Štítky článku: •  

17. listopad z nebe nespadl

Další 17. listopad je úspěšně za námi. Letos to bylo 23. výročí pádu komunistického režimu v Československu. 23 let je málo na to, aby se historici sjednotili na příčinách konce jedné z nejnešťastnějších etap v lidské historii.

pod-rudym-praporem.jpg (15,795 kiB)
Pod rudým praporem

Podívejme se, jaký názor mají na pád režimu současníci. Generace přímých účastníků interpretuje důvody kolapsu různé. Závisí, zda verze pochází od takzvaných vítězů listopadu — skupiny, která bolševický režim bourala, nebo si povídáme s poraženými, čili skupinou, která se vnitřně ztotožnila s odcházejícími kádry. Obě skupiny mají vlastní hrdiny převratu a samy si dělají zásluhy na hladkém průběhu mocenské změny.

Podle vítězů listopadu byl sametový převrat klasickou revolucí. Občané už nedokázali snášet příkoří mocných, povstali, svrhli své diktátory a nastolili svobodný a demokratický režim. Hrdiny této verze jsou postavy československého disentu a americký prezident Ronald Reagan. Ten sověty uzbrojil a tlakem přinutil říši zla ke kapitulaci.

Naopak strana poražených má své hrdiny ve skupině takzvaných proreformních komunistů. Ti velkoryse umožnili svým občanům demokratické benefity a zabránili krveprolití, které hrozilo z konzervativního křídla komunistické strany. Ikonou reformistů je Michail Gorbačov.

Jejich zosobněním na území bývalého Československa jsou takzvaní osmašedesátníci (Dubček), respektive kádry, které během převratu plynule přešly z jednoho režimu do druhého (Čalfa). Tito lidé nepatřili ke zkompromitovanému vedení strany, a proto byly použitelní, když nastupující skupina potřebovala někoho, kdo je zasvětí do technologie moci.

Mezi lidmi ještě koluje množství bizarních konspiraci. Ostatně jako ke každé významné dějinné události. Před tím, než se zamyslíme nad příčinou pádu bolševického režimu, považuji za důležité upozornit, jak bláznivá ekonomická idea samotný komunismus byl.

V dnešní době jsme konfrontováni s různými lisabonskými strategiemi, ve kterých na papíře máme předběhnout svět do deseti let. Evropská pole malujeme žlutě řepkou. Ničením starých, ale funkčních automobilů se chceme dopracovat k prosperitě. Všechny tyto blázniviny jsou v porovnání s teoretickým marxismem-leninismem střízlivé strategie.

Centrální plánovač bez znalosti tržních cen vytyčí plán výroby na několik let dopředu. Bez možnosti kalkulace stanoví alokaci vzácných zdrojů v časech, o kterých má představu asi jako slovenský meteorolog o zítřejším počasí.

Zajímavá je i marxistická mytologie ohledně budoucnosti. Celá společnost se nejprve dostane do stavu jedna (socialismus), kde každý dostane statky a služby podle svých zásluh. Následně se dostaneme do stavu dva, kde už bude mít každý všeho dostatek (komunismus). Hotovo.

Východní blok se proto nacházel permanentně v ekonomických problémech. Hospodářský vývoj v jednotlivých zemích vyústil několikrát do krachu. V bývalém Československu přišel bankrot již po pěti letech plánované ekonomiky. Hospodářství plnilo cíle plánované z Moskvy. Efektivita a rentabilita nebyly v centru zájmu. Orientace na těžký průmysl a investice do vojenské výroby vyčerpaly zem. Chybělo spotřební zboží, přídělový systém na potraviny fungoval ještě od dob války.

Soudruzi se rozhodli řešit situaci takzvanou měnovou reformou. Tato reforma měla oficiálně odstranit znehodnocenou měnu. Dělo se to v silně nevýhodném kurzu pro běžné občany. Hotovost do 300 korun byla přepočítávána v kurzu 5:1. Vše ostatní navíc se již přepočítávalo v kurzu hraničícím s krádeží (vklady nad 50 000 v kurzu 30:1). Průměrný směnný kurz všech finančních prostředků byl 35:1, zatímco ceny klesly v intervalu 5:1 až 10:1 (zdroj wikipedia).

Měnová reforma rapidně snížila životní úroveň a tím i domácí poptávku. Protestující obyvatelstvo bylo konfrontováno se silnou represí. Zasaženy byly všechny vrstvy obyvatelstva a režim tím výrazně ztratil sympatie i ve své dosavadní opoře — dělnické třídě. Nepokoje vyústily do zatýkání a zastrašování.

