Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Pravicový populismus

Základní pravicově populistický poznatek je ten, že žijeme v etatistické zemi a v etatistickém světě, ovládaném vládnoucí elitou, kterou tvoří koalice velkého státu, velkého byznysu a různých vlivných zájmových skupin.

murray-n.-rothbard.jpg (16,031 kiB)
Murray N. Rothbard

Konkrétněji byla stará Amerika individuální svobody, soukromého vlastnictví a minimální vlády, nahrazena koalicí politiků a byrokratů ve spojení s (či dokonce vedeny) korporátními a zavedenými (Old Money) finančními elitami (tj. Rockefellery, trilateralisty) a novou třídou technokratů a intelektuálů, včetně akademiků z Ivy League a mediálními elitami, jež ve společnosti tvoří názor-utvářející třídu.

Krátce řečeno, vládne nám pro dvacáté století zmodernizovaná koalice Trůnu a Oltáře. Jen s tím rozdílem, že Trůn tvoří rozličné skupiny velkého byznysu a Oltář jsou sekulární, etatističtí intelektuálové, ačkoliv smíšená se sekularisty je prozíravá infúze Sociálního evangelia[1], křesťanů hlavního proudu. Vládnoucí třída státu vždy potřebovala intelektuály, omlouvající jejich vládnutí a obalamutit masy až do stavu podřízenosti, tj. aby platily daně a souhlasily s vládou státu. Za starých časů a ve většině společností, tvořila státní církev či kněžská moc ty, kdo utvářeli názor společnosti a omlouvali ono vládnutí. Nyní, v sekulárnější době, máme technokraty, „společenské vědce“ a mediální intelektuály, kteří omlouvají státní systém a tvoří jeho byrokracii.

Libertariáni viděli často tento problém jasně, ale jako stratégům společenské změny jim ujel vlak. Volali po tom, co bychom mohli nazvat „hayekovským modelem“ — šíření správných idejí, a tak dostat na stranu svobody intelektuální elity, počínaje s vrcholnými filozofy, což by vedlo k pomalému, desetiletí trvajícímu prosakování k získání žurnalistů a ostatních mediálních názor-tvůrců. Samozřejmě, ideje jsou klíčové a šíření správné doktríny je nezbytnou součástí libertariánské strategie. Dalo by se říct, že tento proces trvá příliš dlouho, ale dlouhodobá strategie je důležitá a je v protikladu k tragické pošetilosti oficiální konzervativizmu, který má zájem pouze o menší ze dvou zel pro nejbližší volby, a tudíž prohrává v běhu na střední, natož dlouhou, trať.

Ale skutečnou chybou není ani tak důraz na dlouhou trať, ale ignorování základního faktu, že oním problémem není pouze intelektuální omyl. Problémem je, že intelektuální elity benefitují ze současného systému, ve stěžejním smyslu, jsou součástí vládnoucí třídy. Proces hayekovského přesvědčování předpokládá, že každý, či alespoň všichni intelektuálové, mají zájem pouze o pravdu, a že vlastní ekonomický zájem nikdy nehraje roli. Kdokoliv alespoň trochu obeznámený s intelektuály či akademiky by měl být urychleně vyveden z tohoto omylu. Jakákoliv libertariánská strategie musí rozpoznat, že intelektuálové a tvůrci názorů jsou součástí onoho fundamentálního problému, nikoliv pouze omylem, ale protože jejich vlastní zájem se váže k vládnoucímu systému.

Proč se tedy zhroutil komunismus? Poněvadž nakonec systém fungoval tak špatně, že ho dokonce i nomenklatura měla plné zuby a hodila ručník do ringu. Marxisté správně poukázali, že společenský systém zkolabuje, jakmile se vládnoucí třída stává demoralizovanou a ztrácí svou vůli udržet si moc. Ukázkové selhání komunistického systému způsobilo onu demoralizaci. Ale nedělat nic, či spoléhat na vzdělávání elit správnými idejemi, bude znamenat, že náš vlastní etatistický systém neskončí, dokud z celé naší společnosti, stejně jako té sovětské, nezbude nic než trosky. Na to prostě nesmíme jen klidně čekat. Strategie usilující o svobodu musí být mnohem aktivnější a agresivnější.

Z toho důvodu je pro libertariány a konzervativce zastávající minimální stát, aby vytvářeli tlak ze dvou stran. Nikoliv pouze šíření správných idejí, ale též obnažování prohnilých vládnoucích elit a toho jak profitují ze současného systému, či přesněji, jak nás okrádají. Strhnutí masek elit je „negativní kampaní“ v nejzákladnějším a nejlepším smyslu.

Tato dvousměrná strategie je a) vybudovat kádr našich vlastních libertariánů, názor-tvůrců minimální vlády, založeném na správných idejích; a b) zasáhnout masy přímo a obejít dominantní mediální a intelektuální elity, vyburcovat masy lidí proti elitám, které je olupují, matou je a utlačují, jak sociálně tak ekonomicky. Ale takováto strategie musí spojit abstraktní a konkrétní, nesmí jednoduše abstraktně útočit na elity, ale musí se soustředit specificky na existující etatistický systém, na ty, co zrovna teď tvoří vládnoucí třídu.

Libertariáni byli dlouho zmatení tím ke komu, k jakým skupinám, mířit. Prostá odpověď: ke každému, není dostatečná, poněvadž abychom byli politicky relevantní, musíme se strategicky koncentrovat na ty skupiny, které jsou nejutlačovanější a které mají též největší slovo ve společnosti.

