Štítky článku: •  

Jak se žilo za socialismu? (5) — Sociální spravedlnost

Pozitivní představy o životní úrovni obyvatel v socialismu si nemalá část dnešní populace spojuje také s tím, že předchozí režim byl sociálně spravedlivý, a to sociálně spravedlivější, než ten současný.

fronta-na-maso.jpg (63,978 kiB)
Fronty, fronty, fronty (ilustrační foto)

Úvod

Podle průzkumu veřejného mínění agentury FOCUS z dubna 2018 si až 68,7 % lidí na Slovensku myslí, že socialismus byl sociálně spravedlivější systém, než je ten dnešní, protože neexistovaly velké příjmové rozdíly mezi lidmi, jako je tomu dnes.

Respondenti v tomto průzkumu zároveň považovali jako druhou největší vymoženost socialismu sociální jistoty. Ty mnozí lidé očekávají od vlády i dnes. A politici jim takové „jistoty“ rádi slibují a z jejich peněz si je tak „kupují“. Příkladem je poskytování tzv. sociálních balíčků. S tím souvisí v socialismu rozšířená a dodnes akceptovaná představa lidí o možnosti získávání výrobků nebo služeb „zdarma“ a o primární odpovědnosti státu za jejich finanční zabezpečení.

Komunistická strana v době budování reálného socialismu deklarovala sociální spravedlnost a rovnost jako nosné záměry, které podle ní socialistický systém i naplňoval. S tím souvisela čtyřicetiletá snaha o přetvoření člověka a konstruování jeho nové identity od jednotlivce ke kolektivu. Intenzivně šířená socialistická ideologie zanechala dodnes zakořeněné důsledky. Projevem jsou mimo jiné výsledky zmíněného průzkumu veřejného mínění, závist a podezřívání vůči k individuálnímu úspěchu, zvlášť podnikatelskému.

Realita „sociálně spravedlivé společnosti“ přitom byla jiná, než komunistickou stranou deklarované cíle a výsledky a také jiná než zmíněné představy části dnešní populace o socialistické společnosti.

Stát namísto osobní odpovědnosti

Východiskem identifikace socialistické reality v této oblasti je odpověď na otázku, jak se vládnoucí komunisté snažili naplnit konstrukt „sociální spravedlnosti“, který nestojí jako skutečná spravedlnost na individuální odpovědnosti a negativních bariérách pro udržení svobodné společnosti, ale na kolektivním principu privilegovaných a „viníků“. Předpokladem budování „sociálně spravedlivé“ společnosti v praxi bylo, že jimi řízený stát převzal kontrolu nejen nad hospodářstvím a ekonomickými aktivitami lidí, ale i nad jejich finančním zabezpečením, čímž omezil a ve značné míře nahradil a potlačil jejich osobní odpovědnost.

Komunistická státostrana zároveň využívala hospodářství k sociálním účelům. Snažila se vyvolávat iluzi finančního dostatku. V neefektivně fungující ekonomice s absurdně vysokým zdaněním se přesouvaly zdroje ve prospěch udržení určité oficiálně proklamované životní úrovně. Vznikaly tím manka v jiných oblastech, například v technologiích a infrastruktuře.

Iluzi finančního dostatku živila komunistická moc v lidech i pomocí cenové politiky, deformující ceny. Prostřednictvím dotovaných cen a cenové regulace si lidé mohli kupovat mnohé výrobky levněji, než by byly jejich reálné ceny na trhu a i za nižší ceny než byly jejich výrobní náklady. Mnozí lidé si však dostatečně neuvědomovali, že všechny tyto náklady platili přes daně, či technologickým zaostáváním a nedostatkem. Navíc představy o nižších cenách za socialismu ve vztahu k příjmům oproti současnosti se v případě většiny zboží a služeb ukázaly jako mýtus, jak vyplynulo z výsledků srovnání, které prezentujeme v předchozí kapitole.

Prostřednictvím těchto a dalších politik, spolu s poskytováním mnoha zboží a služeb údajně zdarma, socialistické vlády vybudovaly v lidech kulturu závislosti a mentalitu nárokovosti. Poskytováním nezanedbatelného množství zboží a služeb bez přímé protihodnoty se potlačovala osobní odpovědnost lidí, klesala ekonomická aktivita a schopnost inovovat.

Tyto deformace přetrvávají v určité míře a podobě i v myšlení a jednání lidí v současnosti. Vlády je například podporují „rozdáváním dárků“ prostřednictvím tzv. sociálních balíčků. I v jejich případě však platí, že jde o přerozdělování vynucením získaných finančních zdrojů poplatníků.

