Štítky článku: •  

Země plná šmejdů

Dopředu upozorňuji, že toto není můj článek, je to příspěvek Ivana Novoroľníka, jehož blogovací prostor ve slovenském deníku SME (vydává Petit Press, který vlastní finanční skupina Penta) potkal smutný osud nechtěného autora — zmizel; byl odejit.

exekutor.jpg (30,152 kiB)
Exekutor šmejdů

Hned v úvodu se přiznám k hříchu nejtěžšímu: film „Šmejdi“ jsem neviděl a v zásadě ho vidět ani nehodlám. Jsem jako ten gynekolog, jenž jde usměvavý z práce, dívá po kolemjdoucích a mumlá si „tváře, tváře, tváře…“. O čem ten film je totiž vím vcelku dobře, přesně tohle mám v práci na stole každý den. Kromě toho, obsah filmu si také s pomocí dosud absorbované PR kampaně umím poměrně přesně odvodit: je to dokument o tom, jak banda zmrdů s amputovaným svědomím a morálkou láká vybraný zákaznický segment, primárně důchodce, na výlet za pár šupů nebo jinou formu „obědu zdarma“, naloží je do autobusu, někde je zamknou a tam do nich hučí poměrně hnusným způsobem tak dlouho, dokud si nekoupí nějakou příšerně předraženou oslovinu, která v lepším případě nefunguje.

Plus samozřejmě „dodatkové číslo“ jako reálná nemožnost zboží vrátit a dostat se ke svým penězům (o případných reklamacích nemluvě), schránková povaha firem, které se tímto zabývají a zejména drakonické smluvní podmínky, které vedou nezřídka k tomu, že zákazník nakonec přijde i o střechu nad hlavou. V exekuci. Sice jsem film neviděl, ale že by si zapomněl kopnout do exekutorů a připomenout tak národu dalšího škůdce, kterého by se bylo vhodné zbavit, tomu se mi nechce věřit.

Někde ke konci se autoři zeptají podstatnou otázku „víte, co dělá vaše babička?“, což má být jakoby pointa, na vině jsme my všichni, neboť nedáváme pozor na to, co babička podepisuje.

A teď trochu reality. Za prvé, kolik je jakých exekucí, to vím řádově lépe, než nejrůznější Kaníkové [poslanec Národnej rady SR, dříve ministr práce a sociálních věcí], Beblaví [poslanec Národnej rady SR, dříve zaměstnanec ministerstva práce a sociálních věcí], případně jiní bojovníci proti věcem, které nechápou ani rámcově. Protože JÁ (plus zhruba 500 mých kolegů VSU) je osobně podepisuji.

A tvrdím že: 40–50 % exekucí se vede ve prospěch eráru (sociálka, úřad práce, daně, pokuty, zdravotní pojištění), pak jsou nezaplacené telefony (10–15 %), cca 10 % jsou náklady na bydlení (nájemné, elektřina, plyn), nesplácené úvěry v bankách, nezaplacené pojistky za auto … atd.

Přičemž šmejdi (včetně rychlých půjček) jsou úplně na konci, pokud vůbec. Osobně jsem pouze tento rok podepsal kolem 750 exekucí, z toho „hrncový šmejd“ nebyl ani jeden, rychlé půjčky byly čtyři návrhy, z toho dva jsem podepsal a druhé dva zamítl. Čímž jsem podíl rychlých půjček na exekucích snížil o polovinu, konkrétně z 0,5 % na 0,25 %. (Dodávám, že ty dva jsem odmítl na základě důvodu, který mi přišel „shora befelem“, nevěřím mu ani dobré ráno, považuji ho za právní ani ne suterén, ale za výkop směrem k jádru zemskému a takto za střízliva ho nejsem schopen ani vysvětlit, ani ochoten zreprodukovat.)

Suverénně největší „šmejd“ je stát.

Takže až se příště nějaký (případně i rádoby) představitel státu začne rozkřikovat, že se osobně podívá na šmejdy, exekutory a úvěrové společnosti, protože stát se už nemůže dívat na narůstající počet exekucí, na nic dalšího už netřeba čekat. Vezměte první tupý předmět, který budete mít po ruce a rovnou ho „jebněte“ po té drzé hlavě. Ať se mu v ní trochu rozsvítí, že na Slovensku je to v první řadě tento stát, kdo odírá národ a masově žene lidi do exekucí. Ne nějaká hrncová es-er-óčka.

