Štítky článku: •  

Puč za pučem, až k totalitě

V podvědomí veřejnosti často přežívá mýtus, že komunistický puč se odehrál až v únoru 1948 a jen málo lidí ví, že komunistická strana páchala jeden politický puč za druhým a ten únorový byl až ten poslední, bohužel úspěšný.

Pokus o komunistický puč v roce 1920 vláda potlačila

Sotva vzniklé Československo mělo před devadesáti lety namále. Komunisté, kteří tehdy vystupovali jako levá frakce Československé sociálně demokratické strany dělnické, vyhlásili 10. prosince 1920 generální stávku s cílem násilně převzít moc v zemi. Vyvrcholil tak dvouletý boj o to, zda mladá republika zůstane svobodným demokratickým státem nebo se změní v bolševickou diktaturu.

Generální stávky se tehdy zúčastnilo asi 162 tisíc zaměstnanců, ovšem státní moc tehdy musela čelit na některých místech pokusu o ozbrojený státní převrat. Demokraté se však nedali a nakonec na hlavu porazili rudou a často rabující lůzu.

Zpočátku to vypadalo hodně zle. Na některých místech dělnictvo poštvané rudými agitátory zastavilo práci, násilím obsazovalo továrny, úřady, nádraží, zabavovalo ozbrojeným složkám zbraně, vyhlašovalo socialistickou republiku a někde dokonce nařídili rudí vzbouřenci odvody do rudých gard. Nejdramatičtěji se situace vyvinula na Kladensku, Ostravsku, Hodonínsku a zvláště v Oslavanech na Brněnsku, kde stávkující obsadili elektrárnu, odzbrojili vojenský oddíl, a přerušili dodávku elektřiny do Brna.

V některých případech se však revolucionáři chovali jako obyčejní lapkové. Jak tehdy napsal časopis agrární strany Republikán, tak na Českobudějovicku: „Poštvaná lůza vydrancovala a rozkradla zásoby obilí a mouky v jednom zdejším mlýně.“

Stávka nakonec neuspěla, i když komunisté používali k dosažení svých cílů lží, nesmyslných slibů, a bezohledných drastických metod. Tak jejich emisaři z Prahy burcovali dělníky v Ostravě: „proč už nejste ve stávce, v celé Praze stojí fabriky,“ a ti z Ostravy v Praze tvrdili totéž v opačném gardu. Dále rudí agitátoři vykládali lidem, že Masaryk je s nimi (nebyla to vůbec pravda) a do tří dnů prý bude vyhlášena (socialistická) republika rad.

Dokonce neváhali vyhrožovat dělníkům, jejichž práva údajně chránili, že ti, kdo nepůjdou do stávky, budou vyhozeni z práce! Sociálnědemokratický časopis Hlas lidu 18. prosince 1920 uvedl, že v některých okresech bylo více než 50 % dělníků donuceno ke stávce terorem komunistů!

Slibovali stávkujícím, že ovládnou velkostatky, fabriky a platy se pracovníkům zvýší o třicet procent. Nic z toho se samozřejmě nestalo, naopak mnozí lidé přišli o práci a výsledkem byla bída jejich rodin. V Kladně se dokonce manželky stávkujících a propuštěných pustily do organizátorů stávek, ať je tedy nyní pomohou existenčně zajistit, když jim muže připravili o práci. V celé zemi přišli účastníci protestů o více než 14 milionů korun na platech.

Nakonec toto nezodpovědné dobrodružství razantně potlačila tehdejší úřednická vláda premiéra Jana Černého masovým nasazením armády, policie a četnictva, za což ji patří velký dík. To pomohlo, protože jakmile bolševici pocítili energický zákrok vládních sil, tak se většinou okamžitě vzdali a bylo po stávce. Celkem bylo zatčeno více než tři tisíce stávkujících a třináct z nich bylo zabito při střetech s vládními ozbrojenými složkami. Ovšem v Oslavanech, v Mostě a dalších místech vojsko jenom v sebeobraně opětovalo předchozí palbu vzbouřenců do svých řad. Na některých místech se také z bolševických hrdinů stali po vládním zásahu doslova přes noc obyčejní zbabělci, a tak například na Kladně jediný četník zatknul naráz pět vůdců vzpoury.