Realitou současného systému je to, že se skládá z nesvaté aliance „korporátně liberálních“ a mediálních elit velkého byznysu, které skrze velký stát získaly privilegia a umožnily vzestup parazitické podtřídě, která utlačuje a olupuje jádro středních a pracujících tříd v Americe. Tudíž, vhodnou strategií libertariánů, paleolibertariánů a paleokonzervativců je strategie „pravicového populismu“, tj. demaskovat a odsoudit tuto nesvatou alianci a volat po odstranění této parazitické aliance ze zad nás ostatních — střední a pracující třídy.

Program pravicového populismu

Takovýto program se tedy musí soustředit na demontáž rozhodujících oblastí vlády státu a elit, a na osvobození běžného Američana od nejkřiklavějších a nejdespotičtějších této vlády. V krátkosti:

  1. Snížit daně — všechny daně, prodejní, podnikatelské, majetkové atd., ale obzvláště tu nejdespotičtější politicky i osobně — daň z příjmu. Musíme usilovat o zrušení daně z příjmu a zrušení IRS (berní úřad)
  2. Snížit sociální výdaje — zbavme se vlády podtřídy tím, že zrušíme sociální systém, či pokud jej nepůjde zrušit, výrazně omezíme.
  3. Zrušit rasová a skupinová privilegia — zrušit pozitivní diskriminaci, rasové kvóty atd. a ukázat, že kořenem těchto kvót je celá ta struktura „občanských práv“, jež dupe po vlastnických právech každého Američana.
  4. Vzít si zpět ulice: Rozdrtit zločince — a tím samozřejmě nemyslím „zločiny bílých límečků“ či „insider trading“, ale násilné pouliční zločince — lupiče, zloděje, násilníky, vrahy. Fízlové musí být vypuštěni a musí jim být dovoleno vykonat okamžité potrestání, s tím, že budou samozřejmě hnáni k odpovědnosti, pokud budou chybovat.
  5. Vzít si zpět ulice: Zbavit se pobudů — znovu: vypustit fízly, aby vyčistili ulice od pobudů a tuláků. Kam půjdou? Koho to zajímá? Doufejme, že zmizí, tj. přesunou se z řad hýčkané povalečské třídy do řad produktivních členů společnosti.
  6. Zrušit Fed: Vzít bankstery útokem — peníze a bankovnictví jsou těžko srozumitelnými tématy. Ale pravé skutečnosti mohou být objasněny: Fed je organizovaný kartel banksterů, kteří vytvářejí inflaci, okrádají veřejnost, ničí úspory běžného Američana. Stovky miliard z dárečků placených daňovým poplatníkem banksterům ze spořitelen[2] budou jen drobnými ve srovnání s blížícím se kolapsem komerčních bank.
  7. Amerika na prvním místě — klíčový bod, nikoliv sedmý v prioritách. Nejenže je americké hospodářství v recesi, ono stagnuje. Běžná rodina je na tom hůře, než před dvěma desetiletími. Vrať se domů, Ameriko. Přestaň podporovat zahraniční povaleče. Zastav veškerou zahraniční pomoc, jež je pomocí banksterům a jejich dluhopisům a vývozním odvětvím. Zastav ten globální nesmysl a řešme naše problémy doma.
  8. Bránit rodinné hodnoty — což znamená dostat stát pryč z rodin a nahradit státní kontrolu rodičovskou kontrolou. V delším období to samozřejmě znamená konec veřejných škol a jejich nahrazení školami soukromými. Musíme si ale uvědomit, že systémy voucherů a dokonce ani daňových úlev nejsou, navzdory Miltonovi Friedmanovi, přestupné požadavky na cestě k privatizovanému vzdělávání. Namísto toho by všechno zhoršily dalším utažením státní kontroly nad soukromými školami. Součástí solidní alternativy je decentralizace, zpět k místní, sousedské kontrole škol.
  9. Navíc musíme jednou provždy odmítnout levicově-libertariánský názor, že veškeré státem ovládané zdroje musí být žumpou. Musíme se pokusit, pokud nedosáhneme privatizace, řídit státní majetek způsobem nejprospěšnějším podnikání či sousedské kontrole. To však znamená: veřejné školy musí povolit modlit se, a musíme opustit absurdní levicově-ateistickou interpretaci prvního dodatku, že „ustanovení náboženství“ znamená nepovolit modlit se ve veřejných školách, jeslích, na školním dvoře nebo na veřejném náměstí o Vánocích. Musíme se, co se interpretace ústavy týká, vrátit k zdravému rozumu a původnímu úmyslu.

Každý z těchto pravicově populistických programů je naprosto konzistentní s hardcore libertariánskou pozicí. Ale veškerá politika reálného světa je koaliční politikou a existují další oblasti, kde mohou libertariáni dělat kompromisy se svými paleo, tradicionalistickými nebo jinými partnery v populistické koalici. Kupříkladu co se rodinných hodnot týká, vezměme takové choulostivé problémy jako pornografie, prostituce či potraty. Zde by měli být libertariánští zastánci legalizace ochotni přijmout decentralizační postoj, tj. ukončit tyranii federálních soudů a nechat tyto problémy na jednotlivých státech, či ještě lépe, místních vládách a sousedstvích, tj. na „komunitních standardech“.

Napsal Murray N. Rothbard v lednu 1992 (část zabývající se dobovými americkými reáliemi byla vypuštěna).


[1] Social Gospel — postmilenialistické protestantské intelektuální hnutí, angažující se v oblasti tzv. „sociální spravedlnosti“. Velmi často byli součástí tzv. „progresivního hnutí“, pozn. překl.

[2] Savings and loans — viz wikipedia

Mises.cz, překlad Tomáš Macháček.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 969 × | Prestiž Q1: 5,84

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Pravicový populismus

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top