Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Proč je nežádoucí silný stát? (2/3)

Jelikož jsem dostal rozsáhlý materiál, v němž státista-socialista vypočítával všechny možné i nemožné důvody, proč stát musí být velký a silný, zkusím to vyvracet thesi po thesi (a asi se mi to tím rozroste ještě na jeden díl).

Vždycky jsem se domníval, že sociálně-demokratické strany mají akcent na to slůvku sociální. Problémem je, že jednak špatně pochopily (přeložily) anglický výraz „social“, který si vykládají (a obelhávají tím voliče), jako sociální. To slůvko znamená „společenský“, tedy kolektivní. Takže sociálně-demokratické strany nemají na mysli nějaké sociální zabezpečení slabých, či nemohoucích (kdyby měly, nemohly by prosazovat např. minimální mzdu, která je výrazně asociální). Správný význam sociální-demokracie je tedy strana socialistická, prosazující (zatím demokratickou cestou) socialismus, nám dobře známý kolektivismus.

Pokračuji se seznamem argumentační základny socialistů, kterou podporují svoji potřebu velmi silného státu:

Spravedlivá soutěž

Takovým stavem bychom mohli nazvat podnikání, v němž mají všichni zúčastnění stejné podmínky. V praxi se však silní stávají ještě silnějšími, zakázky získávají lehčeji, mají více možností na odstavení konkurence. Výsledkem je tendence k monopolizaci a prosazování ekonomické nadvlády i ve sféře ovlivňování exekutivy, soudů i zákonodárství. Bez pevné ruky státu se takové tendence stávají neudržitelnými a trh není svobodný, ale je v rukou monopolů a mafií.

Pravda je ovšem poněkud jinde. Silné monopoly vznikají právě s podporou státu, např. s pomocí státních intervencí a protežování. (Velmi přesně to vidíme na příkladu Agrofertu, který právě s podporou státu — dotace v řádu 34 miliard jen za posledních několik let, se stává hegemonem, nekonkurenčním kartelem, který nekale brání vstupu jiných hráčů na trh.)

Stát, který enormně daňově zatěžuje celou podnikatelskou (i spotřebitelskou) vrstvu, aby z vybraných prostředků podporoval jen vybrané subjekty, poskytoval arbitrární slevy na daních (opět lze zmínit Agrofert; slevy na dani 1,5 mld. jen za loňský rok). Mechanismus je poměrně dobře sledovatelný: stát se s několika málo korporacemi dohodne poměrně snadno, zatímco ovládání malých a nepředvídatelných podnikatelů je pro stát velmi obtížné. Proto inklinuje k podpoře velkých hráčů a k omezování konkurence. Náklady na zakládání nových a progresivních firem je tak omezováno administrativně a pozici kartelů nemá kdo ohrozit.

Dalším zločinným nástrojem silných států jsou zákazy dílčích činností (vezměme třeba drakonické zdanění soukromých firem v segmentu hazardu, nebo kriminalizace drog, nebo jen obyčejného kouření).

Kdykoliv silný stát přistoupí k restrikci nějakého segmentu, přímo nutí ke vzniku různých mafií, které i s pomocí organizovaného zločinu začnou toto omezení obcházet. Z dalších oblastí, do kterých stát velmi ochotně vstupuje je prostituce, potraty… dosaďte si sami další. Problémem všech těch regulací je jednoduchá zákonitost: poptávka po regulovaném/zakázaném tovaru je ± konstantní a stát drakonicky zruší/omezí nabídkovou stránku, zorganizuje disbalanci. Výsledkem je tedy vynucená snaha poptávku s nabídkou vyrovnat jinou cestou a máme zde organizovaný zločin. Stačí vzpomenout Spojené státy a aplikaci „suchého zákona“, prohibice. Postava Al Capone je dostatečně známá.

Zakázané „zboží“ však zákazem nutně zdraží (náklady a rizika obcházení zákona), výnosy takto riskujících raketově rostou.