Komunistům tak nezbylo nic jiného, než se pokusit vyjednávat se státní mocí, ovšem jak předseda vlády Černý, tak prezident Masaryk jim dali rozhodně najevo, že se s nimi nehodlají bavit a zákon a pořádek budou obnoveny všemi prostředky.

Stávka byla odvolána v Praze už 12. prosince a ve zbytku republiky pak o čtyři dny později. Do práce se pustily soudy, které několik set lidí poslaly do vězení řádově na měsíce. Nejtvrdší trest dostal jeden z vůdců vzpoury Antonín Zápotocký a to 18 měsíců těžkého žaláře. Všichni odsouzení pak byli propuštěni nejpozději v lednu 1922 po Masarykově prezidentské amnestii.

Za pokus o ozbrojený státní převrat to byly více než směšné tresty. Je dobré si připomenout, že když se v padesátých letech stal komunista Zápotocký tzv. druhým „dělnickým“ prezidentem, tak se za daleko menší delikty dávaly desítky let krutého žaláře a ten kdo by se pokusil svrhnout vládu, by skončil na šibenici.

Celkem úsměvnou scénu popsal ve své knize Budování státu novinář Ferdinand Peroutka. Vůdce komunistů Bohumír Šmeral si tehdy na tribuně Národního shromáždění obrazně rozhrnoval šat na prsou, a pateticky volal, že chce být rovněž zatčen jako velezrádce. Byla to však jen divadelní odvaha, protože Šmeral si dával pozor, aby neporušil zákony a navíc ho chránila poslanecká imunita. Před svými poslaneckými kolegy se dokonce podřekl, že kdyby měl být souzen, tak uteče do sovětského Ruska. Lidovecký časopis Hlas lidu jej proto právem označil za zbabělce.

V prosinci roku 1920 v Československu zvítězila svoboda nad tyranií a tak jsme naštěstí na následujících dvacet let zůstali ušetřeni politických procesů, vykonstruovaných rozsudků smrti, trestných táborů, PTP, nucených prací a dalších typických znaků komunistického režimu.

Zdroj: blog.idnes.cz


Rudý den 1928

rudy-den-1928-v-praze.jpg (75,545 kiB)
Rudý den 1928 v Praze

6. července 1928, se pražská Národní třída a Václavské náměstí staly svědkem demonstrace, která vešla do dějin pod názvem Rudý den. Dělníci a komunisté zde protestovali proti zákazu druhé dělnické spartakiády. Přes velké očekávání se na protestní akci shromáždilo jen 5000 komunistů a zvědavců. Tento debakl využilo bolševické křídlo strany, vedené Klementem Gottwaldem, k útokům proti jejímu dosavadnímu umírněnému vedení.

Rok 1928 byl v tehdejším Československu spojen hlavně s oslavami desátého výročí vzniku samostatné republiky. Vysazovaly se lípy, pořádaly výstavy a poněkud zapomenutou událostí tohoto roku byl takzvaný Rudý den. Historik Josef Harna říká, že to byla jedna z nesčetných demonstračních a protestních akcí, které komunisté pořádali už od svého vzniku.

„Měl to být viditelný projev síly komunistické strany a síly jejího vlivu na dělníky. Nebylo jednoduché udržovat revoluční akceschopnost, jak oni si to přáli, v době, kdy vrcholila hospodářská konjunktura, která vedla k oslabení sociálního napětí ve společnosti,“ vysvětluje Harna.

Celé akci předcházel zákaz II. dělnické spartakiády, kterou připravovala Federace proletářské tělovýchovy. Podle tehdejšího komunistického senátora Josefa Skaláka tak „vláda svým rozhodnutím jasně ukázala, že je jenom výkonným orgánem příživnické kasty zástupců těžké buržoasie, bankovních zlodějů, zdražovatelů, velkoagrárních lichvářů a vykořisťovatelů všeho druhu.“ Na dny 5. a 6. července 1928, kdy se spartakiáda měla konat, sezval Skalák dělnictvo z celé republiky do Prahy na takzvaný Rudý den.

Na Národní třídě a Václavském náměstí se 6. července podařilo shromáždit kolem 5000 demonstrantů, převážně z řad komunistů. Šlo o velké fiasko, neboť organizátoři protestů očekávali účast více než 100 000 příznivců. Vzhledem k tomu neúspěchu se dosavadní umírněné vedení Komunistické strany Československa dostalo pod palbu kritiky bolševického křídla strany, vedeného Klementem Gottwaldem. Vnitrostranický boj mezi komunisty pak vyvrcholil o rok později v únoru, kdy se bolševickému proudu podařilo zmocnit se vedení strany.

