Štítky článku: •  

Boj o Lidový dům byl bolševický puč

V závěru minulého století se po rozpadu Sovětského svazu a porážce bolševických režimů východoevropských gubernií zdálo, že svět dozrál k dospělosti.

Konec bipolárního rozdělení však nepřinesl mír a klid, dosavadní rudo-hnědé rakovinové bujení dostalo jen jinou formu a bolševismus přešel po výprasku do partyzánského boje skryté podpory jiných ložisek malomocenství lidské společnosti.

Jsme jako oni — ne, že ne!

Svět posledních let tak existuje v napětí permanentních pokusů muslimského radikalismu o změnu politicko-společenského statusu i geografického rozdělení pod vlajkou Islámského státu. Lhostejno, zda barva zástavy je černá či rudá, když metody a cíle jsou stejné. Vraždění „nevěřících i souvěrců“, hledání zrádců, ničení kultury, historie a dějin vlastního národa, protože bolševismus — stejně jako radikální islamismus — národ, kulturu, dějiny ani historii nemá! Jde jen o výbuch nenávisti lůzy vůči schopnějším, bez ohledu na jazyk a barvu pleti. V tom jsou bolševismus, nacismus i islamismus stejně „internacionální“. Děje se tak vždy, když demokracie zeslábne a nedokáže ve chvíli nebezpečí razantně zasáhnout, považujíce razantní zásah za cosi nevhodného. Zapomíná se ale, že lůza, tak jako násilník v putyce ničemu jinému nerozumí, neboť diskuzi považuje za zbabělost a blbý kecy.

Je tomu tak odjakživa neboť: „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy,“ jak říkává Zpětné zrcátko. Bylo tomu tak i na úsvitu nové společnosti a republiky, která měla za cíl stát se vzorem demokracie, a která již v prosinci 1920 čelila pokusu o komoušský puč a rozvrácení státu. Poprvé — a také bohužel naposledy — dokázala zakročit tak, jak bylo třeba. Proto je třeba na události prosince 1920, eufemisticky za komoušů přezdívané „boj o Lidový dům“ nezapomínat. Je třeba ale nepřehlížet ani vlastní skvrny na klopách „smokingu ctnosti“, jak ukáže další text.

Od začátku roku 1920 se ukazovalo, že svět kvůli špatnému míru nenašel vyrovnání ani klid. Jako lesní požár, vyskakují ohníčky drobných srážek, konfliktů, přestřelek a lokálních válek. Platí to i pro svobodnou Československou republiku, kde politické ovzduší připomíná manželství po sedmi letech, v nichž po romantickém blouznění líbánek nastává vystřízlivění v krizi. Domácí politická scéna i společnost se začíná plnit řadou politických subjektů, jež lze označit jako „košile hnědá — spodky rudé.“ Samy sebe označující se za vlastenecké, socialistické, lidové, dělnické či proletářské, jsou časem stále agresivnější a jejich elektorát se mění z deklarovaných vlastenců a proletariátu na šovinistický lumpenproletariát. V další fázi se obě bakterie sepse společnosti oddělují, ale společný zůstává jejich cíl. Tím je rozvrácení společnosti i demokratického řádu, protože živnou půdou pro ně je hniloba chaosu. Děje se tak bez ohledu na to, že dochází i ke zničení nositele sepse neboť destrukci v sobě mají — nacismus i bolševismus zakódovánu jako své DNA. Taková je atmosféra v zemi roku 1922 a čas ukáže, že zánět demokracie je chronický.

Důkazem jsou i hanebné události násilného převzetí dnešního Stavovského divadla na Ovocném trhu v Praze dne 16. listopadu 1920. Jeho tzv. vytržení českými vlastenci z rukou poražených Němců je signifikantní ukázkou formy národnostního boje v chápání Čechů i po vzniku ČSR. A nešlo jen o divadlo na Ovocném trhu. Trnem v českém oku bylo i krásné Nové německé divadlo (dnes Státní opera), které si Němci postavili roku 1888 v reakci na otevření českého Národního divadla. Financování jeho stavby bylo inspirováno českým příkladem, tedy sbírkou zlatek mezi lidem německým a dá se říci, že šlo o německou verzi Das Volk sich selber! — Národ sobě! Ale k tomu posléze.

nosticovo-divadlo.jpg (63,103 kiB)
1799: Nápis nad průčelím PATRIAE ET MUSIS upomíná na věnování stvořitele divadla heslem Vlasti a múzám.

Divadlo na Ovocném trhu nechal postavit František Antonín Nostic-Rieneck, český šlechtic, vlastenec, mecenáš a nejvyšší purkrabí pražský v roce 1783. Programem divadla bylo uvádění německých činoher a italských oper, ale brzy byl repertoár rozšířen i o českou produkci. Světovou scénu z něj učinil Wolfgang Amadeus Mozart, který zde 1787 dirigoval s obrovským úspěchem Figarovu svatbu a na podzim téhož roku i operu Don Giovanni. V roce 1862 se stalo Královským zemským německým divadlem s německým hereckým souborem. Ještě v září 1918 — déle než měsíc před převratem — uzavřel intendant Leopold Kramer s německým souborem nájemní smlouvu na deset let. To ale nevadilo českému davu vandalů, kteří divadlo 16. listopadu 1920 při protiněmeckém pogromu obsadili, částečně vyplenili a „předali“ Klubu sólistů Národního divadla. Důvod?

