Štítky článku: •  

Odkaz transformace Občanského fóra: 30 let stále o tomtéž

Politika vzniklá zdola, možná málo intelektuální či noblesní, ale zato ryzí a autentická, před třemi desetiletími zvítězila nad elitářstvím. Dnes stojíme před podobnou výzvou.

Právě před 30 lety končila první a začala se psát druhá kapitola české pluralitní politiky. Občanské fórum (OF), vzniklé jako hnací motor sametové revoluce, dostatečně širokospektrální, aby tuto roli mohlo hrát, se v lednu 1991 rozhodlo přeměnit v politickou stranu s jasným programem a individuálním členstvím. OF, které nejprve ovládlo ulice českých a moravských měst, pak většinu významných politických funkcí ve státě a to vše stvrdilo drtivým vítězstvím v prvních svobodných volbách, stále více připomínalo obra na hliněných nohách. Příčinou byly vnitřní spory takřka o všechno.

Lednovému rozhodnutí o přeměně v politickou stranu předcházelo překvapivé zvolení Václava Klause prvním a posledním předsedou OF. Rozhodla o tom koalice regionů a nespokojenců s dosavadní politickou rozplizlostí, jež na sněmu získala většinu. Menšinový proud zastánců hnutí se však s přeměnou OF ve stranu nesmířil. Východiskem ze situace se staly únorové lánské dohody, které stanovily podmínky rozpadu OF, na jehož troskách vznikly dva nástupnické subjekty — Občanská demokratická strana a Občanské hnutí.

Analogické momenty

Při etablování OF zvítězil antistranický apel, s nímž toto uskupení vyhrálo první svobodné volby. Heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ bylo vyústěním utkvělé představy části intelektuálů o tom, že se na nás Západ dívá a díky naší inspiraci se rád zbaví přežité struktury politických stran, kterou nahradí širokými hnutími, kde prim hrají silné a nezávislé osobnosti. A ovšem, také se výborně trefilo do společenské atmosféry. Kvůli diskreditaci komunistickým režimem se strany a stranictví ocitly na pranýři.

Jedním z nejzásadnějších problémů celé polistopadové politiky je fakt, že strany se z tohoto pranýře prakticky nikdy nevymanily. Kdo mohl a může, vždycky se do politických stran opřel a opře. Jsou vděčným terčem — vlastní vinou, ale i umanutostí části „elit“, které stranictví irituje logickým sklonem k odpovědnosti a loajalitě. V tom se nic moc nezměnilo. Dokonce bychom mohli říci, že vznikem, etablováním a volebním triumfem Andreje Babiše a jeho „hnutí“ jsme se posunuli před leden roku 1991. A nejen to. Málokterá politická strana se dnes hlásí ke svému profilu. Brand „politická strana“ je v Česku pořád stejně, ne-li více poškozený.

Marxism forever

V usnesení, jímž se OF rozhodlo transformovat ve stranu, stojí i jasné programové vymezení. OF v něm „rozhodně odmítá marxistickou a leninskou ideologii, reformní komunismus, třetí cestu v ekonomice“. Sledujeme-li diskuse, které se již drahný čas vedou v západním politickém světě, vidíme možná terminologický posun. Rozhodně ale nevidíme, že by třetí cesta v ekonomice byla na hlavu poražena. Nejen teoretici, ale i praktici a nejen levičáci z okraje spektra, nýbrž i představitelé formací hlásících se ke středu (případně i doprava) se čas od času pouštějí na tenký led neomarxismu a reformního socialismu. Jen ho dnes cudně halí do módních progresivistických, environmentalistických a jiných obalů.

Nezmizely dokonce ani některé ze zásadních sporů, jež zapříčinily rozpad OF. Spory o budoucnost tehdejšího společného československého státu máme dnes díky bohu za sebou. Zato pořád hoří spor o naši transatlantickou vazbu. Ne snad tolik v rétorické oblasti, rozhodně však v praxi přijímání spojeneckých závazků a tváření se, že nás problémy spojenců nezajímají. Žijeme si dál svůj naivní sen o bezpečném srdci Evropy. Pořád jsme se nevyrovnali s komunismem — navenek ani uvnitř. Mnozí nikdy nebyli odškodněni a rehabilitováni. Mnozí jsou již zase zpochybňováni. Takřka nikdo nebyl odsouzen, byť by jen symbolickým soudem dějin. Liberální demokracie, postavená na soupeření politických stran či vyvažování dvou věčně soupeřících hodnot, tedy svobody a rovnosti, má dnes na kahánku více než tehdy.

Politika vzniklá zdola, možná málo intelektuální či noblesní, ale zato ryzí a autentická, před třemi desetiletími zvítězila nad elitářstvím. V roce 2021 stojíme před podobnou výzvou. Soupeřů je tentokrát vícero. Nejsou to jen elitáři, ale i oligarchové a oligarchisté. A všichni ti, kdo z toho klientelistického systému těží.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Píše pan Ladislav Mrklas na tydenikhrot.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 194 × | Prestiž Q1: 7,01

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář
Borsuk

Ještě by mne zajímal vztah, existuje-li nějaký, mezi korporacemi a neomarxisty. Zda neomarxisté pomocí mladých managerů infiltrují korporáty, které se přiklánějí ke všemu pokrokářskému (a protože si pak zpětně přes lobování vydobydou výhody, vydělají na tom) nebo zda jsou naopak neomarxisté těmi příslovečnými užitečnými blbci, které pomohou z občanů utvořit masu konzumentů a nenáročnou pracovní sílu...

0 | 0

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top