Násilná nivelizace a umělé majetkové nerovnosti

Tlak na nivelizaci příjmů a majetků

Socialistický režim pod záminkou sociální spravedlnosti a rovnosti ve výsledcích násilně centrálními zásahy nivelizoval příjmy a majetky lidí. Cílem bylo vytvořit masu zaměstnanců závislých na státu, bez vlastnictví výrobních prostředků, ale přitom ne chudých. Komunistická strana to uskutečňovala jednak zmíněným administrativním udržováním životní úrovně na základní úrovni, ačkoliv na úkor budoucnosti, a na druhé straně likvidací středních a bohatších vrstev a systematickou likvidací kapitalistických prvků společnosti. Životní úroveň obyvatel stále více zaostávala za vyspělými západními zeměmi a byla podstatně nižší než je dnes (jak jsme to prezentovali v předchozích kapitolách).

Znárodňováním, kolektivizací a měnovou reformou z roku 1953 komunisté ukradli lidem majetky, čímž se začal proces likvidace bohatších a středních vrstev. Doprovázel ho a dále pokračoval proces likvidace středních stavů v podobě přímých a nepřímých tlaků na ukončení činnosti živností a jiných drobných podnikání. Znakem násilné přestavby vlastnických a pracovních vztahů byla likvidace soukromých podniků kapitalistů a malovýrobců. Zlikvidovány přitom byly nejen vrstvy velkopodnikatelů, živnostníků a rolníků, ale i důležité podmínky působení inteligence (jako svoboda projevu a tvorby, či nezávislost) a v důsledku represí její mnozí představitelé (kteří se tak oficiálně nemohli věnovat intelektuální práci).

Státní moc od začátku svého působení u nás přistupovala různě a se záměrným znevýhodněním vůči malým podnikatelům. Týkalo se to několika oblastí, například sociální politiky a v rámci ní například přídavků na děti. Režim je pro vybrané skupiny družstevních rolníků zavedl až od roku 1963 a od roku 1968 i pro zbytek osob samostatně výdělečně činných, které ještě zůstaly po všech nátlakových akcích komunistických vlád. Různé formy postupně potlačování a de facto likvidovaného podnikání byly v té době znevýhodněny i v případě zabezpečení občanů během nemoci, kdy byly znovu ze skupiny pracujících vyřazeny samostatně hospodařící osoby a na začátku i družstevní rolníci.

Na druhé straně, zákon o národním pojištění, přijatý po únoru 1948, měl pokrýt všechna rizika a všechny občany. Pojištění mělo být financováno pojištěnci, zaměstnavateli i státem. Zanedlouho však bylo sloučeno s daní ze mzdy a stalo se nezřetelným. Tím se také rozšířil mýtus o bezplatnosti mnoha služeb poskytovaných státem.

Další otázkou je, do jaké míry byly příjmy obyvatelstva socialistického Československa nivelizované. To, že každý vydělával stejně, dnes tvrdí významná část obyvatel, zejména starší generace. I oficiální údaje však poukazují na nezanedbatelné příjmové rozdíly v socialistickém Československu. Graf 27 například ilustruje, že v roce 1959 dosahovali nejčastěji lidé mzdy v intervalu od 600 do 1400 Kčs (korun československých) měsíčně. V tomto intervalu nejnižších příjmů se v té době nacházelo přes 70 % pracovníků, přičemž nejlépe vydělávající skupiny dostávaly 3,5krát vyšší mzdy, než těchto 70 % pracovníků.

graf-27.png (15,190 kiB)
Graf 27

V oficiálních statistikách není vidět horní hranici příjmů, což implikuje skupinu lidí, jejichž příjmy mohly být podobně neohraničené, jako jsou dnes. Ve společnosti se tedy nenacházela výraznější středně vydělávající vrstva obyvatelstva. Naopak nejširší skupiny obyvatel byly v rámci celkové distribuce příjmů ohodnoceny nejníže.

Graf 27 dokumentuje i to, že četné nízkopříjmové skupiny lidí se postupem času začaly pomalu přesouvat do středu příjmové distribuce. Příjmové rozložení se tedy začalo více podobat pyramidovému rozložení, kde zůstaly nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, které se zmenšovaly a přibývaly lépe vydělávající skupiny. Opět se tak začala vytvářet střední vrstva obyvatelstva.