Václav Pokorný ExtraStory.cz


 „Karlínští kluci“ provedli na sjezdu KSČ puč

klement-gottwald.jpg (22,790 kiB)
Klement Gottwald, Autor: Creative Commons (CC0 1.0)

V únoru 1929 proběhl V. sjezd KSČ, který měl v dějinách této strany zvlášť velký význam. Bolševizátoři v čele s Klementem Gottwaldem totiž provedli vnitrostranický puč a napříště se stali poslušnými vykonavateli směrnic Komunistické internacionály (Kominterny).

KSČ byla v první republice antisystémovým subjektem, který usiloval násilnými formami svrhnout legální „buržoazní“ vládu a nastolit diktaturu proletariátu (rozuměj diktaturu KSČ). Tato strana měla v období první republiky relativně silnou podporu, její volební výsledky se pohybovaly kolem 10 %, v roce 1925 skončila KSČ dokonce druhá na pásce. Nicméně po roce 1925 v období „kapitalistické stabilizace“, jak to sami komunisté nazývali, přišlo období, se KSČ dostávala čím dál více do krize. Začala se postupně formovat opozice proti vedení tvořené Bohumilem Jílkem a Václavem Bolenem.

Opozici začali tvořit tzv. karlínští kluci v čele s mladým Klementem Gottwaldem, pozdějším ideologem Václavem Kopeckým, Jaromírem Dolanským, Janem Švermou či Josefem Guttmanem. Tato radikálně naladěná garnitura mladých komunistů podrobovala kritice vedení KSČ pro svou neakceschopnost, pasivitu a neschopnost jít mezi masy. Po krachu tzv. Rudého dne v roce 1928 kritika zvlášť zesílila a bylo jasné, že dvojice Bolen-Jílek, budou čelit na plánovaném sjezdu v únoru 1929 zdrcující kritice ze strany „karlínských kluků“. To se také potvrdilo ve dnech 18. – 23. února 1929, kdy V. sjezd na různých místech probíhal, aby nebyl rozehnán policií. Vnitrostranicky šlo ve sporu o to udržet určitou nezávislost strany, co se týče programu, nebo se bezvýhradně podřídit Kominterně.

Na sjezdu, který proběhl narychlo, a o jeho konání neměli někteří členové stávajícího vedení informace, pak právě Gottwald zkritizoval stávající „oportunistické“ vedení strany, na vrub mu přičetl neúspěch Rudého dne, pasivitu a neschopnost vést stranu. Intrikami se podařilo vyšachovat ze hry jak Bolena s Jílkem či odboráře Arna Haise a další funkcionáře strany, kteří byli již dále nepohodlnými. Gottwald, který vytyčil heslo od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě, převzal otěže strany a v čele vydržel až do roku 1953. Cíl se gottwaldovcům podařil naplnit. Od roku 1929 se KSČ stala „vzorným“ vykonavatelem směrnic z Moskvy. Do budoucna se měla znatelně i zúžit politika kompromisů a KSČ spíše představovala sektu než standardní stranu na politickém kolbišti.

Důsledky z vnitrostranického puče však byly pro KSČ alespoň navenek neblahé. Nastal masový odliv členstva a ze strany, která měla několik set tisíc členů jich tak posléze „zbylo“ pouze kolem 40 000. V. sjezd měl svou dohru i na kulturní frontě. Skupina sedmi spisovatelů-komunistů, kterou například tvořil Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht či S. K. Neumann na protest proti bolševizaci vystoupili z KSČ. Vypadalo to, že z KSČ se stane marginální síla, která bude schopná oslovovat stále menší vzorek voličstva.

To se však nestalo, v tomto ohledu bylo vodou na mlýn komunistům-bolševizátorům propuknutí velké hospodářské krize 1929, z níž plně těžili. Z KSČ se tedy nestal neškodný přívěsek politického systému první republiky, jak mnozí předpokládali, ale strana si dokázala postupně znovu získat relativně silnou podporu nejchudších vrstev obyvatelstva i dělnictva.

SecurityMagazin.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 212 × | Prestiž Q1: 8,57

+14 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top