Štítky článku: •  

Vzpomínáček — 28. srpna — Antonín Jedlička

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 28. srpna. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: „Dělení říše, Karolinum, návrh ke smíru s císařem na českém zemském sněmu, Ferdinand II. Štýrský zvolen římskoněmeckým císařem, Johann Wolfgang von Goethe, sjezd zástupců německých měst, obcí a konstitučních spolků z Čech, Pražská železářská společnost, české korunovační klenoty převezeny do Prahy, Robert Merle, vyhlašování válek, Arkadij Natanovič Strugacký, přání Čechů a Slováků ve Francii účastnit se bojů proti Německu, 306. stíhací peruť, Milan Kňažko, objeveny jeskyně Na Pomezí, Bohuslav Martinů, Martin Luther King přednesl svůj projev „Mám sen“, 28. srpen 1968 podrobně, letecké neštěstí na základně Ramstein, Antonín Jedlička…“ Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

vzpominacek-28-8.jpg (20,660 kiB)
Vzpomínáček 28. 8.

876 — Zemřel král Ludvík Němec; při dělení říše mezi jeho tři syny dostal Karloman Bavory, Panonii, Korutany a také „království Slovanů, Čechů (a Moravanů)“.

V případě posledních dvou zemí šlo pouze o politické ambice východofranské říše (ne o skutečný stav).

1383 — Král Václav IV. věnoval Karlově koleji pražské univerzity měšťanský Rotlevův dům Karolinum.

Karolinum se stalo hlavním střediskem vědeckého i společenského univerzitního života.

1618 — Na českém zemském sněmu se pokusila skupina konzervativní šlechty vedená Adamem ml. z Valdštejna prosadit návrh na smír s císařem; Thurn a další radikálové však tento pokus zmařili. Došlo ke svolání zemské hotovosti.

1619 — Ferdinand II. Štýrský byl zvolen ve Frankfurtu římskoněmeckým císařem (získal i hlas českého krále jakožto prvního světského kurfiřta).

1749 — Narodil se Johann Wolfgang von Goethe, německý spisovatel, přírodovědec a filozof († 22. března 1832)

1848 — V Teplicích se konal sjezd zástupců německých měst, obcí a konstitučních spolků z Čech za účasti 112 delegátů 47 měst a obcí a 16 spolků převážně ze severních a severozápadních Čech. Sjezd se vyslovil pro politické a celní spojení s Německem a požadoval rovněž zrušení dosavadního zemského zřízení a zemských hranic a jejich nahrazení krajským zřízením podle národnostního principu. Předpokládal vytvoření dvou až tří německých krajů v severním pohraničí Čech a čtyř až pěti českých krajů ve vnitrozemí. Projekt předložený L. von Löhnerem nepočítal se spojením českých krajů v národní celek.

1857 — Založena Pražská železářská společnost; vznikla spojením Kladenského železářského těžařstva, Kladenského kamenouhelného těžařstva a několika dalších podílníků.

1867 — Z Vídně do Prahy byly (po železnici) převezeny české korunovační klenoty (do „úschovy“ odvezeny v květnu 1866 před blížící se rakousko-pruskou válkou); šlo o jednu z okázalých národních manifestací za české státní právo.

1908 — Narodil se Robert Merle, francouzský spisovatel, literární historik, překladatel a profesor († 28. března 2004)

1914Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Belgii.

1916 — Rumunsko vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku.

Itálie vyhlásila válku Německu

Německo vyhlásilo válku Rumunsku

1925 — Narodil se Arkadij Natanovič Strugacký, ruský spisovatel († 12. října 1991)

1939 — Československý vyslanec v Paříži Š. Osuský odevzdal francouzskému ministru zahraničí nótu, v níž oznámil přání Čechů a Slováků ve Francii účastnit se bojů proti Německu a žádal o souhlas k provedení mobilizace československých občanů ve Francii.

1940 — Byla založena 306. stíhací peruť

1945 — Narodil se Milan Kňažko, slovenský herec a politik

1949 — Byly objeveny jeskyně Na Pomezí, krasové jeskyně s krápníkovou výzdobou ležící v zalesněném svahu vedle silnice vedoucí z Lipové-lázně do Vápenné. Od roku 1965 jsou národní přírodní památkou.

