Štítky článku: •  

Antidotační desatero (2/2)

Dennodenně jsme (zejména tzv. veřejnoprávními) médii [a socialistickou vládou] zahlcováni radostnými zprávami, že určitý projekt byl financován díky dotaci z EU nebo že nějaká stavba byla vybudována za evropské peníze a podobně. Hesla jako „strukturální fond“ nebo „operační program“ jsou součástí dnešní reality. „Dotace“ se staly universálním zaklínadlem. Pojďme se podívat, co se za politikou tzv. evropských peněz skrývá a jestli je opravdu důvodem nekritické a bezbřehé radosti. (Pokračování včerejšího článku.)

6.) Veřejný sektor a kofinancování

narkoman-dotace.jpg (703,991 kiB)
Socialismus intravenózně

Mnoho evropských peněz dnes čerpá veřejný sektor. Podmínkou použití těchto peněz je výrazné spolufinancování. Jak obce, kraje, tak ani stát nemá dostatek peněz k dispozici a tak si musí chybějící prostředky vypůjčit. Spolufinancování projektů, které „máme z evropských peněz“ vede k enormnímu zadlužení.

Mnohé by o tom mohli vyprávět Řekové, pro které se staly evropské peníze hotovým danajským darem. Řekové jsou jedni z největších příjemců evropských peněz. Jsou s neúprosnou „dotační logikou“ zároveň ti, kteří se museli kvůli spolufinancování nejvíce zadlužit. Tragický rozsah a efekty tohoto „spoluzadlužení“ máme nyní možnost vidět doslova v „přímém přenosu“. Není to hezká podívaná.

7.) Dotace křiví trh

Mnoho dotačních peněz samozřejmě směřuje i do soukromého sektoru. Firmy za tyto peníze inovují výrobu, rozšiřují kapacity, školí zaměstnance. Ale jenom některé firmy. Dotacemi podpoření podnikatelé získávají na trhu nezasloužený náskok. Tito podnikatelé mají „štěstí“, že se svými parametry vejdou do předem připravených škatulek (na rozdíl od spousty ostatních firem). Jejich jedinou zásluhou a jediným vkladem je tak úsilí porvat se s byrokracií, za které ale dostanou pro své podnikání bonus, který jde z kapes nás všech. Jednomu podnikateli tak zůstanou oči pro pláč, protože za své odvedené daně zaplatí jinému podnikateli (často svému konkurentovi) v podstatě nijak objektivně zaslouženou dotaci přinášející mnohdy významnou konkurenční výhodu.

Těmito pobídkami samozřejmě trpí trh, kdy jedni vůči jiným získávají náskok ne díky svému umu a šikovnosti, ale díky byrokratické (z)vůli. Je potřeba si uvědomit, že každý projekt, který se neuživí bez dotace, je ekonomicky chybný a vytváří různou míru nerovnováhy v systému. Dotace tak umožňují přežít těm, kteří by měli trh opustit a uvolnit místo jiným, schopnějším. Touto deformací ale netrpí samotní podnikatelé, ale především spotřebitelé! Čili my všichni.

Námitka, že o dotaci můžou žádat všichni, neobstojí. Důvodem je jak vyhrazené směřování peněz (bod 2) a výlučnost dotací (bod 3), ale i taková prostá pravda, že kdyby se do fronty žadatelů postavili všichni a všichni by splnili zadané požadavky, tak z omezeného koláče peníze vyjdou jenom na někoho (což by opět byla voda na mlýn korupce — bod. 5).

8.) Dotace jako politický zájem

Před lety u nás vzniklo jedno z dalších zbytečných ministerstev — Ministerstvo pro místní rozvoj. Jeho úloha mi byla dlouho neznámá. Tedy jenom do té doby, než jsem pochopil, že tento úřad bude tím, kdo na naší straně bude rozhodovat o osudu evropských dotací. Toto ministerstvo se tak stalo jednou z nejdůležitějších státních institucí. Jenom letos jeho úředníci mezi vyvolené příjemce přerozdělí desítky miliard korun (tedy jestli se podaří úspěšně zažádat o dostatečný počet různě důležitých i zcela zbytných projektů). Obsazení tohoto ministerstva má dnes velký politický význam.

Dotace se staly důležitým motivem i pro politiku krajskou a komunální. Za úspěšného je považován ten politik, který „umí sehnat dotaci“. Takového politika oceňují i ti občané, kteří z takto získaných peněz nemají žádný přímý užitek (a kteří naopak díky nutnému spolufinancování přicházejí o užitek jiný!). Úspěchem totiž v tomto případě není samotný přínos takových peněz, ale samotný fakt, že se podařilo tyto peníze vybojovat oproti jiným a na úkor jiných.