Zadruhé, co se na takovém nákupním zájezdu vlastně děje? Skupina lidí dostane pozvánku na výlet do bodu X spojený s obědem, propagační akcí na výrobek Y a garantovaným dárkem, to celé sotva za cenu toho dárku. Část oslovených zákazníků uvěří, že existují obědy zdarma, na nabídku reaguje a zájezdu se zúčastní. Včetně propagační akce, která je úspěšná, protože málokdo nekoupí. Mnohým se to líbí tak, že si výlet zopakují. Smlouvy, které dotyční podepisují, mají silně nevyrovnané postavení stran, jsou nepřehledné, dlouhé a obsahují poměrně tvrdé smluvní pokuty.

Praví šmejdi obcházejí zemi každé čtyři roky. Akci nazývají „volby“.

Nevím, jestli jste si všimli, ale podobné akce se opakují zhruba každé čtyři roky. Tehdy také bandy „šmejdů de luxe edišn“ obcházejí zemí, také slibují obědy zdarma, také nabízejí (pracovně to tak nazývejme) smlouvu, akorát že její text bývá řádově delší a zhusta sám sobě odporující.

Na rozdíl od standardních šmejdů, případné spory z neplnění smlouvy neodkazují ani náhodou na soukromého soudce, ale výlučně na možnost smlouvu za čtyři roky neobnovit. Cena, kterou zákazník v konečném důsledku zaplatí, zpravidla není ani zmíněna, přestože bývá řádově vyšší, než kolik si jiní šmejdi účtují za nejlesklejší sadu hrnců. U každého, kdo hodí hlas do urny, se předpokládá, že smlouvu přečetl, porozuměl, souhlasí a zejména — že je příčetný … úplně stejně, jako když totéž v malém udělá šmejd s hrnci.

Mám pokračovat? Co takhle příběh o zemi, kde ani ne tak dávno, půl národa nahňácalo řádově půl miliardy eur do v zásadě zcela očividné pyramidové hry — a přesto se tam víra v oběd zdarma drží a vzkvétá?

Dalo by se to uzavřít mírně povýšeným „smlouvy jsou podle zákona a zákony máme takové, jaké máme, neboť je někdo napsal a odhlasoval a toho dotyčného zhusta volili právě ty oběti šmejdů, takže kdo chce kam, pomohl si tam, i sám, neboť tu smlouvu také podepsal sám“. Ale nebylo by to docela fér. Neboť ono to má ještě jednu, mnohem podstatnější rovinu příčin, kterou se málokdo odváží pojmenovat nahlas.

Objektivně existující ekonomické okolnosti + (jemně řečeno) nízko-úrovňové uvažování nadlimitní části populace + amputace morálky a minimálních etických standardů ve šmejdofirmách a přidružených právních kancelářích + vidina velkého kbelíku peněz na konci duhy vedly do … ehm … vysoce intenzivního a občas i alternativního využití jinak v zásadě zcela rozumných a košer institutů hmotného práva (směnka, záložní převod nemovitostí, dobrovolná dražba, rozhodčí rozsudky …), což následně vedlo k prudkému tahu na peněženky nadlimitní velké části populace.

Což by se dalo ještě jakžtakž ustát, kdyby příjmy byly na 2–3násobné výši. Takto se ti lidé dostali objektivně do stavu blízkého defaultu, nebo doživotní bídy za 115 € /měsíc [Kč 3100,--].

Nevymáhané exekuce jsou pastí. Počkají si na Vás do důchodu.

Problém zdánlivě roste i proto, že celé haldy exekucí se začínaly řešit 5–10 let nazpět, ale reálné dosud stály, neboť povinnému nebylo co vzít, dokud žil pouze na sociálce. Ale čas plyne a postupně i tito dlužníci stárnou, až dospějí do důchodového věku … sociálka vyměří důchod ve výši X a vzápětí nastoupí exekutor a nařídí srážky. TAKTO nám rostou a ještě dlouho budou růst počty důchodců v exekuci, ne nějakými marginálními záležitostmi typu autobus důchodců kupuje hrnce.

Nebo jste si někdo opravdu mysleli, že ten zhruba milion až půl druhého běžících exekučních řízení mají na svědomí nebankovky a šmejdi s hrnci? A jinak jsme zdraví?

