Štítky článku: •  

O české státnosti bez růžových brýlí (2/2)

Není to dlouho, co jsme oslavili, nebo si spíše připomenuli vznik novodobého českého státu a ani ne před čtrnácti dny dobu, kdy se „k tobě, ó, národe český, správa věcí tvých navrátila“.

b) Spojené státy

I po Trumpově porážce zůstávají v USA politické kruhy, které se dívají na NATO kriticky, o EU ani nemluvě, takže jim není proti mysli, když se někdo na východním pomezí střední Evropy a na čáře styku s ruskou sférou vlivu nabízí Američanům jako nepotopitelná letadlová loď. A to je karta, se kterou hraje současná polská politická reprezentace podporovaná většinou Poláků. Polsko si tímto způsobem hledá záložního patrona, který již teď oslabuje podřízenost této země vůči EU a v případě dalších eurounijních zádrhelů by se stal hlavním patronem.

Polská vláda usiluje o americké vojenské základny na svém území (a je ochotná za ně platit), protože pak by byl útok na Polsko přímým útokem na USA bez schvalovacího protokolu NATO — a takovou polízanici si každý rozmyslí. Polsko též buduje na pobřeží terminál pro lodě na dopravu amerického břidličného plynu, aby se zbavilo energetické závislosti na EU, respektive na Německu, přes jehož území probíhá, či by měla po dokončení plynovodu Nordstream 2 probíhat distribuce zemního plynu z Ruska.

To jsou ovšem smrtelné hříchy, které Berlín, potažmo Brusel neodpouští, a proto je polská vláda vystavena mediální palbě eurounijních orgánů — a nyní dokonce čelí návrhu na represi v podobě podmínky, že z unijního rozpočtu mohou čerpat jen „vlády práva“.

Otázkou je, zda by toto byla možná cesta i pro nás. Je pravda, ž v Česku existuje politický proud, který usiluje o těsnější „atlantickou vazbu“ a přímý patronát USA by uvítal, avšak odtroubením stavby radaru v Brdech dali Američané najevo, že na rozdíl od Polska o přímý patronát nad Českem nestojí, že je uspokojuje napojení přes NATO. A vzhledem k tomu, jak dopadly prezidentské volby a že v USA vlastně už běží studená občanská válka mezi stoupenci hnutí „woke“ a konzervativci, se v americkém postoji nedá čekat nějaká změna — a pokud ano, tak k horšímu.

c) Rusko

Ondřej Neff zde na NP několikrát napsal, že Rusové neumějí vyrobit ani budík. O ruských budících nic nevím, ale zato vím, že jedině ruské bojové letouny se svými parametry blíží těm americkým, že jedině Rusko má flotilu raketonosných a útočných ponorek s jaderným pohonem, která je srovnatelná s tou americkou, že jen Rusko dlouhodobě disponuje sériově vyráběnými prostředky na dopravu osob a nákladu na oběžné dráhy kolem Země, a kdyby nic jiného, Rusko je členem globálního atomového klubu s počtem jaderných hlavic srovnatelným s americkým arsenálem.

A pokud někdo argumentuje, že Rusko přežívá jen díky výprodeji nerostného bohatství, měl by mít na paměti, že tímto se nabízí jedinečná možnost vydírat odběratele a že i za peníze získané tímto způsobem se dají budovat hrozivé ozbrojené síly. Rusko je nepochybně přinejmenším kontinentální velmocí, ne-li přímo globální, a v Putinovi má vůdce, který je rozhodnut navázat na imperiální výboje svých předchůdců, od Petra Velikého a Kateřiny Veliké přes další Romanovce až ke Stalinovi a Brežněvovi, a odčinit porážku ve studené válce (viz obsazení Krymu, infiltrace Ukrajiny).

Navíc je evidentní, že Rusko dnes disponuje nejpočetnější komunitou internetových hackerů a je schopno vést velmi nebezpečnou hybridní válku. Toto není žádné pochlebování Rusku a Putinovi či naopak strašení, ale konstatování fakt, která nelze přehlížet, natož se jim vysmívat.