Slibně vypadající vývoj v příjmové oblasti však při dalším zkoumání ztrácí svůj lesk. Jiří Večerník (1992) například upozorňuje na následující neevidované změny v mzdové pozici různých kategorií pracovníků:

  1. Vrchol věkové křivky mezd se posouval k vyššímu věku — pozice mladých pracovníků se relativně zhoršovala a naproti tomu se zvýhodňovala pozice pracovníků až těsně k předdůchodovému věku.
  2. Dlouhodobě se posilovala pozice výrobních odvětví před nevýrobními. Mzdy stoupaly v průmyslu a stavebnictví a klesaly v oblasti služeb.
  3. Ve stejném duchu také klesla pozice vysokoškolsky vzdělaných pracovníků a zmenšovaly se rozdíly mezi jednotlivými stupni vzdělání. Z prvních oficiálních informací o mzdách podle vzdělání z roku 1968 ze sektoru průmyslu a stavebnictví vyplynulo, že celoživotní výdělky vysokoškolsky vzdělaných pracovníků nedosahovaly úrovně středoškolsky vzdělaných.

Uměle vyvolávané příjmové a majetkové rozdíly

Ačkoliv společnost měla být příjmově a majetkově nivelizovaná, nacházely se v ní „rovní a rovnější“. Komunistický režim postupně uměle vytvořil privilegované skupiny pobírající výhody a oproti tomu určil příjmově a majetkově postihované skupiny.

Mezi vyvolené skupiny předchozího režimu patřili funkcionáři KSČ a jiní příslušníci její nomenklatury (ředitelé podniků, náměstci, …), zaměstnanci ministerstev, vojáci, policisté, horníci, či loajální umělci (popoví zpěváci, herci, …).

Za pracující se z definice považovali jen pracovníci socialistického sektoru, což vylučovalo určité skupiny z jejich právních nároků na sociální dávky. Sociální příjmy byly přidělovány podle různých pravidel zejména v oblasti populační politiky, důchodového a nemocenského zabezpečení. Týkalo se to i zmíněných přídavků na děti poskytovaných pouze vybraným občanům zaměstnaných ve státních podnicích.

Komunistický režim se rozhodl vytvořit vlastní inteligenci hlavně z dělnické třídy. Nová inteligence přešla do funkcí hospodářských a technických pracovníků, do administrativy a státního aparátu, veřejných a politických organizací, do armády. Tato nová inteligence tvořila na začátku čtvrtinu veškeré inteligence, přičemž obsadila většinu vedoucích pozic v mocenském a řídicím aparátu. V kontextu militarizace se stali zvýhodňovanými i vojáci, jakož i zaměstnanci ve zbrojním průmyslu. Příprava na vojenský konflikt umocnila pozici armády v politickém životě státu a její vedení se stalo privilegovanou vrstvou.

Lidé zaměstnaní v privilegovaných profesích, či zaměstnáních měli v socialismu oproti ostatním nadprůměrné mzdy. Například krajský tajemník KSČ měl v roce 1989 průměrnou mzdu 10 tisíc Kčs (přes trojnásobek průměrné mzdy) a nezdanitelné náhrady 3 až 5 tisíc Kčs, respektive generální tajemník ÚV KSČ vydělával v tom roce 18 tisíc Kčs hrubého (téměř šestinásobek průměrné mzdy) a 8 tisíc Kčs v nezdanitelných náhradách.

Práce nebyla hodnocena podle tržních zásad, ale podle preferencí státostrany. Ta podporovala spíše loajální lidi a manuální práce byla zvýhodněna před intelektuální.

Komunistický režim zároveň příjmově a jinak omezoval nejen ty, kteří chtěli v jakýchkoliv formách podnikat, ale i ty, co vyjádřili názor, nekorespondující s linií komunistické strany. Tito lidé byli postihováni formou vnuceného zaměstnání za nižší a nekvalifikovanou práci (topič a podobně), v horším případě na práce ve zdraví škodlivých uranových dolech v Jáchymově. Omezení měla tedy i formu dlouhodobého znevýhodnění v příjmové a majetkové oblasti. Perzekuce se nejednou týkaly i rodinných příslušníků. Problémy (omezení v zaměstnání, studiu na vysoké škole a jiné) měli také ti, jejichž příbuzný ujel ze „socialistického ráje“ na Západ.

Příjmové a majetkové rozdíly v socialismu byly přitom větší, než ukazují oficiální statistiky. Skryté byly například za zdmi stranických sanatorií a hotelů, specializovaných obchodů a jiných neoficiálních výhod „komunistických feudálů“ (jako například socialistického „krále“ Oravy Stanislava Babinského).