1959 — Zemřel Bohuslav Martinů, český hudební skladatel (* 8. prosince 1890)

1963 — Martin Luther King přednesl svůj projev „Mám sen“ během pochodu na Washington, D. C. za práci a svobodu.

1968 — Pošmourné ráno ve středu 28. srpna odpovídalo náladě mezi lidmi.

Přesto usedáme bláhově k mikrofonu, začínáme vysílat, čteme včerejší provolání ústředního výboru KSČ, jehož plenární schůze má dnes večer zasedat. Stejně tak se mají sejít parlament a vláda, podle nepotvrzených zdráv se budou konat některé tiskové konference, z veřejných schůzí očekáváme další stanoviska a názory k výsledkům moskevských jednání.

Z Bělehradu přišla zpráva o tiskové konferenci na čs. velvyslanectví, které se zúčastnili naší členové vlády, zdržující se v Jugoslávii na dovolené. Jde o místopředsedu Otu Šika, ministry Františka Vlasáka a Štefana Gašparika. Vláda doma v Praze zatím postrádá ještě ministra Jiřího Hájka, který se má vrátit z OSN, a ministra stavebnictví Jozefa Trokana, který je v USA na dovolené. O. Šik na konferenci k budoucímu vývoji uvedl, že rozhodujícím činitelem bude postoj lidu v jeho podpoře vůči spolupráci s okupanty.

Druhým činitelem bude mezinárodní veřejné mínění. O svých jednáních v Rumunsku prohlásil, že Bukurešť souhlasí se svoláním konference evropských komunistických stran v Praze za účasti A. Dubčeka. Nebude-li pět okupačních zemí s takovou schůzkou souhlasit, Rumunsko je ochotno přijít na ní do kterékoliv jiné země.

Jugoslávský vysílač Novi Sad označil okupaci Československa — i přes zveřejněné komuniké — jako trvalou a neodpustitelnou hanbu a že si nemůže vzpomenout na jinou událost, která by tak hluboce otřásla jugoslávským lidem a naplnila ho takovou hořkostí.

Ze Švédska máme k dispozici prohlášení komunistické strany a jejího vůdce Hermansona, v němž se praví:

Komuniké moskevského jednání je příliš všeobecné a má proto mnoho prostoru k výkladu. Nadále odsuzujeme skutečnost, že socialistické státy použily vojenskou moc, aby si vynutily svá přání. Teprve budoucnost ukáže, zda se český a slovenský lid smíří s okupací své země. Lze očekávat, že nikoliv! Protože Československo ukázalo účinnost vystupování jednotného lidu proti velké přesile.

Do věžového domu na Zahradním městě nám byl ještě doručen leták „Svobodné Televizní noviny“ s podtitulem „Vydržet — nezklamat — věřit! Mluvíme k Vám tištěným slovem.“ V letáku se dožadují účastníci zasedání pléna okresního výboru Praha 1, aby mimořádný XIV. sjezd permanentně pokračoval v jednání za předsednictví A. Dubčeka a na základě plné informovanosti o celé, byť kruté pravdě řešil vzniklou situaci.

V letáku je dále sdělení celozávodního výboru KSČ České televize, který se staví za stanovisko OV KSČ Praha 1 a žádá:

  1. uvolnění všech pracovišť Čs. televize, aby vysílání mohlo pokračovat v legálních podmínkách,
  2. záruky osobní svobody pro všechny, kteří vystupovali na obrazovce či v rozhlasu a zajišťovali program vysílání v uplynulých dnech ve smyslu stanoviska a požadavků legálních vládních a stranických institucí — a to v duchu myšlení a cítění všeho československého lidu.

