Štítky článku: •  

Zprávy ze cvokhauzu 39.

Černošskou básnířku může přeložit jen „nesmlouvavě černá“, čteme v titulku článku na serveru Echo 24.

V Nizozemsku se rozhořel spor o překlad básně mladé americké autorky Amandy Gormanové, která na sebe upozornila svým agitačním vystoupením (deklamací básně The Hill We Climb — Kopec, na nějž stoupáme), na inauguraci prezidenta Joea Bidena. Holandské nakladatelství Meulenhoff si přálo, aby dílko 22leté černošské básnířky do nizozemštiny přeložila tamní oceňovaná spisovatelka Marieke Lucas Rijneveldová. Ta nabídku nejdřív přijala. Některá nizozemská média a uživatelé sociálních sítí se však postavili proti tomu, aby dílo černošské básnířky do nizozemštiny přeložila běloška. Po této vlně nevybíravé a, jak už to tak bývá, zcela neopodstatněné vlně Rijneveldová překládání vzdala, jak o tom informoval místní server NOS.

„Jsem zděšena popraskem kolem mé účasti na šíření poselství Amandy Gormanové a mám pochopení pro lidi, kteří se cítí být raněni tím, že Meulenhoff si vybral mě,“ uvedla alibisticky Rijneveldová. Přiznám se, že první větě rozumím, druhé nikoli. Ale to asi proto, že na rozdíl od Rijneveldové nejsem holandská nebinární spisovatelka.

Ředitelka nakladatelství Maike le Nobleová dlouho svůj výběr překladatelky obhajovala. Uvedla mimo jiné, že „Amanda Gormanová sama byla okamžitě nadšená z výběru této mladé básnířky“. V pátek ale le Nobleová uvedla, že se chce z vývoje situace poučit. „Budeme hledat tým, se kterým bychom mohli spolupracovat na překladu Amandiných slov a jejího poselství naděje a inspirace tak, aby to bylo co nejvíce v jejím duchu,“ sdělila.

Mimochodem, ty „týmy“ se budou muset zabývat opravdu řádnou banalitou. „When day comes we ask ourselves, where can we find light in this never-ending shade?…“ (Až přijde den, zeptáme se sami sebe, kde hledat světlo v tomto nekonečném stínu). Tak nějak jsme veršovali v patnácti nad sklenkou vodky a vzpomínkou na první holku, která nám ukázala kotníček. Pak následuje několik opravdu slzotvorných vyznání mladé jurodivky na adresu starého pána, aby se báseň blížila ke svému konci slovy: „When day comes we step out of the shade, aflame and unafraid, the new dawn blooms as we free it.“ (čili Když přijde den, vystoupíme ze stínu, plamenní a nebojácní, nový úsvit vykvete, když ho osvobodíme).

Zpět k holandskému překladu. Pozornost upoutal především komentář novinářky a černošské aktivistky Janice Deulové. V celostátním listu De Volkskrant napsala, že nechce nijak zpochybňovat umělecké kvality Rijneveldové, ale výběr měl podle ní padnout na někoho, kdo je stejně jako Gormanová umělcem mluveného slova, kdo je mladý, je žena a je „nesmlouvavě černý“.

Nu to je mi pěkná diskriminace. Kdybychom něco podobného uplatňovali u nás, asi bychom se neměli příležitost v uplynulých desítkách let seznámit s velkou částí americké literatury (té opravdové, nikoli jen marketingovým blábolem k tomu vylosované tmavé adolescentky). Kdybychom vyžadovali etnickou či rasovou spřízněnost autora s překladatelem, asi by nás míjela skvělá díla černých spisovatelů, třeba LeRoi Jonese (překlad Jan Zábrana), Langstona Hughese (překlad Jiří Valja), Ralpha Ellisona (překlad Luba Pellarová a Rudolf Pellar) nebo Jamese Baldwina (překlad Antonín Přidal). Všichni uvedené překladatelé byli trestuhodní bělokožci. Asi by se jejich překlady měly dát na index, a včera bylo pozdě.