Průser se nyní u soudů snažíme (v pohodě i zpětně, se zpětnou platností 3–5 let) řešit tím, že se za pochodu ob dva-tři měsíce znovu a znovu znásilňuje a přes koleno láme proces do stále více nepříčetných konstrukcí. Například minulý měsíc jsem z archivu vyfasoval na dodatečnou prověrku dvacet spisů z let 2006–2011. Společným znakem bylo, že exekučním titulem je tam rozhodčí nález (napsaný podle zákona o rozhodčích, který někdo schválil atd., viz výše) a dlužníkem byl důchodce. Akce vzešla ze samotného sprav-mini a její podstatou bylo pozastavit co nejvíce exekucí, je-li povinným důchodce, neboť čísla ze sociální pojišťovny jsou ošklivá.

Dávám do placu láhev skotské pro toho, kdo mi vysvětlí příčinnou souvislost mezi vstupem dlužníka do důchodového systému a jeho povinností platit své dluhy z dob, kdy ještě nebyl důchodcům.

Mezitím u soudů blbneme na kvadrát, neboť co platilo včera, to možná bude platit znovu pozítří, ale určitě to neplatí dnes. Ani bůh netuší, co je třeba v jakém stádiu řízení udělat, zhusta dokonce ani v jaké fázi se aktuálně nacházíme. Chaos dosáhl takové úrovně, že již určení právní moci blbého platebního rozkazu, proti němuž ani nebyl dán odpor, je rébus, na který i krajský soud poskytuje 3–4 odpovědi. Z nichž ani libovolné dvě nejsou současně možné ve stejném vesmíru.

Víte co je skutečným cílem boje za ochranu spotřebitele? Tedy, kromě toho, že se oficiální politikou ministerstva spravedlnosti stala podpora občanských sdružení chránících práva spotřebitele (čti: schránkových firem a k nim přidružených advokátních kanceláří)?

Teoreticky je to ochrana jednoduchých občanů, jinak plně způsobilých k právním úkonům, před důsledky těchto jejich úkonů.

Tzv. stát Vás přesvědčuje, že za Vás všechno zařídí, neboť jste z principu idiot — stačí správně volit.

V praxi je to přesvědčování co největší masy občanů, že za kvalitu jejich životů odpovídá zejména někdo jiný, v první řadě stát, proto netřeba přemýšlet, ale správně volit a zákony už pak nějak dodatečně přepíšeme. Že dluhy platit netřeba, pokud se nám dodatečně nelíbí. Že stát smí vstoupit do uzavřeného smluvního vztahu a přepsat ho na svůj obraz pokud to uzná za vhodné.

Že jste všichni plošně hloupí jak policajtovy boty, neboť nečtete, ale podepisujete se všude, kam jen přijde. Chválabohu je tu stát s univerzálním zmizíkem, co všechny vaše průsery dokáže obratem ruky odstranit a skoro nic za to ani nechce. Jinými slovy: že občan je defaultně UČINĚN NEVHODNÝM k právním úkonům a potřebuje někoho, kdo dodatečně (!) rozhodne, které z jeho úkonů a rozhodnutí jsou závazné a které ne.

Jenže těch úkonů jsou statisíce a miliony denně. A pokud státu dovolíme, aby se sral do některých, máme ho VŠUDE, než stihneme vyslovit slovo „komunismus“. I když slovo „dovolíme“ je bohapustým optimismem — drtivé většině lidí se to LÍBÍ.

Pokud se vám líbí představa, ve které stát má toto právo, nic proti tomu. Každému se líbí něco jiného. Mně se například líbí představa, že plošnou nepříčetnost národa předpokládají politici, přímo z definice bytostně závislí od pověsti rozumných a rozumných lidí, zvolených jinými rozumnými lidmi. Co za bandu bláznů je pak zvolila, to je takový paradox na dlouhé zimní večery.

Opravdu, mám takto na závěr jeden malý myšlenkový experiment.

  1. představme si, že stát opravdu může změnit (anulovat), o 180 stupňů otočit jakékoli rozhodnutí, případně projev vůle občana, pokud ho pro tohoto občana nepovažuje za nejlepší řešení. Neboť stát přece ví nejlépe, co je pro občana dobré.
  2. zkuste si to představit, až příště budete kráčet od plenty k volební urně, s projevem své vůle v rukách.

Pozn. red.: Soudím, že v českých zemích to nebude o mnoho jiné. Pokusil jsem se nějaké informace o struktuře exekučních příkazů v Česku dohledat, ale vcelku bez úspěchu. Jen sumární čísla podle let (zde a zde).
Překlad článku: redakce.

Autorem článku je pan Ivan Novoroľník

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 096 × | Prestiž Q1: 6,31

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top