Štítky článku: •  

K rozpravě o původu peněz

Pro vznik peněz existují dvě teorie. První říká, že se peníze vyvinuly z barterové směny. Druhá tvrdí, že peníze vytvořil stát.

Vládci vytvořená měna

O teorii vzniku peněz skrze činnost státu se lze dočíst například toto:

„Podle chartalistů jsou peníze naopak velmi úzce spjaty se státem a jeho autoritou: penězi se stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní. Hyman Minsky přímo říká: »Každý může vytvořit peníze, problém je zajistit, aby je ostatní přijímali.« Toho umí dosáhnout právě stát, když stanovuje daň. Z čeho vychází tedy hodnota dnešní koruny nebo dolaru? Proč má hodnotu právě pro vás? Nikoli proto, že si za ni můžete koupit potraviny, oblečení, auto, … To vše si (teoreticky) můžete koupit i za eura nebo dolary. Proč právě koruna, a nejen pro vás, ale proč má hodnotu i pro majitele sámošky, kde nakupujete, pro vašeho kadeřníka nebo operátora? Odpověď je snadná: musí platit daně.“ [1]

Tato tvrzení jsou dokládána i neexistencí barterové ekonomiky:

„Na rozdíl od metalistické teorie, podle níž vedl barterový obchod ke vzniku mincí, a ty se vyvinuly v papírové peníze s nuceným oběhem a nakonec číselné záznamy na harddiscích, chartalisté tvrdí, že vývoj šel v opačném směru: původně mezi sebou lidé zúčtovali pomocí záznamů, až poté vznikly mince a k barteru se lidé vrací [Jak je možné se vracet k něčemu, co prý neexistovalo?, pozn. autora] jen když peníze selžou (když je stát v chaosu, např. Rusko v 90. letech 20. století), nebo barter funguje jen za určitých okolností, např. mezi cizinci, kteří si nedůvěřují a jsou potenciálními nepřáteli.“

Podle antropoložky Caroline Humphrey z Cambridge:

„Nikdy nebyl popsán žádný čistý a jednoduchý případ barterové ekonomiky, nebo toho, že by z ní vznikly peníze; veškerá dostupná etnografie naznačuje, že žádná taková věc nikdy neexistovala.“ [2]

Pozoruhodné na této citaci je, že absence důkazů se vydává automaticky za absenci jevu, což může být, ale nemusí být pravda.

Nicméně jeden z problémů vládci vytvořené měny představuje skutečnost, že nevysvětluje běžnou směnu mezi vzdálenými oblastmi bez jednotné vlády v pravěku a starověku. Pro starověkou Mezopotámii v době sumerských tzv. městských států platí, že:

„Nebyl zde žádný kámen na jihu a málo ho bylo na severu, a nebyly v Mezopotámii doly na kovy, oba materiály tak musely být dováženy.“ [3]

Mezopotámci získávali kolem roku 2250 před Kristem většinu jejich mědi z Maganu (dnešní Omán) přes Dilmun (pravděpodobně Bahrajn). V Maganu se mohli dobře setkávat s obchodníky z údolí Indu, kteří měli obchodní post v Sutkagen Dor na pobřeží naproti Ománu. Zdroj cínu, který se v Mezopotámii nevyskytoval, je více nejasný, ale zřejmě pocházel z toků stékajících z Afgánských hor. Nebyl by to velký problém, protože lazurit nalézaný v Mezopotámii, datující se od pozdního 4. tisíciletí před Kristem, má jen jediné místo, kde se tento polodrahokam nachází, v Badaskhanu v severovýchodním Afganistánu. Je to stejně daleko, jako pravděpodobné zdroje cínu. Doprava se děla zřejmě přes údolí Indu a po moři.[4]

Z toho však plyne, že případné peníze anebo nějaké zboží muselo být přijímáno druhou stranou dobrovolně a nikoliv nuceně. Druhá strana jistě neplatila žádné daně vládcům nad první stranou. Ani Akkadská říše (23. a zejména 24. století před Kristem), či vláda třetí Urské dynastie (21. století před Kristem) nebo Starobabylonské říše (19. až 17. století s vrcholem zejména v 18. století), nikdy do zmíněných oblastí zdrojů materiálu nesahaly. Podobně obchodovali mezi sebou jednotlivé říše nebo národy či různá nesourodá území později.[5]

Kolem roku 670 před Kristem se do tzv. úrodného a civilizovaného půlměsíce dopravovala pryskyřice ze Sáby tj. dnešního Jemenu, cín putoval z Británie a jantar od Baltského moře a podobně. Ovšem opět platilo, že žádná z tehdejších říší (Asyrská říše, řecké státy, Kušitská říše) do daných končin nesahala.[6] Přirozeně podobně tomu bylo i v dalších letech.

