Štítky článku: •  

Sociální stát Německo

Sociální stát má v rámci moderních dějin několik různých podob. Přestože nejvíce dominantním v myslích lidí je skandinávský či francouzský model sociálního státu, původním modelem sociálního státu byl takzvaný korporativní sociální model, který byl poprvé zaveden v Německu.

Úvod

To se navzdory devastujícím důsledkům dvou světových válek stalo v posledních dvou desetiletích dominantním ekonomickým gigantem Evropy. I proto je vhodné zhodnotit úspěšnost a udržitelnost jeho modelu, protože od toho se v nemalé míře bude odvíjet i ekonomické zdraví celého kontinentu.

Tento model začal ve výrazně menším měřítku a jeho ambice byla podstatně skromnější, než dominantnější skandinávský model. Země, které ho zavedly, prošly několika krizemi, na které musely reagovat sundáním nohy z plynu rozšiřování tohoto systému a návratu ke kapitalistickým opatřením, která je znovu hospodářský uzdravila. Systémové problémy a jejich negativní důsledky však do značné míry přetrvávají a kumulují se do budoucnosti. Počátkem této dekády se navíc začíná i v Německu zvedat vlna kolektivismu, která může německý model sociálního státu dostat do kolen rychleji.

Německo prošlo od svého sjednocení v roce 1871 několika dramatickými změnami politického režimu, včetně masivních změn svého teritoria. Od Německého císařství mezi lety 1871 až 1918, přes Výmarskou republiku, která byla prvním německým demokratickým zřízením (1919–1933), totalitní národní socialismus v podobě Třetí říše (1933–1945) až po rozdělení země na komunistické Východní Německo (Německá demokratická republika) a Západní Německo (Spolková republika Německo). Tyto dva režimy měly k budování sociálního státu výrazně odlišné přístupy. Tato kapitola se zaměřuje na zrod sociálního státu v původním německém císařství, na definování jeho charakteristik a následně analyzuje jeho přerod v poválečném období v západním Německu.

Původ německého sociálního modelu

Bismarck a model sociálního státu

Sociální stát, jak ho v dnešní době známe, má svou historii trvající méně než 150 let. Tento příběh se začal psát v německém císařství, které bylo sjednoceno pod vládou kancléře Otta von Bismarcka. Pod vlivem rostoucí míry industrializace se začalo v Evropě ve druhé polovině 19. století šířit revoluční myšlení namířené proti politickému systému císařství, resp. monarchií, jakož i za zlepšení sociální situace, a to v kontextu masovější industrializace. Ta vedla k vysoké míře urbanizace, přičemž se začaly šířit revoluční myšlenky boje proti „kapitalistickému vykořisťování“ inspirované Karlem Marxem. Ty se šířily ve více zemích západní Evropy a podkopávaly legitimitu režimů a hrozily jim nepokoji nebo dokonce převraty.

V reakci na tyto nálady se Bismarck rozhodl přinést v Německu první korporativní systém sociálního státu. Ten byl důležitý jako opatření na snižování sociálního napětí i kvůli tomu, že Německo bylo v té době autoritářským státem a toto opatření mělo za cíl utišit volání po změnách tohoto systému.

Proto v roce 1883 Bismarck spustil systém sociálního pojištění, který byl stratifikovaný na základě povolání a společenské vrstvy. Šlo o průběžný systém financovaný z povinných příspěvků zaměstnanců, které těmto zaměstnancům později zaručují přístup k benefitům. Toto sociální pojištění mělo poskytovat dělníkům a od roku 1911 také úřednickým zaměstnancům kompenzaci v případě nemoci či pracovního úrazu, ale zejména vytvořilo systém nároku na důchod vycházející ze zaplacených příspěvků do systému během aktivního pracovního života. Postupně se rozšířilo na všechny skupiny pracujícího obyvatelstva a vytvořilo kostru současného systému. Tento systém kombinoval paternalistický přístup s autoritářským systémem na utišení ekonomických liberálů i hnutí pracujících, které bylo hrozbou pro císařský režim.

Zavedl se tím vládou spravovaný průběžný systém financování sociálního zabezpečení. V něm zaměstnanci povinně a pravidelně předávají příspěvky, z nichž jsou financovány současné nároky jiných, zejména důchodců nebo nemocných. Tímto způsobem zároveň současným pracujícím vzniká nárok na tyto dávky v budoucnosti z příspěvků, které bude platit další generace ze svých příjmů.

Celkově se sociální pojistné vztahovalo na pět oblastí: zdravotní pojištění, penzijní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, úrazové (invalidita) a pojištění na případ péče.