Prohlášení pracujících závodu ČKD Trakce, adresované vedoucím představitelům státu a strany, stačíme odvysílat ještě celé pro jeho nesmlouvavý postoj, protože nelze mlčet k hanebnému obsahu a především k formě závěrečné rezoluce moskevských jednání, vyvolaných násilnou okupací naší země:

Více než vysloveného se obáváme nezveřejněných podmínek a závazků… Obáváme se, že dojde k zavedení cenzury a skončí tak náhubkem blokující myšlenkový vývoj našeho lidu… Obáváme se o pracovníky kultury — od význačných spisovatelů až po pracovníky spojů, kteří získali velkou úctu našeho lidu v jeho nejtěžších chvílích… Budeme vám věřit, avšak jen potud, pokud budeme přesvědčeni, že mezi námi a vámi nestojí žádná tajná dohoda o cílech či taktice a že všichni nazýváme věci jejich pravými jmény. I když se to snad v tomto okamžiku bude zdát podivné, doufáme pevně, že účet za škody způsobené okupací, bude předložen ještě vámi, a že bude také plně uhrazen…

Toto prohlášení podepisovali po celý den pracující ze všech závodů ČKD Praha, jimž bylo rozesláno a do večera pod ním bylo několik desítek listů s podpisy.

Pozoruhodný dopis psaný azbukou jsme obdrželi v odpoledních hodinách od vojáka tankové jednotky v Praze 2. Jeho jméno a plná adresa existují na sekretariátu vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze, odkud nám dopis také poslali. Zprvu voják píše, jak byli před odjezdem přesvědčováni, že sovětská vojska vstoupila do Československa jen proto, aby splnila svou internacionální povinnost. A pak pokračuje:

21. srpna jsme tedy překročili státní hranici. Před mýma očima se otevřel tento obraz: naše tanky v obydlených obcích začaly srážet telegrafní sloupy, najížděly do plotů, porážely ovocné stromy, nasázené podél cest. Zbouraly přitom několik obytných budov a hrozily lidem, že do nich vjedou.

S úžasem jsem se díval na to vše a nic jsem nemohl pochopit. Ale ještě strašnější obraz se mi otevřel, když jsme přijeli do Prahy. Vy sami jste to viděli a dobře o tom víte. Chovali jsme se jako věrolomní okupanti a museli vystupovat proti mírumilovným lidem.

Na otázky, proč jsme sem přišli, kdo nás sem pozval, moji velitelé odpovídali, jak nám bylo řečeno — že nás sem pozvala vaše vláda. Když jsem celou tu situaci viděl, začal jsem chápat a hanbit se za naše činy. Není třeba být velkým politikem, abych pochopil prostou jistotu: což mohla vaše vláda žádat takovou pomoc od spojeneckých zemí, které přinesly vašemu státu velké materiální škody a uvěznily samu vládu?

Na základě toho jsem si udělal závěr, že naše činy jsou hrubým vměšováním do vnitřních záležitostí vaší země. Stydím se před vaším lidem za všechny své soudruhy. Chci vyjádřit svůj plný souhlas s politikou, kterou provádíte. Ideje pravdy vítězí. S úctou k vám — voják sovětské armády v Praze, 28. srpna 1968.

Z městského výboru KSČ ještě přinesl kurýr „Seznam zabitých okupačním vojskem v Praze“, zatím je neúplný, jsou zde zařazena jména zabitých občanů podle jednotlivých dní až do 27. srpna, včetně data jejich narození a bydliště. Žádáme posluchače, aby hlásili jména padlých, kteří v seznamu nejsou uvedeni.

Ale to už je opravdu poslední, vskutku poslední informace, kterou Svobodný rozhlasový vysílač televizních pracovníků pustil do světa. Technici od režisérského pultu sdělují, že radiokomunikace ruší naše spojení, že naše vysílání je už bezpředmětné a definitivně končí.

S odpovědností vedoucího rozhlasového vysílání Svobodného vysílače odjíždím do Vysočan, kde se chci rozloučit i s „hloubětínskými“. Je zde stále ještě mnoho funkcionářů a zdravíme se navzájem, protože jsme o sobě věděli, ale každý kdesi působil. Tak se zdravím se slepým Klementem Lukešem, Otkou Bednářovou a dalšími novináři. Její jmenovkyně Věra Bednářová, která pracovala spolu s Helenou Pecharovou v jednom mém tvůrčím týmu (desetiminutovky o hlavním městě Praze) mi sděluje, že právě přijala nabídku získat pas a odjet do emigrace.