Velmi podobná situace panovala v době bronzové (okolo roku 1500 před Kristem) v našich končinách. Dobře to ilustrovala výstava „Mykény a střední Evropa“, která se uskutečnila v Moravském zemském museu v Brně v letech 2014 až 2015. Na archeologických nálezech zde byl doložen import výrobků z pokročilejší egejské oblasti do střední Evropy.

„Mezinárodní výstava zaměřená na období starší doby bronzové před více jak 3500 lety, kdy pravěké společnosti střední Evropy navázaly intenzivní kontakt s oblastí časně antických civilizací ve středomoří (s egejskou oblastí, mykénskou kulturou). Tento vztah se také na Moravě projevuje nejen doklady obchodní činnosti (importy a výměna zboží po jantarové stezce vedoucí povodím řeky Moravy)… Důkazy o propojení území Moravy se středomořským světem svědčí importy zlatých šperků…“ [7]

Čili existoval zde obchod mezi těmito dvěma oblastmi bez společné centrální vlády, která by rozhodla o tom, co budou peníze. Přičemž je jasné, že nějak se musely tyto výrobky směňovat. Stěží šlo jen o dary anebo půjčky-záznamy (při tehdejších dopravních možnostech byla obchodní cesta velkým dobrodružstvím s nejistým výsledkem, za to s významným rizikem ztráty života).

Můžeme jít ještě hlouběji do historie. V době kamenné se používal v hojné míře pazourek (chemicky je to velmi čistý oxid křemičitý), který se ovšem vyskytuje jenom někde. Přičemž ve starší době kamenné: „Tehdy probíhal už také rozsáhlý obchod s pazourky a pazourkovou surovinou napříč Evropou.“ Na Moravě se například nacházely vedle domácích pazourků i pazourky importované z Polska, ze Slezska, německé a polské roviny, od Baltu a možná i z Belgie a Francie.[8]

Je celkem jasné, že nějak a za něco se pazourky směňovat musely. Žádná pravěká Evropská unie tehdy neexistovala.

Malý experiment

Proveďme nyní malý experiment. Představme si, že osvícený vladař jedné přímořské země se rozhodne vytvořit peníze. Penězi se totiž prý stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní. Jako peníze tento osvícený vladař zvolí dejme tomu písek na plážích. Dejme tomu, že tento písek vladař používá k vysypávání chodníčků ve svých rozsáhlých zahradách a doplňuje jím svou soukromou pláž u svých bazénů. Skoro nikdo jiný ho nepoužívá.

Lidé nyní musí platit daně v podobě nějakého množství písku (písek je dobře dělitelný, stálý a celkem dobře se i skladuje). Po čase se nahromadí ve státní pokladnici písku tolik, že vladaře ho napadne vzít s sebou a pokusit se za něj něco kupit od svých poddaných. Co za něj dostane? Nic, protože tento písek je pro lidi, kteří ho nepoužívají bezcenný. Je ho všude hojnost. Ta trocha práce, která je spojena s jeho nasypáním do nějakého koše, pro daňové účely nestojí ani za to. Co se stalo?

Vládce zvolil za peníze něco, co má sice pro něj užitek, ale pro ostatní je zcela bezcenné, protože jde o tzv. volný statek dostupný bez omezení — tj. statek, který není vzácný a který není předmětem lidského hodnocení. Z toho však musí plynout, že vládce musí zvolit za peníze něco, co je již pro lidi vzácné a užitečné (ve vnitrozemí třeba i písek) a je předmětem jejich hodnocení a není jimi chápáno, jako tzv. volný statek (pozor nezaměňovat zde užitečnost s možnými fyzikálními užitečnostmi).

