Štítky článku: •  

Hitler, keynesiánec, jako vzor,…

Pro dnešní generaci je Hitler nejopovrhovanějším mužem historie a jeho režim představuje archetyp politického zla. Tento názor se však netýká jeho hospodářské politiky. Ani zdaleka. Jeho hospodářská politika je přijímána vládami po celém světě. Glenview State Bank v Chicagu například velebila ve svém měsíčníku Hitlerovskou ekonomii. Narazila při tom na riziko vychvalování keynesiánské hospodářské politiky ve špatném kontextu.

…vzor neomarxistické ekonomiky současného sociálního státu

hitler-narodni-socialismus.jpg (15,335 kiB)
Národní socialismus A. Hitlera

Konkrétní číslo měsíčníku není k dispozici online, jeho obsah však může být poznán skrze protestní dopis Anti-Defamation Le­a­gue. „Navzdory ekonomickým argumentům“ praví dopis, „Hitlerova hospodářská politika nemůže být oddělena od jeho zhoubné politiky antisemitismu, rasismu a genocidy… Analyzovat jeho činy skrze jiný pohled je hrubě zavádějící.“

To samé lze prohlásit o všech formách centrálního plánování. Je chybou pokoušet se zkoumat hos­po­dář­skou politiku jakéhokoliv autoritativního státu od­dě­le­ně od politického násilí, které je charakteristické pro veškeré centrální plánování, ať již v rámci Německa, Sovětského svazu či Spojených států. Jedná se o vzá­jem­ný vztah násilí a centrálního plá­no­vá­ní, který ještě stále není dost dobře pochopen, ani institucí ADL. Nyní mám na mysli tendenci ekonomů obdivovat Hitlerův ekonomický program.

Ve třicátých letech 20. století byl Hitler široce vnímán jako jeden z mnoha protekcionistických centrálních plánovačů, který rozpoznal domnělé selhání volného trhu a s tím spojenou nutnost celonárodně řízeného ekonomického rozvoje. Ekonomka Joan Robinson napsala, že „Hitler nalezl lék proti nezaměstnanosti před tím, než ho Keynes stačil popsat.“

O jakou hospodářskou politiku se jednalo? Hitler zrušil zlatý standard, založil obří programy veřejných prací, jako byla výstavba dálnic, chránil průmysl před zahraniční konkurencí, prováděl úvěrovou expanzi, zavedl pracovní programy, tlačil na soukromý sektor v otázkách cen a výrobních plánů, rozšířil armádu, prosadil kontrolu toku kapitálu, implementoval rodinnou politiku, penalizoval kouření, vybudoval národní zdravotnictví a pojištění v nezaměstnanosti, uvalil vzdělávací standardy, a samozřejmě řídil stát se značně deficitním rozpočtem. Nacistický program státních zásahů byl základem německého zavržení tržní ekonomiky a přijetí socialismu.

Takovéto programy jsou dodnes široce velebeny, i přes jejich postupné selhávání. Jsou ne­od­dě­li­tel­ný­mi prvky každé „kapitalistické“ demokracie. Samotný Keynes obdivoval nacistický ekonomický program; v předmluvě k německému vydání Obecné teorie napsal: „Teorie celkové produkce, která je předmětem této knihy, může být mnohem jednodušeji přizpůsobena podmínkám totalitního státu nežli teorie výroby a rozdělování produkce vytvořené v podmínkách svobodné konkurence a značného stupně laissez-faire.“

Keynesova poznámka, která může být pro mnohé šokující, nepřišla jen tak odnikud. Hitlerovi ekonomové odmítli laissez-faire a obdivovali Keynese, dokonce ho v některých aspektech předběhli. Stejně tak Keynesiánci obdivovali Hitlera (viz George Garvy, „Keynes and the Economic Activists of Pre-Hitler Germany,“ The Journal of Political Economy, Volume 83, Issue 2, April 1975, str. 391–405).

Dokonce i v roce 1962, ve zprávě prezidentu Kennedymu, vyslovil Paul Samuelson implicitní chválu Hitlera: „Historie nám připomíná, že i v nejtěžších dnech velké deprese nebyla nouze o experty, kteří nás varovali před ozdravnými veřejnými zásahy… Pokud by v této zemi takové rady převládly, stejně jako v předhitlerovském Německu, byla by naše forma vlády v současné podobě v sázce. Žádná moderní vláda již takovou chybu neučiní.“

Na jednu stranu to není nic překvapujícího. Hitler zavedl v Německu obdobu New Dealu (pozn. překl.: program masivních státních zásahů s cílem podpory ekonomiky v době hospodářské deprese), který se lišil od Rooseveltova či Mussolini plánu pouze v detailech. Program stejně jako v ostatních případech fungoval pouze na papíře – HDP v této éře bylo na vzestupu. Nezaměstnanost zůstala nízká, protože Hitler se přes jiné zásahy do pracovního trhu nikdy nepokusil zvednout mzdy nad tržní úroveň. Mezitím však docházelo k velikým deformacím, jako v každé ne-tržní ekonomice. Je sice možné krátkodobě podpořit růst HDP, dlouhodobě však takové programy nefungují.