Když se dozvěděl Evžen Erban, že jsem ve Vysočanech, vyhledal mne, děkoval za statečný postoj v době okupace a z titulu své funkce na ministerstvu zahraničních věcí nabídl pro mne a celou moji rodinu bianco cestovní pasy s možností okamžitě vycestovat do zahraničí. Jen na vysvětlenou uvedu, že v době, kdy byl tento politik a státní úředník ředitelem Státní správy hmotných rezerv, jsem s ním pro Hospodářské noviny otiskl velký rozhovor včetně jeho karikatury.

Od té doby o mně věděl, takže sledoval i mé působení ve Svobodném vysílači. Jeho nabídku jsem odmítl: Proč mám utíkat? Tady jsem doma, mám tu rodinu, tři děti, nikdy jsem o něčem podobném neuvažoval a bez nich se přece nemohu k tak závažnému kroku ani rozhodnout. Ne, děkuji. „Rozmysli si to, ještě mne můžeš kontaktovat, až se poradíš, jinak následky poneseš ty sám…“

Mezitím došlo k několika dalším událostem: Prezident republiky přijal představitele vedení čs. armády, aby jim poděkoval za jejich postoj v minulých dnech: „Zachránili jste tento stát, vyslovuji vám pochvalu…“

Zároveň prezident republiky vydal rozkaz k úkolům čs. armády po podepsání moskevského protokolu: hlavním úkolem armády je zajištění klidu a kázně.

Na 200 příslušníků vojenské kontrarozvědky odmítá podepsat prohlášení, odsuzující vojenskou okupaci Československa.

Plénum Národního shromáždění, které řídil J. Smrkovský, vydalo prohlášení, v němž se nadále považuje obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za protiprávní.

Před branně bezpečnostním výborem parlamentu vystoupil náměstek generálního prokurátora ČSSR se zprávou, v níž oznamuje vyšetřování trestného činu ohrožení republiky Viliamem Šalgovičem a dalšími osobami.

Schůze předsednictva České národní rady, opět již v čele s Č. Císařem, odsoudila brutální zásah do vnitřních záležitostí ČSSR a vyslovila věrnost myšlenkám Pražského jara.

Z funkce ředitele ČTK byl odvolán Miroslav Sulek a na jeho místo jmenován Jindřich Suk.

Vládním zmocněncem pro Čs. rozhlas byl jmenován Odon Závodský s úkolem zajistit přímý vliv vlády na vysílání rozhlasu.

Zvláštní vydání Literárních listů vyjadřuje nesouhlas s moskevskými dohodami a oznamuje zastavení jejich vydávání.

Moskevská disidentka a básnířka Natalja Gorbaněvská zaslala Rudému právu a dále pak listům L'Unità, Morning Star, Times, Neue Züricher Zeitung, New York Times a Washington Post otevřený dopis s informací o demonstraci sedmi sovětských občanů proti okupaci Československa, k níž došlo v Moskvě 25. srpna.

Po poradě s britským ministerstvem zahraničních věcí a sovětskými činiteli odvolali londýnští pořadatelé návštěvu sovětského vojenského Alexandrovova souboru v Anglii.

Z tiskové konference šéfredaktorů tisku, rozhlasu a televize, která se konala na Pražském hradě, a které byl přítomen i prezident republiky L. Svoboda, byl vydán zápis tohoto znění (jak se nám dostal do rukou 29. srpna 1968):

Všechny tyto informace nelze v současné době oficiálně zveřejnit ani tiskem, ani rozhlasem (televize stále ještě nevysílala, proto není uvedena). Předseda vlády O. Černík sdělil novinářům toto:

Ve středu 21. srpna 1968 navštívil generál Pavlovský s Aloisem Indrou prezidenta republiky a oznámili mu, že přinášejí demisi vlády, podepsanou O. Černíkem. Prezident Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády O. Černíka osobně.

V té době byl O. Černík internován, demise byla podvržena. Dále se na Hrad dostavil velvyslanec Červoněnko, kterého provázeli Kolder, Indra a Švestka. Přišli s návrhy některých členů vlády. Prezident prohlásil, že s těmito představiteli nemá co činit a pokud bude s někým jednat, tak pouze s nejvyššími představiteli SSSR. Poté se telefonicky spojil s Moskvou a prohlásil, že v Moskvě musí být bezpodmínečně jednání přítomni soudruzi Dubček, Černík a Smrkovský. Dále si žádal i přítomnost Indry, Koldera a Švestky, aby se mohla situace vyjasnit.