Jedním z demonstrativních příkladů jsou drogy. Srdce každého méně myslícího člověka zaplesá, že stát ty ohavné narkomany konečně pořádně zmáčkne. Už není schopen domyslet, že ceny ilegálních drog prudce stoupnou. Poptávková část opět zůstane ± stejná (jen málokterý narkoman si řekne, že přestává drogy brát jen kvůli zákazu). To ošklivé a neviděné je to, že zatímco slušně zabezpečení lidé si i takto uměle zdražené drogy hravě pořídí na černém trhu, pro ty nuzné narkomany nezbývá, než si na vysokou cenu drog zajistit prostředky i čistě kriminálními mechanismy, krádežemi. Celá „ušlechtilá“ snaha státu tak skončí zvýšením kriminality a obcházením zákona.

Nejinak je tomu u šedé ekonomiky, kterou tak usilovně chce odstranit Babiš elektronickým špehováním/řízením ekonomiky. Hned v úvodu je třeba říci, že šedá ekonomika je důsledkem nadměrného zdanění (známá Lafferova křivka). Je-li drakonicky zdaněna cena práce i zisky, posiluje ta část pracujících/podnikatelů, kteří ne všechny příjmy oficiálně přiznávají; snaží se ututlat menší či větší část svých soukromých peněz před státem.

Je prostě pošetilé a hloupé tvrdit, že lidé pracují a podnikají hlavně proto, aby zasytili neukojitelný hlad eráru. A stejně laciné je Babišova argumentace, že chce pouze narovnat podnikatelské prostředí. Předem lze predikovat mnoho firem, které činnost v důsledku strachu z byrokratické perzekuce a zvýšených nákladů prostě ukončí, mnoho obyčejných zaměstnanců přijde o zaměstnání a skončí na sociálních dávkách a ti odvážnější z aktivních lidí přejdou od šedé ekonomiky do sféry ekonomiky černé. Buď barter, nebo hotovost z ručky do ručky. To se státu fakt vyplatí!

Stát má zacházet jen s nejmenším množstvím svěřených peněz a jejich použití do posledního haléře proúčtovat. Včetně osobní zodpovědnosti za nehospodárné použití. Pokud jich má příliš a má moc jejich množství vynucovat, nikdy nepřestane, dokud nebude mít všechny.

socialismus-kapitalismus.png (322,934 kiB)
Ilustrační obrázek

Kapitál a etika

U nás už samotné toto slovní spojení zní jako anachronismus. Jistě, i ve vyspělých ekonomikách je motorem ziskuchtivost jednotlivce a mnohdy jsou odměňováni nepoctiví. Ale rámec, který jim tam vytvořil stát legislativou, represivním aparátem a motivacemi na podnikání v zájmu veřejnosti, znamená účinné omezení možnosti dosáhnout konkurenční výhodu jakýmikoliv prostředky. Dokonce jsou státy, kde většina lidí už i spekulativní podnikání pokládá za nedůstojné.

To je obludná vize ovlivněná bolševickým smýšlením. Jestliže pisatel tohoto rámečku napíše, že stát legislativou a represivním aparátem ZAMEZIL vzniku konkurenční výhody, pak je to přesně to co celou dobu kritizuji. Pisatel zřetelně požaduje tak nivelizované prostředí, v němž všechny firmy budou podle stejných předpisů vyrábět stejnou, zaměnitelnou věc, tedy prostředí nekonkurenční, srovnatelné s řízenou ekonomikou.

A jen otázka na okraj: kdo bude určovat, co je etické a neetické? Patrně nějaká státní komise, která bude tvořena jedinci s nějakým, ne zrovna nutně vynikajícím morálním kreditem. Je to stejný mechanismus, který používá Evropská unie. Nějaký subalterní úředník přijde ráno do úřadu a zamyslí se, co zase ošklivého a nepřijatelného včera viděl, sepíše návrh, předá návrh, někdo chytne návrh, někdo podepíše návrh a tak dál, až někdo dostatečně blbý návrh vezme za svůj a prohlasuje jej.

Pokud máte dojem, že v některých státech (kterých?) většina lidí (jak velká většina, jak to víte?) pokládá spekulativní podnikání za nedůstojné, tak je to jejich věc, nikoliv věc vlády, ani státu. Přišli na to sami a příslušně tomu se chovají (pokud vůbec).

A ještě jedna perla: „…a motivacemi na podnikání v zájmu veřejnosti…“ To snad je nápad ze špatné kovbojky. Žádné podnikání není určeno k uspokojování zájmů veřejnosti a už vůbec není žádoucí někoho takovým směrem motivovat. Přesněji: neexistuje žádný veřejný zájem. Jsou veřejné domy, veřejné osvětlení, ale veřejný zájem není. Jsou jen dílčí zájmy jednotlivců. A socialisté, kteří do svých centrálních plánů zahrnují věci, které se jim samým líbí a aby to nevypadalo sobecky, tak o svém vlastním zájmu hovoří jako o veřejném.

