Štítky článku: •  

Odvahu outsourcovat nelze

Před 102 lety ve vznikajícím Československu vrcholila druhá vlna španělské chřipky. [1] K jejímu šíření údajně měly pomoci i oslavy pádu monarchie.

Podle pamětí prvorepublikového kantora Josefa Herzoga přišli „žáci svobodné republiky poprvé do školy až 6. listopadu 1918, poněvadž od 16. října do 5. listopadu v zemi zuřila španělská chřipka“[2] V řadě českých a moravských obecních kronik z té doby čteme podobné zápisy jako v kronice Krásné Hory:

29. října se pak sešlo obyvatelstvo před bytem p. starosty Michálka a zapělo „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“. Byly vyvěšeny vlajky s prapory. Nikdo nedbal ani na to, že řádí „španělská“ chřipka. Počasí bylo v ten den blátivé a byl podmrak. Přesto se sešel velký zástup lidí.“ [3]

Před sto dvěma lety naši předkové zakládali Československo. Nejenže v těch dnech vrcholila španělská chřipka, ale také ještě zuřila světová válka. Na západní frontě se ještě plné dva týdny po vzniku našeho státu střílelo a vraždilo. Matky a manželky čekaly na zprávy o svých synech a mužích, nevěděly, zda se ještě někdy vrátí. Rakousko-uherská monarchie sice skomírala, ale mrtvá nebyla.

Ti, kdo v pondělí 28. října 1918 vycházeli na náměstí a na stovkách míst po celé zemi vyhlašovali vznik nové republiky, čelili hladu a bídě, nemoci a smrti. Neměli vůbec žádnou jistotu. Nevěděli, jestli přežijí. Nevěděli, jestli uspějí. Ale věděli, co chtějí. A věděli, že základem změny je odvaha. Odvaha jednat.

O jedenadvacet let později, v říjnu 1939, dupala po zbytcích zrazené republiky okovaná německá bota. Ani ta však každého k rezignaci nedonutila. Jak napsal profesor Albert Pražák:

„Bylo až dojemné vidět tyto studenty a studentky, jak unaveni desetihodinovou prací spěchají do svých studijních kroužků, aby urvali aspoň nějakou hodinu pro své milované někdejší duchovní zaujetí. Duch studentstva byl neporazitelný a nezničitelný.“

Druhá světová válka ještě neskončila. Byl květen 1945 a „do znovuotevřených vysokých škol nahrnuli se již všichni studenti a studentky, kterým to bylo po dlouhých šest let odpíráno.“ [4]

Už půl roku ze všech stran slyšíme, že jsme ve válce. Dnes ale nejsou čeští akademici vražděni v koncentračních táborech. Žádný okupant dnes neposílá naše studenty na nucené práce. Školy dnes nezavírá říšský protektor, nýbrž krajské hygienické stanice (a to někdy nezákonně). [5]

Proč tedy místo „neporazitelného a nezničitelného ducha studentstva“ vládne českému školství ochablost, zemdlenost a rezignace? Protože svého ducha plýtvají na okupační stávku za klima [6] nebo za odstranění označení pohlaví ze studijního systému. [7] Nikdo jim totiž neříká, že svoboda se nedá koupit, že odpovědnost se nedá zdědit a že demokracie se nedá nařídit. A tak užívají plody práce předků a nevšímají si uhnívajících kořenů stromu naší demokracie a státnosti.

A přišel rok 1968. Padesát let od vzniku Československa. Stovky lidí protestovaly 28. října na Hradčanském náměstí. Někteří se pokoušeli přelézt Matyášovu bránu a oplocení Hradu. V té době ve Španělském sále probíhalo slavnostní zasedání ÚV KSČ. Dobová „Zpráva o závadovém průběhu oslav 50. výročí vzniku Československa“ uvádí řadu hesel. Ti, kdo v okupované republice volali „Pryč s komunisty, pryč s komunismem!“, museli mít odvahu. Riskovali, že budou zadrženi a vyslýcháni — včetně následné existenční ostrakizace. Ti, kdo na své transparenty psali „Nechceme žít na kolenu!“, věděli, co znamená suverenita a jak bolí její ztráta.

Jak vyplývá z dobového dokumentu, bylo tehdy mladým lidem odebráno celkem šedesát pět československých vlajek, které oni sami posbírali z veřejné výzdoby pražských ulic. [8] Jaké vlajky by mladí lidé nalezli v ulicích Prahy pirátské? Duhové? Tibetské?

Po desítky let platila slova Němci popraveného generála Eliáše: 28. říjen byl „den účtování i plánování, radosti i odpočinku, tedy den, jakého jednou v roce naléhavě potřebuje právě tak cítění jednotlivcovo jako duše celého národa.“

Letos neúčtujeme, neplánujeme, nevyznamenáváme, neslavíme. Víte proč? Protože nevíme, co chceme. A protože nevíme, co chceme, nevíme ani, co máme dělat. Rezignovaně čekáme na světlo na konci tunelu. Pro předsedu vlády je tím světlem vakcína. Ale pro generace našich předků byla světlem na konci tunelu svoboda.

„Outsourcovat“ můžeme takřka všechno. Včetně čínských roušek a holandských ventilátorů. Co však outsourcovat nemůžeme, je odvaha. Jak politická, tak osobní. V letech 1918, 1939, 1968 a 1989 naši předkové odvahu měli. Letošní 28. říjen je pro nás šancí po mnoha letech, kdy jsme brali oslavy vzniku republiky jako samozřejmost, znovu dojít k hrdinskému zřídlu naší státnosti a napít se z pramene odvahy. Jinak se může stát, že další 28. říjen už slavit nebudeme.

Jana Bobošíková, Hana Lipovská, Institut svobody a demokracie

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 217 × | Prestiž Q2: 10,14

+22 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Mladí jsou od malička k té zbabělosti a prospěchářství vychováváni. Vydává se to za pokrok. Ale to není jejich chyba. Bohžuel to my, starší, my občané a voliči jsme dali hlas politikům, kteří tohle nastolili. Tělesná zdatnost průměru šla silně dolů. V tělocviku už se ani pořádně nesmí cvičit, není to bezpečné. Ti , kteří by dříve se svou inteligencí a leností nestačili ani na maturitu získávají vysokoškolské tituly v oborech nejen nepotřebných ale škodlivých. Ani intelektuální výkony mnohých nejsou nic moc. Nedávno jsem sledoval jak se v rozhlasové pseudodebatě shodla paní redaktorka s "pedagogickým expertem" na škodlivosti známkování např. v matematice. Je to prý stresující a nevystihuje to šíři osobnosti žáka. Ano to je možná pravda ale výkony musíme umět podávat i ve stresu a známka z matematiky je ohodnocením žákových schopností v matematice. Není tedy ohodnocením jeho osobnosti a ani to nepředstírá. Jenže logické uvažování je něco, co těmhle ideologickým mudrlantům nevoní. To by nemohli tak snadno oblbovat.

PeTaX

Ano

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top