Na jednání do Moskvy byli jednotliví internovaní představitelé našeho státu dodatečně přiváženi. Při příletu čs. delegace na moskevské letiště odmítl prezident obvyklé objímání a Brežněva odstrčil. Proto byly jako filmové materiály z přivítání použity podvržené dokumenty.

Při jednání Brežněv úplně znemožňoval jakýkoliv svobodný projev všem našim představitelům kromě prezidenta Svobody. Přerušoval výroky, nenechal dokončit myšlenky, arogantně mával rukama.

Již od samého začátku jednání byl Dubček jednoznačně prohlašován sovětskými představiteli za zrádce komunismu. K žádné dohodě nedošlo a komuniké, které bylo původně třikrát delší, bylo během porad neustále zkracováno. Brežněv chtěl dosáhnout ustanovení nové vlády z našich kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativou bylo připojit ČSSR k SSSR.

Během jednání byl znám pevný postoj celého národa — jak našim představitelům, tak i sovětské straně. Za těchto okolností zájem pracovat v nové kolaborantské vládě měl pouze Indra. Ostatní kolaboranti couvli. Po ukončení jednání ukázal Brežněv na skupinu Indra, Kolder, Švestka a Biľak se slovy: „A tyhle si vemte sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné…“

Indra se po tomto prohlášení zhroutil a v současné době je v moskevské nemocnici. Naši zástupci museli přijmout tři podmínky, které mají být splněny do čtyř dnů:

  1. prohlášení XIV. sjezdu KSČ za neplatný,
  2. zrušení Klubu angažovaných nestraníků KAN a Klubu K 231, nedovolit obnovu sociálně demokratické strany,
  3. zavedení cenzury zpráv o SSSR.

Budou-li tyto podmínky splněny, budou okupační vojska odcházet ve třech etapách:

  1. odchod z měst do vojenských prostorů,
  2. odchod z vládních budov, rozhlasu a televize,
  3. úplný odchod vojsk.

V případě nesplnění podmínek se vojska vracejí na svá původní postavení.

Na otázky šéfredaktorů odpovídal premiér Černík. Během konference se dostavil prezident republiky. Na otázku, co mají novináři psát o Sovětském svazu a ostatních socialistických státech, odpověděl premiér: „Bude lépe o nich nepsat vůbec, ať kladně či záporně — ignorovat.“ A na otázku, týkající se naší politiky, řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat, ale upozornil na přítomnost členů NKVD v Československu a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím ukryli.

Dále oznámil, že soudruh Dubček je vážně nemocen a že již během jednání v Moskvě měl záchvaty a také při svém projevu v Čs. rozhlasu musel být lékařsky ošetřován. Jeho projev byl uskutečněn za asistence sovětských důstojníků. Sovětská strana má zájem, aby se jeho zdravotní stav zlepšil a tím se předešlo podezření, že měl být likvidován.“

V době, kdy se konala tato nemastná-neslaná tisková konference, ponižující šéfredaktory opět do úlohy „služky“ a vykonavatelů příkazů „shora“, vysílaly všechny zahraniční rozhlasové stanice obsah tajného dokumentu, podepsaného v Moskvě. Ukládal státnímu a stranickému vedení ČSSR mimo jiné tyto nejdůležitější podmínky:

  1. kontrolu tisku bude provádět komunistická strana a nikoli vláda,
  2. vyhoštění všech zahraničních zpravodajů, kteří se v posledních dnech zvláště angažovali,
  3. vyloučit všechny novináře, kteří se v kritických dnech postavili proti Sovětskému svazu,
  4. zavedení listovní a telefonní cenzury,
  5. jmenování nových předsedů Svazu čs. novinářů a Svazu čs. spisovatelů,
  6. politická rozhodnutí bude přijímat pouze strana a nikoli vláda,
  7. prosovětští političtí činitelé nesmějí být stíháni,
  8. těsnější spojení ČSSR s Radou vzájemné hospodářské pomoci,
  9. vyloučení všech ministrů, kteří se v posledních dnech zdržovali v Jugoslávii, a také ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka za jeho vystoupení v OSN,
  10. zákaz separátních jednání s Jugoslávií a Rumunskem,
  11. návštěvy západních umělců, novinářů a vědců mohou být dovoleny jen v omezeném rozsahu, obdobně jako je tomu v NDR,
  12. vyhoštění vedoucího obchodního zastoupení NSR v Praze,
  13. odmítnout veškeré úvěry ze Západu,
  14. zavedení vízové povinnosti pro všechny návštěvníky ze Západu, obdobně jako je tomu v NDR,
  15. upevňovat a rozvíjet bratrské vztahy se Sovětským svazem.