Mám tu však ještě jeden mnohem složitější oříšek: Amerika totiž vyprodukovala řadu skvělých spisovatelů židovského původu. Jenže k nám je převáděli opět překladatelé, kde o židovství buď nemůže být řeči, nebo o něm aspoň nejsou validní informace. Třeba Josepha Hellera či Bernarda Malamuda kongeniálně přeložil Miroslav Jindra. Bylo to Žid? Nebyl? Byl utajený? Nikdo se neptal. Nebylo to důležité. Nebo knihy Lea Rostena („kaplanovskou ságu“) přeložil s velkým citem pro kontext i jazyk Antonín Přidal. Saula Bellowa zase mj. František Fröhlich a Radoslav Nenadál. Ani o nich v ohledu židovství nejsou informace. Pročež bychom jejich překlady měli stáhnout aspoň dočasně, dokud se jejich židovství nepotvrdí nebo nevyvrátí.

Čím to, že podobně kravská dilemata nikdo nevystrojoval před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety? Není to tím, že tehdy se psala literatura a pořizovaly překlady, kdežto dnes se agituje z tribun a mává vlajkou? Odpověz si každý sám.


Přestaňte říkat manžel a manželka, vyzývá OSN, přečetli jsme si na Novinkách.cz. Organizace spojených národů (OSN) vyzvala k upuštění od „genderově zabarveného“ slovníku. Vhodnější jsou podle ní z hlediska rovnosti pohlaví korektnější výrazy. V příspěvku na Twitteru OSN zároveň ukázala, jak na to. Pojmy jako přítel nebo přítelkyně radí nahrazovat univerzálním pojmem partner, manžel či manželka má být nahrazován slovem druh. „Pomáhejte budovat svět rovnosti užíváním genderově neutrálního jazyka. Pokud si nejste jisti, zda oslovujete muže či ženu, vycházejte z toho, že oslovujete skupinu,“ nabádá OSN.

Organizace Spojených národů tím naráží na skutečnost, že řada profesí nebo dalších označení v angličtině obsahuje příponu „man“, tedy muž. Policista se řekne policeman, prodavač salesman apod. V angličtině se lze užití těchto genderově zabarvených slov vyhnout užitím slov „police officer“ či „salesperson“, česky hovořící lidé budou mít nicméně s obměnou slovníku v zájmu budování rovnějšího světa patrně větší potíže.

Odezva uživatelů Twitteru ale zřejmě nebyla taková, jakou si OSN představovala. Drtivá většina lidí si z nápadu utahuje, podivuje se nad agendou, kterou se Organizace zabývá, nebo se ptá, zda se autoři zbláznili. Opakují se také odkazy na známé antiutopické dílo 1984 spisovatele George Orwella.

Nu vida. Běžní lidé mají víc rozumu, než celá slavná OSN. Sociálně inženýrská organizace, vzniknuvší na troskách někdejší Společnosti národů (LSON). Na osudech této předchozí instituce je dobře vidět její zbytečnost. Vznikla po 1. světové válce v roce 1920 proto, aby byla jednou ze záruk, že žádná další podobná už nebude moci být. Jak to bylo doopravdy, dobře víme. Celá slavná Společnost národů se ukázala býti bezzubým spolkem dobře placených žvanílků. Ostatně stejně jako dnešní OSN. Ta první zanikla roku 1946, ta druhá vznikla víceméně souběžně se zánikem té první. Převzala po LSON všechny hlavní neduhy a limity. Předně nemá (a dobře tak) žádnou rozhodovací pravomoc nad členskými státy. Občas se zmůže — když se někde rozhoří konflikt — na nějakou deklaraci či rezoluci plnou frází typu „to nedejte, to je fuj“. Jinak se orientuje především na tahání peněz z kapes daňových poplatníků z členských zemí a na mentorování o rozmanitých dobrech — klimatických, sociálních atd. Nově tedy též lingvistických.

Jak bylo řečeno, OSN nemá mechanismy, jak lidi nutit mluvit navrženým newspeakem, ale v duchu Overtonových oken je zřejmé, že sám fakt, že se tento nesmysl projednává zcela vážně na tak vysoké úrovni, je hrozivý. Může totiž znamenat posun tématu ze sféry „směšné a nepřijatelné“ do sféry „proč by ne“ a nakonec do nějakých forem uzákonění povinnosti užívat toliko tento pajazyk, rovná se zákaz mluvit jako člověk, nýbrž jen jako sociální konstrukt. Proboha, kam se to řítíme?