Například Jiří Večerník (1995) poukázal na následující nerovnosti, které vedly k větší diferenciaci, než vykazoval oficiální systém a tudíž je nelze statisticky identifikovat:

  • „naturální“ příjmy. Jelikož výdaje na potraviny tvořily podstatnou položku rozpočtu domácností, jakákoliv úspora v této oblasti znamenala výhodu a zvyšovala životní úroveň rodiny.
  • neformální (šedá) ekonomika. Omezením sektoru služeb se tyto staly nedostatkovými. Tímto se vytvořila na černém trhu poptávka po řemeslné práci, spotřebním zboží, službách v sociálním sektoru, ve zdravotnictví či ve školství.
  • stranická privilegia. Vyšší straničtí činitelé získávali zvláštní odměny ve formě privilegií, jako byl například bezplatné nebo levné zboží, či zboží pro běžného občana nedostupné (včetně speciálních obchodů, zdravotnických služeb a rekreačních oblastí), což zvyšovalo jejich kupní sílu.

Během období socialismu působil tlak na nivelizaci a zprůměrování příjmů a majetků lidí. Režim likvidoval bohatší a střední vrstvy obyvatelstva a také kapitalistické prvky spolu se svobodným podnikáním. Zároveň však vyvolával nové majetkové rozdíly. V plánované a deklarativně beztřídní společnosti tak vznikaly nové třídy, kde tržní příjmové a majetkové rozdíly nahradily umělé rozdíly na bázi stranických a jiných netržních výhod nebo znevýhodnění. I u nás se do značné míry projevovalo to, co je typické pro realitu socialismu: rovnost v chudobě a v směřování k ní, kromě vyvolené vládnoucí elity a jejích podporovatelů. 

Závěr

Nosnými ideologickými pilíři socialismu ve vztahu k životní úrovni občanů byly sociální spravedlnost a rovnost. S tím souvisela snaha komunistů o přetvoření člověka do kolektivní identity. Zdeformovali vnímání spravedlnosti s jejím individuálním aspektem osobní odpovědnosti a rovnosti před právem a v důstojnosti každého jednotlivce.

Komunistický režim převzal kontrolu nejen nad hospodářstvím a ekonomickými aktivitami lidí, ale i nad jejich finančním zabezpečením. Důsledkem toho bylo, že v lidech vybudoval kulturu závislosti a mentalitu nárokovosti a podstatně u nich potlačil osobní odpovědnost. Tyto deformace přetrvávají v určité míře i v hlavách a konání lidí dodnes.

Komunisté pod záminkou sociální spravedlnosti a rovnosti ve výsledcích násilně a centrálními zásahy tlačili na nivelizaci příjmů a majetků. Spolu s tím však vytvářeli jednak elitu ze svých řad a privilegovaných skupin a na straně druhé postihované skupiny. V deklarované beztřídní společnosti tak paradoxně vznikaly nové třídy. Tržní příjmové a majetkové rozdíly nahradily umělé rozdíly na bázi stranických a jiných netržních výhod nebo znevýhodnění.

Jakub Šimek, Peter Gonda, buraniemytov.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 251 × | Prestiž Q1: 4,89

+8 plus Známkuj článek minus –5

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 3 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.
m.petr

tyto bláboly samozřejmě vůbec nečtu,ale autor si neuvědomuje,že ve skutečnsti kritizuje současný režim!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!fronty před obchody a poštou dnes nejsou????????????byl dřív zákaz vycházení??????????????pořád nic?????,

0 | 0
PeTaX

Zalezte zpátky do svého světa rudých lží. Článek je úplně o něčem jiném.

0 | 0
Borsuk

Ad m.petr Máte pravdu situace se zhoršuje ale to není "kapitalismem", to je čím dál větší mocí státu, úbytkem svobody, regulacemi a potlačováním trhu.
Jediné co je třeba komančům přiznat, že se jim povedlo, je vymýt dosti lidem mozky. A jejich digitální pokračovatelé (piráti a jiní eurohujeři ) v tom "převzali prapor pokroku". Socializmus je skvělý systém pro neschopné a líné. Je proti přírodě a proti skutečnému pokroku. A čím více socializmu, tím v důsledku více bídy. Komančové rádi srovnávali životní úroveň v současnosti (např. v 60. letech) s dobou dávno minulou, tedy období technologicky nesrovnatelná.

0 | 0

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top