Rusko se nikdy nepřestane snažit, aby obnovilo patronát nejen nad Českem, ale i nad ostatními zeměmi V4, neboť nejen Kreml, ale i mnoho běžných Rusů zastává názor, že „kam jednou vkročila noha ruského vojáka, je ruská země“. V Česku existuje vlivová agentura, která o patronát Kremlu usiluje, a přestože máme s ruskou rozpínavostí poměrně čerstvou zkušenost, její aktivity se v určitém segmentu české společnosti dočkávají sluchu.

Ruské mocenské snahy jsou pak hlavní příčinou, proč se systém patronátu ve střední Evropě udržuje.

d) Čína

V roce 2015 napsal americký sinolog a od roku 1969 bezpečnostní poradce všech následujících amerických vlád Michael Pillsbury (nar. 1945) knihu, která vyšla česky v roce 2019 pod názvem Stoletý maraton a podtitulem Tajná čínská strategie, jak vystřídat Ameriku v roli globální velmoci a nastolit čínský světový řád, v níž popisuje mechanismus, jímž chce Čína dosáhnout svého globálního vůdcovství.

V této zemi funguje civilizace nepřetržitě již 2500 let (déle existovala jen říše faraonů), rozvinulo se zde strategické myšlení na vysoké úrovni v díle mistra Sun´ce, je to nejlidnatější stát světa s obrovskou rozlohou a průmyslovým potenciálem, a kdyby nebylo jednoho z nejkurióznějších rozhodnutí vůbec v celých dějinách civilizací, jímž čínský císař Chung-si v roce 1424 definitivně zakázal zámořské expedice a Čína se vzdala zkoumání světa s katastrofálním dopadem na svou budoucnost, byla by „Říše středu“ už několik století skutečným středem světa, jeho globálním hegemonem. Podle čínského vojenskopolitického vedení se Čína pouze vrací na místo, které jí patří, a již nikdy nezopakuje chybu císaře Chung-siho.

Po nástupu reformistů využila Čína lstivě západní představu, že se svobodnou ekonomikou jdou ruku v ruce i svobody občanské, což se ukázalo být chimérou. Dnes v Číně vládne unikátní mutace komunismu, která svým státním kapitalismem a totalitními mechanismy kontroly obyvatelstva velmi připomíná národní socialismus nacistického Německa. Oproti Hitlerovi však Čína proniká do světa rafinovaněji, pomocí investic a zdánlivě bezpodmínkových půjček.

Především má zájem o získání infrastruktury, například Číňanům patří již několik přístavů v Evropě a v Kanadě, další buduje v Africe, kde též financuje výstavbu silnic a železnic. To vše je součástí strategického plánu „Nová hedvábná stezka“ (Belt and Road), který má zahrnovat všechny kontinenty a je duchovním dítkem prezidenta Si Ťin-pchinga.

Čína zatím svou hru hraje velmi dobře a představuje pro Evropu mnohem větší hrozbu než Putinovo Rusko a islámský radikalismus dohromady. Ačkoli v Česku pro ni opět pracuje vlivová agentura, dokonce s podporou významného ústavního činitele, nezdá se, že by Česko bylo hlavním zájmem Číny a jejího bezprostředního usilování o patronát. Investice do fotbalového klubu je pouhou parodií na skutečně strategickou investici, a bývalý ministr zahraničí a poradce prezidenta Jan Kohout zhruba před rokem ukončil činnost svého Institutu Nové hedvábné stezky „pro celkový nezájem české podnikatelské komunity … a na čínské straně jsou to pak neujasněné představy…“.