Celá situace má samozřejmě i obrácený efekt. Tito „úspěšní“ politici chtějí být úspěšní i nadále a tak tuto dotační přerozdělovací politiku obhajují a v rámci svých politických stran podporují a budují. Vědí totiž, že tak mohou opakovaně a relativně bezpracně získávat důležité politické body v boji o občana/voliče, který se tím bohužel nechá rád a ochotně „koupit“. Ve finále to vede k tomu, že se relevantní politické strany (tedy ty, co mají své zákonodárce, ministry, hejtmany, starosty apod.) stávají nuceně europeistické, protože si tak zaručují budoucnost. A to nejen díky získání politických bodů díky úspěšné dotační politice, ale (a přiznejme si to!) i vinou mechanismu, kdy spřátelené podnikatelské subjekty, které pomocí politicko-byrokratické náklonnosti získají veřejné prostředky, odevzdají „desátek“ do stranických pokladen, nebo jinak podpoří spřátelenou partaj.

Že je taková politika absurdní a nebezpečná, je nabíledni. Že se s ní musíme nějak vypořádat, je smutný fakt.

9.) Bruselská sebepropagace

V úvodu jsem psal o zahlcení positivními zprávami o „dotacích“. Sledujete-li některé televizní pořady týkající se bruselské politiky, máte pocit, že sledujete remake komunistických budovatelských zpráv. Částečně je takový přístup dobrovolnou snahou mainstreamových novinářů. Větším dílem je ale cílenou sebepropagační bruselskou politikou.

Každý, kdo žádal o dotaci, se setkal s následující věcí. Dříve, než dostanete plnění v rámci dotace (a může to být částka jakkoli marginální), obdržíte brožurku definující pravidla propagace EU, ve které se dozvíte, kde všude má viset vlajka EU, jak veliká mají být loga evropských fondů a že mají být umístěna dominantně, kolik propagačních předmětů s logy EU si musíte nechat vyrobit a kde všude je máte umístit. Brožurka končí ubezpečením, že nedodržení těchto „důležitých“ pravidel bude důvodem pro krácení dotace.

Ono to funguje. Modrožluté logo EU je dnes všudypřítomné. Podvědomě doplňuje vědomou masáž médií a některých politiků o jednoznačně a nezpochybnitelně kladné úloze unijní politiky. Cílenost a nucenost přeměňuje propagaci v propagandu.

Evropské dotace jsou tak prostředkem, kdy si za peníze všech obyvatel členských států EU několik málo byrokratů vytváří a udržuje vlastní politiku, která vychází z jejich vnitřního ideologického a politického pohledu na unifikaci Evropy. Pomocí „evropských peněz“ si určití lidé udržují monopol na politickou diskusi a následně na aplikování jedné jediné „správné“ politiky, které ale značně ovlivňuje život všech obyvatel EU, kteří nemají žádnou praktickou možnost tuto bruselskou libovůli ovlivnit (oni ji musí pouze platit, trpět a svými životy a prací paradoxně eliminovat její negativní dopady). Evropské peníze pomáhají vytvářet silné a díky mediální náklonnosti akceschopné obranné (svými prostředky spíš útočné) struktury těch, jejichž prioritní zájem je evropeismus.

10.) Společná zemědělská politika

Snad nejtypičtější ukázkou neštěstí dotační politiky je společná zemědělská politika EU, která odčerpává polovinu evropského rozpočtu. V evropském zemědělství neexistuje volný trh. Zemědělci nepěstují plodiny a nechovají zvířata, aby uspokojili poptávku zákazníků, ale aby splnili kvóty byrokratů. O zisk se starat nemusejí, ten jim nahradíme dotacemi (tedy zejména zemědělcům francouzským, ne tolik těm českým, na které při vyjednávání o přístupových podmínkách socialističtí vyjednavači poněkud zapomněli).

Evropské zemědělství je dnes postaveno na absolutně neracionálních základech. Mísí se v něm všechny výše uvedené defekty. Výsledným mixem trpí nejen samotní zemědělci (a samozřejmě i ti, kterým takto nastavená dotační politika na první pohled zajišťuje — dočasně — celkem lehké živobytí), ale trpí tím samozřejmě spotřebitelé, trpí tím i krajina a životní prostředí, trpí tím budoucnost celého odvětví!

Hlubší poznání základů, na kterých je postavena společná zemědělská politika EU (viz. například produkce cukru, který se citelně dotkl i ČR) nemůže nechat chladným (a klidným) nikoho, kdo si i v dnešní době zachoval zdravý náhled na realitu a stále si uvědomuje souvislosti mezi výkonem a odměnou.

Závěrem:

PS: Byl bych nerad, aby byl tento článek vnímán jako protievropský. To není v žádném případě. Zvykl jsem si, že jakýkoli kritický hlas vůči současné unijní politice je označen (v tom lepším případě) za hlas euroskeptický. To je opět jenom záměrná dezinterpretační propaganda. Můj postoj je eurorealistický. Jsem jednoznačně proevropský, ale nejsem probruselský. To je zásadní rozdíl. Je totiž velkým omylem a chybou (a mnohdy záměrnou politikou) vydávat za evropské jenom ty názory, které konvenují současné bruselské europeistické politice „ever closer union“, a všechny ostatní názory označit záporným znaménkem. Tak realita samozřejmě neleží.

Autorem článku je pan Jan Gregar, 22. 2. 2013, (na první část)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 891 × | Prestiž Q1: 6,64

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top