Jedna moje známá kdysi komentovala sportovní úraz svého manžela slovy, že „se zapomněl podívat do občanky“. Čeští poslanci, kteří schválili zákaz prodeje potravin dvojí kvality a s tím také kvóty na povinný podíl českých potravin v obchodech (od roku 2022 to má být nejméně 55 procent, postupně má poměr růst až na 73 procent v roce 2028), jako by teď většinově zapomněli, co nás živí.

Samozřejmě že všichni vědí, že EU je náš největší obchodní partner, a část z nich jistě tuší, že Česko má v obchodě se členskými státy Unie obrovský obchodní přebytek. Stačí se přitom podívat na Latest Eurostat data on international trade.

Můžete být národovec, jaký chcete, můžete jako spotřebitel preferovat tuzemské potraviny, chtít vidět jejich reprezentativní nabídku v obchodních řetězcích, pečlivě sledovat, zda tomu tak je, ale nesmíte být blbec. Neboť kdo jiný by ignoroval to, co je ve skutečnosti ekonomický národní zájem. Jako na zahraničním obchodě existenčně závislá země musíme usilovat o bezbariérový přístup na exportní trh pro v Česku vyprodukované zboží a služby.

Jistěže tady platí reciprocita — nemůžeme jiným činit to, co v žádném případě nechceme, aby bylo činěno nám. Stokrát se můžete zaklínat tím, že zrovna v agrárním obchodě má Česko schodek a že v některých komoditách není soběstačná. V jiných položkách je to přesně naopak a často v relaci se zeměmi, které k nám vyvážejí zemědělské produkty. Stejně jako zootechnik Jaromír z české filmové klasiky, který přes varování strkal vypálené sirky do krabičky, nedělají poslanci dobře, když se pouštějí do legislativy, která má jasný diskriminační podtext.

Pak je tady další, stejně důležitá věc, a to je dopad protekcionismu, jakkoli bohulibě a vlastenecky se tváří, na ceny. Kdo se chce vsadit, že se částečné uzavření trhu vůbec nepromítne do vzestupu cenové hladiny? Kdo tím bude poškozen nejvíc, to se dozvíte tady a tady.

Že to chce Agrární komora, to nepřekvapuje, to je normální — od toho je tady, aby lobbovala za úzce skupinový zájem. Ale to, že jí to někdo „žere“, už je špatně.

Píše pan Miroslav Zámečník na tydenikhrot.cz

Proč jsou kvóty nejhorším nástrojem k dosažení potravinové soběstačnosti

Regulace zapojení země do mezinárodní dělby práce je velmi citlivou oblastí, neboť se od ní očekává naplnění zájmů všech segmentů ekonomiky. Zdálo by se, že je možno ze strany státu regulaci nastavit autonomně. Z mezinárodních smluv však plynou značná omezení, pro členské státy EU zesílená principy jednotného trhu. Ukažme si to na návrhu na dosažení soběstačnosti v potravinách prostřednictvím minimální kvóty českých potravin v obchodech.

Česko je jako člen Světové obchodní organizace povinno dodržovat principy, pravidla a závazky jejích dohod. Každá země si své závazky vyjednala sama a představují pro ni maximální možnou míru protekcionismu. Není možno zavést další omezení pro dovozy, ani zvýšit libovolně cla a podpory, ani zavést opatření, která by jakýmkoliv způsobem „vynulovala“ efekt smluvní liberalizace. Žádné opatření nesmí způsobit, že by zahraniční výrobky nemohly v ČR po zaplacení cla a splnění technických, hygienických a případně dalších norem soutěžit o zákazníka stejně jako domácí. Konkurenceschopnost nesmí být omezena rozdílně pro zahraniční a domácí subjekty. Česká kvóta porušuje vše — je diskriminační a zvyšuje protekcionismus.

Mezinárodní závazky neznamenají, že by stát nemohl chránit svá ekonomicky citlivá a strategická odvětví. Je to ale možné jen při respektování toho, k čemu se stát (dobrovolně) zavázal v mnohostranných nebo preferenčních obchodních dohodách. Zemědělství na rozdíl od průmyslové výroby má v těchto dohodách vysokou mírou ochrany uplatněním řady obchodně politických opatření jako jsou cla, kvóty na dovoz a dotace. V případech ohrožujících národní bezpečnost nebo veřejné zdraví je možné i podle mezinárodních obchodních pravidel protekcionismus navýšit, ale dosažení soběstačnosti nebo odstranění konkurence k těmto důvodům nepatří.

Vstup do EU nám umožnil využívat výhod volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob. A vývozci jich využívají — většina našeho vývozu směřuje do zemí EU, protože vývoz je relativně jednoduchý, bez cel a množstevních omezení, technické a hygienické předpisy jsou totožné nebo akceptované. Ale i my musíme zajistit stejné podmínky pro produkci ostatních zemí EU. Kdyby kvóta vyvolala reciproční omezení — vykompenzuje zájem českých spotřebitelů českým výrobcům ztracenou poptávku z Německa, Itálie, Španělska a dalších zemí EU?

Otazník vzbuzuje i český původ. Jsme součástí globálních hodnotových řetězců, v jejich rámci je jeden výrobek postupně zhotoven v různých zemích. A jsme do nich zapojení opravdu nadstandardně. Dokazovat český původ by snad nebylo těžké u plodin, ale u lasagní s hovězím masem by to bylo náročnější. A tak by byla nutná instituce, která by českost zkoumala a potvrzovala.

Kvóta by negativně ovlivnila naše zapojení do mezinárodního obchodu, jehož příznivé efekty vysvětlují teorie mezinárodního obchodu už od osmnáctého století. Bez zahraničního obchodu by nebylo možné využít absolutní a komparativní výhody plynoucí z rozdílné produktivity práce v různých zemích nebo využít dalších výhodnějších předpokladů pro specializaci výroby. A bez specializace by se těžko dosahovalo úspor z rozsahu, vyšší produktivity, nižších nákladů a cen a technologického rozvoje.

Najdeme sice i teoretické argumenty pro ochranu např. nezralého průmyslu, jsou ale úspěšně vyvráceny. Fréderic Bastiat v první polovině devatenáctého století ironicky radil vládě:

„Nařiďte, ať slunce nesvítí, protože jeho světlo kazí obchod výrobcům svíček a petrolejových lamp, je to nekalá konkurence. Nebo alespoň nařiďte, že musí být zatemněny všechny otvory, kterými sluneční světlo proniká do budov, aby si lidé museli svítit.“

Česká kvóta je velmi podobná. Je to zhmotnění snu českého výrobce: stát zařídí, že si spotřebitelé budou kupovat jen jeho výrobky. Jde o vytvoření administrativního monopolu při porušení mezinárodních závazků a popření smyslu jednotného trhu EU. Jde o nejhorší nápad na dosažení soběstačnosti v potravinách.

Autorka přednáší na Fakultě mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze

Píše paní Ludmila Štěrbová na tydenikhrot.cz