Nicméně Evropa je nepochybně v hledáčku Číny a pokud by se uskutečnily čínské plány, Česko by se též ocitlo na její lopatě. A ty plány jsou zcela reálné — pokud má nějaká země šanci, že vystrnadí USA z postu světového hegemona, tak je to Čína.

e) Vojenskopolitická aliance na základě V4

Samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby si Česko patronovalo samo sobě. K tomu však potřebuje skutečné spojence, tedy země, které trpí tímtéž klientským systémem a dohromady by daly alespoň „velterovou váhu“. Přehnané snahy Bruselu o integraci vedly a vedou k pravému opaku toho, co má být cílem; místo aby se Evropané začali vnímat jako jeden národ, integrační tlak odhalil mentální, kulturní a ekonomické příkopy mezi středomořským jihem, severomořským severem a také mezi východem, zbaveným jakýchkoli socialistických iluzí, a západem, jenž těmto iluzím podléhá v rostoucí míře. Evropská unie se rozpadá, nebo se již rozpadla do regionů s odlišnou mentalitou, kulturou a ekonomikou, což potvrzuje i koketování Bruselu s „dvourychlostní Evropou“.

Tím se otevírá prostor umožňující, aby se pod střechou EU z postkomunistických zemí V4 vytvořila skutečná aliance. Do vínku by dostala ještě starší společnou minulost než jen tu komunistickou, a to rakousko-uherskou (Halič, část Polska, byla součástí mocnářství), což by mohlo zlákat i Rakousko.

Na druhé straně jsou zde, bohužel, poměrné silné vzájemné animozity. Ačkoli Opavané nepochybně vycházejí s příhraničními Poláky skvěle, Češi ve vnitrozemí mají k Polákům citelný odstup, což platí i na opačné straně. Jistý chlad panuje i k Maďarům, které mnoho Čechů pokládá za cizorodý element a cítí k nim nedůvěru, pravděpodobně i vlivem hodin dějepisu, v nichž se líčí vznik duální monarchie v roce 1867 jako zrada českých národních zájmů.

A myslím si, že i slovenská politická reprezentace by měla obavy z užšího aliančního svazku s Českem nad rámec EU, neboť na Slovensku jsou síly, které by ihned začaly spekulovat, zda to není nějaká česká finta, která je má připravit o samostatnost. A v Rakousku určitě mnoho lidí podvědomě pokládá Čechy za ty, kteří rozbili monarchii, a vědomě za ty, kteří oproti zelené víře provozují kacířskou jadernou energii.

Navíc by se ve všech těchto zemích aktivizovaly síly, jež by takové snahy označily za ultrapravicové až fašistické a pohnuly by snad nebem, aby zachovaly loajalitu Evropské unii. Je to opravdu škoda, velká škoda, že mocenské vakuum, které vzniklo rozpadem Rakouska-Uherska a nahradil je klientský systém „papírových vah“, se nedá zaplnit novou aliancí na těchže geopolitických základech. Na takovou alianci by Washington slyšel o mnoho lépe než na samotné Polsko.

f) Neutralita po vzoru Švýcarska

Nikterak nepochybuji, že se najdou čtenáři, kteří předchozí možnosti zavrhnou a budou argumentovat neutralitou: Kdyby bylo Česko neutrální jako Švýcarsko, žádného patrona by nepotřebovalo. Musím je zklamat, takové řešení není možné, neboť jedna z mocenských pouček říká, že neutralita není dána tím, že ji stát vyhlásí, avšak uznáním tohoto stavu okolními státy či velmocemi.

Švýcarsko není neutrální proto, že neutralitu vyhlásilo, ale proto, že ji Německo, Francie, SSSR/Rusko, USA, Itálie a Velká Británie uznaly, protože pro všechny byla výhodná. Na počátku druhé světové války vyhlásily neutralitu Belgie, Holandsko, Dánsko, Norsko a Švédsko, ale nebyla jim k ničemu, všechny tyto země s výjimkou Švédska Němci bezohledně obsadili, neboť jen Švédsko se jim hodilo jako neutrální.