„Poražení Němci ve dvou divadlech a my, vítězové a majitelé státu, namačkáni v jedné? Za to jsme bojovali? Vzhůru, národe!“, tak zněl hlas lidu. Poprvé se uvažovalo o zabrání Stavovského divadla už v říjnu 1918. Již počátkem dubna 1919 o tom jednala poslanecká sněmovna a tehdejší české „Všeherecké slavnosti“ vyvrcholily demonstrací s hesly: „Chceme Stavovské divadlo!“

V roce 1920 tak má být zábor dokonce dárkem k výročí samostatnosti!

„Stejně Němci hrají pro hrstku židovsko-německého publika, zatímco my živoříme nesnesitelně stísněni“, stěžují si sólisté české Zlaté kapličky.

tgm.jpg (63,750 kiB)
TGM

Vše zastavil prezident Masaryk, když slíbil českým stísněným bardům pět milionů korun na novou kapličku, větší a hodné velkého ryze českého umění. Zároveň s tím vyslovil naději, že stavba bude hotova do roka. Ukáže se ale, že prezident nedrží prst na tepu doby! Je pravdou, že se vyrojí vize hodné toho cíle — revoluční scéna pro tři až pět tisíc diváků v Karmelitské ulici na Malé Straně, novostavba na náměstí Republiky, cokoli kdekoli, hlavně, aby to bylo hodno demokratického ducha českého národa. A duch se vzápětí projeví. Stavět?! Proč stavět něco, co již stojí? Rychlejší než stavět je zabrat!

Kolem druhé hodiny odpolední 16. listopadu 1920 pronikne lůza do Stavovského divadla, část vybavení a interiéru je zničena, ale prosadí se „zbabělci“, kteří zabrání vlasteneckému volání, aby bylo Němcům divadlo vypáleno. Herci Národního divadla tedy slavnostně vyrabované divadlo převezmou do správy a ještě týž večer se na německém jevišti slavně a hlavně česky hraje Smetanova Prodaná nevěsta. Volno si udělal i pražský primátor Baxa. Druhý den pak čeští diváci se slzou v oku naslouchají deklamaci Evy Vrchlické z otcovy Noci na Karlštejně: „Národe silný, semknutý jedinou myšlenkou, národe křivdy trestající, vědomý svých práv, jenž svrhuješ okovy nové, buď zdráv!“ No není to krása?!

Prezident Masaryk se zmůže jen na mlčení a osobní doživotní bojkot této, což je s přihlédnutím k atmosféře v ulicích málo. Ty se plní lidmi, jejichž hlavy jsou plny nenávistí a hrabivostí. Česko-německé spory dostaly příchuť střelného prachu. V červnu se střílí v Jihlavě, výsledkem je smrt dvou vládních vojáků a vyloučení Němců z veřejného života. Situace v zemi, která se má za vzor svobody a demokracie, se pokřivila tak, že k tomu „být vinen“ stačí něco vlastnit. Šíří se to jako nákaza. Dnes Němci a zítra…?


Jako vánoční dárek si Československá sociálně demokratická strana dělnická nadělila 10. prosince 1920 generální stávku. Pozorovatel by se ale mýlil, že cílem stávky je boj o práva zastupovaných pracujících. Boj byl jen vrcholem hašteření a boje dvou frakcí partaje o prachy a majetek. Vše začalo obsazením Lidového domu, sídla strany a tiskárny, na které jak na Zimní palác po vzoru svým rudých bratrů gangsterů provedla rudá radikální frakce.

Formálním vlastníkem objektů byl stranický předák Antonín Němec, neboť politické strany měly ze zákona zakázáno (!) nemovitosti vlastnit. Po chvíli váhání policie zasáhla ve prospěch vedení strany a reformního křídla, neboť Lidový dům neoprávněně využívala již delší dobu ozbrojená levicová marxistická frakce. Místo přijetí soudního rozhodnutí a vyklizení budovy vyhlásila bolševická buňka generální stávku a šla ještě dál. Požaduje demisi úřednické vlády, zvýšení platů, vznik dělnických rad, které se budou spolupodílet na řízení podniků a řadu dalších ultimát.

V některých menších městech došlo i k násilným střetům poté, co se zbolševizované dělnictvo pokusilo převzít moc. Vláda byla ale nekompromisní. Bylo vyhlášeno stanné právo a povoláno vojsko, zatčeno bylo až 3 000 demonstrujících a stávka, která nebyla ničím jiným než pokusem o převrat, byla velmi rychle potlačena.

Události a jejich řešení ukončily dosavadní období nestability strany a přinesly jasno. Dosavadní levicové křídlo sociální demokracie se na květnovém sjezdu v roce 1921 prohlásilo za Komunistickou stranu Československa a partajní válka měla ještě dohru v bitvě o stranický deník Právo lidu. Poté co KSČ v září 1921 spor prohraje, vydává první číslo deníku Rudé Právo, což od roku 1948 musí národ slavit jako Den tisku! Aspoň víme, kdo je kdo!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.

Psal pan Vladimír Mertlík na reflex.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 196 × | Prestiž Q1: 7,40

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top