Míra příspěvků strhávání z platů pracujících se pohybovala mezi úrovní 1,5 až 6 procenty příjmu a důchodový věk byl stanoven na 70 let, později snížen na 65. Tehdejší očekávaná délka života při narození se přitom pohybovala pouze na úrovni 42,3 roku.

Původní nastavení definovalo německý model sociálního státu jako korporativní model konzervativního sociálního státu. Jeho hlavní charakteristikou je, že systém sociálních práv a záruk je diferencovaný podle postavení člověka ve společnosti. Relativně vysoká míra celkového začlenění zaměstnanců odlišovala tento typ sociálního státu od liberálních režimů. Od svých počátků byl německý systém definován finančními transfery obyvatelstvu. Z hlediska srovnání se sociálně-demokratickými systémy nepřešel německý systém do dnešního dne na systém masovějšího poskytování veřejných služeb. Namísto toho je systém postaven na propojování širší sítě aktérů, kteří nejsou přímo řízeni státem.

Jednou z charakteristik korporativního systému v Německu byla i koordinace sociálních partnerů, v podobě zástupců zaměstnanců (odbory) a zaměstnavatelů. Důležitou roli tak hrají i neformální instituce jako rodina, zejména v oblasti péče. Výsledkem tohoto nastavení sociálního státu byla dlouhodobě nízká míra zapojení žen do pracovního života.

Dlouhodobou charakteristikou německého sociálního státu bylo také striktní rozdělení mezi sociálním pojištěním na federální úrovni a sociální podporou na úrovni jednotlivých spolkových zemí. Tato sociální podpora pokrývá několik různých programů, včetně sociálních služeb, zdravotní péče, péče o děti a sociální podpory (finanční transfer).

Expanze sociálního státu

Meziválečný vývoj německého modelu

Moderní německý sociální systém prošel několika obdobími expanze, například od prvotního rozšiřování během Výmarské republiky v letech 1918 až 1933, přes masivní expanzi během nacistické Třetí říše (penzijní dávky), a zejména po druhé světové válce postupnými vládami Křesťanských demokratů a Sociálních demokratů. Po druhé světové válce se v západním Německu obě hlavní německé strany (CDU a SPD) zavázaly k rozsáhlé sociální ochraně a politice podporující zaměstnanost a spolurozhodování oborů (účast pracovníků na rozhodování společnosti) v rámci podniků.

Jednou z jedinečných vlastností německého sociálního státu je skutečnost, že vzhledem k relativní politické slabosti liberální buržoazní třídy, která zpočátku nedokázala být významnou protiváhou pro monarchistický a byrokratický systém, reakce na nový kapitalismus, s výjimkou dělnického hnutí, přicházela ze strany církví. V jejich prostředí se ještě před první světovou válkou vytvořila místní síť charitativních organizací, dobrovolných organizací a klubů.

Později ve Výmarské republice ve 20. letech 20. století se s vytvořením národních organizací vytvořila dvojitá struktura, v níž se veřejné orgány podílely na spolufinancování příslušné pomoci a nabízených služeb, se zaručením určité míry autonomie tohoto třetího sektoru. Tyto první roky demokracie vedly v sociální politice k velkým odchylkám.

Masivní ekonomické a sociální problémy a politická konfrontace však brzy vedly k rozpadu společnosti, které umožnily vznik národního socialismu. Navzdory nástupu nacismu byl v poválečném Německu později tento strukturální vzorec charakteristický i pro většinu zdravotnických a sociálních služeb. Dnes zhruba 50 % organizací sociálních služeb a zdravotní péče spravují neziskové organizace.

Tento systém, stejně jako další charakteristické znaky západoněmeckého politického a sociálního systému po druhé světové válce, se v průběhu sjednocení začátkem 90. let „vyvezl“ do nových spolkových zemí Německa a implementoval se i do nich. V oblasti služeb trhu práce a ve vzdělávacím systému, které se vyznačují jasnými právy a předpisy a dalekosáhlou odpovědností státu, organizace třetího sektoru nikdy nehrály důležitou roli.

Rozmach poválečného sociálního státu

Po letech okupace Spojenci bylo v roce 1949 Německo rozděleno na dvě země. V západním Německu diskuse o novém, rovnostářském sociálním státě na příkladu Spojeného království po krátkém zvážení ustoupily do pozadí. Namísto toho byly původní instituce sociální politiky obnovené vládou pod vedením Křesťansko-demokratické strany, stále více podporované sociálnědemokratickou opozicí.

Hospodářská obnova, podpora výstavby domů a integrace milionů migrantů byly hlavními úkoly sociální politiky prvních let, po kterých následovalo postupné rozšiřování a reforma sociálního pojištění. Klíčovou osobností odpovědnou za hospodářské směřování Západního Německa se stal Ludwig Erhard, ministr hospodářství, který přinesl do země pojem sociálně tržní hospodářství. Zároveň se díval na pojem sociální stát s velkou mírou nedůvěry.