Podobné projevy nesouhlasu proběhly v padesátých a šedesátých ve všech sovětských satelitech. Jejich rozbuškou byla vždy tristní ekonomická situace. A všechny projevy nesouhlasu byly násilně umlčeny. V 53. bylo ve východním Německu potlačeno povstání dělníků protestujících proti neustále se zvyšujícím normám výroby. Maďarskou revoluci v 56. utopili v krvi sovětské tanky.

Po vlně nepokojů a jejich násilném potlačení nastala etapa takzvaného reálného socialismu. Vládnoucí vrstva si uvědomila, že vládnout pouze terorem a propagandou se už nedá. Rozběhly se rozsáhlé sociální programy; potraviny a energie stát prodával za dotované ceny. Panelová sídliště měla vyřešit bídnou bytovou situaci obyvatelstva. Signál byl jasný.

Každý, kdo akceptuje nedemokratický režim, bude mít přístup k sociálním benefitům. V ČSSR tuto fázi reprezentuje Husákova normalizace. Tento přístup ale časem vyčerpal stagnující hospodářství stejně jako militaristické dovádění v padesátých letech.

Slabé ekonomické fundamenty nedokázaly unést štědrý sociální systém. Koncem osmdesátých let nastala druhá fáze bankrotů. V této době již ale krachoval východní blok za výrazně jiné domácí a mezinárodní situace. Když v padesátých letech vrcholila studená válka, vyhrát mohly stále obě strany. Státy se předháněly ve výrobě kalené oceli na 1000 obyvatel, v množství obrněných transportérů a traktorů.

Zde je třeba soudruhům uznat, ve všech těchto ukazatelích dokázali s imperialisty držet krok. Centrálně řízené hospodářství prostě dokáže přesměrovat zdroje země kvůli splnění nějakého bizarního cíle a zároveň ignorovat důsledky, které to bude mít na běžné občany.

Bohužel v osmdesátých letech se již situace diametrálně lišila. Světové hospodářství bylo ve fázi informační ekonomiky. A sestrojit osobní počítač byl úkol pro socialistické hospodářství neřešitelná. Zaostávání sovětské sféry vlivu bylo do očí bijící. Markantní rozdíl v životních úrovních způsobil, že režim musel celou zemi obehnat ostnatým drátem.

Emigrace dosáhla rozměrů, které ohrožovaly samotné hospodářství země. Střílení na hranicích sice zastavilo pouštění žilou, které představovala neustálá ztráta kvalifikované pracovní síly. Pro režim to byla ale neuvěřitelná propagandistická prohra. Vězení se těžko prezentuje jako sociální utopie.

V době druhé vlně hospodářských turbulencí už komunistický režim neměl žádnou legitimitu. Nikdo nevěřil, že dokáže řešit ekonomické a hospodářské problémy lépe než tržní ekonomika. Nejistota se vkrádala i do vrcholných řídících pozic.

Od poloviny osmdesátých let registrujeme snahu o reformu pocházející ze samotného mocenského aparátu strany.

A taková komunistická strana už nedokázala řešit neradostnou hospodářskou situaci další měnovou reformou. Socialistický tábor se následně rozpadl do půl roku jako domeček z karet. Komunistické vedení již nemělo legitimitu k tomu, aby další sérii bankrotů řešilo utažením šroubů a to v době, kdy neúspěch socialistické utopie byl všude pozorovatelný.

Už v prvních dnech převratu bylo jasné, že celý proces nabude sametově mírumilovný charakter a tím padl i poslední důvod socialistického establishmentu bránit svou neudržitelnou pozici.

Proč si 23 let po převratu připomínat důvody pádu režimu? Dala by se identifikovat paralela mezi dnešní situací v evropské unii a stavem společnosti v socialistickém bloku na konci osmdesátých let. Veřejné rozpočty stejně jako tehdy nedokážou zvládnout rozšafné výdaje. A zatím jediným způsobem jak na vzniklou situaci reagují politici, je utahování šroubů prostřednictvím zvyšování daní.

Dnešní elity ale na rozdíl od bolševických kádrů disponují legitimitou, kterou si pravidelně obnovují v demokratických volbách. Stejně i měnová reforma pod taktovkou ECB je sofistikovanější a její důsledky nedopadnou na běžné obyvatelstvo tak přímočaře jako v roce 1953. Jedno poučení si ale můžeme vzít.

Každý systém, který je permanentně v deficitu, musí nakonec zbankrotovat.

Autorem analýzy je pan Andrej Fandák (2012)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 182 × | Prestiž Q1: 5,49

+3 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top