Pohlreich spropitné hájil, že to číšníka motivuje k dobrému výkonu. Ale v Americe se to prý zvrhlo. „Tam dostanete účet a tam to dýško je napsaný dole, kolik máte dát, kdybyste byl úplně blbej, tak abyste viděl,“ řekl. A zaznělo i něco o odboráři Dufkovi nebo Gretě Thunbergové.

Xaver navázal na diskusi o spropitném z minulého rozhovoru s Pohlreichem. Restauratér ozřejmil, že nejenže spropitné přilepšuje servírkám a číšníkům k jejich nízké mzdě, ale navíc je motivuje. „Dobrý číšník na spropitném může vydělat daleko více peněz než někdo průměrný, podprůměrný nebo vysloveně špatný,“ poznamenal. Řekl, že se nejedná o povinnost, ale je to tradice, kterou má rád, protože se pak lidé snaží. Cesta ke spropitnému je jednoduchá: Aby bylo o hosta dobře postaráno.

Přišla řeč i na ostatní profese, kde se dýško dává, jako např. kadeřnice nebo taxikáři. Xaver přidal příhodu Jiřího Krampola, který spropitné dával i automatu na kafe, protože se nechtěl ohýbat pro tři koruny. A Pohlreich dodal, že ačkoliv mu nepřijde, že by bylo v supermarketu nutné spropitné dávat, někteří přesně s tímhle důvodem odmítají drobné.

Xaver pak řešil, jak správně dávat spropitné. Uvedl, jak v mladších letech byl se Stellou Zázvorkovou v kavárně a herečka si nechala do koruny, do haléře vrátit drobné. „Potom takhle vzala peněženku a řekla: Protože jsem s vámi byla velmi spokojená, tak tady máte ode mě diškereci, vytáhla stokorunu, dala to číšníkovi a ty drobný, těch pár šušňů, si hodila do peněženky a odkráčeli jsme k autu,“ vzpomínal Xaver. [1]

Pohlreich mínil, že číšník se „supr výplatou“ se snažit moc nebude, sám je velkým zastáncem této „pohyblivé složky“. Spropitné prý dává, i když menší, i když obsluha nebyla kvalitní, že by někdy nedal, si nevzpomíná. Když číšník dýško dostane, má uctivě poděkovat, ale uctivost je dle Pohlreicha obecně základ řemesla.

Spropitné se podle něho zvrhlo v Americe, kde se údajně dává od cesty skoro všude. „Tam dostanete účet a tam to dýško je napsaný dole, kolik máte dát, kdybyste byl úplně blbej, tak abyste viděl,“ ilustroval. Dodal, že jsou restaurace, kde nechtějí, aby hosté spropitné dávali, protože to vytváří rozpory mezi kuchyní a číšníky, protože kuchyně vydělá méně než číšníci na spropitném.

Pokud jde o věci, které číšníci nemají rádi, je to ono pověstné luskání prsty a Pohlreich sám nesnáší větu: „Víte, kdo já jsem?“ A dotazy, zda je v podniku šéf a zda jsou suroviny čerstvé, také číšníci nemilují.

Podle Pohlreicha koronavirus nezmění všechno, ale pár zvyků změní určitě. Xaver pak položil kacířskou otázku, zda neměl odborář Dufek v něčem pravdu, protože když bylo otevřeno, tak pozoroval, že některé restaurace a hospody měly prázdno. „Byly to takový zparchantělý restaurace, kde stojí smaženej sýr 470 korun a 160 korun hranolky. Přijdete tam, promluvíte česky a oni vám dají najevo, že nejste jejich kámoš,“ popsal moderátor, kde viděl během uvolněného období prázdno.

Restauratér na to poznamenal, že podnikání je svobodné a kdo chce vytvořit turistickou past a obírat turisty, tak může, stejně se to děje po celém světě. Ale i když se to může zdát jako negativní, podle něj je to mnohem lepší, než řešit nějakou „přidanou hodnotu“ a snažit se o regulaci. „Tohle všechno jsme tu zažili,“ odsoudil prohlášení Dufka a dodal, že každý má svobodu do takové restaurace nejít.

Komentátor z publika prohodil, že ze současného stavu, kdy se jídlo mnohem více dováží a spotřeba krabiček jde nahoru, musí mít radost mladistvá ekoaktivistka Thunbergová. „Jak se nám starej dobrej plast najednou hodí, co?“ zasmál se Pohlreich. Ale doplnil, že ekoaktivisté mají pro změnu radost, že nelétají letadla a jezdí méně aut. „Oni to spolknou, ten plast,“ mínil.

Měl pochopení, i když ne sympatie pro hospodského, který otevřel hospodu v areálu Šeberák. „Dělají to všichni na vlastní riziko, jsou to dospělí lidé, musí sami vědět, proč to dělají,“ zhodnotil krátce.

Abstrakt rozhovoru parlamentnilisty.cz