálně vykazován k Okamurovi do SPD.

Jiný příklad. Nabídku kandidovat v hlavním městě za ODS nedostane kupříkladu politicky zkušený, názorově pevně ukotvený, dlouholetý souputník zakladatele strany, nýbrž herec, jenž o politiku dosud ani nezavadil. Výsledek? Out jsou oba, zatímco levicový aktivista, jenž se rád na veřejnosti pomalovaný obnažuje, na koni, rozuměj v Senátu.

Přes všechny výhrady to je dobře, že se ODS zvedá z popela, zvláště pak, pokud v jejím dresu vítězí osobnosti, jako jsou Jaroslav Kubera, Jaroslav Zeman či Martin Červíček, které svým názorovým ustrojením mají blízko k jejímu původnímu směřování. To, co mě vede k jisté zdrženlivosti, je ovšem obava, možná přímo jistota, že současná vůdčí garnitura ODS si senátní úspěch vyloží jako výsledek své skvělé práce a správného směřování.

Nic není vzdálenějšího pravdě. ODS je jen jednookým mezi slepými. Jistě, někomu se ve své současné oportunní, lehce pravdoláskovní podobě líbí — a nejvíc těm, kteří jí v minulosti nemohli přijít na jméno –, ale nemalá část pravicových voličů jí to tam hází spíše z čirého zoufalství. Respektive proto, že opravdová alternativa, jež by reflektovala jejich kritické názory a jejíž volba by zároveň nebyla promarněným hlasem, neexistuje. Prostě volba nikoli dobra, nýbrž pouze menšího zla.

Kdysi to tak nebývalo.


ODS na cestě od modré k červené

11. 10. 2019

Tohle nevymyslíš!

ODS nazvala svůj nový program Země, která vítězí. To je vskutku mimořádně legrační. Skoro to vypadá, jako by občanští demokraté velebili éru Andreje Babiše. Oni to tak samozřejmě nemyslí, ale tahle marketingová zmatenost je fakt kouzelná.

Stejně tak zoufalý je ideový posun, který občanští demokraté, kteří už dnes nejsou ani občanští ani demokraté, pod vedením Petra Fialy v posledních letech nastoupili. Kdysi pravicová strana, jež vyznávala trh bez přívlastků, kdysi euroskeptická strana, jež tvrdě kritizovala deficit demokracie v Evropské unii, a kdysi ideově pevná strana, jež se vysmívala všem těm genderismům, enviromentalismům, homosexualismům, feminismům i jiným šíleným -ismům, tak nějak zpravdoláskovnatěla, zezelenala a zeurohujerovatěla.

Petr Hájek kdysi napsal knížku nazvanou Smrt ve středu. Smrt nikoli uprostřed týdne, nýbrž smrt ve středu politického spektra. Přesně tam dnes současná ODS, jež postupně opustila principy, na kterých byla založena, míří. Prostě zprava doleva. Nic překvapivého. To je osud všech, kteří zapomenou na svoji někdejší svobodymyslnost.

Aktuálně k tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla Novotného, svého povedeného spolustraníka a toho času zdejšího starostu, novou hvězdu nové ODS, který chce své politické protivníky hezky po bolševicku věšet, a je vymalováno. Na fialovo.

Vlastně je to docela logické. Od modré k červené vede cesta přes fialovou.

(Petr Štěpánek — Pád modrého ptáka. Olomouc: Naštvané matky, 2020. ISBN 978-80-906573-7-3)

Petr Žantovský/Petr Štěpánek parlamentnilisty.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 209 × | Prestiž Q1: 7,10

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Stále ale je dost lidí kteří volíce ODS jsou přesvědčeni, že volí pravici.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top