Štítky článku: •  

Progresoři, urychlovači pokroku

K tomu nejlepšímu, co se dalo v 70. a 80. letech z literární fantastiky číst, patřila díla bratří Arkadije a Borise Strugackých.

Vysoce erudování autoři, Arkadij byl původně orientalista japanolog a Boris fyzik astronom, museli svou literární kariéru odpíchnout od předepsané představy šťastné komunistické budoucnosti (Bykovovská trilogie), jinak to nešlo, ale záhy si vypracovali důmyslnou krycí taktiku. Mimozemské civilizace, jež pozemští kosmonauti v jejich 22. století zkoumají, popisovali jako totalitní, fašistické režimy, a vtip spočíval v tom, že reálie těchto zavrženíhodných režimů odpovídaly reáliím stalinského Sovětského svazu s jeho souostrovím Gulag, což čtenáři rychle pochopili.

Na tomto principu pak vznikla jejich stěžejní díla jako Obydlený ostrov, Brouk v mraveništi a Vlny ztišují vítr, jež se souhrnně označují jako Kammererova trilogie podle hlavního hrdiny Maxe Kammerera (nyní pohodlně v jednom svazku Maxim Kammerer, Triton 2019). Autoři svého hrdinu obdařili zvláštní profesí. Je progresor — kosmonaut-agent vysílaný na civilizačně zaostalé planety, aby zde urychlil pokrok.

Trilogie pak zachycuje celý jeho život a tvoří dramatický oblouk od mladého hrdiny, oddaného svému poslání, až ke stářím zmoudřelému člověku, který pochopí, že jeho život byl omyl, že pokus urychlit společenský pokrok se vždy zvrtne v pravý opak a přinese režimy ještě zvrhlejší, než byly ty, které chtěl odstranit.

Tutéž zkušenost v jiném díle Strugackých, v románu Je těžké být bohem, zažívá historik Anton, který při tajném poslání na středověké planetě Arkanar zjišťuje, že snahy o urychlení vývoje k humanismu vedou jen k převzetí moci fašistickou organizací Šedých.

Pro výše popsaný námět měli bratři Strugačtí reálný vzor v marxistické tezi o vývozu komunismu, v podpoře tzv. proletářského internacionalismu, který kladl třídní příslušnost nad příslušnost národní.

Již v roce 1919 založil Lenin v Moskvě Komunistickou internacionálu neboli Kominternu, jejíž agenti měli infiltrovat západní demokracie a „urychlit“ nástup proletářské revoluce. Koneckonců Gottwald a jeho „karlínští kluci“ se svým „progresorským“ posláním v předmnichovském Československu nikterak netajili. Bratři Strugačtí tedy pomoci jinotaje jasně odhalili, k čemu komunistické progresorství vede, a pro české čtenáře, kteří metody tohoto progresorství zakoušeli na vlastní kůži, bylo jako doušek čistého vzduchu si přečíst, že nejsou sami, kteří poznali, že komunistické urychlování pokroku je cestou do pekla totality.


Před 30 lety jsme vzhlíželi na Západ jako na říši svobody, a to nejen svobody slova, ale i podnikání a svobodného uplatňování technologií. Česko sice z komunistického progresorství v listopadu 1989 vyklouzlo, ale nikdo z nás netušil, jak hluboce myšlenka urychlování pokroku zakoření na Západě. Ačkoli náznaky tady byly, a to přímo v žánru literární fantastiky. Mám na mysli tři do češtiny přeložené romány z desetisvazkového eposu Kultura skotského spisovatele Iaina Bankse. Především v šesté knize Líc a rub, která česky vyšla v roce 2002 (originál 1998), opět dva pozemští progresoři urychlují kulturní vývoj na zaostalém světě. Nedopracují se však k prozření jako Max Kammerer bratří Strugackých, neboť na rozdíl od nich Iain Banks nikdy nepoznal realitu života v totalitním režimu.