V Čs. rozhlasu byl vysílán ještě týž den večer projev předsedy vlády O. Černíka, v němž kladl před sebe a posluchače, před celou čs. veřejnost množství osudových otázek, aby na ně postupně sám odpovídal. Zdůraznil urychlenou normalizaci poměrů a mimořádná opatření, která budou mít jen dočasnou působnost. Vláda předstoupí v nejkratší době před Národní shromáždění s programem normalizace.

K posluchačům Čs. rozhlasu promluvil večer také Josef Smrkovský, předseda parlamentu, který prosil občany, aby jemu a všem ostatním věřili, děkoval, že ve stínu tanků a letadel v pohnutých dnech demonstrovali proti vstupu cizích vojsk.

Za svá slova, adresovaná pracovníkům vědy, kultury, tisku, rozhlasu a televize a všem příslušníkům inteligence, sklidil však bezprostředně kritiku sovětských činitelů.

Marně se čekalo také na projev předsedy ústředního výboru Národní fronty Františka Kriegla, který byl po celou dobu deportován mimo Moskvu. Sověti ho nechtěli ani pustit zpátky do vlasti. Energický a důsledný postoj prezidenta republiky zapůsobil, že se F. Kriegel mohl vrátit s ostatními. Nad textem moskevského protokolu prohlásil, že „dřív umře, než podepíše“.

V nesčetných rezolucích a dopisech, na mnoha shromážděních vzpomínali naši občané jeho jméno ve spojení s neohrožeností bojovníka, který nepřistoupil na žádný diktát. Eticky a politicky stál úplně jinde, než Brežněv a jeho kamarila.

Postupně se čs. veřejnost dozvídala zejména ze zahraničního tisku a z letáků šířených mezi lidmi o přísně tajném protokolu, který byl součástí nejnapjatějších jednání v Moskvě. Tento protokol nebyl uveřejněn ani v Sovětském svazu, ani u nás v Československu. Svazoval ruce všem, kteří ho podepsali. Nešlo o dohodu rovnoprávných partnerů, ale jen a jen o diktát jedné velmoci, kterou ovládali neostalinisté.

Takový je výsledek dramatických událostí, jichž jsme byli svědky, ale zároveň jejími aktéry tady v okupovaném Československu. Máme za to, že naše vysílání sehrálo výjimečnou úlohu.

1988 — Na letecké základně Ramstein se odehrálo jedno z nejhorších leteckých neštěstí. Ve vzduchu do sebe narazila tři akrobatická letadla s výsledkem 69 mrtvých.

1990 — Irák deklaroval okupovaný Kuvajt jako svou nejnovější provincii.

1993 — Zemřel Antonín Jedlička, český herec a humorista, známý jako Strýček Jedlička (* 18. února 1923)

antonin-jedlicka.jpg (51,922 kiB)
Antonín Jedlička

Antonín Jedlička se narodil 18. února 1923 v Březových Horách u Příbrami do rozvětvené a početné rodiny kloboučníka. Umělecké činnosti se v dětství věnoval i mladší bratr Vladimír Jedlička (jako dítě hrál ve filmech ULIČKA V RÁJI, DĚTI NA ZAKÁZKU, CESTOU KŘÍŽOVOU, MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ, TO BYL ČESKÝ MUZIKANT, Z ČESKÝCH MLÝNŮ a PANTÁTA BEZOUŠEK).

Jako člen sboru a také sólový zpěvák prošel Antonín od roku 1932 Kühnovým dětským rozhlasovým sborem a Dismanovým souborem. Jako herec a zpěvák prošel ještě jako dítě Československým rozhlasem, Národním divadlem (kde se s přestávkami objevoval v letech 1938 — 1972), Divadlem na Vinohradech, Uranií a Pražským dětským divadlem.

