A přibližně od téhož data běží na ČT seriál ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře a pitvá se, zda to byla katastrofa úplná, či jen částečná nebo vůbec žádná. Pokládáme to za přirozené, i když to přirozené není, ba právě naopak. Dovedete si představit, že by například BBC věnovala obdobný seriál bitvě u Naseby v roce 1645, jež přinesla definitivní vítězství Cromwellovi, a sáhodlouze se v britských médiích řešilo, jestli to přineslo Anglii katastrofu nebo naopak? Samozřejmě že o této bitvě existují tucty odborných pojednání, ale to britskou veřejnost nezajímá a BBC to ví.

Britové jsou prostě sebevědomý národ a berou dějiny střízlivě tak, jak se mají. Naopak my zřejmě sebevědomí nejsme, máme z vlastních dějin mindráky a neseme v sobě nálož dějinných stresových situací, což například nutí štamgasty českých hospod, aby už 80 let neustále dokola rozebírali, zda se mělo v říjnu 1938 bojovat nebo ne. A tato nálož je nepochybně příčinou, proč neustále přehodnocujeme minulost, stavíme, bouráme a zase stavíme pomníky; jednoduše nejsme schopni najít vyvážené stanovisko k vlastním dějinám, jejichž stěžejní osou byl boj o státnost, což zmínění Angličané řešit nemuseli — pro ně je to samozřejmost.

Podle mého názoru budeme moci zaujmout racionální postoj až poté, co střízlivě posoudíme naši pozici ve světě, uvědomíme si, že novodobá česká státnost nám toho hodně dala, ale o něco nás zase připravila, prostě přestaneme si o naší státnosti lhát do kapsy a vezmeme za fakt její podmíněnost.

Asi se všichni shodneme, že projektantem novodobého českého státu byl T. G. Masaryk. Svůj projekt založil na ideji humanismu, tedy na předpokladu, že každý, koho potkáte na ulici, se bude chovat slušně jako vy, že vás ani neoloupí, neznásilní a nezabije, že grázlové si dají domluvit a násilí není třeba. V rovině mezinárodně politické se zase soudilo, že hlas každého státu bude slyšet se stejnou váhou bez ohledu na jeho moc, že slabý bude mít stejná práva jako silný.

A na tomto základě se zase věřilo, že mocenského vakua, vzniklého rozpadem Rakouska-Uherska, žádný politický šíbr nevyužije a všichni si budou krásně žít až na věky. Byl to sice hezký ideál a jeho ztělesněním se stal Wilsonův projekt Společnosti národů, k níž pak se zoufalými nadějemi vzhlížel Masarykův žák a nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš.

On se totiž ten šíbr objevil a Beneš byl postaven před realitu, že Masarykův projekt české státnosti byl projektem pouze do „hezkého počasí“ a tak chabě zaštítěn, že ho hned první politická bouře poslala ke dnu, odkud byl sice v roce 1945 vyzdvižen, ale jen proto, aby se stal novým plavidlem ve flotile Stalinových gubernií.

Ať se nám to líbí nebo ne, dějiny světa nejsou ničím jiným než dějinami vznikajících a zanikajících impérií a střídáním velmocí na postu globálního hegemona, tedy dějinami, které nesnášejí mocenská vakua, a tudíž se počítá mocenská váha, jež je stále dána vojenskou mocí, lidnatostí a velikostí území, v moderní době navíc výkonností ekonomiky, technologickou úrovní a v neposlední řadě úpornou vůlí se bránit, což je případ Izraele.

Ve všech těchto parametrech český stát představoval, představuje a představovat bude jen lehkou váhu, dnes už jen papírovou, a proto potřebuje nějakou těžkou váhu, která by jeho státnost podpořila. Ve škole nás učili takovému vztahu říkat spojenecká smlouva a my tento termín automaticky používáme, aniž bychom hloubali, zda účelově nezakrývá skutečný vztah.

Ve světě, kde se počítá mocenská váha, může existovat rovnoprávný spojenecký vztah jen mezi stejně „těžkými“ partnery, nikoli však mezi váhou papírovou a těžkou. Co přesně a bez politické kamufláže vystihuje mocenské vazby, o něž se opírá novodobá česká státnost, je relace klient — patron, v níž český stát vždy byl a zůstane klientem.