Je pravda, že Max Kammerer prozře spíše z existenciálních důvodů, než aby se zhrozil důsledků svých činů, protože autoři to nemohli kvůli cenzuře takto naplno vyslovit. Dá se však předpokládat, že mnozí progresoři prozřou až poté, co uvidí na vlastní oči důsledky svých činů — to už je ale pozdě. V našich nedávných dějinách precedens takového chování máme, a snad proto jsme proti nákaze progresivismu odolnější než proti nákaze covidu-19. Mezi horlivé mládežnické progresory patřili po roce 1948 kupříkladu Pavel Kohout, Jiří Pelikán a Jaroslav Šabata. Z toho, co způsobili, vystřízlivěli už v 60. letech, po roce 1968 definitivně prozřeli a hledali pokání v disentu, takže jejich příběhy se staly součástí českého osudu.

Nedostatek obdobné kolektivní historické zkušenosti se evidentně projevuje u všech urychlovačů pokroku, jimiž se to dnes na Západě jen hemží. Nepoužívá se však pro ně označení progresoři, jak je vymysleli bratři Strugačtí již před půl stoletím, ale podobně znějící název progresivisté, neboť i je žene vpřed tatáž lichá idea, která hnala mladého a naivního Maxe Kammerera. Evropské dějiny posledních čtyř set let sice jednoznačně dokumentují, že každé úsilí urychlit společenský pokrok se zvrhlo v násilí a krveprolití, že výsledkem nebyl pokrok, ale paradoxně nástup ještě horších režimů, než byly ty původní.

Anglická občanská válka mezi puritány a králem v polovině 17. století nevedla k tolerantní republice, ale ke Cromwellově diktatuře, Velká francouzská revoluce nevedla k ničemu, co si dala do štítu, ale k jakobínskému teroru s 20 000 popravených a posléze k policejnímu státu císaře Napoleona, bolševická revoluce v říjnu 1917 ve jménu osvobození proletariátu pak počítala své oběti na miliony.

A v nedávné minulosti? Dodnes vidíme, k čemu vedl „vývoz demokracie“ do Afghánistánu a Iráku, jak skončilo „arabské jaro“ a pokus demokratizovat Sýrii. Přesto současní progresoři tvrdošíjně lpějí na svém, dějiny pro ně nic neznamenají a ani zkušenosti bývalých komunistických zemí nejsou pro ně žádný argument, když říkají, že oni už vědí jak na to, že se všech chyb, kteří udělali progresoři před nimi, vyvarují. Na co vlastně sázejí dnešní urychlovači pokroku, proč jsou skálopevně přesvědčení, že jejich úsilí, navzdory historickým zkušenostem, skončí jinak?

Jeden důvod by tady byl. Nedá se popřít, že právě ono popohánění vývoje, ony neustálé revoluční experimenty s novým společenským uspořádáním učinily z evropské civilizace civilizaci vůdčí, která si podřídila celý svět. Ono progresorství, které mají Evropané jaksi v genech a které se na jiných kontinentech a u jiných civilizací v tak vyhraněné a setrvalé formě nevyskytuje, je současně naším požehnáním a naším prokletím, neboť za každý násilně urychlený pokrok zaplatila Evropa (a spolu s ní USA, jež příslušejí k téže euroatlantické civilizaci) strašlivou cenu v podobě milionů obětí, o materiálních škodách ani nemluvě. Z dějin vysvítá, že až po krvavé lázni může další pokolení opatrně zařadit prvky pokroku do nového společenského uspořádání a těžit z nich.

Jeden by si řekl, že po úděsných zkušenostech 20. století si konečně Evropané a Američané toto uvědomí, že pochopí, jak opatrně je třeba zacházet s jakýmkoli urychlováním pokroku, se všemi těmi dvojsečnými sociálními experimenty, že jestli někde platí „spěchej pomalu“ a „dvakrát měř, jednou řež“, pak je to v tomto případě. Avšak dnešní progresoři, na rozdíl od slovních proklamací, stejně jako předchozí urychlovači pokroku vůbec neberou na vědomí fakt, že čím více „tlačí na pilu“, tím větší odpor se proti nim zvedá, a že výsledkem nastalé eskalace nemůže být nic jiného než opět násilí.