Pokud tento případ nastane, tak pak pochopitelně platí, že tím, že toto něco vzácného se vybírá jako daň, povede k tomu, že si to nyní lidé budou cenit o něco více. Není to však prvotním zdrojem hodnoty. Dále je také celkem obtížné si představit, že by stát přecházel vznik nějaké byť jen trochu sofistikovanější lidské společnosti. Ale bez nějaké významné směny by stěží mohla nějaká taková společnost vůbec vzniknout. Navíc samotná existence státu značí, že lidská společnost již dosáhla alespoň trochu sofistikovanější úrovně.

Barter v minulosti

Ve výše citovaném článku se tvrdí, že původně mezi sebou lidé zúčtovali pomocí záznamů (z toho však vůbec neplyne, co a jak si mezi sebou vyměňovali), a až poté vznikly mince. A že k barteru se lidé vrací, jen když peníze selžou (když je stát v chaosu, např. Rusko v 90. letech 20. století), nebo barter funguje jen za určitých okolností, např. mezi cizinci, kteří si nedůvěřují a jsou potenciálními nepřáteli.

To je divné tvrzení něco na způsob nahá a zároveň oblečená (vraceli, obchod s cizinci). Faktem je, že barter byl v minulosti celkem běžný. Navíc pokud nějaká komunita nebyla nějakým statkem vybavena — jako byl třeba výše zmíněný pazourek — tak musela často kontaktovat jinou méně známou či zcela neznámou komunitu. Zahušťující se populace a počínající dělba práce nutila lidi běžně vyhledávat cizince čím dál více. Cizince, nad kterými neměli žádnou moc.

Doklady o barterovém obchodu či naturálním hospodaření máme z 19. století z Českých zemí, tedy doby poměrně nedávné, a to v z dobového hlediska v běžných nekrizových časech. Čerpáme zde z knihy našich předních sociálních historiků J. Machačové a J. Matějčka. Pro příklad po zemědělskou čeleď se zde uvádí, že:

„Mzda převážně v naturáliích, možnost našetřit si několik málo zlatých a naturálie (výbavu, zvířata).“ [9]

Jiný pramen uvádí jako mzdu námezdních pracujících na jihočeském venkově mimo jisté peněžní mzdy spadené seno, kus pole nebo louky, či služby od zaměstnavatelů-sedláků jako zorání pole, anebo odvoz obilí nebo kožich či plátno na košili nebo šátky a podobně.[10]

Pro služebnictvo se uvádí mzda zčásti v naturáliích. Jinde se zde píše pro Krkonoše (a horské oblasti obecně) kolem roku 1800:

„Jako jeden ze základních rysů horalů (živících se pastevectvím) a jejich života udává pramen z Krkonoš… minimální komunikaci s populací v údolí. Horalé žili ve stadiu naturálního hospodářství, prodávali jen mléčné výrobky a kupovali údajně mouku. Podobná svědectví máme ze stejné doby i z Beskyd.“ [11]

Nešlo zde o malé množství lidí, například horské oblasti byly často v této době obývány lidmi více než dnes. V Čechách v polovině 40. let 19. století je odhadováno 270 tisíc čeledínů v zemědělství. Roku 1880 se jako domácí služebnictvo uvádí pro české země 311 625 osob.[12]

Je pravdou, že barter je označení směny zboží za zboží, směna, v níž nefigurují žádné peníze. V čem se to však podstatně liší od směny služeb za zboží? Směna služeb práce za přístřeší, dřevo na otop, mouku, brambory, látku či trochu zeleniny (pokud byla institucializována, tak se nazývala deputát) není příliš odlišná od barteru a je rovněž směnou, kde nefigurují žádné peníze. Přičemž naturální hospodaření v horských oblastech předpokládá i směnu zboží za zboží. Jdeme dále. I služebnictvo v Británii 19. století dostávalo za svoji práci ubytování a stravu zdarma, či Vánoční bonus ve formě látky. Peníze činily pouze jen část mzdy služebnictva a šlo o poměrně málo peněz.[13]

Jak to u nás na vesnici chodilo v době 19. věku, dokládá i jiný materiál:

„Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty. Krátkodobě však vypomáhali při polních pracích také u místních rolníků a rovněž tam bývali odměňováni v naturáliích, tedy trochou brambor, vajec nebo omastku, občas také jinými zemědělskými produkty.“ Penězi se odměňovali řidčeji.[14]

Pro 2. polovinu 18. století či rané 19. století uvádí tentýž autor příklad běžné směny zboží za zboží mezi romskými kováři a vesničany, kdy hotové kovářské výrobky (např. řetězy, hřebíky, sekery, motyky, rožně, zámky atd.) vyměňovaly ženy u rolníků za naturálie.[15]

Naturální daně

Koneckonců může nám to připadat divné, ale i daně (dávky) do královské pokladny anebo dávky feudálům se platily ve středověku a raném novověku často jen naturáliemi, a teprve později byli převáděny na peněžní platby. Pár příkladů: držitelé vinic v Čechách a na Moravě byli povinni odvádět z vinohradů zeměpánovi nebo gruntovnímu pánovu roční daň (perkrecht) a desátek z úrody.

Za Karla IV. byl perkrecht z jedné vinice jedno vědro (56,6 litru) vína, za Rudolfa II. to bylo 15,5 litru vína. Také desátek byl často naturální. Například Židlochovická vrchnost dostávala v roce 1442 z vinic brněnských měšťanů v Židlochovicích (okres Brno-venkov) jako desátek denně koš hroznů.[16]

V Japonsku v raném novověku v době Tokugawského šogunátu (od počátku 17. století) se daně platily v naturáliích. Daňové zatížení rolníků ve prospěch jejich představenému knížeti činilo 40 až 60 % úrody. „Tokugawové neuvažovali o jiném než naturálním modelu hospodářství, což znamenalo, že celý hospodářský systém stál na naturální dani v rýži.“ [17]

V Rusku první (kyjevská) knížata vybírala daně tak, že kníže chodil se svými bojovníky po lidech (tzv. poljudje):

„Knížecí družina postupně obcházela vsi a města a vybírala daň, které se říkalo mir… Peníze — vedle mincí, ražených v Kyjevě od konce 10. století, to byly i stříbrné arabské dirhamy, získávané od cizích kupců — byly velmi vzácné a tak se daň vybírala především v kožešinách, medu, vosku a obilí a ovšem i v hoštění knížete a jeho družiny. Při zmínce o penězích dodejme, že tehdy (i mnohem později — např. v Kazani až do 18. století) byly souběžně s mincí přijímány i kožené — přesněji kožešinové — peníze (veverky, kuny, lišky ad.), jejichž „kurs“ vůči stříbrným mincím byl více méně stabilní.“ Naturální daň se pak po Dněpru vozila v lodicích, které čas od času cestou knížeti „zdanili“ kočovní Pečeněhové[18] řídíce se zřejmě zásadou, že okrádat zloděje není hříchem.

Otázkou je, proč nebylo v této době vnímáno víno či hrozny, rýže, obilí, ryby, vejce, med a podobně jako peníze přesto, že by mělo dle na začátku citovaného článku přece platit, že penězi se stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní (viz výše). To se však nestalo. U kožešin nebo látek tomu bylo již jinak a jako peníze se tyto uvádějí. Důvodem je velmi pravděpodobně to, že lidé víno, hrozny nebo rýži nepovažovali za vhodný prostředek směny kvůli jejich nevhodným fyzikálním vlastnostem, zatímco u kožešin tomu tak nebylo.

Dostáváme tak vedle toho, že vládce musí zvolit za peníze něco, co je již pro lidi vzácné a je předmětem jejich hodnocení a není jimi chápáno jako tzv. volný statek, i druhou podmínku, že musí jít o něco, co má dle názoru lidí vhodné fyzikální vlastnosti. Role vládce tedy mohla maximálně vést k tomu, že určení nějakého vzácného statku k vybírání daní vedlo k tomu, že si tohoto lidé cenili o něco více. Nepředpokládáme-li, že peníze vznikly tak, že se jednoho rána lidé probudili a řekli, a toto budou peníze, ale že existovalo nějaké kvazi barterové (kvazi peněžní) hospodářství (je těžké určit, zda je něco ještě pouhým statkem anebo již penězi), tak takové určení nějakého statku k vybírání daní mohlo favorizovat tento statek před jinými a vést k jeho většímu používání a k tomu, že byl vnímán, jako plnohodnotné peníze.