Od vestfálského míru v roce 1648 až do roku 1918 nemusela česká politická reprezentace otázku české státnosti řešit — byla dána zařazením českého království do habsburské říše (dobrovolně, rozhodnutím stavů v roce 1526!), jež patřila k těžkým kontinentálním váhám a jako jeden ze tří vítězů (či čtyř, započítáme-li Prusko) nad Napoleonem se zasadila o bezpečnostní strukturu Evropy, dokud ji v druhé polovině 19. století nenabouralo zmilitarizované Prusko (první světová válka byla jen avanturistickým vyústěním pruských snah).

T. G. Masaryk, Edvard Beneš a frankofilní Milan Štefánik si pro nový stát za patrona zcela přirozeně zvolili Francii (nikdo jiný stejně nebyl k dispozici, Británie dala ruce pryč a USA se stáhly zpět za oceán), takže tato země prostřednictvím zbrojařského koncernu Schneider-Creusot snadno získala kontrolní balík akcií plzeňské Škodovky a nahradila rakouský kapitál. Možná to měla být pojistka, aby v budoucnu nenechala Francie český stát na holičkách. Dále v Československu v letech 1919–1938 operovala francouzská vojenská mise, její důstojníci se stali veliteli všech vojenských učilišť a francouzský generál M. Pellé dokonce vrchním velitelem československé armády za bojů proti Maďarské republice rad.

Pro vztah mezi patronem a klientem je typické, že když se patron dostane do úzkých, jeho prvním činem je, že hodí klienta přes palubu, respektive ho „prodá“ mocenskému soupeři, aby získal odklad. Přesně toto se stalo 30. září 1938 v Mnichově podepsáním čtyřstranné dohody mezi Británií, Francií, Německem a Itálií. Kdyby bylo Československo rovnocenným smluvním partnerem, nikdy by k takové situaci nemohlo dojít.

Ještě názornějším příkladem, že spojenectví je pouze zavádějícím přejmenováním faktického vztahu mezi patronem a klientem, je Jaltská konference v únoru 1945. Je přímo nepochopitelné, jak falešný a slepě přijímaný je v tomto ohledu oficiální výklad, protože Jalta byla ve skutečnosti opakováním Mnichova. Ačkoli Československo a také Polsko byly uznanými spojeneckými zeměmi s legitimními vládami a vlastními jednotkami bojujícími proti nacistickému Německu, postoupil prezident Roosevelt obě země jinému patronovi — Stalinovi — za příslib vojenské pomoci proti Japonsku.

Oficiálně zde sice byla schválena klausule o „demokratických volbách“ na osvobozených evropských územích, ale neexistoval žádný spojenecký kontrolní mechanismus, přičemž Stalin již měl připravené agenty, z nichž sestavil loutkové vlády. V československém případě to vedlo ke Košickému vládnímu programu a vzniku Národní fronty s následnou karikaturou „demokratických“ voleb 1946, k nimž byly připuštěny pouze čtyři strany s předem uznanou účastí na vládě pro všechny.

Jalta de facto dala ruskému diktátorovi právo zahrnout do své sféry vlivu vše na východ od Labe. Aniž mohli Poláci cokoli namítat, bylo se souhlasem západních Spojenců pošlapáno jejich právo suverenity, když byl jejich stát „přestěhován“ na západ a byla jim naoktrojována loutková lublinská vláda místo legitimní londýnské. Jestliže o Mnichovu platí rčení „o nás bez nás“, pak o Jaltě platí dvojnásob. Na vyšší úrovni platilo pravidlo o patronovi a klientovi i uvnitř Velké trojky — Velká Británie byla v té době nikoli spojencem, ale pouhým klientem Spojených států, takže Churchill byl na Jaltě proti tandemu Roosevelt-Stalin bezmocný.