Švýcarsko si nikdy nezvolilo cizího panovníka, ve 14. století opakovaně porazilo Habsburky, a svou neutralitu již před 500 lety opřelo o novou taktiku boje prostřednictvím pěších kolon pikenýrů vyzbrojených dřevcovými zbraněmi. Touto revolucí ve vojenství porazili Švýcaři každého agresora, později využili geografických podmínek své země a do roku 1940 vybudovali v alpském masivu systém skalních pevností s velkorážovými děly, jež mohla postřelovat německé území až do hloubky 30 km.

Koncem 90. let sice byly tyto pevnosti demilitarizovány, ale ihned začalo jejich nahrazování moderními objekty, na něž se v rozpočtu počítá s 30 miliardami švýcarských franků a do zbraně může nastoupit 1 350 000 mužů, což švýcarská vláda odůvodňuje zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě (viz dokument Skrytou švýcarskou krajinou 2 Společnosti pro výzkum historického podzemí z roku 2014).

I kdyby evropské mocnosti projevily ochotu přistoupit na neutralitu Česka a EU se vzdát kontroly nad významnou silniční křižovatkou, jíž české země jsou, myslí si někdo, že bychom byli schopni vydat na vybudování obdobných obranných zařízení 750 miliard Kč (10 rozpočtů MO) a vyzbrojit přes milion vojáků?!

Vždy je ošidné věštit budoucnost, ale jako autor sci-fi a polit-fiction, jakou je román Křižník Thor a povídka Jenkins, Bonzačka a vlci z čerstvě vydané antologie Robot100, to risknu:

Jestli EU neotočí kormidlo ostře doprava a ze síly „měkké“ se nestane silou „tvrdou“, jestli bude ve Spojených státech pokračovat studená občanská válka mezi stoupenci hnutí „woke“ a konzervativci, nebo jestli se V4 neintegruje do vojenskopolitického paktu s takovým odhodláním bránit se, s jakým vzdoruje Izrael arabskému obklíčení již 70 let, pak po Vídni, Paříži, Berlínu, Moskvě a Bruselu bude Praha s největší pravděpodobností platit oněch pomyslných 120 volků a 500 hřiven stříbra Pekingu.

František „Mrož“ Novotný neviditelnypes.lidovky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 196 × | Prestiž Q1: 5,45

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 4 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Napsat nový komentář
Vojtěch

Také existuje neutralita po vzoru Rakouska - není členem Nato, ale je (prozatím ještě) v EU.

Vojtěch

"... na Slovensku jsou síly, které by ihned začaly spekulovat, zda to není nějaká česká finta, která je má připravit o samostatnost...".
A toto podezření je plně oprávněné - Slováci mají své zkušenosti.

Borsuk

Pane Vojtěch, nezlobte se ale vaše poznámka o tom, jak by Češi rádi ovládli Slovensko mě připadá naprosto ničím nepodložená. A kdyby se byli Slováci nedali kdysi dohromady s Čechy asi by to pro ně bývalo krušné. Po vydání Apodyho zákonů (omlouvám se, možná to jméno nepíšu úplně správně) nastala na Slovensku silná maďarizace, nemožnost vzdělávat se ve slovenštině atd. Takže po roce 1918 na Slovensko směřovali mimo jiné čeští lékaři, učitelé atd. První slovenské učebnice se tiskly v Čechách. Přišlo tam i hodně Čechů do státní správy, k četnictvu, železnici atd. To už ale nebylo vnímáno vždy kladně. Mnoho lidí nemá rádo st. zaměstnance jaksi z principu a když jsou to ještě cizinci tak o to hůř. A i po 1945 směřovalo na Slovensko hodně investic, a ty továrny vyrábějí dodnes.

Dexempo

Takového dobrodiní od bratrů Čechů a přesto vždycky, hned jak mohli, zdrhli. Čím si to vysvětlujete?

Ono je také velmi důležité vědět, k čemu upištený Maszárik a spol ony nebohé pastevce vlastně potřeboval. Z ekonomického hlediska jim byli naprosto k ničemu.

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top