Ke konci života hostoval v Labyrintu a Divadle Na zábradlí u režiséra Petra Lébla.

Jako řádný člen prošel Divadlem 5. května (1945 — 1948) a v roce 1947 založil své Divadélko Strýčka Jedličky pro děti. Proslavil se díky svému jedinečnému imitátorskému umění zvířat (prase, kohout, kůň, kočka atd.) a rozličných zvuků, které se staly základem jeho jevištní i životní praxe. Jedličku jako zvukaře a autora zvukových efektů využíval film (SPADLA S MĚSÍCE, MÁTE DOMA LVA?, AŽ PŘÍJDE KOCOUR, LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ…, HORY, HORY, „ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“ či ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA), rozhlas (vedl vlastní činoherní sbor), televize a dabing, v němž vedl skupinu zvukového komparzu.

Jako dětský pedagog se uplatnil od roku 1987 ve Studiu strýčka Jedličky. Pro děti pořádal po celý život různá zájezdová představení a estrády, kde se jako Strýček Jedlička uplatňoval se svým pašíkem a osobitým humorem, podtrhovaném malou postavou a zvláštní tváří. Sepsal vzpomínky a dětské knížky „Pohádky strýčka Jedličky“ (1963), „Dům U veselé slzičky“ (1967), „Knížka strýčka Jedličky“ (1974, 1981), „Zpáteční lístek do dětství“ (1983), „Když herci nehrají…“ (1988) a taky „Jeviště hereckých osudů“ (1990).

Velkou část své umělecké činnosti svěřil filmu, kde se už od dětství uplatňoval v menších a středních komických úlohách: kluk (VANDINY TRAMPOTY, TULÁK MACOUN, ROZINA SEBRANEC), TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (školák Láznička), MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (Tonda Zrzavý), RYBA NA SUCHU (kominický učeň), pikolík (ŠŤASTNOU CESTU, HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“), Z ČEKÝCH MLÝNŮ (učedník), Kuba (NEZBEDNÝ BAKALÁŘ), vězeň (DALEKÁ CESTA), písař (MLADÁ LÉTA), číšník (NEJLEPŠÍ ČLOVĚK, DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), rváč (LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA), KDYBY TISÍC KLARINETŮ (skladník), ZTRACENÁ TVÁŘ (detektiv), mastičkář (TA NAŠE PÍSNIČKA ČESKÁ), barman („ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“), nápadník (ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA), SMRT ČERNÉHO KRÁLE (harmonikář), učitel (DÍVKA NA KOŠTĚTI), jasnovidec (ZA HUMNY JE DRAK), recepční (BULDOCI A TŘEŠNĚ), Adam (RUMBURAK) či DIVOKÉ PIVO (Montag).

Kromě imitátorské práce ho jako herce vyžíval opět rozhlas („Silvestr“, „Mikeš“, „Příhody pana Příhody“, „Sto dukátů za Juana“, „Královská návštěva“, „Stopou meteoru“, „Bleděmodrý Petr“, „Skály nad řekou“, „Tajemství obrazárny“, „Josefina“, „Ferda Mravenec“, „Sen noci svatojánské“; i jako režisér „O lvu, který ztratil hlas“, „Mistr světa“), gramofonové desky („Pohádkové album“, „Zelená Karkulka“ nebo „Zatoulané písmenko“), televizní inscenace (DOMÁCÍ VÍNO, BARNABÁŠEK, KATEŘINA ZLÉ POVĚSTI, ZLATÁ ULIČKA), seriály (F. L. VĚK, NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA, CIRKUS HUMBERTO, NÁHRDELNÍK) a dabing (CHIP A DALE, GUMÍDCI, SEDMÁ VELMOC, LETOHRÁTKY, „MAYOVKY“, POTOPA, MRAZÍK, PŘÍHODY DRÁČKA SOPTÍKA, MY Z KAČEROVA, NEBOŽTÍCI PŘEJÍ LÁSCE i ANGELIKA, MARKÝZA ANDĚLŮ).