V optimálním případě mohla česká politická reprezentace volit patrona v souladu s většinovým přáním veřejnosti, jak tomu bylo v roce 1918 a vůbec nejsvobodněji v červnu 2003, kdy se pro vstup do EU v referendu vyslovilo 73 % hlasujících a podle průzkumu CEVRO z roku 2014 souhlasilo s členstvím v NATO 70 % tázaných. V ostatních případech posloužila v minulém století česká státnost jako směnná hodnota ve velmocenském handlu, nebo byla předhozena jako kořist, i když se našli Češi, kterým i toto vyhovovalo a těžili z toho.

Zanechme však historie a podívejme se na současnost. Je nepochybné, že ani ve 21. století se český stát neobejde bez patrona, že se vždy najde „těžká váha“, která si jej přivlastní jako klienta, i když to bude nastrojeno tak, že jsme si onoho „spojence“ vybrali sami. Koneckonců v současnosti máme dokonce patrona dvojího — po stránce ekonomické je to Evropská unie, po stránce vojenské NATO. Nicméně se dá pozorovat, že v české společnosti působí vlivové agentury ve prospěch jiných možných patronů a vzhledem k již zahájenému soupeření o post budoucího globálního hegemona a kulturní válce, která štěpí Západ, není od věci si seznam možných pretendentů projít:

a) EU a NATO

Klientství v těchto organizacích je současný stav, který na počátku 21. století nabízel Česku nejvyšší stupeň bezpečí a stability. Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Lisabonskou smlouvou se z původně hospodářského společenství definitivně stalo politické uskupení, jež nadřazuje ideové cíle nad ekonomické, čemuž za oběť padá efektivita, technologický rozvoj a samozřejmě úroveň obranyschopnosti.

V tichosti byl pohřben program, který měl učinit z EU světového lídra v oblasti ekonomiky a špičkových technologií, a byl nahrazen „Zeleným údělem“, integrací nad rámec národních států a bezmeznou podporou přistěhovalectví, u něhož se přestalo rozlišovat, zda je legální či nikoli.

EU sama sebe prohlásila za „měkkou sílu“, což znamená, že je odkázána v případě ohrožení na Spojené státy ještě ve větší míře, než tomu bylo za studené války. Ekonomicky se EU rozpadla na různě dělené regiony (zóna eura, středomořský jih a severomořský sever). Ekonomickou stabilitu zatím zajišťoval neustále se zvětšující společný trh, ale tento trend stagnuje, když zkrachoval plán na pohlcení ukrajinského 42milionového trhu.

Samozřejmě patronát EU není žádným aktem milosrdenství a lásky k bližnímu, ale v případě nových členů nesmlouvavým byznysem. Drtivá většina velkých českých bank a peněžních ústavů má matky v zemích „tvrdého jádra“ EU a přináší jim fantastické zisky. Potravinový trh ovládly nadnárodní řetězce, opět s matkami v původních zemích EU, a dotace, které zpětně přicházejí z Bruselu, jsou v čím dál, tím větší míře podmiňovány ideologicky a nikoli ekonomicky (upřednostňování zelených technologií, navrhované vázání čerpání z rozpočtu EU na „vládu práva“, odmítnutí zařadit jadernou energetiku mezi dotované zdroje). V globálním kontextu EU slábne nejen ekonomicky, ale upadá i technologicky, o úpadku obranných sil ani nemluvě, obzvláště po odchodu Velké Británie, když v EU zůstává jako jediná jaderná mocnost a reálná vojenská síla Francie.

A je třeba si též přiznat, že NATO je v krizi, že není schopné přinutit evropské členy, aby zaujaly nekompromisní postoj k islamistickému terorismu, jehož podhoubím je nekontrolované islámské přistěhovalectví. NATO si nedokáže poradit ani s Erdoğanovým Tureckem, které, přestože je členem aliance, se evidentně rozhodlo hrát vlastní velmocenskou hru, konfrontuje jiné členy NATO a dokonce je vydírá — EU platí Erdoğanovi výpalné, aby ji uchránil před obrovskou vlnou uprchlíků, kterou de facto vyprovokoval vstřícný postoj unijní administrativy na německou objednávku. Evropští členové aliance neplní závazky na obranu, k nimž se vstupem do aliance zavázali, takže oba sloupy, o něž Česko opřelo svou státnost, se ani ne po 20 letech kymácejí.

* dokončení zítra *