Article body
Nevím, jestli za to může osobní hloupost jednotlivých politiků, jejich abnormální naivita, nebo se jedná o vysloveně zlý úmysl dovolit, aby se Afrika nastěhovala do Evropy.
Vznik Lisabonské smlouvy
Lisabonská smlouva (celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, v době přijetí též Reformní smlouva) je mezinárodní smlouva, jejímž cílem bylo především reformovat instituce Evropské unie a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, Českou republikou byla ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.
Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU“), odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, bylo přikročeno k změnám prostřednictvím novelizace stávajících smluv s cílem zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna.
Lisabonská smlouva však je, až na několik drobných úprav, s původní navrhovanou Ústavou zcela identická.
Nová smlouva byla ratifikována všemi členskými státy EU a 1. prosince 2009 nabyla účinnosti — první den měsíce následujícího po tom, co Česká republika uložila svou ratifikaci v Římě, k čemuž došlo dne 13. listopadu 2009.
Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu — která dosavadní smlouvy měla nahradit — novelizovala Lisabonská smlouva stávající evropské zakládající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Většinu změn obsažených v odmítnuté Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá.
Obsah Lisabonské smlouvy byl vypracován v bilaterálních jednáních během německého předsednictví v Radě Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát Mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být ratifikována do poloviny roku 2009.
Nový je i fakt, že Lisabonská smlouva definuje mechanismy, které dávají EU možnost získávat nové pravomoce a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. Příkladem je zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle), svým sedmým odstavcem umožňuje Evropské radě, aby dále zvyšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské Unii).
LS dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (dnes čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato možnost platila pouze pro dosažení cíle v rámci společného trhu, nově platí i pro ostatní cíle Unie vymezené zakládajícími smlouvami.
Irsko, jak si pamatujeme, smlouvu v referendu odmítlo a bylo nuceno hlasovat znovu (po těžké mediální masáži), Polsko s podpisem otálelo, až jak dopadne Irsko.
Tolik říká teta Wiki.
Všechny politické strany v ČR Lisabonskou smlouvu podporovaly (KSČM požadovala referendum). ČSSD v 12/2008 také požadovala referendum, ale po v 1/2009 ji tvrdě protlačovala bez referenda. KDU-ČSL a Zelení od počátku smlouvu podporovaly. ODS podala několik ústavních stížností, které Ústavní soud nakonec 10/2008 zamítl. (Mirek Topolánek ji však podporoval).
President Klaus smlouvu tvrdě kritizoval („…vstoupením smlouvy v platnost »navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem«“), ale nakonec ji 3. listopadu 2009 také ratifikoval.
Dnes, nejen ve světle posledních šesti let, ale i dnes, tváří v tvář invazi převážně muslimské části Afriky do Evropy, teprve vidíme všechny dopady Lisabonské smlouvy na členské státy. Počínaje výslovnou podporou islámu a zákazem jeho kritiky, jak jsem psal včera, tak dnešními tlaky na přijímání tzv. „uprchlíků“, nebo třeba stejného sociálního standardu pro uprchlíky, jako v Německu i v cizích zemích, vynucovaného frau Merkel.
Co pěkného nám soudružka paní Roithová, také ještě pozdější kandidátka na presidenta, před těmi lety říkala, si poslechněte sami; zejména ten závěr: „…nenechte se strašit…“. Prý: lidi, nenechte se strašit! Člověk by to té chudince snad i věřil. Stejným způsobem lhal Špidla, když nás do EU za naše peníze tlačil!
Nevěřte těmto politikům ani jejich jméno. Platí to na všechny politické strany, které se za posledních 25 let v parlamentu a vládě ocitly a vychvalovaly Evropskou unii jako jedinou možnost. Jsou to profesionální lháři, které kromě eurohujerismu a vlastních koryt nic jiného nezajímá. Nejméně naše republika a naši lidé. Takhle totiž lžou od rána do večera. Jsou zvyklí lhát a krást a nic jiného vlastně ani neumí.
Evropská unie a její neobolševismus je naturalizované zlo.
Počítejte ale s tím, že se budou bránit. PeTaX