Jako známý šprýmař a vtipálek sbíral a vytvářel různé žertovné předměty, byl vyhlášeným řečníkem anekdot a vypravěčem. Miloval humor a dobrou náladu. Mezi jeho záliby patřil také fotbal, hokej a tenis, kterým se věnoval i aktivně. Získal titul Zasloužilého umělce (1984) a další ocenění, na kterých si velmi zakládal. Tenis se nakonec stal Antonínu Jedličkovi, imitátorovi a idolu dětských srdcí, osudným: zemřel na tenisovém kurtu uprostřed hry na infarkt 28. srpna 1993 v Houšťce u Staré Boleslavi. Jeho ženou byla baletka Miroslava Janoušková. Na jeho počest se každoročně pořádá Memoriál Strýčka Jedličky. [zdroj]

Svátky:

Svátek má Augustýn/Augustin.

Svatý Augustin dnes spojuje všechny kalendáře, to je událost takřka hodná oslavení. Dnes si tedy připomínáme patrona teologů, knihtiskařů i pivovarníků; lidé se k němu také modlí, chtějí-li mít dobrý zrak. Jméno Augustýn nebo Augustin má základy v latinském Augustinus, což znamená „Augustovi patřící“ nebo „Augustův“. Samo latinské slovo augustus znamená „vznešený“ a souvisí se slovesem augeo čili „rozmnožuji“ nebo „dávám růst“.

Augustin přišel na svět 13. listopadu roku 354 v Tagaste (Numidie, dnes Alžírsko) jako Aurelius Augustinus. Jeho otcem byl pohan a matkou svatá Monika, která byla zbožnou křesťankou. Byla to ona, kdo se postaral o synovu křesťanskou výchovu, avšak během studií se Augustin vzdaloval nejen křesťanství, ale i slušnému životu. Propadal neřestem a zahálce, pil a hýřil. Přesto se neustále vzdělával a hledal filozofii, která by dala jeho životu smysl. Ve 20 letech se stal učitelem řečnictví v Tagaste a v roce 384 odešel již jako profesor rétoriky do Milána.

V té době se přidal k manichejcům, přívržencům perského teologa a gnostika Máního. Mání ve 3. století založil nové náboženství, jež, stručně řečeno, vykládalo, že svět je rozdělen na dvě části: božský svět světla (dobra) a ďábelský svět tmy (zla). Avšak ani v tomto učení nenašel vzdělaný Augustin to, co neúnavně hledal. V Miláně se Augustin setkal s milánským arcibiskupem a pozdějším církevním učitelem Ambrožem. Pozorně poslouchal jeho skvělá kázání a hlavně s ním diskutoval o Písmu svatém. V té době se také po delší době setkal se svou matkou Monikou, která jej vrátila zpět do lůna křesťanství.

A tak se v roce 387 Augustin nechal od Ambrože pokřtít a hned potom se vrátil do svého rodného města Tagaste. Na cestě domů však jeho matka Monika v Ostii zemřela. Ve své vlasti začal Augustin žít v komunitě s podobně smýšlejícími křesťany a v roce 394 přijal kněžské svěcení. O dva roky později jej už zvolili biskupem v Hippu v severní Africe. Nový biskup neúnavně vykonával svůj úřad plných 34 let, jeho věhlas sahal daleko za hranice jeho biskupství. Podle všeho to byl jeden z nejlepších kazatelů všech dob.

Vedle toho napsal také mnoho teologických a filozofických knih. Jeho dílo ovládalo křesťanskou teologii a filozofii po mnoho dalších staletí, až do 13. století prakticky nebylo teologa, který by se s Augustinem mohl vůbec pokusit srovnávat. Jeho spisy „Vyznání“ a „O obci Boží“ se staly prameny, ze kterých čerpal celý středověk. Augustin zemřel ve věku 75 let v době obležení Hippa vandalským králem Genserichem. Stalo se tak 28. srpna 430, jeho ostatky nechal přenést v 8. století langobardský král Luitprand do Pavie.

Z řehole, kterou sepsal sv. Augustin pro ženský klášter v Hippu, se v průběhu staletí vyvinuly četné společnosti augustiniánů, jež můžeme rozdělit na dvě základní větve: augustiniánské kanovníky a kanovnice a augustiniánské poustevníky.

Shaana

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 963 × | Prestiž Q1: 4,98

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top