Právě proto i důchodová reforma, kterou přinesl kancléř Konrad Adenauer, byla přijata přes Erhardovy protesty. Velký zákon o reformě důchodů z roku 1957 se stal základním kamenem poválečného sociálního systému. Ústava z roku 1949 zavedla „sociální stát“ jako neměnný princip nového demokratického režimu Západního Německa. Princip sociálního státu je zakotven v článku 20, odstavci 1 a článku 28 Základního zákona Spolkové republiky Německo.

Mezi lety 1966 a 1975, s příchodem vlády sociálních demokratů, se odehrála bezprecedentní expanze sociální politiky s důvěrou v sociální plánování a aktivní politiky zaměřené na zvýšení „kvality života“ pro všechny skupiny, nejen pro chudé jako v tradiční sociální politice. Podpora vzdělávání ve všech jeho formách se rozrostla a zavedla se široká škála nových nebo rozšířených výhod a služeb, například příspěvek na bydlení, granty pro studenty a aktivní politiky trhu práce. Byly zavedeny i keynesiánská hospodářská politika a korporativní systémy vyjednávání mezi státem, zaměstnavateli a zaměstnanci. Bylo to také období zrodu sociální práce.

Hospodářské krize a absence reforem

Hospodářská krize v sedmdesátých letech 20. století a politické problémy ukončily období ekonomické expanze. Při tvorbě politiky začala převládat fiskální omezení a systémy sociálního zabezpečení byly spíše restrukturalizovány. Na rozdíl od například ekonomických reforem vlád Margaret Thatcherové však v Německu během vlád Helmuta Kohla (1982–1998) nedošlo k obdobným systémovým změnám. Výdaje na sociální zabezpečení se sice opakovaně snižovaly, ale podstata a struktura klíčových systémů zůstala nedotčena. Naopak, z veřejných financí vznikly nové dávky a sociální nároky pro rodiny a matky.

Za masivním nárůstem přerozdělení zdrojů v zemi stála především exploze sociálních výdajů vyvolaná v roce 1990 jedinečnou historickou událostí sjednocení s ekonomicky zničenou východní částí Německa. V roce 1996 dosáhly výdaje historického vrcholu 34,9 % hrubého domácího produktu (i bez výdajů na vzdělávání). Po sjednocení se Východní Německo ocitlo ve stavu gigantického sociálního státu. Sociální výdaje dosáhly historické úrovně asi dvě třetiny (východoněmeckého) hrubého domácího produktu. Vyplývalo to zejména z každoročních přesunů přibližně 150 miliard německých marek ze Západu na Východ. Experiment sociálních transferů po sjednocení Německa jasně ukazuje na problémy, které by takový systém sociálních transferů znamenal například na úrovni Evropské unie.

Zatímco sociální stát, který se vyvinul v poválečných desetiletích, zůstal v podstatě nedotčený až do začátku 90. let 20. století, situace od poloviny 90. let naznačovala, že jsou nutné zásadní změny. Politická podpora sociálního státu byla slabší než kdykoliv předtím. Větší sociální problémy jako masová nezaměstnanost a imigrace a změny v mezinárodních záležitostech na evropské úrovni a v globálním měřítku stále více omezovaly národní sociální politiky. Vláda H. Kohla neměla vize o tom, kam jít a odhodlání provést dalekosáhlejší změny. Konec devadesátých let také představuje období nepružných administrativních reforem, které byly na úrovni místní samosprávy zavedeny do praxe pod značkou New Public Management (NPM).

Po sjednocení Německo rozšířilo svůj repertoár zvyšujících se příspěvků na sociální pojištění s cílem financovat vysoké výdaje na pasivní dávky v nezaměstnanosti a politiky trhu práce s cílem řešit ztráty pracovních míst ve východním Německu „hladkým“ a „sociálním“ způsobem. To však mělo za následek ještě větší obavy ohledně fiskální udržitelnosti sociálního státu a mezinárodní konkurenceschopnosti.

Přibrzdění expanze sociálního státu, reformy a obnova Německa

Výsledkem tohoto směřování bylo, že počátkem roku 2000 zahraniční pozorovatelé i Němci považovali zemi za „nemocného muže Evropy“. Německé firmy byly stále méně konkurenceschopné, zejména kvůli vysoké ceně práce. Hospodářský růst v tomto období stagnoval. Tento „exportující gigant“ měl dokonce mírný deficit běžného účtu zahraničního obchodu.