Nečekaně první, kdo se proti těmto tendencím postavil, byli Francouzi. Opět na Novinkách a ještě dříve v deníku Le Figaro se dovídáme, že Francouzští poslanci chtějí zakázat genderově neutrální slova, poškozují prý jazyk. Skupina více než šedesáti francouzských poslanců navrhla zákon, který zakazuje genderově neutrální slova. Ta prý poškozují francouzský jazyk a v budoucnu by ho mohla zcela zničit. Francouzština se těší zvláštní ochraně v podobě jazykového zákona i řady institucí, v posledních letech však narůstá tlak na její „zrovnoprávnění“.

Blízký spolupracovník prezidenta Macrona, poslanec François Jolivet, uvedl, že écriture inclusive (inkluzivní pravopis) pouze „komolí sdělení“ a „komplikuje učení se francouzštiny“. Poslanec se rovněž odvolává na experty na dyslexii, dysfázii a dyspraxii, kteří uvádí, že změna jazyka přinese lidem s poruchami učení jen další komplikace. „Přinese to komplikace, protože to rozevírá nůžky mezi psanou a mluvenou francouzštinou,“ uvedl Jolivet a dodal, že v tomto případě je celé jazykové dědictví v sázce. Svým návrhem chce otevřít debatu o dopadech změn, které zastánci genderově neutrálních slov navrhují.

Ve francouzštině platí pravidlo, které v češtině známe například ze shody přísudku s podmětem: Maskulinum přebíjí vše. Množné číslo slova ami, tedy přítel, je v mužském rodě amis a ženském amies. Abychom mohli použít ženský rod amies, museli bychom referovat o skupině, kde se nenachází ani jeden mužský člen. Genderově neutrální slovo pro přátele by mělo používat střední tečku, znělo by ami•e•s. Podobně by měla být nahrazena slova ils/elles (oni/ony) jedním slovem iels. Toustes by pak mělo nahradit tous/toutes (všichni/všechny).

Boj za zrovnoprávnění francouzštiny není nic nového. Takzvaný écriture inclusive, nebo též langage épicène (epicene znamená v lingvistice vespolné pojmenování, které označuje osoby obou pohlaví bez rozdílu) se začal prosazovat ve frankofonní Kanadě již v 80. letech minulého století. Ona ta tehdejší Kanada premiéra Trudeaua staršího a ta dnešní, v jejímž čele stojí Trudeau mladší, je vůbec rodištěm hodně socialisticky vyhlížejících výmyslů. Zřejmě zde bude platit teze o tom, že když se státu či národu vede zbytečně dobře, začne vláda mít roupy, produkovat nesmysly a komplikovat běžným lidem život.

To platilo mnoho posledních desítek let i o Francii, ať už v sociální, kulturní či vzdělávací oblasti. Jenže tentokrát narazila kosa na kámen. Národní jazyk je ve Francii ctěn tradičně velmi vysoko, skoro až nedotknutelně. Nyní se jako bumerang vrací Francouzům všechny ty egalitářské hlouposti, které jim zaplevelovaly celé dějiny od Velké francouzské revoluce. Nyní tedy Francie bojuje proti svému vlastnímu souboru dogmat, mezi nimiž je „rovnost“ na nejvyšší příčce. Doufejme, že aspoň v té obraně rodného jazyka jim nedojdou síly a dotáhnou tu věc do zdárného konce, čímž aspoň trošinku odčiní škody páchané na Evropě a Evropanech po celé věky.

Mimochodem, docela by se mi líbilo, kdyby se u nás našel jediný politik, který by se zachoval obdobně ochranitelsky vůči mateřštině a dal podnět k zákazu užívání všech jazykových jevů, které ji przní. Především anglismů, které zaplevelují veřejný prostor i běžné dorozumívání mezi lidmi.

Píše pan Petr Žantovský na petrzantovsky.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 195 × | Prestiž Q1: 9,51

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 1 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. PeTaX

Napsat nový komentář
Roman Olách

Báseň jsem přeložil a opatřil poznámkami, je na ulozto, stačí zadat "amanda gorman". Každý si může udělat názor sám.

0 | 0

Napsat nový komentář

Zbývá 2048 znaků.

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top