Štítky článku: •  

Hledání nepřátel pokroku pokračuje

Z anglosaského světa se dnes zpátky šíří celý svazek hnutí, která jsou na pohled různá, ale mají společný základ. Kulturní válka, jak se tomu někdy říká (a dobře ji popisuje Andrej Ruščák), není nic jiného než marxismus v balení pro člověka 21. století.

Praktická příručka neomarxistického agitátora

Starý dobrý třídní boj ožívá, „poslední bitva“ se opět rozhořívá. A s ní i hledání nepřátel, na které se dá ukázat. Tradičním nepřítelem pro neomarxisty je každý, kdo proti nim vystupuje; v radikálnějších chvílích každý, kdo není jednoznačně na jejich straně. Starší pamatují heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Platí stále.

Mimochodem, fakt, že „starší pamatují“, z nich dělá automaticky nepřátele. Do slovníku neomarxistického agitátora tak patří „OK boomer“ stejně jako „staří mužové, kteří brání zbytky svého světa“. Starý muž, což je pravděpodobně každý 40+, si totiž nejen pamatuje, ale zároveň mívá zajištěnou existenci a je soběstačný. Takoví lidé nebudou poslouchat řeči o nutnosti svrhnout kapitalismus, protože ho sami budovali a věří v něj.

Zatím jsou ochotni naslouchat třeba ekologické problematice, ale tezi, že pro boj proti změnám klimatu je nutné svržení kapitalismu a nastolení „ekologické diktatury“, odmítají. I proto je racionální otázka změny klimatu převedena na boj: staří „bojují za zachování svého neekologického světa“ a „brání pokroku“, a proto „mladí“ musí bojovat za čistší planetu proti starým! Ne spolu: proti sobě…

Kromě měkkých nepřátel, což jsou lidé nerozhodnutí či politicky neaktivní, popřípadě lidé, kteří se hlásí k principům individuální svobody a individuální zodpovědnosti (a jsou za to novými politruky nazýváni „libtardy“), mají neomarxisté i své tradiční silné nepřátele, proti kterým bojují s obzvláštní chutí.

Kapitalista

V první řadě to je globální ekonomika. Personifikovaně pak nadnárodní koncerny. Paradoxní je sledovat, jak se mnohé z nich začínají verbálně hlásit k neomarxistickým tématům a přejímat je. Je to samozřejmá reakce — když tato témata rezonují ve společnosti, je dobré se k nim přihlásit, protože to může prospět byznysu. Když na to přijde, budou vyrábět a prodávat i trička a placky s nápisem „zničte nadnárodní korporace“. Byznys je byznys. A možná je někde v pozadí i naivní víra, že kdo se přihlásí k myšlenkám neomarxismu včas, ten případnou změnu společenského klimatu přežije bez úhony. Asi jako živnostníci, co vstupovali do KSČ.

Fašista

Další vnější nepřítel je fašista. Pozor, ne nacista — snad proto, že nacisté jsou „národní socialisté“, a slovo „socialismus“ by tím mohlo získat nežádoucí konotace. Ve škole jsme se za normalizace učili o boji proti německým fašistům, později jsem se dozvěděl, že „fašismus“ byl pro Sovětský svaz univerzální nepřítel a do jisté míry ekvivalent pro „kapitalismus“. A tak zatímco zbytek světa rozlišuje italský fašismus a německý nacismus, v sovětských materiálech se vesele bojovalo s „fašistickým Německem“ — ale pozor, to až ve Velké vlastenecké válce!

Dodneška je to slovo téměř erbovním termínem, podle kterého poznáte marxistu a sovětský (či ruský) vliv na sto honů. Jakmile začne někdo tahat „fašismus“, „fašistické postupy“, „fašistické zřízení“, „fašistické tendence“, můžete vzít jed na to, že někde vzadu smrdí onuce sovětského čekisty.

Mimochodem, tohle je v bolševicích tak hluboce zakořeněné, že dodnes ve svých Haló novinách jedou „sudetoněmecký revanšismus“, „landsmanšaft“ a další mumie československé studené války.

Být od marxisty označen za fašistu neznamená nic víc, než že jste pro něj vystoupil z masy běžných, měkkých nepřátel, a bylo potřeba vás speciálně označit coby zavilého nepřítele a polít vás kýblem špíny. Pro začátek… Později třeba přijde „vláda pravdy proti subjektivním názorům“ a „vznešený teror“.

Nevděční chráněnci

Neomarxisté se velmi rádi ukazují jako ochránci práv menšin a utlačovaných. Utlačovaný je kdokoli, kdo podle neomarxistické teorie není privilegovaný, a privilegovaný je bílý heterosexuální muž ze Západu. Všichni ostatní mohou být prohlášeni za utlačované, bez ohledu na to, jestli se tak cítí. Neomarxista pak posoudí míru utlačování a privilegování…

Ochrana od neomarxisty je podobná ochraně od Sovětského svazu: rozhodli jsme se, že vás budeme chránit, takže vás obsadíme, budeme vás řídit, budeme za vás mluvit a vy se nesmíte… pardon, NEMUSÍTE od teď o nic starat, a zejména o svá práva. To od teď děláme my, pro vaši ochranu!

