Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Proč je nežádoucí silný stát? (1/3)

Stát, zejména silný stát, je nutným nástrojem kolektivistů k silovému prosazování jejich sociálně-inženýrských snů. Kdyby jejich cíle a recepty byly obecně přijatelné a v souladu s představami a cíli většiny společnosti, nepotřebovali by mocný aparát k jejich vynucování proti vůli, nebo jen bez souhlasu, ovládaných občanů. Levicový stát je v podstatě jen otrokářem, nebo jen (do jisté míry) volenou vrchností. Z hlediska poddaného je ale v podstatě jedno, jak se zámecký pán a jeho dráb jmenuje.

Motto:

Je naprosto nepochopitelné, že před pětadvaceti lety lidé odvrhli internacionální socialismus pod vedením komunistické strany, aby jen po pár letech obdrželi tentýž socialismus pod vedením stejných komunistů.

volime-socialismus.jpg (34,517 kiB)
Volíme socialismus

Měl jsem za to, že lidé se za 40 let socialismu sovětského typu poučili, že socialismus je neefektivní zřízení a vede jen k zaostávání, chudobě a úpadku. Omyl. Nepoučili se. Chtěli jen plné obchody zboží, jako na tom obdivovaném západě; chtěli kapitalisticky žít, ale chtěli dál socialisticky pracovat. Jenže to zboží nevzniká samo; je produktem komplikovaných vztahů a vazeb, které socialistické, plánovité hospodářství neumí zajistit, je výsledkem kapitalistické formy hospodářství.

Kapitalismus se ovšem do toho socialistického konceptu nehodí. Byla proti němu nasazena masivní diskreditační kampaň, vlastně stejnými slovy, která jsme slyšeli někdy před 47 lety. Ohrožení socialismu, návrat kapitalismu je nepřijatelný, narušení in­ter­na­ci­o­nál­ní­ho socialismu, revizionisté, pravičáci… Stejná slova, stejné vidění světa.

Nestydí se ani oživovat a rozdmýchávat třídní boj. Jak na běžícím pásu je společnost indoktrinována nenávistí ke každému pod­ni­ka­te­li. Automaticky je vykládán za zloděje, vykořisťovatele, zločince a darebáka. A to počínaje státním (vládním) indoktrinačním škol­stvím, přes nadále kryptokomunisty obsazené soudnictví, státní zastupitelství, úřady, úřad ombudsmana, ministerstva, Ústavní soud, Senát…

Zvláštní skupinou je celá státní správa. Po silou vynucovaném služebním zákonu, který v podstatě zakonzervoval stejný druh lidí v celém systému. Lidí velmi vlivných už od subalterních úředníků, kteří mohou svými úředními kanály iniciovat a prosazovat cíle, které nevyplývají z vůle voličů. Všude sedí socialisté, prosazující větší a větší stát a větší a větší socialismus.

Po roce 1989 se komunisté jen rozdělili na „pravicové“ komunisty, na „levicové“ komunisty a komunisty bez přívlastku.

Socialisté, když už nemohou vyvracet ekonomická fakta, naučili se krást a obracet termíny. Jeden z prvních, který ukradli američtí socialisté, byl liberalismus. Ze směru, který dříve označoval svobodomyslnou, nezaujatou, velkorysou, umírněnou, tolerantní a nediktující doktrínu, je dnes směr vyloženě levicový, paternalistický, dirigistický, rozhazovačný, státistický. Dokonce si vymysleli termín „levicový li­be­ra­lis­mus“, který je vlastně oxymóronem už názvem.

A podobně i pro ten reálně neaplikovaný kapitalismus začali manipulovat jeho definicemi, podsouváním a obracením funkce, kdy jsou za vládce, za kapitány a kormidelníky trhu podsouváni kapitalisté a podnikatelé, přičemž pravda je zcela obrácená. Vládcem a kapitánem jsou právě klienti, spotřebitelé, kteří svou peněženkou dnes a denně volí, jakým směrem a jako intenzitou mají sluhové trhu, podnikatelé, napřít svoji energii, aby uspokojili co nejlépe poptávku a tak dosáhli zisku.

Ta zkratka vede samozřejmě k obnovení vykořisťovatelské a obecně nemravné masky kapitalismu, aby lidé náhodou nezapomněli.

