Náhle nás osloví vzrostlejší cizinec, jestli máme papírky… Podávám mu je, a dáváme se do řeči. Je tam se svou přítelkyní. Oba si pochvalují levný alkohol a cigarety. To totiž ve Švédsku není. Vyměňujeme si zkušenosti. Dostaneme se k platovým podmínkám. Na to ráda odpovídám „jo fajn“. Přítelkyně vzrostlého Švéda si dovolí konstatovat, že ve Švédsku to je s platy špatné. A hlavně mají velký gender pay gap. Ona mi přišla divná hned od začátku, když sedí v poslední cenové a vychvaluje si daň z alkoholu ve své zemi. Nechala jsem jí však domluvit. Bere podstatně méně než její muž, a to pracují ve stejné firmě, a ona je tam déle než on. Napadlo mě, že je ta firma asi trochu divná, ale uvidíme, co z ní vypadne dál. A taky vypadlo… ona je servírka a její muž kuchař.

Nechceš jí vysvětlovat, že je zcela běžné mít na odlišných pozicích odlišný plat. Na to měla již dávno přijít sama. Nebude v tom nějaký genderový šovinismus. Asi si řeknete, že je to ojedinělý případ. Protože toto jsem si říkala taky. Není možné, aby takové „smyšlení“ mělo ve společnosti větší zastoupení. Jenže tu máme Evropskou Unii, která přispěchá kdykoliv je potřeba. Díky ní vypadají Monty Python jako žabaři.

Evropská komise chce, aby zaměstnavatelé ukázali rozdíly v platech mužů a žen

Víte, co miluji? Když někdo udělá statistiku tak, že vezme všechna data dohromady a vydělí příslušným počtem záznamů. Přesně takto se dělá většina genderových statistik. A i kdyby se statistika počítala dle všech možných parametrů, tak to nemusí nutně znamenat, že jsou ženy podhodnocovány. Nebudu tady argumentovat mateřskou, častějšími nemocenskými a pečováky. Protože tohle již udělal někdo přede mnou a mnohem lépe, než bych svedla já sama. Stejně tak nemá smysl znova a znova říct, že u žen je statisticky vyšší šance, že si řeknou při pohovoru o menší mzdu. Tak či onak je zcela scestné tvrdit, že ženy jsou systémově podhodnocovány při odvedení stejných výkonů jako muži. Proč bych si pak platila drahého chlapa, když to stejný mi svede o pětinu levněji udělat žena?

Více žen do vedení

To jde ruku v ruce s tvrzením, že ženy berou systémově méně. Pokud by tak opravdu bylo, tak je lepší zaměstnat levnější ženu manažérku. Zase bych mohla argumentovat tím, že ženy jsou na mateřské, a proto mají ztížený kariérní růst, ale to bych opomněla, že na mateřskou může jít i chlap a přesto se tak neděje. A nebude to tím, že by žena musela být doma na řetězu, děje se tak zcela za dobrovolného rozhodnutí. Názorová opozice tvrdí, že díky vyšším platům mužů se vyplatí, aby žena zůstala doma. Kde jí utečou tři roky života, které jsou v kariéře zásadní. Nerada bych tady moralizovala, jistě je nešťastné zamrazit rozjíždějící se kariéru na tři roky, ale je mi krajně nechutné zneužívat k takovému tvrzení děti. Dítě si v drtivé většině případů pořizujete dobrovolně. Házet vinu na mateřství je smutné a nevhodné.

Představme si svět, kde se většina firem shodne na tom, platit ženám méně, zároveň na dobře placené pozice bude dosazovat pouze muže, kteří na těch pozicích berou víc, než by brala žena. Taky si představme, že se většina žen zbaví „otěží“, jakými jsou mateřství a rodina. Chtěla by pak taková objektivně zlá, sobecká, nefér společnost prosazovat nějaké kvóty? Asi ne, bohužel. Takový svět by vážně neměl v lásce ženy. Jenže nic takového doopravdy není.

Tím netvrdím, že se všude hraje fair play, ale situace rozhodně není taková jakou jí aktivisté podávají.

Největší problém v kvótách nevidím v tom, že by snad ženy nahradily muže v top managementu, protože tohle by mi bylo vcelku jedno. Problém vidím v tom, že nepřirozenou regulaci tlačí do mainstreamu někdo, kdo si o ženách myslí asi jen to nejhorší. Minimálně si myslí, že se bez nějakých kvót neobejdou. Kvóty ponižují ženy a relativizují úspěchy žen, které i bez nich dokázaly prorazit. Kvóty neopraví svět, neudělají z něj férovější místo. Jen naserou hromadu lidí, zhorší platební podmínky všech a ještě udělají z žen bezmocné slepičky, které čekají na zob, který jim přisypou aktivistické spolky a Evropská Unie.

Píše Nicol na nicoleb.cz