Při již existující konkurenci různých peněz mohlo takovéto určení vést k tomu, že státem vybrané peníze byly přijímány více než ostatní peníze. Stěží však lze v tomto případě mluvit o vytvoření peněz vládcem-státem, maximálně zde jde jen o nápomoc v daném procesu. A i tak mimo okruh působnosti vlády takového vládce byly tyto peníze přijímány zcela dobrovolně.

Nicméně to všechno je dnes již historie, ale i pokud se přeneseme do žhavé současnosti, tak se můžeme ptát, zda třeba takový bitcoin je výtvorem nějaké vlády. Není.


[1] Peša.

[2] Ibid.

[3] Wiltshire, s. 19.

[4] McEvedy, s. 34–35.

[5] Ibid, s. 44–45.

[6] Ibid, s. 56–57. Je pravdou, že přesný rozsah těchto a jiných říší není často zcela jasný, ale v těchto případech jde o zdroje surovin umístěné ve značné vzdálenosti od předpokládaných hranic říší.

[7] Mykény a střední Evropa.

[8] Gába, s. 165 a 166.

[9] Machačová, s. 158.

[10] Novák, s. 81 a 77.

[11] Machačová, s. 161 a 171, podobně k horalům viz i s. 157.

[12] Ibid, s. 145 a 149.

[13] Newby, s. 20–21.

[14] Nečas — 19. století, s. 485.

[15] Nečas — 18. století, s. 272.

[16] Kraus, s. 24–25.

[17] Labus, s. 49 a 51.

[18] Švankmajer, s. 13–14.

Literatura:

  1. GÁBA, Z. Vlastivědné zajímavosti z přírody Jeseníků. Štíty: Nakladatelství Pavel Ševčík — Veduta 2004, ISBN 978-80-86438-53-5.
  2. KRAUS, V. aj. Nová encyklopedie českého a moravského vína: 1. díl. Praha: Praga Mystica 2007, ISBN 978-80-86767-00-0.
  3. LABUS, D. Japonsko. Praha: Nakladatelství Libri 2009, ISBN 978-80-7277-426-5.
  4. MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova — Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
  5. MCEVEDY, C. The New Penguin Atlas of Ancient History. London: Penguin Books 2002, ISBN 978-0140-51348-6.
  6. NEČAS, C. Rom — Cikán — Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
  7. NEČAS, C. Rom — Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-175-8.
  8. NEWBY, J. Women’s Lives: Researching Women’s Social History 1800-1939. Barnsley: Pen & Sword Family History 2011, ISBN 978-1-84884-368-4.
  9. NOVÁK, P. Josef Holeček — Jak u nás žijí a umírají: (sonda do sociální situace na jihočeské vesnici druhé poloviny 19. století). In: MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Studie k sociálním dějinám 5. Opava: Slezský ústav SZM Opava 2000, ISBN 80-86224-14-7.
  10. PEŠA. Peníze jako stvoření státu a jako dluh [online, 2015]. Dostupný z (přístup VI/2015):http://pesa.blog.idnes.cz/c/448262/Penize-jako-stvoreni-statu-a-jako-dluh.html.
  11. ŠVANKMAJER, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISBN 978-80-7422-026-5.
  12. WILTHSHIRE, K. Pocket Timeline of Ancient Mesopotamia. London: British Museum Press 2005, ISBN 978-0-7141-3113-9.
  13. Mykény a střední Evropa: Mezinárodní výstava zaměřená na období starší doby bronzové před více jak 3.500 lety, Moravské zemské museum Brno, 15. 10. 2014 — 16. 8. 2015 [online]. Dostupný z (přístup VI/2015): http://www.mzm.cz/pavilonanthropos/mykeny-a-stredni-evropa/.

Mises.cz: 22. srpna 2015, Hynek Rk, původně vyšlo na www.bawerk.eu.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 201 × | Prestiž Q1: 5,50

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top