Ale zpět k úloze státu. Několik axiomů můžeme stanovit předem:

  1. Čím silnější stát, tím menší svoboda.
  2. Čím silnější stát, tím větší potřeba cizích peněz.
  3. Čím silnější stát, tím větší nebezpečí zneužívání moci.
  4. Čím silnější stát, tím více korupce.
  5. Čím silnější stát, tím více neefektivního spotřebovávání existujícího kapitálu.
  6. Státní moc od jisté hranice roste samovolně.
  7. Stát není schopen investovat, pouze utrácet ukořistěné statky.
  8. Kolektivní rozhodování snižuje odpovědnost za přijatá rozhodnutí.

A ještě jeden axiom navrch: Evropská unie, v současné podobě, je mamutím projektem socialistických sil a jejím cílem je rozmělnění a strávení jakékoliv jinakosti, která narušuje koncept stejného, uniformního evropského poddaného. Projektem zavedení trvalého svazku evropských sovětů v čele s vedoucím sovětem vyvolených.

Všichni etatisté (česky státisté, chcete-li) setrvale požadují větší a silnější roli státu. Nade všechny meze. Cílovým stavem nutně musí být kontrola nad veškerým lidským jednáním a absolutní kontrola kapitálu, včetně výrobních prostředků.

V případném politickém diskursu už nikdy není řeč o potřebě státu jako takového, nýbrž pouze o jeho velikosti, přičemž počet problémů, které údajně stát řešit „musí“ se složitostí současného světa setrvale roste. K takovému závěru státisté dochází vždy a používají k tomu celou sadu zaklínadel, manter, které beze smyslu opakují tak dlouho, až se původní otázka nutnosti změní pouze na míru takových opatření, (která v posledku stejně narostou do maxima).

Proberme si teď několik typických socialistických, státistických manter a pokusme se je osvětlit.

Jedním z prvních je tvrzení, že:

Trh je efektivní pouze na základech silného státu

Samozřejmě to není pravda. Stát je typickým příkladem silového zasahování do funkcí trhu, který svými regulacemi, dotacemi, státními byrokratickými kontrolami, selektivními daněmi, nadměrnými daněmi, arbitrárními předpisy a zákony trh setrvale ohýbá a deformuje, až nad ním přebírá veškerou kontrolu a to i bez apriorního znárodnění.

Někdo mi oponoval, že zde nemáme plánovité hospodářství, protože neexistuje Státní plánovací úřad. Odpověď je ale poměrně triviální: SPÚ používali ortodoxní komunisté, protože ve své doktríně měli státní plánování pevně ukotveno (a dohlíženo sovětským gubernátorem).

Dnešní centrální plánování je odlišné v tom, že používá sofistikovanější metody; plánovací úloha je rozprostřena mezi velké množství úřadů, počínaje povinně přijímanými nesmysly Evropské unie, přes domácí direktivy vlastních socialistů, od ministerstev až po nejrůznější státní kontrolní orgány. A již zmíněné dotace, regulace, zákazy, příkazy. Ti všichni dnes plánují a určují, kam a jak se bude ten „pseudokapitalismus“ ubírat. A samozřejmě mezní zdanění, které neumožňuje reinvestice a inovace. Stát bere vše. Podnikatel je až tím posledním v řadě, který ovládá „své“ podnikání.

Všechny výše zmíněné nástroje mají za úkol deformovat a ničit informační podstatu trhu, tedy zkreslit informace o vzácnosti statků a tudíž jejich ceně i po skutečné poptávce po daném statku.

Můžeme tedy uzavřít, že právě silný stát (a zejména superstát EU) je největším deformátorem trhu. Je z principu antikapitalistický. Stát kromě toho disponuje centrální bankou (superstát super-centrální bankou) která jako obvykle vytváří svou politikou nejen ekonomické bubliny, ale i drtivou většinu všech ekonomických krizí.

I klasičtí liberálové prý požadovali silný stát

Argumentační aparát socialistů se opírá o velmi diskutabilní „neoliberály“ tvrzením, že silný stát je třeba k obraně konkurence na trhu. Stačí ale jen uvést příklad se socialistickým antimonopolním úřadem, který se stal jen bicím nástrojem nepohodlné konkurence. Pokud státní úřad nalezne, že „neoblíbený“ hráč má ceny vysoké, pokutuje jej za monopolní postavení, pokud má ceny nízké, je obviněn a penalizován za dumpingové ceny. A pokud má ceny stejné, jako konkurence, státní úřad tiše (za kolik?) přihlíží kartelové dohodě velkých hráčů. Příliš příkladů netřeba.