Jenže dá se očekávat nějaká zdrženlivost, uvážlivost, vstřícnost a sebereflexe třebas od Nancy Pelosiové nebo Grety Thunbergové, abych uvedl alespoň dvě veřejně známé osobnosti z obou okrajů širokého vějíře progresivistických aktivit? Ke smůle dnešního informaticky provázaného světa je to přesně naopak, jak vedoucí političku Demokratické strany, tak ikonu boje proti změně klimatu žene v jejich konání zběsilost, která je srovnatelná pouze se zběsilostí inkvizitorů Svatého oficia neblahé paměti.

Jak jsou v tomto ohledu liberálně demokratické elity v USA nepoučitelné, dokládá kniha Soumrak demokracie, svůdná přitažlivost autoritářství držitelky Pulitzerovy ceny Anne Applebaumové, která se mi shodou okolností dostala do rukou. V záložce je autorka charakterizována jako „patřící mezi první novináře, kteří upozornili na ruské zasahování do amerických voleb a protidemokratické trendy v Evropě“. Vzhledem k tomu, že ani kongresové vyšetřování žádné takové zasahování do voleb neprokázalo, již toto zcela stačí, aby si člověk udělal názor, jak asi autorka argumentuje a za čí stranu kope.

Nicméně její rozbor současné situace světa je přesný, jen je třeba celý text postavit z hlavy na nohy, matematicky řečeno, vynásobit minus jedničkou, abychom přiřadili argumentům v knize správná znaménka.

Mimo jiné kniha obsahuje takové perličky, jako třeba že za první vlny koronavirové pandemie byly polské nemocnice ochromeny v neposlední řadě proto, že rétorika nacionalistické vlády v posledních pěti letech přiměla tolik vzdělaných lékařů opustit zemi. Kdyby nebyla autorka uznávaná v USA jako špičková novinářka a expert na východní Evropu, bylo by to k smíchu. Je však třeba přiznat, že Anne Applebaumová správně prorokuje, když uvádí, že možná v dvacátém prvním století přijde k moci nová generace vzdělanců, zastánců neliberálních a autoritářských myšlenek, aby mohla zvítězit jejich vize světa, zrozená z nenávisti, hněvu anebo z hlubokých mesianistických snů. Je až komické, jak této nepochybně inteligentní dámě uniká, že tato definice se kouzlem nechtěného přesně hodí na již zmíněné bojovnice za lepší zítří, Nancy Pelosiovou a Gretu Thunbergovou, na další pokrokářské „vzdělance“ a na její vlastní tábor liberálních demokratů, neboť jestli někdo usiluje o vítězství své vize světa za jakoukoli cenu a trpí „mesianistickými sny“, tak to jsou oni a nikoli Trumpovi konzervativní stoupenci, například.

V závěru knihy si klade otázku, zda nové informační technologie budou nadále podkopávat konsensus, budou ještě více rozdělovat lidi a polarizace poroste až do doby, ve které bude o vládnutí rozhodovat pouze násilí, nebo zda koronavirus bude vzpruhou novému smyslu pro globální solidaritu.

Jestli má být ona nová „globální solidarita“ obdobou světové proletářské revoluce, kterou mě krmili v lekcích marxismu-leninismu na vysoké škole, pak je to prašť jako uhoď. Ale i jinak je to otázka ryze řečnická, na niž odpověděl politický vývoj v USA po inauguraci prezidenta Bidena. Například jestli dnes něco podkopává ve Spojených státech konsensus, tak to nejsou informační technologie samy o sobě, ale to, jak bezohledně si je podřizuje politický proud progresivismu.

Anne Aapplebaumová tak bezděky sepsala sebenaplňující proroctví, neboť jestli někdo dnes žene západní svět k autoritářským režimům, pak to jsou současní urychlovači pokroku, současní progresoři.

Sbohem, demokracie.

Píše pan František „Mrož“ Novotný na neviditelnypes.lidovky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 207 × | Prestiž Q1: 8,55

+13 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 2 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář
Tomáš Fiala

1*

0 | 0
Petr Suchomel

Pokud je pravdivé tvrzení vědců o tom, že neopatrnou lidskou činností oteplujeme planetu a je možné to ještě zabrzdit, pak mám ale pro Gretu Thunbergovou plné pochopení a brzdil bych rozumně, ale progresivně. Nechci mít na zahradě savanu. Asi 10 stromů nepřežilo předchozí 3 suché roky. Je to smutná zkušenost.

0 | 0

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top