Za následujících deset let se vnímání země změnilo. Od roku 2010 se Německo opodstatněně vnímá jako jediné hospodářství, které dokáže během bouře v eurozóně udržet Evropskou unii nad vodou. Kritici Německa z jižní Evropy tvrdí, že Německo profitovalo z příznivého nastavení eura. Toto tvrzení však ignoruje reformy, které zavedla tehdejší vládní koalice a které zvýšily konkurenceschopnost německého hospodářství. Klíčovou statistikou jsou náklady práce — zatímco v Německu v letech 2001 až 2011 zůstaly zhruba stejné, průměrné jednotkové náklady práce v eurozóně se zvýšily o 20 procent. Namísto deficitu běžného účtu má země na běžném účtu vysoké přebytky. Míra nezaměstnanosti, která se v roce 2005 přiblížila k 10 %, se od roku 2015 drží pod hranicí 5 % a koncem roku 2019 atakovala hranici 3 %, což je pod hranicí Spojených států.

Transformace německého sociálního státu se sice začala po sjednocení v roce 1990, ale svůj vrchol dosáhla za vlády Gerharda Schrödera reformami Hartz IV. Počáteční soubor reforem, které Hartzova komise již doporučila jako první, tzv. Reformy Hartz I, II a III, které většinou reformovaly správu dávek v nezaměstnanosti a odborné vzdělávání. Ekonomika se však nezlepšila. Také v roce 2003 zůstal hospodářský růst v podstatě na nule a rozpočtový deficit se propadl nad hranici Paktu stability a růstu Evropské unie 3 procenta HDP. Schröder pak navrhl dosud největší soubor reforem Hartz IV. Tyto reformy byly kontroverzní a obrátily odbory proti sociálnědemokratickému kancléři.

Obsah těchto reforem se z větší části uplatňuje dodnes a je to jeden z důvodů, proč se německý průmysl stal konkurenceschopnějším. Zaprvé reforma omezila úplné vyplacení kompenzace v nezaměstnanosti na jeden rok z předchozí doby dvou let. Německý systém platil procentuální část předchozí mzdy, nikoliv paušální sazbu. Po této reformě klesla podpora v nezaměstnanosti na přibližně 350 eur, přičemž bylo možné platit další poplatky na pronájem, teplo a děti. Pokud někdo odmítl přijmout práci, platby se snížily o dalších 30 procent.

Kromě toho během Schröderová období, jakož i po tom, kdy ho Angela Merkelová nahradila na pozici ve velké koalici, vláda udělala důchodovou reformu. První reformy z roku 2001, přesunuly veřejný důchodový systém ze systému průběžného důchodového spoření na víceúrovňový systém se státními dotacemi na dobrovolné soukromé příspěvky. V roce 2004 vláda spojila úpravy důchodů s počtem přispěvatelů a příjemců. V roce 2007 se velká koalice dohodla na zvýšení důchodového věku na 67 let do roku 2029.

Závěr

Tyto reformy do určité míry změnily sociální systém a přibrzdily expanzi sociálního státu Německa. Samotné ale nevysvětlují zvrat v Německu z hlediska konkurenceschopnosti. Soukromý sektor se také podílel na restrukturalizaci a využívání nových technologií. Tyto reformy však přispěly ke konkurenceschopnějšímu hospodářství. Celkově se tak reformován systém, který začal jako model sociálního státu na bázi sociálního pojištění, ale po více obdobích růstu se stal neúnosným kolosem, který vytvářel nedůvěru občanů k systému jako takovému. Země se i díky tomu stala nemocným článkem Evropy a potřebovala rázně reformy na jeho ozdravení.

Navzdory těmto změnám zůstaly v Německu v platnosti klíčové části tohoto systému, čímž se tedy problémy z dlouhodobého hlediska nevyřešily. Vedle toho Německo zůstalo stále věrné tradici silných zásahů do hospodářství, navzdory dlouhodobé absenci některých „tradičních“ opatření, jako například minimální mzda.

To vedlo k přeregulovanosti ekonomiky Německa, která v kombinaci s nástrahami sociálního státu kumuluje problémy pro německý rozpočet do budoucnosti. Jen v současnosti míra budoucích implicitních závazků dosáhla závratných výšek. Podle ekonoma Volkera Brühla by do německého důchodového systému bylo nutné nalít jeden bilion eur do roku 2050, aby se nesnížila současně nastavená míra solidarity, což představuje v současných číslech přibližně 25 % německého HDP.

Kromě toho v Německu zůstaly silné hlasy po opětovných miliardových investicích do sociálního státu, čímž se také ukazuje negativní dopad sociálního systému na kulturu závislosti na státu a státní podpoře.

Píše pan Martin Reguli na buraniemytov.sk

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 187 × | Prestiž Q1: 4,99

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář

Dosud bez komentářů

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top