Stát by měl chránit svobodu jedinců, která je nejvyšší hodnotou a ne vyhazovat veřejné peníze na neefektivní a ke korupci přímo vybízející úřad.

Naposledy jsem někde odchytil, že ministerstvo vnitra dostane několik miliard na zavádění rychlého internetu, protože, ó, ty hrůzo, v některých místech dosud připojení k internetu poskytují soukromé subjekty!!! O tempora, o mores! Takto si silný stát představuje konkurenci! Zavedením státem podporovaného monopolu!

Dalším oblíbeným trikem neobolševiků je poukazování na to, že:

Neregulovaný trh nezajistí dobře své vlastní fungování

To je nejoblíbenější mantra. Kdykoliv si nějaký socialista-plánovač všimne nějakého nepodstatného, osamoceného jevu, je jat neodolatelnou touhou začít ho regulovat. A protože má tu moc, vymyslí lejstro a nový úřad, který bude na věc dohlížet. Ono je to tak, že kdyby ten dílčí mechanismus byl užitečný, lidé by ho sami přijali a uplatňovali (i bez toho předpisu). Protože je to předpis svévolný, nic neřešící a buzerační, nikdo se mu dobrovolně nepodvolí a je třeba jej silou vymáhat, jinak by jej všichni ignorovali.

A stát každým předpisem bobtná. Jen co jsem bezděky odchytil, za poslední rok přibylo nejméně 2600 úředníků a s registrem přestupků přibudou zase další, s (nedejbože) EET přibude zase pár tisíc ouředních oudů, má vzniknout další ministerstvo pro výzkum, vývoj a inovace (či jakého čerta), nový úřad pro kontrolu financování (nesocialistických) politických stran…

Trh zde byl dávno a dávno, ještě když si státy hrály v uhláku na horníka. Trh totiž tvoří lidé svým rozhodováním a směnou a ne státní úřad, který jim tu směnu a intuitivní rozhodování na základě mnoha faktorů vezme a přetvoří do unifikované podoby nějakého Tricatelu, tak-nějak-jediného-správného-normalizovaného.

Někde jsem četl přirovnání, které perfektně sedí: je to, jako byste chtěli opravovat přírodu. Ano, to je přesně ono — každý pokus přírodu opravovat skončil ještě horším stavem, než byl předtím. Když ne hned, pak za pár let se ukázalo, jak to bylo slabomyslné, neobratné a kontraproduktivní.


Pokud použijeme jen toto jediné měřítko, totiž množství a moc státu, pak (nejen u nás) jsou všechny strany socialistické bez ohledu na to, jak se jmenují, nebo jak jsou nazývány jinými. Častují se mezi sebou nálepkami pravicovosti a levicovosti, ale jsou praktickým výsledkem socialistické všechny. Ani jedna strana, ani jedna, nebyla schopna a ochotna snižovat moc státu, snižovat administrativní a řídicí aparát, omezovat zásahy státu do soukromých rozhodování.

Markantem všech „etablovaných stran“ je neúcta k soukromému majetku a svobodnému nakládání s ním, i k osobním svobodám jednotlivce. A neukojitelná touha vládnout a ovládat.

Všechny, všechny státostrany přistupují k vládě se stejným motivem: ukořistění moci a pašalíků pro vlastní potřeby a cíle. Lidé jsou degradováni jen na ovládanou masu, která se hodí jen jednou za pár let k „oslavě demokracie“, ne nepodobné povinným oslavám Velké říjnové revoluce (co stejně byla v listopadu). Lid si (zatím) „může vyměnit“ jednoho násilného drába za jiného, stejného.

Výsledkem neo-socialistického křížového tažení je nesvéprávný člověk, kterému je majetek vlastně jen dlouhodobě (za nekřesťanských podmínek), pronajat, jeho konání je mu milostivě po­vo­lo­vá­no/zakázáno státem, ani problémy už nesmí nahlas nazývat přesnými termíny, ale nějakým politicky korektním ptydepe.

Dokonce už ani nesmí mít přirozený strach, když si to vrchnost nepřeje a je jen otázkou, zda mu nakonec jeho vlastní život nebyl jen pronajat státem na dobu blíže neurčenou (za poplatek někde kolem poloviny jeho mezní hodnoty produkce).

Fuj, to jsem se zase naštval…

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 100 × | Prestiž Q1: 7,53

+8 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Proč je nežádoucí silný stát? (1/3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top