Tedy si to představujete tak, že stát drtivě zdaní celou veřejnost, pak si vytipuje několik oblastí, které chtějí vynucovat nad jinými oblastmi a následně zkorumpují nějakého producenta „pobídkou“ tak, aby pod tržní cenou produkoval službu, po které nikdo neprahne. Kdyby prahl (tedy existovala poptávka), už dávno by někdo danou věc vyráběl a nabízel (vytvořil nabídku). Jelikož taková poptávka nebyla podle vás dostatečně silná, nebo její cena byla vyšší, než jiné preference zákazníků, zdeformujete tržní signály tak, aby se uspokojil váš plán, ale za cizí peníze. Stále stejné sociální inženýrství.

Ceny produktů bez zvýhodněných nákladů

Snaha výrobců snižovat ceny vede bez kontroly státu často k přenášení nákladů na jiné subjekty, teritoria či odvětví. Trh sám o sobě nemá mechanismy, které by zajišťovaly, aby výrobci dodržovali bezpečnostní normy, nakládali s odpady bez ohrožování okolí, aby platili zaměstnancům spravedlivou mzdu. Nadnárodní společnosti často i s politickým vlivem, získávají i neoprávněné výhody na úkor společnosti.

Nadnárodní společnosti (nejen), často i s politickým vlivem? A na koho to mají vliv? No hlavně na stát. Už jsme si to říkali dříve: velké korporace žijí se státy ve vzácné symbióze — jeden monopolista si od jiného monopolisty kupuje výhody, oboustranně výhodné.

Před tím, než se stát zmocnil většiny regulací, trh se reguloval sám. Pro bezpečnostní, ale i jiné normy vznikaly na státu nezávislé asociace s jasně danými pravidly a zákazníci věděli, že pokud nakupují od firmy patřící k asociaci, mají zabezpečenou jistou kvalitu. Decentralizované asociace byly složeny z odborníků daných firem, které se navzájem kontrolovaly a ne byrokraty, kteří na tom nemají žádný přímý zájem a v podstatě hledí jen na to, kdo je jak podplatí.

Normy na volném trhu samy vznikaly — jazyk, etické principy (třeba Hippokratova přísaha) nebyly určeny státem, ale lidmi. Bezpečnostní normy, které mají smysl, vznikají samy — žádný stát nemusel výrobcům elektrických spotřebičů říkat, aby je dělali bezpečnými, stejně tak nikdo nemusel určit způsob jištění při výškových pracích. Proti odpadům, které ohrožují okolí kohokoliv, stačí i zákony na ochranu vlastnictví. K čemu je tam potřebný silný stát?

Spravedlivou mzdu by zaměstnanci dostávali tehdy, kdyby na firmy nebyly uvaleny nesmyslné restrikce, které zvyšují náklady na výrobu, či případné propouštění. Spravedlivou mzdu by zaměstnanci dostávali až tehdy, kdyby stát přestal minimální mzdou zvýhodňovat střední vrstvu (odborářů) hlavně na úkor spodních vrstev společnosti. Spravedlivou mzdu by dostávali zaměstnanci tehdy, kdyby jim stát nebral 35 % mzdy na odvody, resp. přesněji, kdyby stát neprodražoval a netrestal zaměstnávání.

Ale já vám vidím až do jater: jediný spravedlivý systém podle vás je ten, kdy jediným, monopolním zaměstnavatelem je stát. Vy strašně rádi ukazujete vykořisťování dělníka nějakým odporným kapitalistou, ale už těm dělníkům neřeknete, že největším a nejsilnějším vykořisťovatelem je dnes stát. Socialistický stát, který je mrzutý, že nevlastní absolutní monopol na vše, i na myšlení lidí.

Řeknu to asi tak, že socialistický stát se do trhu soustavě rejpá a opravuje jej tak dlouho, až ho totálně rozesere. A pak slavnostně oznámí: „Vidíte, trh nefunguje!“

A začne se v něm rýpat o to víc.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 145 × | Prestiž Q1: 7,15

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Proč je nežádoucí silný stát? (2/3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top