Pro neomarxistu je boj za práva utlačovaných a menšin nikoli cílem, ale prostředkem. Takže není nic paradoxního na tom, že za chudé černochy „bojují“ bílí aktivisté z bohatých rodin a nejlepších škol a jejich jménem požadují práva a výhody, které chudí černoši původně ani nechtěli. Chudí černoši jsou totiž jen prostředkem, jak zasadit další úder „kapitalistické společnosti“, a případné reálné zlepšení jejich situace, pokud k němu dojde, je jen vedlejším efektem.

Pokud zlepšení nenastane, je odpověď jednoduchá: „Vidíte, milí utlačovaní, to kapitalismus, to ta takzvaná liberální demokracie vám nechce dát to, na co máte nárok! Nedejte si to vzít!“ A jedeme znovu, o oktávu výš! Cílem není někomu vydobýt svobodu, ale svobodným jejich svobodu omezit.

Neomarxisté navíc, v duchu svého učení, založeném na kolektivismu, vytvořili systém extrémního škatulkování, v němž člověk není individualita, ale vždy příslušník nějaké společenské skupiny, ze které nemůže vystoupit, je jí predestinován, často se do ní narodil, proto takový je a vždy bude, a proto se tedy vždy bude chovat a myslet nějakým určitým způsobem.

Klasický problém marxistických teorií, totiž že realita s nimi bývá v rozporu, řeší tradičně: Jakmile se někdo chová jinak, než předpokládají, jedná se u něho o individuální odchylku, kterou je potřeba potlačit, a když to nejde jinak, tak i s jejím nositelem.

Jakmile se někde ukáže gay, který volí konzervativní pravici, sesypou se na něj a vysvětlují mu, že je pomýlený. Jakmile se k tématu „každý muž je sexuální predátor, konec šovinismu!“ vyjádří nějaké ženy, které nevidí situaci tak vyhroceně, dozvědí se od ideologů, že mají internalizovanou misogynii. Když se genderfluidní člověk vyjádří v tom smyslu, že nehodlá bojovat za žádná práva menšin a dělat ze své identity téma pro společenské hnutí, ale že bude dál žít a spokojeně si podnikat, je potřeba ho marginalizovat a vytlačit z veřejného prostoru těmi „správnými“ příběhy. Ideálně ho označit za fašistu, který dle fašistických zvyklostí jde proti „vlastním lidem“.

Odpadlíci

Ještě o kousek horší nepřítel než nevděčný chráněnec je odpadlík. Odpadlík je někdo, kdo se rozejde s neomarxistickým učením a má tu drzost, že o tom promluví, ba co hůř: promluví o neomarxistických metodách, lhaní a manipulaci.

Tradičně fungovala na takové lidi nálepka „zrádce“. A už od Lenina víme, že zrádce, ten je horší než vnější nepřítel, a bude s ním bez milosti zatočeno. Aspoň si ostatní rozmyslí, jestli se jim vyplatí pouštět si někde hubu na špacír!

Pravda

Nepřítel nejzhoubnější. Bolševici vždy věděli, že ve světle pravdy jejich učení neobstojí a jejich moc se rozpadne, proto si, po leninsku, pravdu přivlastnili. Dokonce svoje noviny, vylhané od titulku až po tiráž, nazvali „Pravda“. V praxi tak realizovali rčení o stokrát opakované lži, co se stává pravdou (které, velmi pravděpodobně, nacistický ministr Goebbels nikdy neřekl — ale tak už to s citáty bývá). Pochopili totiž, že výhodu má ten, kdo první hodí špínu a prstem ukáže. To si každý zapamatuje. Až se za dlouhý čas ukáže, že to bylo vylhané, už to nikoho zajímat nebude.

Takže sami volali o porušování lidských práv na Západě, a to ve stejné chvíli, kdy na Sibiři umíralo v jejich lágrech několik milionů lidí. Obviňovali „jestřáby z Wall Streetu“ z přípravy na válku, zatímco sami zbrojili ostošest a plánovali případný útok na západní Evropu. Ukazovali, jak na Západě policie brutálně zasahuje proti demonstrantům za mír, zatímco sami zlikvidovali jakoukoli demonstraci v samém zárodku a postarali se o to, aby buřiči a štváči putovali někam, kde nebudou vidět.

Dnešní bolševici, neomarxisti, pokračují v tomtéž. Ostatní obviňují z toho, co sami dělají, první hází špínu (a samozřejmě tvrdí, že to nedělají, a obviní z toho protistranu), a proti pravdě bojují překrucováním, popíráním nebo ad hominem bagatelizací. Stejně jako proti ostatním svým nepřátelům.

Největšími nepřáteli neomarxisty byli a jsou totiž svoboda, pravda, pluralita, individualita — a světový imperialismus.

Píše pan Martin Malý na info.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 275 × | Prestiž Q1: 11,48

+22 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top