„Psát o Hitlerovi mimo kontext milionů brutálně zavražděných nevinných a desítek milionů zahynuvších v boji proti němu je urážkou jejich památky“ napsala ADL na protest vůči analýze publikované Glenview State Bank. Skutečně tomu tak je.

Avšak přehlížení morálních implikací hospodářské politiky je v ekonomické profesi na denním pořádku. Když ekonomové volají po podpoře „agregátní poptávky“, nevyslovují, co to skutečně znamená. Znamená to násilné potlačení dobrovolných rozhodnutí spotřebitelů a spořitelů, porušení jejich vlastnických práv a jejich svobody slučování, a to s cílem uskutečnění vládních ekonomických ambicí. I kdyby takové programy v nějakém technicko-ekonomickém smyslu fungovaly, měly by být i tak zamítnuty na základě jejich neslučitelnosti se svobodou.

Stejně tak s protekcionismem. Jednou z hlavních ambicí Hitlerova ekonomického programu bylo rozšíření hranic Německa až do té míry, kdy by byla možná úplná ekonomická samostatnost země. To znamenalo zavedení obrovských ochranářských překážek dovozu. Cílem bylo učinit z Německa samostatného producenta, takže by nemuselo riskovat zahraniční vliv a osud jeho ekonomiky by nebyl spjat se situací v zahraničí. Jednalo se o klasický případ ekonomicky kontraproduktivní xenofobie.

A přesto i v dnešních Spojených státech přichází tragický comeback ochranářské politiky. Byla zavedena ochrana před levnější zahraniční konkurencí u širokého množství výrobků, od dřeva po mikročipy. Tato politika byla kombinována s pokusy stimulovat nabídku a poptávku skrze obrovské výdaje na armádu, zahraniční pomoc, sociální dávky, deficity, a vlastenecké horlení. Taková politika může vytvořit iluzi rostoucí prosperity, realita je však taková, že odvádí omezené zdroje od jejich produktivního využití.

Zřejmě nejhorší částí takové hospodářské politiky je, že je neuskutečnitelná bez autoritářského státu, přesně jak tvrdil Keynes. Vláda, která je dostatečně velká a mocná na to, aby manipulovala agregátní poptávkou, je dostatečně velká a mocná na to, aby pošlapávala svobodu a jiná lidská práva. Keynesiánská (či Hitlerovská) hospodářská politika vypouští na obyvatelstvo meč státu. Centrální plánování – i ve své nejomezenější podobě – a svoboda jsou neslučitelné.

David Raub, autor článku pro Glenview State Bank, se díval na fakta naivním pohledem ekonomického mainstreamu a přišel v podstatě s konvenční odpovědí. ADL má v tomto případě pravdu: centrální plánování by nemělo být nikdy vyzdvihováno. Vždy musíme vážit jeho historický kontext a nevyhnutelné politické následky.

Původní článek zde


Pro zajímavost:

  • Autor inkriminovaného článku o Hitlerovi byl po krátké době zbaven své pozice.
  • Rockwell ve svém komentáři poukazuje na Keynesovu předmluvu k německému vydání své Obecné teorie. V českém akademickém prostředí vyšla krátká studie zabývající se tímto komentářem a podobností Keynesem doporučované hospodářské politiky a realitou nacistického hospodářství. Zde je k přečtení Již nefunkční odkaz.
  • Keynesovo dílo je dodnes jedním z nejvlivnějších v ekonomické teorii a politické praxi. Významným keynesiáncem je například Paul Krugman, nedávný laureát Nobelovy ceny za ekonomii a autor ekonomických sloupků v New York Times. Mnoho Keynesových teorémů, ačkoliv akademickou obcí již vyvráceno, je stále pokládáno za návod k účinné hospodářské politice.
  • Rockwell v článku zmiňuje Paula Samuelsona ve spojitosti s implicitní chválou Hitlera. Samuelson je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii, který ve 13. vydání své ekonomické učebnice, v roce 1989, udával Sovětský svaz jako žijící příklad prosperující socialistické ekonomiky (Kdo ty ceny udílí!?). [I na našich ekonomických školách je dosud Samuelson pokládán za etalon eknomie!!! Pozn. PeTaX]

Llewellyn H. Rockwell, Jr. je zakladatelem a presidentem Ludwig von Mises Institute ve městě Auburn, Alabama a editor blogu LewRockwell.com.

Autorem článku je Llewellyn H. Rockwell

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 088 × | Prestiž Q1: 5,89

+5 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top